Česká filharmonie • Baden-Baden

„Přitahují mě projekty, které mají co říct; které jsou nejen hudebně krásné a poutavé, ale také nějakým způsobem souvisejí s tím, o čem je dnešní život,“ říká mezzosopranistka Fleur Barron mj. také v souvislosti s operou Adriana Mater Kaiji Saariaho, za ztvárnění jejíž hlavní role získala nedávno cenu Grammy. Singapursko-britská zpěvačka, jejíž mentorkou je už po dlouhá léta Barbara Hannigan, nyní dělí svou profesní dráhu mezi operu, koncertní vystupování a komorní či sólové recitály. Hudba však pro ni není pouze prostředkem přenášení krásy, ale také médiem s možností dalekosáhlejšího účinku, jak dokazují i některé její projekty zaměřené na spojování odlišných kultur.
Sama vyrůstala v kulturně velice různorodém prostředí. Narodila se v Severním Irsku a většinu svého dětství prožila v Hongkongu. Jako náctiletá se s rodiči přestěhovala do New Yorku, kde jí uchvátily show na Broadwayi. Svůj názor na operu, kterou tehdy považovala za „nudnou“, změnila až poté, co se po škole začala vydávat se spolužáky za studentské vstupné do Metropolitní opery. Po dokončení bakalářského studia literární komparatistiky na Columbijské univerzitě se začala poohlížet po vážném studiu zpěvu a výsledkem byl magisterský titul na Manhattan School of Music. Začátky však nebyly jednoduché: „Magisterské studium bylo pro mé ego velmi náročné, protože jsem byla ve srovnání s ostatními hodně pozadu, a to byla výzva,“ říká. „U většiny činností je to tak, že když se cítíte pozadu, můžete na sobě tvrdě pracovat a zlepšíte se. U zpěvu to tak ale není a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla napjatá. Takže to byla dlouhá cesta.“
Dlouhá cesta však byla nakonec úspěšná a nyní vídáme Fleur Barron vystupovat s předními světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Sanfranciský symfonický orchestr, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu aj.) pod vedením předních dirigentů (Esa-Pekka Salonen, Daniel Harding, Kent Nagano, Nathalie Stutzmann či Kirill Petrenko); svůj debut si již v rámci koncertního turné zažila už i s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. V poslední době ji často vídáme na pódiu s mahlerovským repertoárem, ale výjimkou není například ani hudba 20. a 21. století, v operním světě zasahuje až do raně barokního repertoáru (např. Monteverdiho Il Ritorno d'Ulisse in Patria). V recitálové roli se na pódiu nejčastěji objevuje s Juliusem Drakem (v sezoně 2024/25 spolu vystoupili například v londýnské Wigmore Hall, v Amsterdamu, Stuttgartu či Madridu), ale nedávno si svůj debut v Carnegie Hall zažila s klavíristou Kunalem Lahirym, se kterým podnikla celé americké turné. Funguje také jako umělecký partner Orquesta Sinfonica del Principado de Asturias ve španělském Oviedu.
Kromě své interpretační dráhy pořádá také každoročně množství mistrovských kurzů, např. v Harvardu, Manhattan School of Music, Royal Academy of Music či londýnské King’s College.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Pueri gaudentes (v překladu radostní chlapci), jeden z mála českých chlapeckých sborů, za svou více než třicetiletou historii navštívili celou řadu míst v Evropě a USA; třikrát podnikli turné po Japonsku a získali vysoká ocenění na prestižních festivalech v Belgii, Německu či Itálii. Pueri gaudentes natáčejí pro rozhlas a televizi a podílejí se na nahrávání zvukových nosičů. Často spolupracují se Státní operou Praha a na prestižních festivalech (mj. Pražské jaro) vystupují s předními českými zpěváky a hudebními tělesy (např. v květnu 2022 s PKF — Prague Philharmonia a Pražským filharmonickým sborem). V roce 2019 sbor uskutečnil čtrnáctidenní turné po Švédsku, Finsku, Rusku a Estonsku, v rámci něhož se stal vítězem soutěže v Petrohradu a zúčastnil se jednoho z největších sborových festivalů planety – estonského Laulupidu. O tomto festivalu pak vznikl dokument České televize Pueri gaudentes v Estonsku. Ve stejném roce sbor vystoupil v Bazilice svatého Petra ve Vatikánu. Se sborem pracuje sbormistrovský tandem Libor Sládek a Jan Kyjovský; na klavír ho doprovází Denisa Martínková.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Když Gustav Mahler dokončoval svou První symfonii, začínal skicovat již Druhou, při dokončování Druhé začínal s Třetí. Svá rozsáhlá díla vytvářel od prvních náčrtů po definitivní instrumentaci vždy několik let. Nebyl to však jen časový důvod, proč u Mahlera docházelo k těmto překryvům. V každé symfonii budoval jeden svět a v určité fázi se mu již otevřel další. Také během kompozice Třetí symfonie už v jednu chvíli nahlédl do dalšího světa. Měla mít původně sedm vět, ale tu poslední nakonec využil až ve Čtvrté symfonii. I s „pouhými“ šesti větami se Třetí nakonec stala Mahlerovou nejdelší symfonií.

