Český spolek pro komorní hudbu • Koncert vítězů soutěží

Francouzský skladatel François Devienne přišel do Paříže z rodného Joinville. V deseti letech hrál na flétnu v Régiment du Royal-Cravates a vstoupil do služeb kardinála Louise de Rohan. V roce 1782 premiéroval vlastní flétnový koncert v rámci projektu Concert Spirituel a vzbudil tím senzaci; Pařížané mu začali přezdívat „flétnový Mozart“. Devienne rovněž hrál na fagot v orchestru Pařížské opery; v jeho době však nebylo neobvyklé, že hudebníci hráli na dva nástroje. Je autorem dvanácti flétnových koncertů, z nichž jeden byl donedávna připisován Mozartovi. Za Velké francouzské revoluce začal vyučovat hru na flétnu v Národním institutu hudby, jenž se v roce 1795 transformoval v Pařížskou konzervatoř. Napsal flétnovou školu a vychoval řadu významných flétnistů devatenáctého století. Jako skladatel byl zapomenut, v šedesátých letech minulého století však vzkřísil značný zájem o jeho dílo flétnový virtuos Jean-Pierre Rampal. Dnes jsou Deviennovy flétnové a fagotové koncerty a sonáty, sonáty pro hoboj, koncertantní symfonie a komorní skladby běžnou součástí dechového repertoáru. Pro klarinet sice Devienne žádnou sonátu nenapsal, ale v několika vydáních je široce dostupná již starší, velmi povedená transkripce čtyř jeho sonát od klarinetisty Jacquese Lancelota (1920–2009). Třívětá Sonáta č. 1 C dur pro klarinet a klavír je úpravou Deviennovy Sonáty D dur, op. 68, č. 1 pro flétnu a cembalo.

Finská skladatelka Kaija Saariaho žije a tvoří v Paříži. Studovala souběžně hudbu i výtvarné umění, avšak dala přednost skladbě. V letech 1976 až 1981 vystudovala u Paavo Heininena na Sibeliově akademii v Helsinkách a pokračovala u Briana Ferneyhougha na Hudební akademii ve Freiburgu, kde završila studium v roce 1983. Kaija Saariaho se řadí mezi nejvýznamnější skladatele současnosti. Za operu LʼAmour de loin získala v roce 2003 Grawemeyer Composition Award, v roce 2008 obdržela cenu Musical America „Skladatel roku“. Její díla objednaly a provedly BBC Symphony Orchestra, Newyorská filharmonie, instituce jako Lincolnovo centrum v New Yorku, Salcburský festival, Théâtre de Châtelet v Paříži a Finská národní opera v Helsinkách. Skladba Duft (Vůně) pro sólový klarinet byla objednána Hudební nadací Ernsta von Siemense pro Mezinárodní klarinetovou soutěž ve Freiburgu 2012.

Charles-Marie Widor se narodil v Lyonu v rodině stavitele varhan a také jemu se tento nástroj stal osudem. Rodinný přítel Aristide Cavaillé-Coll, rovněž výrobce varhan, rozpoznal talent mladého varhaníka a doporučil ho ke studiu François-Josephu Fétisovi, řediteli Královské konzervatoře v Bruselu. Po dokončení studií se Widor přestěhoval do Paříže. V roce 1870 ve věku pětadvaceti let získal místo varhaníka v kostele svatého Sulpicia v Paříži, což byl nejprestižnější varhanický post ve Francii. Ostatně tamní varhany byly Cavaillé-Collovým mistrovským dílem. Widor působil na tomto postu 64 let! Roku 1890 nahradil Césara Francka na pozici profesora varhan na pařížské konzervatoři, po šesti letech se tohoto místa vzdal a stal se profesorem kompozice. Mezi jeho žáky patřili Vierne, Milhaud, Dupré, Varèse. Spolu s Albertem Schweitzerem spolupracoval na rozsáhlé edici Bachova varhanního díla. Widor byl oceněn Řádem čestné legie a funkcí stálého sekretáře Académie des beaux-arts v Paříži.

Introdukce a rondo, op. 72, je jedinou Widorovou skladbou věnovanou klarinetu. Vznikla v roce 1898 jako povinná skladba k závěrečným zkouškám na pařížské konzervatoři. Tato instituce objednávala pro tuto příležitost novou skladbu každý rok u jiného autora. Introdukce a rondo je mistrovským kusem a trvalou součástí klarinetového repertoáru. Je zajímavé, že po mnoho let byla rovněž povinnou skladbou ke konkurzu na klarinet do orchestru Opéry national de Paris. Dílo je vítaným repertoárovým příspěvkem z dob vrcholného romantismu a umožňuje interpretovi na časově nevelkém úseku předvést všechny aspekty klarinetové hry. Málokterá skladba je v tomto ohledu srovnatelná.

