Lisa Batiashvili, Gautier Capuçon • Česká filharmonie

„Batiashvilina smělá hra je zvukově velice bohatá a technicky dokonalá.“ (The Guardian)

Virtuozita německé houslistky gruzínského původu Lisy Batiashvili je oceňována nejen publikem, ale i ostatními hudebníky. Jako vítězka mnoha soutěží navázala dlouhodobou spolupráci s předními světovými orchestry, dirigenty a hráči.

Stala se také uměleckou ředitelkou festivalu Audi Sommerkonzerte v německém Ingolstadtu. V roce 2019 pro festival sestavila program „Fantastique“, ve kterém vystoupili přední umělci, jako například Daniel Harding se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Jean-Yves Thibaudet, Gautier Capuçon, Les Vents Francais a Brémská komorní filharmonie. V letošním ročníku Lisa Batiashvili navrhuje program na oslavu výročí Audi.

V sezoně 2019/2020 vystupuje Lisa Batiashvili mimo jiné s Filadelfským symfonickým orchestrem pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina, s berlínskou Staatskapelle a Danielem Barenboimem, s London Symphony Orchestra a sirem Simonem Rattlem, s Orchestre de Paris a Lahavem Shani, s lipským Gewandhausorchestrem pod vedením Andrise Nelsonse a s orchestrem curyšské Tonhalle pod taktovkou Paava Järviho.

Lisa Batiashvili nahrává exkluzivně pro Deutsche Gramophon. Její nejnovější album „Visions of Prokofiev“, které nahrála s Chamber Orchestra of Europe a Yannickem Nézet-Séguinem, vyhrálo cenu Opus Klassik Award a bylo zařazeno do užšího výběru Gramophone Awards 2018. Z dřívějších CD zmiňme Čajkovského a Sibeliovy houslové koncerty, které nahrála se Staatskapelle Berlin a Danielem Barenboimem, Brahmsův houslový koncert se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem a Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1, jenž natočila se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod taktovkou Esa-Pekky Salonena.

Na DVD vydala záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Yannickem Nézet-Séguinem (Bartókův Koncert pro housle a orchestr č. 1) a se Saskou Staatskapelle Dresden, Gautierem Capuçonem a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr).

Lisa Batiashvili získala řadu cen: MIDEM Classical Award, Choc de lʼannée, Premio Internazionale „Accademia Musicale Chigiana“, cenu Leonarda Bernsteina na Šlesvicko-holštýnském festivalu a bonnské ocenění Beethoven-Ring, byla jmenována časopisem Musical America „Instrumentalistkou roku 2015“, nominována na „Umělce roku 2017“ časopisu Gramophone a získala čestný doktorát Sibeliovy akademie v Helsinkách.

Lisa Batiashvili žije v Mnichově a hraje na nástroj italského houslaře Giuseppa Guarnieriho „del Gesù“ z roku 1739, velkoryse zapůjčený soukromým sběratelem.

Další informace naleznete na stránkách http://lisabatiashvili.com/.

Jméno Gautier Capuçon je skutečným synonymem pro violoncello v jednadvacátém století. Vystupuje po celém světě s těmi nejlepšími dirigenty a instrumentalisty, a navíc je i zakladatelem a hybatelem „Classe d’Excellence de Violoncelle“ při nadaci Louise Vuittona v Paříži. Jako držitel mnoha ocenění je žádán pro svůj expresivní hudební styl, živelnou virtuozitu a pro lahodný zvuk svého violoncella “L’Ambassadeur”, které roku 1701 vyrobil italský nástrojař Matteo Goffriller. 

V touze prozkoumat a rozšířit violoncellový repertoár provádí Capuçon každoročně širokou paletu hudebních děl, včetně uvádění nově objednaných skladeb. K jeho nejnovějším projektům patří světová premiéra violoncellového koncertu „Léto“ Michela Tabachnika a spolupráce s Danny Elfmanem a Thierry Escaichem.

V sezoně 2019/2020 vystoupí mimo jiné s Losangeleskou filharmonií a Philippem Jordanem, s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem, Rotterdamskou filharmonií a Valerijem Gergijevem, dále se St. Louiským symfonickým orchestrem a Stéphanem Denèvem, Singapurským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou a s frankfurtským hr-Sinfonieorchesterem vedeným Alainem Altinoglu. Na turné po Evropě a Spojených státech amerických vyrazí s Orchestrem lipského Gewandhausu a Andrisem Nelsonsem a se Sanfranciskou filharmonií a Michaelem Tilsonsem Thomasem. Je také rezidenčním umělcem festivalu LuganoMusica.

Spoluhráčku pro komorní hru nalezl pro tuto sezonu zejména v Yuje Wang – navštíví spolu například Labskou filharmonii v Hamburku, vídeňský Konzerthaus, londýnský Barbican a pařížskou Filharmonii, zahraje si ale i s dalšími slavnými instrumentalisty, jako jsou Renaud Capuçon, Frank Braley, Jérôme Ducros a Leonidas Kavakos. Partnery při jeho recitálech mu pravidelně bývají klavíristé Nicholas Angelich, Martha Argerich, Daniel Barenboim, Jean-Yves Thibaudet, houslistka Lisa Batiashvili a smyčcová kvarteta Artemis a Ébène.

