Česká filharmonie • András Schiff

Sir András Schiff je uznávaný na celém světě jako klavírista, dirigent, pedagog a lektor. Do svého interpretačního pojetí vnáší mistrovské a intelektuální vhledy, kterými inspiruje posluchače i kritiky. Narodil se v Budapešti v roce 1953 a studoval hru na klavír na místní Akademii Ference Liszta u Pála Kadosy, Györgyho Kurtága a Ference Radose a v Londýně u Georga Malcoma. Důležitou součástí jeho interpretační kariéry jsou kompletní provedení Beethovenových sonát a děl Johanna Sebastiana Bacha, Josepha Haydna, Franze Schuberta a Bély Bartóka. 

Spolupracoval s předními světovými orchestry, nyní se však zaměřuje především na sólové recitály, dirigování od klavíru a unikátní dirigentské projekty. Jeho bachovská vystoupení se stala každoročním vrcholem festivalu BBC Proms a pravidelně vystupuje také na festivalech ve Verbier, Salcburku a Baden-Badenu, stejně jako v londýnské Wigmore Hall. V sezoně 2022/2023 byl rezidenčním umělcem Newyorské filharmonie.

V italské Vicenze sídlí od roku 1999 jeho vlastní komorní orchestr Cappella Andrea Barca, složený z mezinárodních sólistů, komorních hráčů a přátel. Společně vystoupili v Carnegie Hall, na festivalu v Lucernu a na Mozartwoche v Salcburku a čekají je turné po Asii a cyklus Bachových klavírních koncertů v Evropě. Orchestr je kurátorem festivalu v Teatro Olimpico ve Vicenze.

Sir András má úzké vztahy s Chamber Orchestra of Europe, Budapest Festival Orchestra a Orchestra of the Age of Enlightenment, u něhož v roce 2018 přijal roli Associated Artist. 

Pokračuje v podpoře nových talentů, především prostřednictvím série „Building Bridges“, která zprostředkovává vystoupení nadějným mladým umělcům. Vyučuje také na akademiích Barenboim-Said a v Kronbergu a často přednáší a pořádá mistrovské kurzy. V roce 2017 vyšla v nakladatelství Bärenreiter jeho kniha „Music Comes from Silence“, eseje a rozhovory s Martinem Meyerem. 

Mezi četná ocenění sira Andráse Schiffa patří Zlatá medaile Mezinárodní nadace Mozarteum (2012), Německý Velký kříž za zásluhy s hvězdou (2012), Zlatá medaile Královské filharmonické společnosti (2013), Rytířský řád za zásluhy o hudbu (2014) a doktorát Royal College of Music (2018). V roce 2021 mu byla udělena cena Jean Gimbel Lane za klavírní výkon od The Henry and Leigh Bienen School of Music na Northwestern University.

Semjon Byčkov stojí na počátku dalšího pětiletého období v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie. Jeho hluboké propojení s orchestrem vzniklo díky špičkovým provedením skladeb významných českých skladatelů, oceňovanému mahlerovskému cyklu natočenému pro Pentatone a řadě nezapomenutelných koncertů s díly Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Schumanna a Beethovena. 

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií začala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a Washingtonu. Ve 128. sezoně je největší pozornost věnována Dvořákovi – jeho dílo zahájí novou sezonu a zazní i na prvním abonentním koncertě. Byčkov spolu s Českou filharmonií představí Dvořáka také publiku v Jižní Koreji a v Japonsku v rámci jihoasijského turné původně plánovaného na rok 2020. V druhé části sezony přiveze Česká filharmonie Dvořáka do hlavních evropských metropolí, aby jeho dílem oslavila rok 2024 jako Rok české hudby. 

V posledních třech sezonách se Byčkov v práci s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera, jehož symfonie zazněly v Rudolfinu, na turné a nakonec vyšly i na CD. Mahlerovský cyklus vydavatelství Pentatone zahájilo na jaře 2022 vydání Mahlerovy Symfonie č. 4, na niž navázala v říjnu Symfonie č. 5 a nejnověji také Symfonie č. 2. Mahlerova Symfonie č. 3 zazní v této sezoně v Rudolfinu a v Baden-Badenu. 