Z mnoha variací Ludwiga van Beethovena zpracovávají celkem čtyři témata z oper Wolfganga Amadea Mozarta. Dvoje z nich jsou věnovány violoncellu a klavíru. Ještě před rokem 1795 vznikly rané Variace na téma „Ein Mädchen oder Weibchen“ z Kouzelné flétny (vydané mnohem později jako op. 66). V roce 1801 pak zkomponoval Beethoven Sedm variací Es dur na téma „Bei Männern, welche Liebe fühlen“ ze stejné Mozartovy opery. Je to téma duetu Paminy a Tamina z prvního jednání Kouzelné flétny. Beethoven skladbu dedikoval hraběti Johannu Georgu von Browne-Camusovi. On i jeho manželka byli Beethovenovými dlouholetými mecenáši, hrabě hrál zdatně na violoncello a hraběnka Anna Margareth velmi dobře na klavír. Hraběti Browne-Camusovi Beethoven dedikoval rovněž klavírní sonátu op. 22, tři pochody a šest písní, jeho manželce pak tři klavírní sonáty op. 10. V těchto variacích WoO 46 (Werk ohne Opuszahl, dílo bez opusového čísla) si klavír s violoncellem vzájemně předávají motivy a proplétají základní melodickou linii různými obměnami hlasů v místy až sonátovém dialogu. Nechybějí zde úseky virtuózní, převažují však laskavě klidné, hravé variace.

Belgický skladatel César Franck se narodil v Lutychu a studoval na tamní konzervatoři do doby, než se s rodiči přestěhoval do Paříže. Pařížskou konzervatoř nakonec vystudoval ověnčen cenami v oborech varhany, klavír a hudební teorie. Při studiu kompozice však narazil na problémy s občanstvím, proto tento obor studoval soukromě u Antonína Rejchy. Je velmi zajímavé, že kompozici jste tehdy mohli na pařížské konzervatoři studovat jen jako Francouz a jen jako muž, zatímco v jiných oborech stejné školy už vládly tolerantnější poměry. V roce 1872 zde César Franck převzal profesuru varhanní třídy. Proslul především varhanními skladbami, jejichž faktura se přenesla (v dobrém smyslu slova) i do jeho proslulé Symfonie d moll. Nejlepší díla napsal až po šedesátce; kromě symfonie jsou to symfonické básně Prokletý lovec (1883), Džinové (1885), rozsáhlá Psyché (1888) a Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885).

Franckova Sonáta A dur je primárně sonátou houslovou. Skladatel ji napsal jako svatební dar příteli, velkému houslistovi Eugènu Ysaÿovi (1858–1931), rovněž rodákovi z Lutychu. Premiéra se konala 16. prosince 1886 v bruselském Cercle Aristique et Littéraire. O rok později, 26. prosince 1887, zazněla úspěšně i v Paříži. Přítomný autorův kolega z konzervatoře, renomovaný violoncellista Jules Delsart, jí byl natolik nadšen, že s Franckovým svolením vytvořil přepis houslového partu pro violoncello. Skladba pak vyšla tiskem v obou verzích současně jako Sonáta A dur pro klavír a housle nebo violoncello a do svého repertoáru ji vděčně přijali jak houslisté, tak violoncellisté. Možná ale bylo všechno jinak. Virtuos Pablo Casals osobně znal Eugèna Ysaÿe a ten mu údajně tvrdil, že Franck sonátu primárně koncipoval jako violoncellovou. Stejný názor pochází od Antoina Ysaÿe, Eugènova syna, který údajně viděl původní Franckův rukopis. Každopádně tato krásná hudba žije v obou verzích.

Anna Sysová, laureátka Pražského jara 2022, se klarinetu začala věnovat ve 12 letech u Kamila Doležala. Později studovala na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy ve třídě̌ Milana Poláka, u kterého absolvovala i bakalářský cyklus na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Magisterské vzdělání završila v roce 2022 na půdě Ostravské univerzity u Karla Dohnala a nyní tam pokračuje v doktorském programu. Během studií absolvovala stáže na Guildhall School of Music v Londýně a na Haute École de Musique ve švýcarském Lausanne. Anna je vítězkou soutěží Concorso per Clarinetto Carlino 2015, International Competition for Woodwinds in Wroclaw 2014, Markneukirchener Wettbewerb 2014 a Czech Clarinet Art 2014. Na soutěži Pražského jara 2022 získala kromě 2. ceny i několik dalších ocenění. S nadšením se věnuje komorní hře, byla stipendistkou Akademie komorní hudby a německé nadace Villa Musica a je členkou komorních souborů Kalabis Quintet a Slavic Trio. Zúčastnila se několika turné Gustav Mahler Jugendorchester a Orchestru mladých Evropské Unie EUYO.