Gautier Capuçon nahrává exkluzivně pro label Erato (Warner Classics), získal mnoho ocenění a jeho diskografie je velmi rozsáhlá. Nejnovější album obsahující Chopinovy a Franckovy sonáty natočil živě s Yujou Wang během loňského turné. Ze starších nahrávek zmiňme alespoň violoncellové koncerty Dmitrije Šostakoviče (Orchestr Mariinského divadla a Valerij Gergijev), Camilla Saint-Saënse (Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu a Lionel Bringuier), kompletní Beethovenovy sonáty s Frankem Braleyem, Schubertův Smyčcový kvintet s Ébène Quartet, album koncertních přídavků Intuition s Pařížským komorním orchestrem, Douglasem Boydem a Jérômem Ducrosem a konečně živou nahrávku Schumannových děl s Marthou Argerich, Renaudem Capuçonem a Chamber Orchestra of Europe pod taktovkou Bernarda Haitinka.

Na DVD vydal záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Gustavem Dudamelem (Haydnův Koncert pro violoncello a orchestr č. 1) a s Lisou Batiashvili, Saskou Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr). Ve své rodné Francii jako obecně známá celebrita každý týden moderuje vlastní pořad „Zápisníky Gautiera Capuçona“ na vlnách Radio Classique, objevuje se také na obrazovkách a v online pořadech jako jsou Prodiges, Now Hear This a The Artist Academy.

Gautier Capuçon se narodil v Chambéry a na violoncello začal hrát v pěti letech. Studoval na pařížské konzervatoři u Philippa Mullera a Annie Cochet-Zakine, později ve Vídni u Heinricha Schiffa. Nyní vystupuje s předními světovými orchestry a dirigenty jako jsou Lionel Bringuier, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Christoph Eschenbach, Andrés Orozco-Estrada a Yannick Nézet-Séguin. Spolupracuje také se soudobými skladateli, například s Lerou Auerbach, Karolem Beffou, Estebanem Benzecrym, Nicolou Campogrande, Qigang Chenem, Bryce Dessnerem, Jérômem Ducrosem, Henry Dutilleuxem, Thierry Escaichem, Philippem Manourym, Brunem Mantovanim, Krzysztofem Pendereckim, Wolfgangem Rihmem a Jörgem Widmannem.

 Další informace naleznete na stránkách https://www.gautiercapucon.com/

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Johannes Brahms byl ve své době považován za zcela nemoderního skladatele. Ač žil a tvořil v éře vrcholného romantismu, a dokonce byl velmi ovlivněn Robertem Schumannem, tedy romantikem par exelence, brzy zjistil, že tento kompoziční sloh mu příliš nevyhovuje. Rád se nechával inspirovat hudební minulostí, zejména mistry období pozdního baroka a klasicismu. Psal pouze absolutní hudbu a k programním skladbám, které jsou pro romantismus více než typické, svou pozornost nikdy neobrátil. Zajímavé je, že Brahmse také vůbec nepřitahovala opera, o jejíž kompozici se nikdy ani nepokusil. Stejně jako velcí skladatelé předchozích slohových období, byl i Brahms mistrem čisté a přehledné formy. Nelze však mít představu, že byl tento významný skladatel nějakým zpátečníkem nebo hudebním opozdilcem, jak jej nazývali jeho odpůrci zejména z řad přívrženců novoněmecké hudební školy. Jeho tvorba je od skladeb předchozích období jasně rozlišitelná. Brahms klasické formy aktualizoval a nebál se používat novátorské harmonické postupy.

Je autorem čtyř symfonií, tří smyčcových kvartetů a dalších skladeb komorní hudby. Početná je i jeho vokální tvorba – psal písně a sbory. Pozoruhodné je jeho protestantské Německé rekviem (Ein deutsches Requiem), jež bylo inspirováno smrtí skladatelovy matky a jehož text si Brahms sestavil z Lutherova překladu Bible. Napsal také čtyři instrumentální koncerty: dva klavírní, jeden houslový a Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102, jež je rovněž znám pod názvem Dvojkoncert. V posledně jmenované skladbě nejde o žádný Brahmsův formální návrat k baroknímu concertu grossu; oba sólové nástroje zde mají samostatně vedené party a udržují dialog jak mezi sebou, tak i s orchestrem a někdy si souhlasně zanotují v unisonu. Jde vlastně o první použití kombinace houslí s violoncellem jako sólových nástrojů v instrumentálním koncertu. Z hlediska formy nám toto dílo může připomínat Mozartovu Koncertantní sinfonii pro housle a violu nebo Beethovenův Trojkoncert předepsaný pro klavír, housle a violoncello s doprovodem orchestru.

