Český spolek pro komorní hudbu • České noneto

Proslulý houslista Louis Spohr byl neméně uznávaný jako skladatel. Na rozdíl od většiny tehdejších virtuosů však nekomponoval pouze pro svůj vlastní nástroj, ale je také autorem symfonií, oper, oratorií a četných komorních děl. Roku 1813 se ve Vídni seznámil s rodákem z Jihlavy Johannem Tostem (1755?–1831), bývalým houslistou kapely knížete Esterházyho v době tamního působení Josepha Haydna. Po rozpuštění kapely si Tost zřídil ve Vídni opisovačskou dílnu a za tímto účelem odkupoval díla různých skladatelů, či u nich skladby objednával. Ačkoli ho za mecenáše v pravém smyslu považovat nelze, řadě hudebních děl pomohl na svět. Stejně tak i Spohrovu nonetu. Tost u Spohra objednal sérii komorních skladeb a na několik let si na ně u skladatele zajistil práva, pak teprve svolil k jejich vydání tiskem. Svým cílem se nijak netajil: „Na svých obchodních cestách si takovými uměleckými poklady mohu vytvořit rozsáhlé známosti mezi milovníky hudby, které se mi pak budou hodit v mém dalším podnikání.“ (Daleko úspěšnější byl ovšem v obchodu s vínem a textiliemi.) Mezi Spohrovými skladbami pro Tosta byly dvě svým obsazením velmi neobvyklé: Oktet pro klarinet, dva lesní rohy, housle, dvě violy, violoncello a kontrabas, op. 32, a Grand nonetto, op. 31. Jak píše Spohr ve své autobiografii, idea obsazení, kombinujícího čtyři smyčcové nástroje s pěti dechovými vyšla od Tosta. Jeho přáním bylo, aby každý nástroj měl ve skladbě možnost uplatnit svůj typický charakter. Spohr přiznává, že i přes zvláštní podmínky objednavatele jej nezvyklý úkol lákal, rád zakázku přijal, úkol splnil a skladba zazněla nejprve soukromě a brzy i veřejně; datum prvního veřejného provedení však Spohr neuvedl a dodnes nebylo přesně zjištěno. Roku 1819 vyšla skladba tiskem ve vídeňském nakladatelství S. A. Steinera. Recenze vydání hovořila o „krásném květu, který vytlačí všechnu nasládlou prázdnotu a mělké šalby“ tehdejší produkce. Spohr pak skladbu zařazoval do programu na svých koncertních cestách v Paříži, Londýně, Lipsku, Výmaru a jinde. Oceňovala se její originalita a vyváženost v uplatnění jednotlivých nástrojů, neboť autor svůj vlastní nástroj, housle, před ostatními neupřednostňoval. 

O století později vzniklo z podnětu houslisty Emila Leichnera st. (1902–1973) na Pražské konzervatoři České noneto jako soubor stabilního obsazení. Jeho první oficiální koncert se konal 17. ledna 1924 v Praze, čtyři roky pak působili členové souboru v Litvě jako pedagogové nově založené konzervatoře v Klajpedě. Po návratu do vlasti, překonání krize a změně v obsazení rozvinul soubor bohatou koncertní činnost, která inspirovala řadu domácích i cizích skladatelů k novým skladbám přímo pro toto obsazení. Soubor, který si záhy vybudoval světovou pověst, tak pomohl výrazně obohatit repertoár pro toto neobvyklé obsazení.

