Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Giovanni Antonini


Jak nejlépe zakončit abonentní cyklus, plný symfonií a instrumentálních koncertů? Giovanni Antonini postavil stylově čistý program připomínající operní gala s čísly od Mozarta a Rossiniho a přizval britskou sopranistku Louise Alder, která vystupuje v nejprestižnějších operních domech. Těšit se můžeme i na instrumentální skladby Haydna či Schuberta.

Koncert z řady B | Délka programu 1 hod 30 min

Program

Gioacchino Rossini
Lazebník sevillský, předehra k opeře (8')

Wolfgang Amadeus Mozart
„Voi avete un cor fedele“, koncertní árie pro soprán a orchestr, K 217 (7')

Joseph Haydn
L'isola disabitata, předehra k opeře Hob. XXVIII/9 (7')

Wolfgang Amadeus Mozart
Recit. “Ei parte” a  Rondò “per pietà” z opery Così fan tutte, K 588 (9')

— Přestávka —

Franz Schubert
Symfonie h moll, D 759 „Nedokončená“, Allegro moderato (12')

Gioacchino Rossini
„Assisa ai piè di un salice“, árie z opery Othello (9')

Franz Schubert
Symfonie h moll, D 759 „Nedokončená“, Andante con moto (12')

Gioacchino Rossini
„Tanti affetti in tal momento“, árie z opery Jezerní paní (8')

Účinkující

Louise Alder soprán 

Giovanni Antonini dirigent 

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Giovanni Antonini

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Poslední volná místa
0
4
Poslední volná místa
0
2
Poslední volná místa
0
3
Poslední volná místa
0
2
Cena od 350 do 1550 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Louise Alder  soprán

Louise Alder vyrostla v jihozápadním Londýně v prostředí hudební rodiny. Přestože jako malá hrála také na housle po vzoru své matky, která se věnovala historicky poučené interpretaci barokní hudby, nakonec ji přece jen více upoutaly návštěvy Covent Garden, kam chodila poslouchat svého otce jakožto sboristu tamního operního souboru. Následovala studia na University of Edinburgh, která ji dle jejích vlastních slov teprve správně hudebně „nakopla“ a dále na International Opera School při Royal College of Music v Londýně, kde získala prestižní stipendium operní pěvkyně Kiri Te Kanawy.

Důležitým krokem v její kariéře byla účast na soutěži pro získání tzv. Chilcott Award. Cenu sice nezískala, ale v porotě seděl tehdejší ředitel Frankurtské opery Bernd Loebe, který ji nabídl angažmá. Během pěti let zde ztvárnila řadu rolí od Händela po Janáčka a mezitím si rozšiřovala svůj hudební repertoár. Ten nyní pokrývá téměř celou historii operního provozu; ztvárnila Monteverdiho Poppeu i Brittenovu Luciu ze Zneuctění Lukrécie. V průběhu let také přibývá okruh slavných divadel, ve kterých hostovala a mezi který nechybí například Vídeňská a Bavorská státní opera, tatínkova Covent Garden či festival Glyndebourne.

Nezahálí ani na koncertních pódiích, ať už s celým orchestrem (Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Berlínští filharmonikové ad.) či pouze s klavíristou (schwarzenberská Schubertiáda, BBC Proms, Wigmore Hall) za zády. Její „velký, třpytivý hlas s bezchybnou technikou“ (The Times) si můžeme poslechnout i na několika nahrávkách; na poslední z nich, „Chère Nuit: French Songs“ spolu s klavíristou Josephem Middletonem ztvárnili francouzské písně.

Kromě České filharmonie ji v této sezoně přivítá mj. Orchestra of the Age of Enlightenment, Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia nebo Londýnský filharmonický orchestr; na operních pódiích ji potkáme s Mozartem v Bavorské státní opeře a s Händelem na Glyndenbourském festivalu.

