Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr, op. 6, od Josefa Suka patří k notoricky známým českým skladbám z konce 19. století. Někteří pamětníci ji mají poněkud nepatřičně spojenou s vánočním obdobím, neboť na Štědrý večer opakovaně zaznívala z televizních obrazovek do našich bytů a dokreslovala rodinnou pohodu, svým způsobem to však o ní také mnohé vypovídá: je radostná, svěží, zpěvná a trochu melancholická. Traduje se, že podnět ke vzniku této skladby dal v roce 1892 tehdy osmnáctiletému (!) končícímu posluchači konzervatoře jeho učitel Antonín Dvořák s poukazem na to, že bude léto a je tedy čas odložit „velkoleposti do moll“. První tři věty Suk opravdu zkomponoval během letních prázdnin 1892, poté, co absolvoval kompoziční třídu pražské konzervatoře svou Dramatickou ouverturou, op. 4, a téhož roku s malým časovým odstupem připojil i čtvrtou větu. Dochovaná rukopisná partitura je psána částečně skladatelovou rukou, částečně rukou jeho otce Josefa Suka st., a to zřejmě na podkladě původní autografní partitury nebo podrobné skici k ní, kterou skladatel zaznamenal tužkou. Tato úvaha vychází mimo jiné z faktu, že Suk psal tužkou, na rozdíl od pera, velké noty – a po svém návratu z Ameriky prý Antonín Dvořák právě velikost not v žákem předložené partituře zkritizoval.
Dobová hudební kritika hodnotila Serenádu velmi příznivě. Premiéry prvních dvou vět se zhostilo Orchestrální sdružení v Táboře pod taktovkou Josefa Suka (17. prosince 1893), kompletní skladbu nastudoval s orchestrem pražské konzervatoře Antonín Bennewitz a uvedl ji v prosinci 1894. Serenáda Es dur však vzbudila zájem také v zahraničí: podpořen veskrze kladným názorem zkušeného Johannese Brahmse a Dvořákovým doporučením ji berlínský nakladatel Simrock vydal v partituře, hlasech i v úpravě pro klavír na čtyři ruce (1896). O kvalitě díla, ale zároveň o naději, kterou mladičký Suk jakožto skladatel vzbuzoval, svědčí stipendium od ministerstva osvěty a vyučování, jež bylo Sukovi za smyčcovou serenádu přiřčeno.
Tři úvodní věty mají třídílnou formu, tonálně jsou však zakotveny různě: první věta (Andante con moto) v Es dur, druhá věta (Allegro, ma non troppo e grazioso) v B dur a třetí (Adagio) v G dur. Závěrečná věta (Allegro giosoco, ma non troppo presto) je komponována v sonátové formě a vrací se znovu do Es dur. Ačkoliv sám Suk skladbu později vnímal jako „hodně dvořákovsky zbarvenou“, dílo obsahuje zárodky kompozičních postupů, které byly pro jeho další vývoj charakteristické. Co Serenáda rozhodně nezapře, je autorovo instrumentační mistrovství a jeho dokonalé porozumění smyčcovým nástrojům, především houslím. Právě v době, kdy pracoval na Serenádě, se s nimi v přípravě na první veřejné vystoupení Českého kvarteta (říjen 1892) sžíval ještě intenzivněji. A u pultu sekundisty tohoto sdružení nakonec setrval víc jak čtyřicet let.
