Copied
{{item.Category}}
{{item.Title}}
{{item.DescriptionShort}}
Show all results

No results found

The term you entered does not match any records. Try changing your search term.

Search

Czech Philharmonic • Giovanni Antonini


What better way is there to end a subscription series full of symphonies and concertos? Giovanni Antonini has put together a stylistically pure programme resembling an opera gala with numbers by Mozart and Rossini, and has invited British soprano Louise Alder, who performs in the most prestigious opera houses.

Subscription series B | Duration of the programme 1 hour 30 minutes

Programme

Gioacchino Rossini
The Barber of Seville, overture to the opera (8')

Wolfgang Amadeus Mozart
“Voi avete un cor fedele”, concert aria for soprano and orchestra, K 217 (7')

Joseph Haydn
L'isola disabitata, overture to the opera, Hob. XXVIII/9 (7')

Wolfgang Amadeus Mozart
“Ei parte” and “Per pietà”, recitative and rondo from the opera Così fan tutte, K 588 (9')

— Intermission —

Franz Schubert
Symphony in B minor, D 759 “Unfinished”, Allegro moderato (12')

Gioacchino Rossini
“Assisa ai piè di un salice”, aria from the opera Otello (9')

Franz Schubert
Symphony in B minor, D 759 “Unfinished”, Andante con moto (8')

Gioacchino Rossini
“Tanti affetti in tal momento”, aria from the opera La donna del lago (8')

Performers

Louise Alder soprano

Giovanni Antonini conductor

Czech Philharmonic

Photo illustrating the event Czech Philharmonic • Giovanni Antonini

Rudolfinum — Dvořák Hall

Student tickets



Normal tickets


Dress rehearsal
Last available seats
0
4
Available seats
36
1
Available seats
21
4
Available seats
58
2
Price from 350 to 1550 CZK Tickets and contact information

Customer Service of Czech Philharmonic

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@czechphilharmonic.cz

Customer service is available on weekdays from 9.00 am to 6.00 pm.

 

Performers

Louise Alder  soprano

Louise Alder studied at the Royal College of Music International Opera School where she was the inaugural Kiri Te Kanawa Scholar.

Her engagements in the 2023/24 season include Susanna in a new production of Le nozze di Figaro and Fiordiligi (Così fan tutte) for the Bayerische Staatsoper, Munich and Cleopatra (Giulio Cesare) for the Glyndebourne Festival. Concert engagements include Haydn's The Creation (London Philharmonic Orchestra/Edward Gardner), Mozart Concert Arias (Orchestra of the Age of Enlightenment/Riccaro Minasi), Brahms' Ein deutsches Requiem (Accademia Nazionale di Santa Cecilia/Philippe Jordan) and Mahler's Symphony No. 4 (Bayerisches Statsorchester/Vladimir Jurowski).

Previous highlights have included Susanna for the Wiener Staatsoper, the Bayerische Staatsoper, Munich and the Opernhaus Zürich; Gretel Hänsel und Gretel and Marzelline Fidelio for the Bayerische Staatsoper, Munich; Anne Trulove The Rake’s Progress for the Glyndebourne Festival; Zerlina Don Giovanni for the Royal Opera House, Covent Garden and the Teatro Real in Madrid; Sophie Der Rosenkavalier for the Wiener Staatsoper and the Glyndebourne Festival and Cleopatra for the Theater an der Wien and Oper Frankfurt.

Her recital appearances include the BBC Proms, Graz Musikverein and the Oper Frankfurt with Gary Matthewman, Wigmore Hall with both Joseph Middleton and James Baillieu, the Schubertiade Schwarzenberg with Daniel Heide and the Oxford Lieder Festival and Fundación Privada Victoria de los Ángeles in Barcelona with Sholto Kynoch.

Giovanni Antonini  conductor, recorder

Giovanni Antonini

A native of Milan, Giovanni Antonini has long been acclaimed worldwide for his innovative and polished approach to performing the Baroque and Classical repertoire while fully respecting the precepts of historically informed interpretation. However, the path of early music had not been his first choice of study. He had originally applied to the conservatoire as a violinist, and it was only because he did not succeed at his audition that he ultimately began studying the recorder, and he became a master of the instrument. It was thanks to his study of the flute at the Civica Scuola di Musica that Antonini fully discovered the world of Baroque music. In addition, as he himself recalls, it was a great advantage that as a flautist specialising in historical interpretation, he did not have many artistic models to rely on and simply imitate (after all, in the 1980s the field was still in its infancy), so he had to seek out his own interpretive approaches. He found further support in his studies at the Centre de Musique Ancienne in Geneva, but the urge never abandoned him to penetrate truly deeply into the music and to create his own language, which is now so appreciated for its uniqueness.