Giovanni Antonini  dirigent, zobcová flétna

Giovanni Antonini

Rodák z Milána, Giovanni Antonini, je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který však zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 108 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

Haydna uslyšíme i na dnešním koncertě, kterým mj. naváže na spolupráci z února tohoto roku, kdy spolu s Českou filharmonií i Českou studentskou filharmonií provedli díla G. F. Telemanna a W. A. Mozarta. Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Gardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

Skladby

Gioacchino Rossini
Lazebník sevillský, předehra k opeře

„Kdyby nebylo Rossiniho, byli bychom všichni chudší o mnoho veselých chvilek, mnohý by nepřestál melancholii mládí nebo zármutek stáří, v plyšem čalouněných operních domech by vymřel jasný, lehký smích,“ píše se v jedné z mnohých knih o opeře. Citát trefně vyjadřuje, jak na nás působí hudba rodáka z italského přímořského města Pesaro – perlivou brilancí smyčců a humorem člověka, který svá díla chrlil jedno za druhým. Rossini napsal celkem 39 oper, největší úspěchy zaznamenaly Lazebník sevillskýOthello (1816), Straka zlodějka (1817), Semiramis (1823), po usazení v Paříži Vilém Tell (1829). Ve 37 letech Rossini nečekaně ukončil kariéru operního skladatele, poté tvořil už jen sporadicky a kvůli depresím se na dalších 40 let uchýlil do ústraní.

Libreto k Lazebníkovi sevillskému vzniklo podle Beaumarchaisovy komedie. Děj je plný inkognit a převleků, všechny potíže v milostných zápletkách řeší kadeřník Figaro. Slavná předehra k této opeře je paradoxně vypůjčená z jiného díla – původně ji Rossini zkomponoval o rok dříve k opeře Alžběta, královna anglická.

Wolfgang Amadeus Mozart
„Voi avete un cor fedele“, koncertní árie pro soprán a orchestr, K 217

Joseph Haydn
L'isola disabitata, předehra k opeře Hob. XXVIII/9

Wolfgang Amadeus Mozart
Recit. “Ei parte” a Rondò “per pietà” z opery Così fan tutte, K 588

Franz Schubert
Symfonie h moll, D 759 „Nedokončená“, Allegro moderato

Gioacchino Rossini
„Assisa ai piè di un salice“, árie z opery Othello


Symfonie č. 7 h moll D 759 „Nedokončená“

S formou symfonie se Franz Schubert (1797–1828) setkal v raném mládí nejprve jako žák augustiniánského konviktu, kde studoval. Z té doby pochází několik jeho fragmentárních symfonických pokusů. První dokončená symfonie je z roku 1813 v příštích pěti letech vzniklo pět dalších. Ve  formální struktuře se Schubert držel klasického modelu, nejevil se jako experimentátor, zato v orchestrálním obsazení nacházíme postupně větší zastoupení dechových nástrojů, kontrast smyčců a dechů se stává nositelem různých výrazových poloh. Další etapu Schubertovy symfonické tvorby představují roky 1818 až 1822, která zanechala výlučně fragmenty – pokud mezi ně ovšem počítáme také dvouvětou Symfonii h moll, která dostala jméno Nedokončená. Až v letech 1825–1826 vzniká posmrtně objevená Symfonie C dur zvaná „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je nejednotné. „Nedokončená“ symfonie byla nejprve jako „fragment“ zařazena na osmé pořadí, později se posunula na chronologické sedmé místo, které ovšem někteří badatelé nověji přiřadili rekonstruovanému symfonickému fragmentu E dur (D 729), a není naděje, že by se v současné době dospělo k jednoznačnému řešení. To však není jediná otázka spojená s „Nedokončenou.

Titulní list autografu nese datum 30. října 1822 jako den započetí kompozice. Rukopis obsahuje dvě vypracované úplné věty a devět instrumentovaných taktů věty třetí, u dalších deseti taktů jsou pouze naznačeny nástroje, započatý particell této věty končí šestnáctým taktem tria. Lze se jen dohadovat, zda se Schubert během kompozice rozhodl čtyřvětý rozvrh opustit a vytvořit dvouvětou symfonii (to by vysvětlovalo i další opuštěné fragmenty, které svědčí o hledání formy). Bezprostředně po uvedení symfonie se psalo, že ve chvíli, kdy Schubert začal komponovat třetí větu, „pocítil potřebu vzdělat se v kontrapunktu a práci odložil, aby se věnoval studiu u starého mistra Simona Sechtera“. Pozdější hypotéza hledá vysvětlení v souvislosti se Schubertovým jmenováním čestným členem Hudebního spolku ve Štýrském Hradci roku 1823. Schubert napsal za udělenou poctu poděkování a připsal, že přikládá novou symfonii (možná právě hotové dvě věty), snad s myšlenkou, že se ve Štýrském Hradci chopí provedení. Když se tak nestalo, rozepsané dílo zklamaně opustil.