Daniel Wiesner studoval na Pražské konzervatoři (Valentina Kameníková), Akademii múzických umění v Praze (Peter Toperczer) a absolvoval mistrovské kurzy u Rudolfa Kehrera ve Výmaru. Je vítězem mj. Mezinárodní klavírní soutěže v Glasgow (1990) a nositelem ceny ze soutěže Vianna da Motta v Lisabonu. V roce 1993 obdržel Cenu Hlávkovy nadace. Jako sólista a vyhledávaný komorní hráč vystupoval na koncertech ve většině evropských zemí a také v USA, Jordánsku a Tunisu. Je členem několika komorních uskupení (mj. souboru In modo camerale, který získal v roce 1996 Cenu Českého spolku pro komorní hudbu a v témže roce se stal finalistou soutěže komorní hudby v japonské Ósace) a účinkuje s renomovanými sólisty. Intenzivně se věnuje interpretaci (zvláště české) soudobé hudby (cena České hudební rady); má na svém kontě mnoho desítek premiér a několik CD nahrávek. Pravidelně také spolupracuje s festivaly Concertino Praga a Mladá Praha. V letech 2008–2013 vyučoval hlavní obor klavír na Konzervatoři Pardubice a od roku 2012 působí na oddělení klavírní spolupráce na Akademii múzických umění v Praze. 

Vilém Vlček, držitel Ceny Jiřího Bělohlávka za rok 2023 a absolvent Hudebního gymnázia ve třídě Martina a Mirko Škampových, studuje od roku 2018 na Musik-Akademie Basel ve třídě Danjula Ishizaky, jehož asistentem je nyní na Universität der Künste v Berlíně. Zúčastňuje se mistrovských kurzů doma i v zahraničí (Steven Isserlis, Frans Helmerson, Yo-Yo Ma, Alisa Weilerstein) a jako komorní hráč získal cenné impulzy díky stipendiu Akademie komorní hudby i od řady významných hráčů (Leonidas Kavakos, Steven Isserlis, Tomáš Jamník nebo Alfred Brendel). Vítěz violoncellové soutěže Krzysztofa Pendereckého v Krakově a Mezinárodní instrumentální soutěže v Markenukirchenu vystupoval jako sólista s řadou orchestrů (např. Česká filharmonie, Basilejský Komorní Orchestr, Würtenberská filharmonie) pod vedením uznávaných dirigentů (Jiří Bělohlávek, Petr Atrichter, Wolfgang Emanuel Schmidt, Nicolas Ellis ad.). Sólově se představil ve třech desítkách států Evropy, Asie, Afriky i Ameriky, například ve Velkém sálu Labské Filharmonie, Komorním sálu Berlínské Filharmonie, Victoria Hall v Ženevě či Dvořákově síňi pražského Rudolfina.

Běloruský klavírista Denis Linnik vystudoval uměleckou školu Ivana Achremčika a Běloruskou státní hudební akademii v Minsku pod vedením renomovaných profesorů Taťány Sergijevské a Vladimira Někajenka. Od roku 2017 studuje na švýcarské Hochschule für Musik Basel (Claudio Martínez Mehner, Zoltán Fejérvári). Je vítězem či laureátem mnoha významných soutěží, jako jsou Mezinárodní klavírní soutěž v Římě, Horowitzova soutěž v Kyjevě, či soutěž komorní hudby Orpheus (s Camerata Rhein Trio).

Vystoupil již s mnohými významnými orchestry (Basilejský symfonický orchestr, Mnichovský komorní orchestr, Národní ukrajinský symfonický orchestr, Roma Tre Orchestra ad.) a objevil se na mezinárodních festivalech (ArtDIALOG, Wien Modern, SOLsberg, 100% Classique, Menuhin Gstaad Festival aj.). V roce 2022 vydal u KNS Classical Label své debutové CD Night Wind s díly Janáčka, Brahmse a Medtnera. 

Kromě klasického sólového a komorního repertoáru Denis Linnik rád prozkoumává také oblasti soudobé hudby a jazzu.