Poslední dokončená symfonie Ludwiga van Beethovena má v historii svého žánru výjimečné místo. Na svou dobu radikální dílo, jehož finální věta se sborem a sólisty vzbudila rozporuplné reakce, se v dějinách symfonické tvorby stalo jistým bodem zlomu. Stěží bychom hledali v Evropě skladatele, který se s tímto odkazem nesnažil vyrovnat, a číslo devět jako by se dalším generacím stalo osudným. Robert Schumann vyslovil dokonce názor, že Beethoven svými devíti symfoniemi udělal za vývojem této formy definitivní tečku. Nestalo se tak a mnozí, co přišli po něm, vzdali „Deváté“ hold. V 19. století kupříkladu Johannes Brahms finální větou Symfonie č. 1 c moll, Richard Wagner spojením symfonie s festivalem svých oper v Bayreuthu, Anton Bruckner v symfonických „katedrálách“. Z obdivu k Beethovenovi se vyznal i Antonín Dvořák, když roku 1886 napsal svému příteli Emilu Kozánkovi: „Papa Beethoven, jehož obraz nad mým psacím stolem visí a na něhož já tak často při komponování pohlížím, aby tam nahoře za mne orodoval…“ Sedm let poté uctil svůj vzor ve své poslední, taktéž deváté symfonii, zvané „Novosvětská“.
Co Beethoven do „Deváté“ vložil, od premiéry 7. května 1824 ve vídeňském Kärntnertortheater nevybledlo, ba právě naopak, autor se skrze ni stal součástí mnoha mimořádných okamžiků. Za všechny uveďme oslavy pádu Berlínské zdi v roce 1989, kdy se pod taktovkou Leonarda Bernsteina k provedení tohoto díla sešli v jednom orchestru hráči předních těles tehdejšího Východního a Západního Německa, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a USA. Dirigent tehdy záměrně zaměnil v textu závěrečné části slovo „Freude“ (Radost) za „Freiheit“ (Svoboda). V roce 1972 schválila melodii „Ódy na radost“ Rada Evropy jako svou hymnu, o třináct let později se stala její instrumentální verze i oficiální hymnou Evropské unie.
Historie vztahu Českých zemí k Beethovenově Deváté symfonii se začala psát necelé tři roky po její premiéře. Poprvé zazněla ještě za skladatelova života 9. března 1827 v redutním sále domu U Vusínů v Masné ulici na Starém Městě pražském, studenty pražské konzervatoře dirigoval ředitel školy Friedrich Dionys Weber. Zůstaneme-li u Prahy, druhé provedení se konalo deset let poté na jedné z akademií ve Valdštejnském paláci, o třetí se zasloužil v roce 1842 spolek Žofínská akademie. Autor melodie české národní hymny a kapelník Stavovského divadla František Škroup uvedl „Devátou“ vícekrát, naposledy roku 1860 při rozlučkovém koncertě před svým odchodem do Rotterdamu. Roku 1886 zazářil v „Deváté“ Gustav Mahler, když při dobročinném koncertě v Královském německém divadle (dnešní Stavovské divadlo) dirigoval celé dílo zpaměti. Později si to „zkazil“ zásahem do instrumentace skladby, již kritika označila za „svatokrádež“.
Česká filharmonie odehrála symfonii za svou existenci na téměř 170 koncertech včetně zahraničních zájezdů, nejprve 22. března 1903 s šéfdirigentem Vilémem Zemánkem (1875–1922) v prostorách Plodinové burzy, naposledy v loňském roce na festivalu Pražské jaro pod taktovkou Christopha Eschenbacha. Beethovenova „Devátá“ festival řadu let tradičně zakončovala, Česká filharmonie ji zde uvedla poprvé v roce 1949 pod taktovkou Ericha Kleibera a od té doby celkem třicetkrát, opakovaně zejména s šéfdirigentem Václavem Neumannem, dále kupříkladu s Karlem Böhmem, Zubinem Mehtou, Carlem Marií Giulinim či Wolfgangem Sawallischem. Legendární bylo festivalové vystoupení s Leonardem Bernsteinem v červnu roku 1990, jen pár měsíců před dirigentovou smrtí. Mnozí posluchači jistě také vzpomínají na emocemi nabitý Koncert pro Občanské fórum s Václavem Neumannem v prosinci 1989 ve Smetanově síni Obecního domu během Sametové revoluce, z něhož byl pořízen firmou Supraphon live záznam. Když odezněla Óda na radost, vystoupil na pódium budoucí československý a poté první český prezident Václav Havel, aby představil novou vládu. Symfonie patřila k jedné z jeho nejoblíbenějších skladeb, v upravené verzi zazněla na jeho pohřbu 23. prosince 2011. Byla by škoda nezmínit rok 1930, kdy „Devátou“ uvedla Česká filharmonie za řízení skladatele Alexandra Zemlinského při oslavách 80. narozenin prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka v paláci Lucerna. O pět let později, za éry významného ředitele orchestru Jaromíra Žida (1893–1981), zahrál orchestr symfonii pod taktovkou skladatele a blízkého Mahlerova spolupracovníka Bruna Waltera.