Dílem na objednávku Českého noneta je i Nonet č. 2 Bohuslava Martinů, zkomponovaný v posledním roce skladatelova života. Martinů napsal skladbu pro devět nástrojů už roku 1924 (Nonet č. 1), ovšem pro kombinaci smyčcových a dechových nástrojů s klavírem a zachovalo se z ní pouze torzo. O dílo přímo pro České noneto požádal skladatele roku 1948 zakladatel souboru, houslista Emil Leichner st., tehdy však zůstalo pouze u prosby. Leichner se nevzdal a obrátil se na Martinů znovu o deset let později, kdy soubor připravoval program k oslavám 35. výročí svého založení. Martinů se právě zotavoval po operaci, kterou postoupil v listopadu 1958, a dokončoval operu Řecké pašije, objednávku přesto přijal. Nonet č. 2 nese dataci „leden 1959“, souboru jej skladatel odeslal v prvním únorovém týdnu. České noneto zařadilo premiéru díla na program svého vystoupení na festivalu v Salcburku, jehož se měl soubor účastnit v červenci 1959. Martinů se k oznámení o místu premiéry stavěl skepticky, v dopise Miloši Šafránkovi z května toho roku vyslovil obavu, že v Salcburku může uspět pouze dodekafonie a co avantgardním trendům neodpovídá, je ignorováno. Před svým zájezdem provedlo České noneto skladbu v červnu v Poličce a pro několik pozvaných také v Praze. Oficiální premiéra v Salcburku se uskutečnila 27. července 1959 a měla vzdor skladatelovu očekávání dobrý ohlas. Česká premiéra Nonetu byla chystána na 15. října téhož roku, avšak skladatelova smrt 28. srpna provedení uspíšila a Nonet zazněl už o měsíc dříve, k uctění skladatelovy památky. Podle autora biografie a katalogu skladatelových děl Harryho Halbreicha se ve skladbě „podobně jako u pozdního Mozarta za fasádou křehkého divertimenta a úsměvnou čistotou výrazu skrývá hluboký cit a moudrost celého života. Je to skladatelovo ‚nejčeštější‘ dílo, nejen proto, že bylo určeno českým hudebníkům, nýbrž také proto, že hlubokou nostalgií, nenaplněnou touhou smrtelně nemocného exilového hudebníka vyjadřuje touhu po domově.“ Podle slov skladatelova životopisce Jiřího Mihuleho „není komorní skladby Martinů, která by byla v celém svém rozsahu emocionálně tolik bohatá a sdílná.“ 

Witold Lutosławski studoval matematiku a přírodní vědy a současně hru na housle, na klavír a hudební teorii. Umělecký nástup mu přerušilo vypuknutí druhé světové války, během níž si mladý umělec spolu s kolegou Andrzejem Panufnikem vydělával hraním v kavárnách v klavírním duu. Už od roku 1941 měl rozpracovanou První symfonii, kterou dokončil roku 1947 a následujícího roku ji Grzegorz Fitelberg uvedl v Katovicích. Podobně jako u nás, i v Polsku zavládla po válce estetika socialistického realismu, která skladbu ostře odsoudila, a skladatel se ocitl na stylovém rozcestí, které překonal Koncertem pro orchestr z roku 1954 a dál šel svým směrem. Z téhož roku jako Koncert pro orchestr jsou Preludia taneczne (Taneční preludia). Vznikla na žádost nakladatelství Polskie Wydawnictwo Muzyczne v Krakově, které chystalo kolekci instruktivních skladeb pro housle a klavír, Lutosławski se však rozhodl pro klarinet. Skladba, která využívá prvky folkloru severního Polska ve skladatelově stylizaci, bez citací konkrétních písní, se z oboru instruktivní literatury vymyká a stala vítanou součástí koncertního repertoáru. První provedení Tanečních preludií se uskutečnilo 15. února 1955 v interpretaci polských umělců Ludwika Kurkiewicze a Sergiusze Nadgryzowského. Roku 1955 Lutosławski skladbu upravil pro klarinet, harfu, klavír, smyčce a bicí (poprvé uvedl roku 1963 Benjamin Britten s English Chamber Orchestra). A roku 1959 vznikla další úprava pro České noneto, kterou soubor provedl listopadu téhož roku ve Varšavě. 