Další významné projekty Byčkovova působení ve funkci šéfdirigenta zahrnují objednávku 14 nových kompozic – devíti od českých skladatelů a pěti od zahraničních. Symfonie Detleva Glanerta a Juliana Andersona byly inspirovány Prahou – ta se také objevuje v názvech skladeb. Bryce Dessner složil hudební báseň inspirovanou přírodou baskického pobřeží, kde Byčkov žije, na objednávku vznikly také klavírní koncerty Thierryho Escaicha a Thomase Larchera. 

Byčkovovým prvním velkým počinem s Českou filharmonií byl Projekt Čajkovskij – komplet 7 CD věnovaný Čajkovského symfonickému repertoáru vydaný společností Decca Classics a série mezinárodních rezidencí. Loni v září, krátce po oficiálním koncertě u příležitosti českého předsednictví Rady EU, vstoupil Byčkov s Českou filharmonií do sezony na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha, kde třikrát koncertně provedl Dvořákovu Rusalku. 

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil. 

Než se v roce 1989 vrátil do Leningradu jako hlavní hostující dirigent Leningradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery. 

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Mezi nedávné produkce patří Straussova Elektra v Paříži, Dvořákova Rusalka v Londýně a Wagnerův Tristan a Isolda v Madridu. 

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“ 

Byčkov byl mezi prvními hudebníky, kteří otevřeně vyjádřili svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. Byl osloven, aby napsal text pro časopis The Economist a jako host se objevil v pořadu HARDtalk BBC World Service. 

V říjnu 2022 byl Semjon Byčkov oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America, v témže roce získal i čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii. Titul Dirigent roku obdržel Semjon Byčkov také v mezinárodní soutěži International Opera Awards v roce 2015.

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.

Svůj jediný klavírní koncert napsal Antonín Dvořák v roce 1876, v období, kdy byl jako skladatel znám pouze pražskému publiku. Ovšem jedním dechem rovnou dodejme, jaké skladby tehdy psal: jen v roce 1876 kromě jiných například Moravské dvojzpěvy nebo Stabat Mater! Díla zcela mimořádná, přitom tolik odlišná. Stejně jako v nich i v Koncertu pro klavír a orchestr g moll op. 33 Dvořák uskutečňoval svůj jedinečný kompoziční záměr. Jistě však netušil, že podobně jedinečný bude i životní příběh této skladby. Příběh plný uznání a obdivu, ale i nepochopení, odsudků a dokonce deformací díla samého. Klavírní part a především dílo jako celek Dvořák rozhodně nemínil napsat jako Chopin nebo Liszt, pracoval s klavírem ve vztahu k orchestru odlišným způsobem. Do jisté míry si toho byl vědom například Robert Lienau, jeden z nakladatelů, kterému Dvořák rok po premiéře (Praha 1878) nabízel koncert k vydání: „Ačkoli bych měl velkou chuť tisknout klavírní koncert, nemohu se hned rozhodnout k převzetí toho Vašeho. Zacházíte s klavírem, podobně jako Beethoven, v těsném splynutí s orchestrem, a je otázka, jestli to dnešní koncertní hráči uvítají.“ O něco později si (tehdy již velmi žádaný) Dvořák našel jiného nakladatele, který koncert naopak bez váhání vydal, aniž by se s touto skladbou byl seznámil. Před tímto vydáním (Julius Hainauer, Vratislav 1883) Dvořák podrobil všechny tři věty celého díla velmi důkladné revizi a v této podobě byl koncert následně i prováděn. Že vedle obdivných reakcí zaznívaly vůči dílu i odsudky, zažívali pochopitelně i jiní skladatelé (třeba Brahms se svým klavírním koncertem). Jenže v Dvořákově případě nezůstalo jen u odsudků. Několik let po skladatelově smrti vytvořil pražský pedagog Vilém Kurz úpravu klavírního partu, s níž se začal Dvořákův koncert ve značně deformované podobě provozovat, zejména pak po vydání této úpravy tiskem. V posledních letech se interpreti naopak stále častěji vracejí zpět k původní podobě koncertu. Pravděpodobně mají podobný názor jako jeden z recenzentů londýnské premiéry v roce 1883: „Můžeme říci hned, že je to dílo jedinečné hodnoty, a především dílo velké krásy a půvabu. […] Dvořák v tomto koncertu ukazuje pravého ducha instrumentace, a to nejen v pojednání orchestru, ale také v uchopení klavírního partu.“