Historie premiér a raného provozování Mahlerových symfonií, zejména těch úvodních, je přehlídkou mnoha odsudků, v očerňování se předháněli především hudební kritici. Odlišný způsob hudebního vyjadřování, s nímž vstupoval na scénu Gustav Mahler, velmi intenzivně vnímali i někteří o generaci starší skladatelé. Dokonce i přátelsky nakloněný Johannes Brahms, který si Mahlera vážil jako dirigenta, považoval svého mladšího kolegu za „krále revolucionářů“ a například z partitury jeho Druhé symfonie byl přímo zděšen. K uvádění Mahlerova díla velmi přispěli někteří dirigenti, ani oni však nemohli hudebním novinkám zaručit úspěch. Tehdy bylo na koncertech stále ještě poměrně běžné, že se hrály jen některé věty z vícevětých děl, což Mahlerovi vadilo. Vždyť ve svých symfoniích stavěl „celé světy“. Ačkoli tuto praxi považoval za mrzačení svých děl, rezignovaně musel na tyto kompromisy přistupovat. Zároveň dělal vše pro to, aby prosadil úplné provedení. Zdrcující recenze Mahlera trýznily, ale neodradily od psaní dalších děl. Své přítelkyni v březnu 1896 napsal: „Uvidíš, že vítězství svých děl se nedožiji. To, co píšu, je příliš neobvyklé a příliš nové, a posluchači si ke mně nedovedou najít cestu.“

V tomto rozpoložení psal Gustav Mahler svou Symfonii č. 3 d moll. S prvními náčrty začal v roce 1893. V té době již druhým rokem zastával pozici šéfa opery v Hamburku. Enormní dirigentské vytížení mu neumožňovalo soustředěně komponovat, ve své mysli však komponoval v každé volné chvíli. Během divadelní sezony si den po dni zapisoval náčrty svých skladeb a těšil se na léto, až se z něj opět stane „prázdninový skladatel“. Soustředěná práce na Třetí symfonii si vyžádala dvoje letní prázdniny, v roce 1895 a 1896. Skladatel měl pro své letní komponování již zavedený rituál, kterého se držel i tentokrát, po skončení divadelní sezóny opustil město a odjel do Alp. V létě 1895 se ubytoval na stejném místě jako v předchozích letech, v hostinci ve Steinbachu u Atterského jezera. Každý den v půl sedmé ráno odcházel do malého domku (dodnes stojí), který si nechal postavit mezi hostincem a břehem jezera. V malé místnosti měl pouze pracovní stůl a klavír. V takto malém, izolovaném prostoru se mohl plně soustředit na svá velká díla, rušit ho zde nesměl vůbec nikdo. Sám sice občas vyšel na louku nebo i na procházku, ale hned se zase vracel, aby všechny „přinesené“ nápady zapsal do not. Z domku odcházel až k obědu.

V nové symfonii „měla dostat slovo celá příroda“, nikoli však ve smyslu napodobení nebo zvukomalby, Mahler chtěl hudebně ztvárnit akt stvoření. Své přítelkyni později prozradil, jak na něj samotného vstupní věta symfonie působí: „je strašidelné, jak z bezduché a strnulé hmoty – tu větu bych mohl nazvat ‚Co mi vyprávějí kameny‘ – pozvolna vyráží život, postupně se vyvíjí, až se rozrůzní do nejvyšších evolučních forem: od květin, zvířat a lidí až po říši duchů a andělů.“ Šest vět symfonie Mahler původně označil i programními názvy: K první napsal „Pan se probouzí: Léto přichází do země“, k druhé „Co mi vyprávějí luční květiny“. Stejně pokračoval i v pojmenovávání dalších: ve třetí větě zhudebnil, co mu vyprávěla zvířata v lese, poté člověk, andělé a k šesté větě připsal „Co mi vypráví láska“.