In 1985 he founded his own Baroque ensemble Il Giardino Armonico, with which he still appears all around the world in the dual role of soloist (whether on the recorder or the Baroque transverse flute) and conductor. Overall, perhaps the most ambitious project he threw himself into a few years back with the Basel Chamber Orchestra was to record the complete symphonies of Haydn, and to finish by the year 2032, the 300th anniversary of the composer’s birth. The project Haydn2032, of which Antonini is the artistic director, is daring not only for its scope (Haydn wrote 107 Symphonies, so it is necessary to release 2 CDs with three or four symphonies every year!), but also because of the interpretive difficulties of Haydn’s music. “Haydn is very difficult to perform well because many of the interpretive paths can sound boring. But Haydn is not boring, it’s just the matter of finding the key to the correct interpretation,” explains Antonini. So far, 14 CDs have appeared (most recently this September), so the Haydn symphonic repertoire he has already recorded, rehearsed, or prepared has also influenced the programming of Antonini’s concerts in recent years.

We will also be hearing Haydn at today’s concert, which is, among other things, a continuation of cooperation from this past February, when he performed the music of Telemann and Mozart with the Czech Philharmonic and the Czech Philharmonic Youth Orchestra. Of course, Antonini does not overlook other greats masters of the 16th through the 18th centuries, whose works he has recorded with Il Giardino Armonico (including the Vivaldi concerto on today’s programme) or performed in concert with such major orchestras as the Berlin Philharmonic, Amsterdam’s Concertgebouw Orchestra, and the London Symphony Orchestra and with renowned soloists like Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust, and Katia and Marielle Labèque. He also devotes himself to opera; in recent years, for example, we have been able to see him at Milan’s La Scala (Giulio Cesare), the Zurich Opera House (Idomeneo), and the Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). He is also the artistic director of the Polish music festival Wratislavia Cantans and the principal guest conductor of the Basel Chamber Orchestra.

Compositions

Gioacchino Rossini
Lazebník sevillský, předehra k opeře

„Kdyby nebylo Rossiniho, byli bychom všichni chudší o mnoho veselých chvilek, mnohý by nepřestál melancholii mládí nebo zármutek stáří, v plyšem čalouněných operních domech by vymřel jasný, lehký smích,“ píše se v jedné z mnohých knih o opeře. Citát trefně vyjadřuje, jak na nás působí hudba rodáka z italského přímořského města Pesaro – perlivou brilancí smyčců a humorem člověka, který svá díla chrlil jedno za druhým. Rossini napsal celkem 39 oper, největší úspěchy zaznamenaly Lazebník sevillskýOthello (1816), Straka zlodějka (1817), Semiramis (1823), po usazení v Paříži Vilém Tell (1829). Ve 37 letech Rossini nečekaně ukončil kariéru operního skladatele, poté tvořil už jen sporadicky a kvůli depresím se na dalších 40 let uchýlil do ústraní.

Libreto k Lazebníkovi sevillskému vzniklo podle Beaumarchaisovy komedie. Děj je plný inkognit a převleků, všechny potíže v milostných zápletkách řeší kadeřník Figaro. Slavná předehra k této opeře je paradoxně vypůjčená z jiného díla – původně ji Rossini zkomponoval o rok dříve k opeře Alžběta, královna anglická.


Symfonie č. 7 h moll D 759 „Nedokončená“

S formou symfonie se Franz Schubert (1797–1828) setkal v raném mládí nejprve jako žák augustiniánského konviktu, kde studoval. Z té doby pochází několik jeho fragmentárních symfonických pokusů. První dokončená symfonie je z roku 1813 v příštích pěti letech vzniklo pět dalších. Ve  formální struktuře se Schubert držel klasického modelu, nejevil se jako experimentátor, zato v orchestrálním obsazení nacházíme postupně větší zastoupení dechových nástrojů, kontrast smyčců a dechů se stává nositelem různých výrazových poloh. Další etapu Schubertovy symfonické tvorby představují roky 1818 až 1822, která zanechala výlučně fragmenty – pokud mezi ně ovšem počítáme také dvouvětou Symfonii h moll, která dostala jméno Nedokončená. Až v letech 1825–1826 vzniká posmrtně objevená Symfonie C dur zvaná „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je nejednotné. „Nedokončená“ symfonie byla nejprve jako „fragment“ zařazena na osmé pořadí, později se posunula na chronologické sedmé místo, které ovšem někteří badatelé nověji přiřadili rekonstruovanému symfonickému fragmentu E dur (D 729), a není naděje, že by se v současné době dospělo k jednoznačnému řešení. To však není jediná otázka spojená s „Nedokončenou.

Titulní list autografu nese datum 30. října 1822 jako den započetí kompozice. Rukopis obsahuje dvě vypracované úplné věty a devět instrumentovaných taktů věty třetí, u dalších deseti taktů jsou pouze naznačeny nástroje, započatý particell této věty končí šestnáctým taktem tria. Lze se jen dohadovat, zda se Schubert během kompozice rozhodl čtyřvětý rozvrh opustit a vytvořit dvouvětou symfonii (to by vysvětlovalo i další opuštěné fragmenty, které svědčí o hledání formy). Bezprostředně po uvedení symfonie se psalo, že ve chvíli, kdy Schubert začal komponovat třetí větu, „pocítil potřebu vzdělat se v kontrapunktu a práci odložil, aby se věnoval studiu u starého mistra Simona Sechtera“. Pozdější hypotéza hledá vysvětlení v souvislosti se Schubertovým jmenováním čestným členem Hudebního spolku ve Štýrském Hradci roku 1823. Schubert napsal za udělenou poctu poděkování a připsal, že přikládá novou symfonii (možná právě hotové dvě věty), snad s myšlenkou, že se ve Štýrském Hradci chopí provedení. Když se tak nestalo, rozepsané dílo zklamaně opustil.