Svoji poslední symfonii vytvořil Antonín Dvořák v prvním roce svého pobytu ve Spojených státech amerických. Sem ho pozvala zakladatelka newyorské Národní konzervatoře Jeanette Thurber, aby se stal ředitelem nové školy. Původně dvouletá smlouva se prodloužila na tři roky, od podzimu 1892 do roku 1895. New York přijal Dvořáka s oslavami a pozorností, která neopadla po celou dobu jeho působení. Silné dojmy z vřelého přivítání, z nového prostředí, dobré finanční podmínky a ambice prokázat své kvality stály na začátku roku 1893 u zrodu Dvořákova nejpopulárnějšího a světově nejznámějšího díla. Proslulá Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ vznikla v New Yorku mezi 10. lednem a 24. květnem 1893. Dvořák v jednom z dopisů do vlasti napsal: „Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ Symfonii postavil na zpěvných a přitom jednoduchých tématech, originální rytmice a temperamentu, který je v tomto případě opravdu mimořádný. Zároveň se otevřel novým hudebním vlivům. Zasáhly ho černošské duchovní zpěvy, inspirovala ho poezie vycházející z indiánských legend. Jedním z hlavních zdrojů byla Píseň o Hiawathovi, indiánském náčelníkovi, od Henryho Wadswortha Longfellowa. Dvořák toto významné dílo americké literatury četl již před svým pobytem v Americe v překladu Josefa Václava Sládka. Melodii anglického rohu ve druhé větě prý komponoval s vidinou pohřbu náčelníkovy ženy Minnehahy. Pro New York Herald prohlásil: „Scherzo z mé nové symfonie bylo inspirováno scénou slavnosti, ve které tančí indiáni.“ V závěrečném tématu první věty jasně slyšíme melodii spirituálu „Swing Low, Sweet Chariot“. Prostřednictvím všech těchto prvků se Dvořákovi podařilo vyvolat v Američanech dojem, že dílo je ryze americké. A přece se po premiéře vyjádřil jeden kritik: „Dvořák se nemůže zbavit svého češství, stejně jako se gepard nemůže zbavit svých skvrn.“ Nezbývá, než i s odstupem času souhlasit – české nápěvy a český charakter symfonie nezapře.

Symfonie byla poprvé provedena 26. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall Newyorskou filharmonií pod taktovkou Antona Seidla. Teprve v polovině listopadu, těsně před předáním partitury dirigentovi, připsal Dvořák pod název „Symfonie e moll“ podtitul „Z Nového světa“. Provedení skladby bylo očekáváno s velkým napětím, newyorský tisk již v předstihu přinesl řadu článků a prozradil i notové ukázky. Před veřejnou generální zkouškou, která se konala 15. prosince odpoledne, se navzdory silnému dešti táhla podél Carnegie Hall fronta zájemců o vstupenky. Samotná premiéra se stala vrcholem koncertní sezony. Dvořák to doložil v dopise svému nakladateli Simrockovi: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, sál byl obsazen nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!“

Nebylo pochyb, že se zrodilo dílo, které bude znít po celém světě. Symfonii brzy hrály orchestry v Evropě, Americe i Austrálii. Evropskou premiéru měla Novosvětská 21. června 1894 v Londýně, v Čechách zazněla poprvé 20. července 1894 v Karlových Varech, pražské publikum se symfonie dočkalo 13. října 1894 v Národním divadle, dirigoval sám Dvořák. A když 20. července 1969 stanul Neil Armstrong jako první člověk na Měsíci, měl nahrávku Dvořákovy „Novosvětské“ s sebou!