Český spolek pro komorní hudbu • Julia Fischer

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.

Julia Ficher představuje jednu z nejvýraznějších houslistek dnešní doby. Její kariérní cesta je zaznamenána množstvím CD i DVD nahrávek pod labely Pentatone a Decca – v poslední době pak na její vlastní hudební platformě JF CLUB – a ověnčena prestižními cenami, jako Záslužný řád Spolkové republiky Německo nebo Gramophone Award.

Narodila se roku 1983 v Mnichově německo-slovenským rodičům, kteří se údajně potkali při svých studiích v Praze. Na housle začala hrát ve třech letech, brzy si přibrala i klavír, a to pod vedením své matky Viery Fischer. V pouhých devíti letech nastoupila na mnichovskou univerzitu jako studentka renomované pedagožky Anny Čumačenko, kterou v její učitelské roli později vystřídala. Velkým milníkem se stalo vítězství v prestižní Mezinárodní soutěži Yehudi Menuhina v roce 1995 (tedy ve dvanácti letech!), které nastartovalo její celosvětové renomé. Od té doby jí pravidelně vídáme na nejslavnějších pódiích světa, ať už při spolupráci s významnými orchestry a dirigenty, jako jsou např. Herbert Blomstedt, Christian Thielemann, Juanjo Mena, Riccardo Muti nebo Franz Welser-Möst, nebo při sólových či komorních recitálech. Kromě tradičního repertoáru se věnuje i soudobé hudbě, o čemž svědčí i na březen chystaná světová premiéra houslového koncertu Daniela Kidaneho s Londýnskou filharmonií a Edwardem Gardnerem.

Mimo to plánuje Julia Fischer letos několik evropských turné, ať už s Academy of St Martin in the Fields nebo Královskou filharmonií, se svým kvartetem (Julia Fischer Quartet) nebo s klavíristkou Juliannou Avdějevou. S tou zavítá do Atén (4. 12.), Vídně (6. 12.) a než dorazí do Prahy, stihne ještě odehrát koncert s Královskou stockholmskou filharmonií a Esa-Pekka Salonenem při příležitosti udílení Nobelovy ceny (8. 12.). S Avdějevou jsou už řadu let sehranou dvojicí, přestože, jak prozrazuje Julia Fischer, jejich setkání bylo zprostředkované: „Měly jsme společné hudební přátele, kteří nás za každou cenu chtěli dát dohromady. Byli přesvědčeni, že se k sobě hodíme. A v roce 2012 k tomu konečně došlo. Co k tomu dodat? Měli pravdu.“ O sehranosti těchto dvou výjimečných dam se pražské publikum mohlo přesvědčit již roku 2018, kdy společně vystoupily ve Smetanově síni Obecního domu.

Julia Fischer se však nespokojuje „pouze“ s kariérou světově uznávané houslistky, ale využívá svou hudební všestrannost. Kvality již zmíněného Julia Fischer Quartet odhalí pražské publikum – v rámci rezidence Julie Fischer – v listopadu (koncert I2), o jejích klavírních schopnostech nás může přesvědčit DVD nahrávka z úspěšného koncertu v Alte Oper Frankfurt v roce 2010, kdy se v první polovině představila jako sólistka Saint-Saënsova houslového koncertu, v druhé pak v Griegově klavírním koncertu. Kromě vystupování se věnuje i hudební pedagogice, mj. v rámci četných mistrovských kurzů. Spolu s Johannesem X. Schachterem a Henrim Bonamym pak založila dětský orchestr Kindersinfoniker. Od příštího roku se také stane uměleckou ředitelkou Boswil Summer Festivalu ve Švýcarsku. 

Jeremias Pestalozzi se narodil v roce 2005 a na housle hraje od svých pěti let. Do března 2022 působil ve smyčcové akademii Simone a Petera Michielsenových v Puchheimu a hrál jako koncertní mistr v puchheimském komorním orchestru mladých. Je prvním houslistou v kvartetu Quartessenz (vznikl v roce 2016) a bylo možné ho slyšet mimo jiné na festivalu Ickingské jaro v roce 2022. Získal první cenu (duo a sólo) na celostátní soutěži Jugend musiziert (Mládí muzicíruje) v letech 2018 a 2019.