Mezi udělením čestného členství Schubertovi a zmíněným dopisem je však půlroční odstup, s reakcí na udělenou poctu si tedy dal skladatel načas a pro jeho otálení není vysvětlení. Partitura „Nedokončené“ se objevila až po čtyřiceti letech u Schubertova přítele Anselma Hüttenbrennera, který byl předsedou štýrského Hudebního spolku. Stal se jím však až roku 1825, tedy dva roky poté, co údajně Schubert symfonii odeslal. Zdá se tedy, že buď ke zmíněnému dopisu (pokud vůbec) přiložil jinou, nám neznámou symfonii, nebo štýrskohradecký spolek nikdy žádnou symfonii nedostal a Anselm Hüttenbrenner získal autograf „Nedokončené“ jinou cestou. On a jeho bratr Josef léta autograf uchovávali, až ji od nich vydobyl hudební ředitel vídeňské Společnosti přátel hudby Johann Herbeck, výměnou za slib, že Společnost provede také Hüttenbrennerovu skladbu.

Tak zazněla „Nedokončená symfonie poprvé 17. prosince 1865 za Herbeckova řízení v sále vídeňské Reduty a předcházela jí Předehra c moll Anselma Hüttenbrennera, která kritice nestála za zvláštní zmínku. Zato Schubertova symfonie byla v programu „perlou vzácné krásy. Jistě by nám bylo milejší, kdyby symfonii dokončil a teprve pak se oddal studiu kontrapunktu, jehož nedostatečné zvládnutí ostatně necítíme. Naopak, tyto dvě věty jsou tak bohaté na nejušlechtilejší kontrapunktické detaily, že by po prodělané učební drezuře nemohly být lepší. První věta je po formální stránce možná nejkrásnější Schubertova věta vůbec, ani takt či nota nejsou zbytečné...“ (Blätter für Musik, Theater und Kunst, 19. 12. 1865). Podobně entuziasticky se kritik vyjadřuje o druhé větě, až musí konstatovat, že slova jsou slabá a skladbu je třeba slyšet a procítit, aby bylo možno pochopit její dokonalost.

Nejlogičtější vysvětlení fragmentárnosti symfonie dává sama hudba. „Nedokončená“ je první známá symfonie v historii, komponovaná v tónině h moll. Roku 1806 vyšla kniha Myšlenky k estetice hudebního umění (Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst) Christiana F. Schubarta, v níž autor uvažuje o psychologických vazbách určitých tónin k výrazu a náladě hudební skladby. Tónina h moll je podle Schubarta tóninou „trpělivosti, tichého očekávání osudu, odevzdanosti Božímu řízení světa“. Schubert knihu nepochybně znal, jako mnoho dalších skladatelů jeho doby a volba tóniny byla zjevně záměrná. Zcela nová je forma první věty. Schubert vypouští pomalý úvod, jímž zpravidla začínaly symfonie klasicismu, samotného principu se však nevzdává: tajemně nastupují violoncella a kontrabasy, připojují se ostatní smyčce, téma se objeví ve třináctém taktu v hobojích a klarinetech. Vedlejší téma je stylizovanou odvozeninou rakouského lidového ländleru, jehož melodii vede opět violoncello. Do lyrické nálady vpadá náhle tutti orchestru.

V provedení se Schubert stává symfonickým dramatikem, v repríze se vrací nálada expozice, ovšem vedlejší téma je v paralelní tónině D dur, nedochází tedy k tonálnímu sjednocení. Náladová příbuznost první a druhé věty je další výjimkou. Druhá věta je tvořena dvěma tématickými okruhy, variacemi dvoutaktových motivů. Je jednou z nejkrásnějších volných vět vůbec, lyrika se v ní opět střídá s náhlými erupcemi, převažuje však celkový smířlivý dojem oné „odevzdanosti Božímu řízení“. Pokud komponoval Franz Schubert programní symfonii, žádný program nám k ní nezanechal; zůstává na nás, co do jejího poslechu vkládáme. Dokončené dvě věty a skici scherza ukazují rozpor, který nebylo možno (a ani nutno) překlenout, jak zřejmě Schubert usoudil. Tím, co vyřkl ve dvou větách, působí symfonie jako uzavřený celek.

zrušit
Copied
{{item.Category}}
{{item.Title}}
{{item.DescriptionShort}}
Show all results

No results found

The term you entered does not match any records. Try changing your search term.