Od programního pojmenování vět Mahler později upustil, ale obsahově tuto koncepci zachoval. První tři věty symfonie jsou ryze instrumentální, teprve ve čtvrté dává skladatel zaznít lidskému hlasu. Altové sólo „O Mensch! gib Acht!“ (Ó duše, bdíš?) na text Friedricha Nietzscheho působí jako zjevení, Mahlerův výrazový pokyn zní „Velmi zvolna, tajuplně, stále ppp“. Pátá věta rovněž uplatňuje vokální složku, ale úplně jiným způsobem. Zahajuje ji vyzvánění zvonů společně s chlapeckým sborem, který Mahler pro jeho „Bim, bam“ navíc povzbuzuje pokynem „Vesele v tempu a s drzým výrazem“. Přidává se k nim ženský sbor a sólový alt, aby daly zaznít textu „Zpívali tři andělé přelíbezný zpěv“ z Mahlerovy oblíbené sbírky lidové poezie Chlapcův kouzelný roh. Jestliže pátá věta je svižnou a vůbec nejkratší částí této symfonie, tak v poslední, šesté větě skladatel zvolnil do klidného, procítěného a optimistického vyznání. O závěrečné větě, která je mnohými považována za jednu z vůbec nejkrásnějších Mahlerových vět, skladatel v dopisu píše: „je souhrnem toho, co cítím ke všemu stvoření, což se neobejde bez hluboce bolestných duševních pochodů, jež se však ponenáhlu rozplynou v blažené důvěře.“

Šestivětou symfonii skladatel rozdělil do dvou částí. První část obsahuje nezvykle dlouhou první větu, druhá část sestává z druhé až šesté věty. Mimořádná délka celého díla Mahlera znepokojovala, ale přesto byl přesvědčen, že v něm není ani takt navíc a pro rozměry úvodní věty měl závažné koncepční důvody: „Nikdo si nedovede představit, jak namáhavé je zkomponovat tak dlouhou větu, udržet ji soudržnou a neztratit nad ní vládu. Ale potřeboval jsem ji jako podstavec, jako kolosální pilíř, jako základ pyramidy. Ta se v dalších větách čím dál více ztenčuje, zprůhledňuje a slábne.“

Veřejná premiéra Třetí symfonie se konala 9. března 1897 v Berlíně za Mahlerovy přítomnosti, avšak stejně jako v případě dvou předchozích symfonií v neúplné podobě. Pod taktovkou vynikajícího dirigenta Felixe Weingartnera zazněly tehdy tři věty: druhá, třetí a šestá. Publikum ve zcela zaplněném sále se vyjadřovalo hned po skončení každé z nich. Po „Květinové“ větě posluchači reagovali pochvalně, po další větě již narůstala nespokojenost a nakonec už byl potlesk zcela přehlušen pískotem. V tisku dopadl Mahler ještě hůře, jako „tragikomický hrdina“ bez „jakékoli představivosti“ nebo „vtipálek nejhoršího ražení“. Přesně pět let poté, 9. března 1902, se ve vídeňském kostele sv. Karla konala svatba Gustava Mahlera a Almy Schindlerové. Jednačtyřicetiletý Mahler v doprovodu své mladé, teprve 22leté ženy Almy odjel na konci května 1902 z Vídně do německého Krefeldu, aby na významném festivalu soudobé hudby dirigoval svou Třetí symfonii v celé šestivěté podobě. Vymínil si dostatek zkoušek a odolal i naléhání pořadatelů, aby dal jednotlivým větám názvy. Z předchozích symfonií s tím neměl dobré zkušenosti, věděl, k jakým nedorozuměním může vést špatně pochopený „program“. Uvědomoval si, že „svým uměním vyjadřuje vždy jen to, co nelze vyjádřit slovy.“ A vtipně dodává: „Posluchačům pomáhat nelze. Každý z nich si musí pomoci sám, opakovaným poslechem a důkladným studiem partitury. […] Naštěstí jsem byl povolán k psaní hudby, nikoli k psaní o hudbě.“ Když 9. června 1902 Třetí symfonie poprvé zazněla v úplnosti, šlo o výjimečnou událost a skladatelův triumf. Alma Mahlerová vzpomínala: „Po první části vypukl obrovský jásot, po každé další větě se posluchači zdáli být více dojati a po poslední části zachvátilo publikum skutečné šílenství.“ Skladatel a dirigent v jedné osobě se na pódium musel vracet dvanáctkrát. 

Dnes je Mahlerova Třetí prováděna v koncertních sálech celého světa. Má v sobě cosi mimořádného, místy až děsivého, jak o tom sám skladatel napsal v dopisu pěvkyni Anně Mildenburgové: „Má symfonie bude něco, co svět ještě neslyšel! Celá příroda v ní mluví a vypráví tak hluboká tajemství, jaká snad tušíme jen ve snách! Řeknu Ti, že některé pasáže mě téměř děsí. Občas si dokonce kladu otázku, zda to vůbec mělo být napsáno.“