Symfonii nahrála Česká filharmonie u společnosti Supraphon s Paulem Kletzkim (1964), šéfdirigenty Václavem Neumannem (1989) a Vladimirem Ashkenazym (live záznam vystoupení 17. listopadu 1999 k 10. výročí Sametové revoluce). Živý záznam z Tokia pořídila v roce 1972 firma Denon a pro Exton vznikl v roce 2013 snímek s Ken-Ičiró Kobajašim. Rekonstruovaný archivní snímek z festivalu Pražské jaro 1951 s dirigentem Herrmannem Abendrothem vydal Radioservis (2014).
Beethovenovu Devátou symfonii můžeme bez nadsázky označit za celoživotní dílo. Psal ji v letech 1822–1824, ve skutečnosti ale její zárodky vznikly o více než třicet let dříve. Přibližně v té době se skladatel seznámil s básní An die Freude Friedricha Schillera (1759–1805) a začal pomýšlet na její zhudebnění. Nápady si zapisoval do skicářů, průběžně se k básni vracel, byl jí zkrátka fascinován… Vedle toho objevoval možnosti symfonické tvorby a u příležitosti benefičního koncertu, který uspořádal v prosinci 1808 ve vídeňském divadle Na Vídeňce si vyzkoušel propojení vokální a orchestrální složky v Chorální fantazii pro klavír, sóla, sbor a orchestr, op. 80. Právě zde se objeví variace nápadně připomínající slavnou melodii Ódy na radost. Autor tuto souvislost zmiňuje v dopise z roku 1824: „…zhudebňuji Schillerovu nesmrtelnou ‚Lied an die Freude‘ stejným způsobem, jako jsem učinil ve své klavírní fantazii se sborem, avšak v mnohem větším rozsahu.“ V roce 1808 dokončil dvojici symfonií č. 5 a 6, o čtyři roky později další dvě, přičemž při komponování Osmé už měl v hlavě další a věděl, že ji chce napsat v dramatické d moll. A protože mnohdy komponoval více skladeb současně, najdeme v jeho skicáři poznámky i k symfonii desáté, jež nakonec zůstala jen v náčrtcích.
Dvě nové symfonie si v roce v roce 1817 objednala u Beethovena londýnská Filharmonická společnost. V té době byly skladatelovy životní okolnosti značně nepříznivé. Nejenže trpěl úplnou ztrátou sluchu, řešil také komplikované rodinné spory, z nižch ten s vdovou po zemřelém mladším bratrovi Kasparovi o poručnictví synovce Karla se vlekl pět let. Skladatel se propadl do hluboké tvůrčí krize, přidaly se horečky, revmatismus, později žloutenka. Vzpruhu přinesly až nové kompoziční zakázky a vidina finančního přilepšení, vznikla dvě významná díla, Missa solemnis, op. 123, a Diabelliho variace, op. 120, pro sólový klavír. Následovala Devátá symfonie, dedikovaná pruskému králi Fridrichu Vilémovi III. (1770–1840), jež Beethovena zaměstnávala takřka do posledního dechu. Ještě 18. března 1827, tedy týden před smrtí, posílal do Londýna dopis s metronomickými hodnotami…
Tato symfonie předčila délkou, počtem nástrojů a dynamikou vše, co jí ve svém žánru předcházelo. Skladatel propojil všechny věty hudebním materiálem, jenž zazní v úvodu, natolik pevně, že se jedna bez druhé neobejde. Bouřlivá druhá doplňuje a navazuje na první, její střední díl (Trio) připravuje atmosféru následující (Adagio molto e cantabile), jež posluchače vede ke ztišení před závěrečným vyvrcholením. Ve finále si autor „půjčuje“ prvky z předešlých vět nejen tematicky, ale také stavebně, a buduje z nich něco, co muselo mnoha současníkům znít jako nesourodý chaos. Byla to neskutečně troufalá hra s obsahem a formou, korunovaná poselstvím Schillerovy Ódy na radost o nezlomnosti lidského ducha. Když do Londýna přišla z Vídně partitura obřích rozměrů, v níž byl navíc zapsán sbor a čtyři sólisté, kteří měli zpívat na německý text, asi to vyvolalo přinejmenším překvapení… Angličané uvedli dílo 21. března 1825 s dirigentem Sirem Georgem Smartem (1776–1867), tedy až po vídeňské světové premiéře, slova si ale nechali přeložit do italštiny. Až později následovala též anglická verze.