Brahmsův Dvojkoncert vznikl o prázdninách roku 1887. Hned na začátku skladby nacházíme dvě sólové kadence – po krátké introdukci exponuje violoncello první téma; následující hudební myšlenku úvodní sonátově vystavené věty začne vyslovovat orchestr a druhý sólový nástroj ji dopoví. Poklidné tempo druhé části dopřeje sólistům odpočinku před rychlým finále, kde se oba jejich nástroje takřka nezastaví, když v rychlých notových hodnotách přednášejí vášnivé imitační dialogy. Koncert pro housle, violoncello a orchestr měl svou světovou premiéru 18. října 1887 v Kolíně nad Rýnem, kdy se sólových partů ujali uznávaní virtuosové své doby – houslista Joseph Joachim a violoncellista Robert Hausmann, jimž byla tato Brahmsova poslední orchestrální skladba od počátku určena.

Velikán sovětské hudby Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič zdědil hudební nadání po svých rodičích. První díla skládal již v devíti letech. V roce 1923 absolvoval hru na klavír na petrohradské konzervatoři a za dva roky úspěšně ukončil studium i ve třídě kompozice. Absolvoval svou První symfonií f moll. Uvedení tohoto díla leningradskou filharmonií (město se mezitím přejmenovalo) v roce 1926 zaznamenalo v odborných kruzích značný ohlas a dvacetiletý Šostakovič, který se dosud živil jako klavírista v kině, se stal doslova přes noc uznávaným skladatelem. Brzy přejal kompoziční postupy západoevropské moderny, které jsou patrné zejména v klavírních 24 preludiích a fugách, ve Čtvrté symfonii c moll, baletech Zlatý věk, Šroub či operách Nos nebo Lady Macbeth mcenského újezdu. Právě moskevská premiéra Lady Macbeth v roce 1936 znamenala zvrat v jeho tvorbě. Na prvním uvedení byl přítomen i Josif Vissarionovič Stalin, který poté nechal v deníku Pravda pod názvem Chaos místo hudby otisknout první kulturně-politický výpad proti skladateli. Další represi zaznamenal Šostakovič v roce 1948 po zveřejnění nechvalně známé kulturní doktríny Andreje Ždanova a následných čistkách proti sovětským skladatelům. Šostakovič pak z vnějších i vnitřních podnětů komponoval „k uspokojení potřeb sovětského lidu“ také vlastenecky laděná díla, za která byl tehdejší administrativou naopak vyzdvihován, chválen a vyznamenáván. K jeho angažovaným skladbám patří např. Sedmá symfonie C dur „Leningradská“, jež reaguje na blokádu Leningradu v roce 1941, kantáta Báseň o vlasti (1947), nebo oratorium Píseň o lesích (1949), které oslavuje koncepci soudobé politiky lesního hospodářství. Napsal celkem patnáct symfonií, stejný počet smyčcových kvartetů, šest instrumentálních koncertů a řadu dalších skladeb. Specifickou složku jeho tvorby představuje scénická hudba pro velké množství sovětských filmů.

V roce 1937 vrcholilo v Sovětském svazu období zvané „velký teror“, jež bylo nastoleno o tři roky dříve. Strach a nejistota tehdy dopadly na všechny vrstvy sovětské společnosti. Paranoidní Josif Stalin se totiž rozhodl, že zlikviduje všechny reálné i domnělé nepřátele panujícího politického zřízení. Zatýkání, posílání do GULAGů, masové popravy a mizení lidí beze stopy byly na denním pořádku, a dokonce ani vrcholní exponenti režimu si nemohli být jisti, zda dalšími obětmi těchto zvěrstev nebudou zrovna oni. Dmitrij Šostakovič sice právě dostal oficiální nabídku učitelského místa na leningradské konzervatoři, byl však ještě právem vystrašen loňskou zničující kritikou svého posledního operního díla. Bál se také veřejně uvést avantgardně laděnou Čtvrtou symfonii, která svým zcela moderním, až experimentálním vyzněním rozhodně neodpovídala estetickým ideám socialistického realismu, jež se stal v Sovětském svazu povinným uměleckým směrem. Místo toho přistoupil ke kompozici Páté symfonie d moll op. 47. Oproti svému předchozímu symfonickému dílu zvolil tradičnější a srozumitelnější hudební jazyk. Rozhodně se však neuchýlil k banalitám a vytvořil neobyčejně působivou skladbu velmi závažného a hlubokého obsahu. Šostakovičovy obavy z přijetí Páté symfonie se ukázaly jako bezpředmětné. Premiéra díla se konala 21. listopadu 1937 v rámci oslav dvaceti let od Velké říjnové socialistické revoluce. Leningradskou filharmonii řídil skladatelův důvěrný přítel Jevgenij Mravinskij, dílo zaznamenalo neobyčejně kladný ohlas u veřejnosti i stranické kritiky a bylo dáváno za vzor sovětského symfonismu. Další výpady režimu vůči Šostakovičovi tak o sobě daly vědět až v následujícím desetiletí.