Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • András Schiff


Abonentní cyklus A zahájí nejslavnější koncertní předehra a symfonie Antonína Dvořáka a jeho jediný klavírní koncert – to vše jako předzvěst Roku české hudby a filharmonického „dvořákovského festivalu“, který se odehraje v rámci sezony v Rudolfinu i na zájezdech. Klavírní koncert přednese rezidenční umělec 128. sezony, klavírista András Schiff.

Koncert z řady A | Délka programu 1 hod 50 min

Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92 (10')

Antonín Dvořák
Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33 (36')

— Přestávka —

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ (42')

Účinkující

András Schiff klavír

Semjon Byčkov dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • András Schiff

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné


Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Normální vstupné


Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Cena od 350 do 1550 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.

Účinkující

András Schiff  klavír, dirigent

András Schiff

Sir András Schiff je uznávaný na celém světě jako klavírista, dirigent, pedagog a lektor. Do svého interpretačního pojetí vnáší mistrovské a intelektuální vhledy, kterými inspiruje posluchače i kritiky. Narodil se v Budapešti v roce 1953 a studoval hru na klavír na místní Akademii Ference Liszta u Pála Kadosy, Györge Kurtága a Ference Radose a v Londýně u Georga Malcoma. Jeho kompletní provedení Beethovenových sonát a děl Johanna Sebastiana Bacha, Josepha Haydna, Franze Schuberta a Bély Bartóka jsou důležitou součástí jeho interpretační kariéry.

Spolupracoval s předními světovými orchestry, nyní se však zaměřuje především na sólové recitály, dirigování od klavíru a unikátní dirigentské projekty. Jeho Bachovská vystoupení se stala každoročním vrcholem festivalu BBC Proms a pravidelně vystupuje také na festivalech ve Verbier, Salcburku a Baden-Badenu, stejně jako v londýnské Wigmore Hall. V sezoně 2022/2023 byl rezidenčním umělcem Newyorské filharmonie.

Vicenza je domovem Cappella Andrea Barca – jeho vlastního komorního orchestru složeného z mezinárodních sólistů, komorních hráčů a přátel, který byl založen v roce 1999. Společně vystoupili v Carnegie Hall, na festivalu v Lucernu a na Mozartwoche v Salcburku a čekají je turné po Asii a cyklus Bachových klavírních koncertů v Evropě. Orchestr je kurátorem festivalu v Teatro Olimpico ve Vicenze.

Sir András má úzké vztahy s Chamber Orchestra of Europe, Budapest Festival Orchestra a Orchestra of the Age of Enlightenment, u něhož v roce 2018 přijal roli Associated Artist, čímž potvrdil svůj zájem o hraní na dobové klávesové nástroje.

Mezi nejvýznamnější nahrávky Sira Andráse Schiffa pro ECM New Series patří kompletní Beethovenovy klavírní sonáty nahrané živě v Curychu, sólové recitály se skladbami Schuberta, Schumanna a Janáčka a také Bachovy partity, Goldbergovy variace a Dobře temperovaný klavír. V červnu 2021 nahrál dva Brahmsovy koncerty s Orchestra of the Age of Enlightenment na dobové nástroje.

Pokračuje v podpoře nových talentů, především prostřednictvím série „Building Bridges“, která zprostředkovává vystoupení nadějným mladým umělcům. Vyučuje také na akademiích Barenboim-Said a v Kronbergu a často přednáší a pořádá mistrovské kurzy. V roce 2017 vyšla v nakladatelství Bärenreiter jeho kniha „Music Comes from Silence“, eseje a rozhovory s Martinem Meyerem.

Mezi četná ocenění Sira Andráse Schiffa patří Zlatá medaile Mezinárodní nadace Mozarteum (2012), Německý Velký kříž za zásluhy s hvězdou (2012), Zlatá medaile Královské filharmonické společnosti (2013), Rytířský řád za zásluhy o hudbu (2014) a doktorát Royal College of Music (2018). V roce 2021 mu byla udělena cena Jean Gimbel Lane za klavírní výkon od The Henry and Leigh Bienen School of Music na Northwestern University.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Antonín Dvořák
Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33

Geniálním skladatelem byl Dvořák už i v roce 1876, když napsal Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, ale znala ho v podstatě jen pražská veřejnost. Na velmi skromné živobytí si v té době musel vydělávat jako varhaník a soukromý učitel klavíru. Tvorbě českých skladatelů věnoval tehdy značnou pozornost klavírista Karel Slavkovský. Právě on se stal 24. března 1878 v Žofínském sále v Praze prvním interpretem sólového partu v novém Dvořákově díle. Druhé provedení koncertu se konalo za dva roky opět v Praze se stejným sólistou. V té době, krátce po mimořádném úspěchu Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců v Německu, dostával již Dvořák nabídky od významných nakladatelů. Jeden z nich, Julius Hainauer z Vratislavi, koncert roku 1883 vydal tiskem. Ještě před vydáním provedl Dvořák v partituře rozsáhlou revizi a pozvedl tak dílo do optimální zvukové podoby. Svým koncertem v mnoha ohledech předběhl dobu, což mělo i negativní důsledky. Někteří hudební kritici (ačkoli byli v naprosté menšině) v kompozičních odlišnostech spatřovali slabiny díla, jiní se spíše vypořádávali s vlastní averzí vůči českému patriotismu, což bylo v případě Dvořákově zcela neopodstatněné. I k takovým hlasům se ale skladatel stavěl s velkým nadhledem. Klavírní virtuosce Anně Grosserové po jinak úspěšném koncertu v Berlíně v roce 1884 napsal: „Kritika přetékající posměchem, nenávistí a žlučí (lépe řečeno poprava) mi skýtá hodně veselí a zábavy. Je to stále bláznivější – ale v mém rozletu mě ti pánové v Berlíně přece nezadrží!“ 

Skladatele v rozletu sice nezadrželi, ale jeho Klavírní koncert do jisté míry ano. V následujících letech byl koncert sice nadále prováděn, ale ve srovnání s jinými Dvořákovými velkými díly o poznání méně. Výraznou kapitolou v historii provozování tohoto koncertu ve 20. století se stala úprava sólového partu, kterou patnáct let po Dvořákově smrti vypracoval pražský klavírní virtuos a pedagog Vilém Kurz. Řada jeho žáků i jiných klavíristů koncert v této podobě uváděla, a to i v dobách, kdy už dávno takové úpravy nebyly „v módě“ a naopak se stále víc usilovalo o co nejvěrnější interpretaci skladatelova záměru. Sólista dnešního koncertu András Schiff dobře ví, proč hraje Dvořákovu verzi. V posledních desetiletích tak činí stále více pianistů, celkové provozování skladby je však stále málo časté ve srovnání s jinými koncerty. Klíčem k vysvětlení mohou být slova fenomenálního pianisty Svjatoslava Richtera, který hrál výhradně Dvořákovu verzi. Rozhodně ho netrápily technické limity, musel vždy „pouze“ proniknout k dílu a pochopit ho. Do svého deníku si v listopadu 1977 napsal: „Vzpomínám si, jak dlouho jsem se tento [Dvořákův] koncert učil (téměř tři roky), zatímco Bartókův druhý koncert jsem se naučil během dvou měsíců, aniž bych měl nějaké zvláštní potíže.“ Možná i proto bychom ke Dvořákovu Klavírnímu koncertu obtížně hledali jemu podobný: geniální a přitom neoposlouchaný.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95, „Z Nového světa“

Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“

O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.