Od roku 2019 je studentem na Univerzitě múzických umění v Mnichově – nejprve u Simone a Petera Michielsenových a Christopha Poppena a od března 2022 ve třídě Julie Fischer, kde také v říjnu 2023 zahájil své bakalářské studium. Kromě toho absolvoval mistrovské kurzy u Anny Čumačenko, Ingolfa Turbana či Nory Chastain aj.

V roce 2019 debutoval s orchestrem Bad Reichenhall Philharmonic s Houslovým koncertem č. 2 Henryka Wieniawského a znovu tam hrál jako sólista pod vedením Daniela Spawa s Mozartovým Houslovým koncertem č. 4 v červenci 2021. V roce 2022 provedl Houslový koncert e moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho, nejdříve v dubnu se zmíněným orchestrem z Bad Reichenhallu pod taktovkou Andreje Vesela a poté znovu v červnu s Wendland-Sinfonieorchester pod vedením Johannese Köhlera.

V únoru 2020 vyhrál 28. soutěž německého fondu hudebních nástrojů Německé nadace pro hudební život v Hamburku. V zápůjčce tak může hrát na housle Antonia Gragnaniho Livorno 1779.

Pět koncertů pro housle a orchestr představuje v tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta kompaktní skupinu skladeb, které všechny vznikly během roku 1775 (K 207, 211, 216, 218 a 219). Devatenáctiletý Mozart tehdy hrál v kapele salcburského arcibiskupa a zastával post druhého koncertního mistra, a tak je možné, že koncerty napsal sám pro sebe a jako sólista je poprvé provedl. Houslím opravdu rozuměl, veden už od dětství svým otcem Leopoldem, který tento nástroj ovládal a v roce 1756 dokonce vydal významné didaktické pojednání o základech hry na housle – Versuch einer gründlichen Violinschule. Mladý Mozart se postupně seznamoval s houslovou literaturou, zvlášť s italskými mistry, jako byli Giuseppe Tartini a Pietro Locatelli. Italskou hudbu poznal také za svých cest do Itálie, kdy slyšel jednoho z nejlepších houslových virtuosů té doby Pietra Nardiniho, zažil společné houslové muzicírování s jeho mladým žákem Thomasem Linleyem a takříkajíc nasával atmosféru: „Nad námi bydlí houslista, pod námi druhý, vedle nás učitel zpěvu, který dává hodiny, v posledním pokoji naproti nám bydlí hobojista. To se to vesele komponuje!“ (dopis z Milána sestře Nannerl, 1771). Další dojmy mu poskytly cesty po západní Evropě a Německu.

Z tohoto podhoubí vyrostl i Mozartův Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur (K 219), nazývaný „Turecký“. Třívětá kompozice zachovává půdorys klasicistního koncertu rychle-pomalu-rychle, ale projevuje se v ní i autorova tvůrčí originalita a fantazie – například hned v první větě, v níž po úvodním Allegru nastoupí kratičké, ale vroucné sólo houslí (Adagio). Nejznámějším ozvláštňujícím prvkem celé skladby je však „turecké“ téma v triu poslední věty, kdy se změní metrum i tónina a v kontrastu k ladnému menuetu sem vtrhne hudba inspirovaná janičářskými kapelami. Jejich exotický ráz Mozart napodobil výrazným rytmem, chromatickými běhy a hrou col legno (dřevěnou částí smyčce) ve violoncellech a basech. Šlo o tehdy módní prvek, určitě ne o připomínku agrese z Jihu či Východu, který s oblibou uplatňovali i jiní skladatelé a který tak dobře známe z Mozartova Únosu ze serailu nebo z jeho Klavírní sonáty A dur (K 331) se slavným pochodem „alla Turca“. Orchestr volil průzračný, zvlášť ve srovnání s obsazením následující Brucknerovy symfonie.