Mezi udělením čestného členství Schubertovi a zmíněným dopisem je však půlroční odstup, s reakcí na udělenou poctu si tedy dal skladatel načas a pro jeho otálení není vysvětlení. Partitura „Nedokončené“ se objevila až po čtyřiceti letech u Schubertova přítele Anselma Hüttenbrennera, který byl předsedou štýrského Hudebního spolku. Stal se jím však až roku 1825, tedy dva roky poté, co údajně Schubert symfonii odeslal. Zdá se tedy, že buď ke zmíněnému dopisu (pokud vůbec) přiložil jinou, nám neznámou symfonii, nebo štýrskohradecký spolek nikdy žádnou symfonii nedostal a Anselm Hüttenbrenner získal autograf „Nedokončené“ jinou cestou. On a jeho bratr Josef léta autograf uchovávali, až ji od nich vydobyl hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby Johann Herbeck, výměnou za slib, že Společnost provede také Hüttenbrennerovu skladbu.

Tak zazněla „Nedokončená symfonie poprvé 17. prosince 1865 za Herbeckova řízení v sále vídeňské Reduty a předcházela jí Předehra c moll Anselma Hüttenbrennera, která kritice nestála za zvláštní zmínku. Zato Schubertova symfonie byla v programu „perlou vzácné krásy. Jistě by nám bylo milejší, kdyby symfonii dokončil a teprve pak se oddal studiu kontrapunktu, jehož nedostatečné zvládnutí ostatně necítíme. Naopak, tyto dvě věty jsou tak bohaté na nejušlechtilejší kontrapunktické detaily, že by po prodělané učební drezuře nemohly být lepší. První věta je po formální stránce možná nejkrásnější Schubertova věta vůbec, ani takt či nota nejsou zbytečné...“ (Blätter für Musik, Theater und Kunst, 19. 12. 1865). Podobně entuziasticky se kritik vyjadřuje o druhé větě, až musí konstatovat, že slova jsou slabá a skladbu je třeba slyšet a procítit, aby bylo možno pochopit její dokonalost.

Nejlogičtější vysvětlení fragmentárnosti symfonie dává sama hudba. „Nedokončená“ je první známá symfonie v historii, komponovaná v tónině h moll. Roku 1806 vyšla kniha Myšlenky k estetice hudebního umění (Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst) Christiana F. Schubarta, v níž autor uvažuje o psychologických vazbách určitých tónin k výrazu a náladě hudební skladby. Tónina h moll je podle Schubarta tóninou „trpělivosti, tichého očekávání osudu, odevzdanosti Božímu řízení světa“. Schubert knihu nepochybně znal, jako mnoho dalších skladatelů jeho doby a volba tóniny byla zjevně záměrná. Zcela nová je forma první věty. Schubert vypouští pomalý úvod, jímž zpravidla začínaly symfonie klasicismu, samotného principu se však nevzdává: tajemně nastupují violoncella a kontrabasy, připojují se ostatní smyčce, téma se objeví ve třináctém taktu v hobojích a klarinetech. Vedlejší téma je stylizovanou odvozeninou rakouského lidového ländleru, jehož melodii vede opět violoncello. Do lyrické nálady vpadá náhle tutti orchestru.

V provedení se Schubert stává symfonickým dramatikem, v repríze se vrací nálada expozice, ovšem vedlejší téma je v paralelní tónině D dur, nedochází tedy k tonálnímu sjednocení. Náladová příbuznost první a druhé věty je další výjimkou. Druhá věta je tvořena dvěma tématickými okruhy, variacemi dvoutaktových motivů. Je jednou z nejkrásnějších volných vět vůbec, lyrika se v ní opět střídá s náhlými erupcemi, převažuje však celkový smířlivý dojem oné „odevzdanosti Božímu řízení“. Pokud komponoval Franz Schubert programní symfonii, žádný program nám k ní nezanechal; zůstává na nás, co do jejího poslechu vkládáme. Dokončené dvě věty a skici scherza ukazují rozpor, který nebylo možno (a ani nutno) překlenout, jak zřejmě Schubert usoudil. Tím, co vyřkl ve dvou větách, působí symfonie jako uzavřený celek.

Gioacchino Rossini
„Tanti affetti in tal momento“, árie z opery Jezerní paní

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.