Josef Bohuslav Foerster byl jedním z prvních skladatelů, kteří vytvořili skladbu přímo určenou Českému nonetu. Jeho Nonet zazněl v premiéře 19. března 1932 v Malém sále Hudebního spolku (Musikverein) ve Vídni spolu s Nonetem, op. 40, Aloise Háby a Nonetem Louise Spohra. „České noneto je sdružení hudebníků, kteří v sobě mají muzikantský, rytmický, živý temperament své země, […] ve skladbě se hlásí vzduch z českých luhů a hájů. Foersterův nonet jsou variace na dvě témata, celek působí jako rapsodie. Půvabný, graciézně radostný taneční motiv uvádí do skladatelovy vlasti, vystřídá ho roztoužený, elegický motiv zpívající tak vroucně a romanticky, že by se dalo hovořit o českém Robertu Schumannovi. Přijímáme Dvořákova ducha z Foersterových rukou. [...] Foersterovu skladbu posloucháme s čirou radostí a je nám líto, když dozní,“ charakterizovala dílo výstižně vídeňská kritika. Dne 22. listopadu 1932 byla provedena pražská premiéra Nonetu na koncertě pořádaném Spolkem pro moderní hudbu ve Smetanově síni Obecního domu, spolu se skladbami Aloise Háby, litevského skladatele Jeronimase Kačinskase (Hábova žáka a přítele Emila Leichnera), v Praze usazeného skladatele pocházejícího z Chorvatska Josefa (Josipa) Mandiće, a dalšího Hábova žáka Miroslava Ponce. V programu, který sestával ze skladeb reprezentantů radikálního kompozičního směru, v jehož čele stál Alois Hába, představovala skladba Josefa Bohuslava Foerstera dílo mladou generací respektované autority české hudby, hlásící se k odkazu Bedřicha Smetany. 

České noneto je jedním z nejstarších komorních souborů na světě, zanedlouho oslaví jubilejní stý rok své existence. Bylo založeno v roce 1924 studenty pražské konzervatoře (na jejich prvním veřejném vystoupení zazněl mj. Spohrův Grand nonet) a v krátké době se stalo uznávaným významným interpretem klasického repertoáru, stejně jako nadšeným průkopníkem nové hudby. Svou hrou a originálním nástrojovým obsazením inspirovalo vznik celé řady kompozic největších soudobých skladatelů, z nichž uveďme Sergeje Prokofjeva, Witolda Lutosławského či Bohuslava Martinů.

Specifické nástrojové obsazení (housle, viola, violoncello, kontrabas a dechové kvinteto) nabízí takřka nevyčerpatelnou škálu barevných kombinací dosahujících bohatého zvuku komorního orchestru a umožňuje do repertoáru přirozeně zařazovat skladby od baroka po současnost. Přesto se však soubor ve svých počátcích dostal do repertoárové krize, která zapříčila rozpad již po pěti letech. Fungování souboru zachránilo až oslovení Foerstera a Háby, kteří pro něj napsali originální skladby. Velkým mezníkem v historii souboru se pak stal v roce 1959 Nonet Bohuslava Martinů, díky kterému prorazili do světa.

Od té doby vystoupilo České noneto na mnohých významných mezinárodních hudebních festivalech (Salcburk, Edinburgh, Pražské jaro ad.), podniklo četná koncertní turné po státech Evropy, Severní a Jižní Ameriky, do Japonska a Afriky a vystoupilo také na prestižních světových hudebních pódiích (vídeňský Musikverein, mnichovský Herkulessal, washingtonská Library of Congress ad.). V současné době hraje soubor nejčastěji v Německu, u nás ho slyšíme zřídka. Posluchači si však možná vzpomenou na oblíbený cyklus Hudba mezi obrazy, konaným v Galerii Lichtenštejnského paláce, na němž se soubor podílel.

Bohatá diskografie Českého noneta je zaznamenána na pětačtyřiceti dlouhohrajících deskách a CD od firem Supraphon, Panton a Harmonia Mundi. Nahrávka s Nonetem Bohuslava Martinů obdržela od prestižního recenzního časopisu Répértoire v roce 1996 nejvyšší ocenění a v roce 2003 pak nahrávky Beethovenových skladeb cenu Choc du Monde de la Musique.