Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Koncert s rezidenty sezony


Písně Bohuslava Martinů zařadila Magdalena Kožená do programu mimořádného koncertu, aby poukázala na jejich krásu a málo časté uvádění. Podobná pohnutka vedla Simona Rattlea u Roberta Schumanna, jehož hudba v Rudolfinu často nezní. Jeho druhá symfonie je jedinečnou příležitostí k bližšímu seznámení se symfonickým dílem německého romantika.

Délka programu 1 hod 40 min

Program

Robert Schumann
Jenovéfa, předehra k opeře, op. 81 (10')

Bohuslav Martinů / instrumentace Jiří Teml
Písničky na jednu stránku,  H 294 (8')

Bohuslav Martinů
Nipponari, sedm písní na japonskou lyrickou poesii pro ženský hlas s průvodem malého orchestru, H 68 (21')

— Přestávka —

Robert Schumann
Symfonie č. 2 C dur, op. 61 (38')

Účinkující

Magdalena Kožená mezzosoprán

Simon Rattle dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Koncert s rezidenty sezony

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné


Událost již proběhla

Normální vstupné


Událost již proběhla
Cena od 300 do 1900 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„Schumann je pro mne dokonalou esencí všeho, co si představíte pod pojmem romantismus. Jeho hudba je hluboce vášnivá a sdělná, nikdy však sama sebe nelituje. Myslím, že neexistuje mnoho dojemnějších skladeb, než je adagio Schumannovy Druhé symfonie. Na rozdíl od Mahlera se nikdy nad sebou nedojímá, ale předkládá vám hudbu jako křišťálově čistý extrakt. Je to jedna z nejhezčích a interpretačně nejtěžších symfonií, co znám,“ vyznává se sir Simon Rattle.

Pan František Bláha, klarinetista, člen orchestru od roku 1985, ukončuje svou uměleckou dráhu v České filharmonii a na koncertě dne 25. 2. 2023 vystupuje v jejích řadách naposledy. Děkujeme za dlouholetou službu, kterou v orchestru vykonal, a do dalších let přejeme především pevné zdraví a mnoho radosti v soukromém životě!

Účinkující

Magdalena Kožená  mezzosoprán

Magdalena Kožená

Mezzosopranistka Magdalena Kožená patří mezi světově nejvyhledávanější pěvkyně současnosti. Tuto její pozici dokládá řada domácích i zahraničních ocenění i úspěšné nahrávky pořízené pro společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, EMI Classics, Linn Records či Pentatone.

Zpěv studovala na konzervatoři v rodném Brně a poté u Evy Blahové na VŠMU v Bratislavě. Z jejich četných domácích i zahraničních soutěžních úspěchů je nejvýznamnější absolutní vítězství v 6. mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v Salcburku v roce 1995. Za své nahrávky získala pěvkyně prakticky všechna významnější ocenění udělovaná hudebními časopisy včetně prestižních Gramophone Awards v několika kategoriích. Unikátní swingové album Cole Porter vydala Magdalena na svém vlastním labelu Brnofon. Nejnovějšími sólovými nahrávkami je trojice úspěšných CD pro label Pentatone: barokní Il giardino dei sospiri, komorní Soirée a nejnovější CD Nostalgia natočené se slavným klavíristou Yefimem Bronfmanem.

Magdalena Kožená je pravidelným hostem předních světových koncertních podií a renomovaných festivalů. Svůj vyhlášený cit pro interpretaci staré hudby nabízí za doprovodu vynikajících souborů dobových nástrojů. Je rovněž respektovanou operní pěvkyní, které aplaudují operní domy celého světa, londýnskou Covent Garden či newyorskou Met nevyjímaje.

Tuto sezonu ji čekají dvě recitálová turné: nejprve s Yefimem Bronfmanem od Edinburghu, přes Helsinky až do Německa, poté s Mitsuko Uchidou od Antverp, přes Dortmund a Budapešť až na Pražské jaro. S händelovským repertoárem a Benátským barokním orchestrem bude cestovat po Jižní Americe; s Londýnským symfonickým orchestrem se bude podílet na koncertním provedení Káti Kabanové (Varvara) a na Mozartwoche Salzburg na poloscénickém provedení Dona Giovanniho. V operních rolích ji uvidíme jako Idamanteho (Idomeneo) v Německé státní opeře v Berlíně a Ottavii (Korunovace Poppey) v Gran Teatro del Liceu. Jako Alcina se představí na západoevropském turné s Les Musiciens du Louvre.

Magdalena je Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky, převzala Cenu ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky a Zlatou medaili za zásluhy na poli umění od Mezinárodního výboru washingtonského Kennedyho centra pro umění. Tyto dvě pocty doplnila respektovaná cena G. F. Händela, kterou uděluje rodiště slavného německého skladatele, město Halle, za mimořádnou interpretaci díla svého slavného rodáka. Těší se také z Ceny Brna, svého rodného města, v letošním roce převzala společně se Sirem Simonem Rattlem čestný doktorát brněnské JAMU. Magdalena je neúnavnou propagátorkou české hudby a české kultury, stala se patronkou MHF 13 měst Concentus Moraviae, své jméno spojila s Rokem české hudby 2014 a převzala také záštitu nad celoevropským hudebním projektem České sny.

Soustavně se věnuje aktivitám svého Nadačního fondu, který založila na podporu českých základních uměleckých škol a jehož hlavním projektem je úspěšný celorepublikový festival ZUŠ Open.

Simon Rattle  dirigent

Simon Rattle

Sira Simona Rattla vídáme v Rudolfinu poslední roky vcelku často. Do Prahy přijíždí zpravidla se svou ženou, Magdalenou Koženou, která je mu partnerkou i na koncertním pódiu (v posledních letech např. v Mahlerově Písni o zemi nebo v Pěti písních na slova F. Rückerta). 

Sir Rattle se narodil v Liverpoolu a studoval na Royal Academy of Music. V letech 1980–1998 byl šéfdirigentem Birminganského symfonického orchestru (od r. 1990 dokonce jeho hudebním ředitelem), poté následovalo šestnáct let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent). Od r. 2017 je uměleckým ředitelem Londýnského symfonického orchestru, u kterého plánuje zůstat až do sezony 2023/2024, kdy jako šéfdirigent přesídlí k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Vede také Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group.

Nahrál více než 70 titulů pro EMI (nyní Warner Classics) a získal řadu prestižních mezinárodních ocenění za své nahrávky pro mnohé společnosti. Pravidelně koncertuje po Evropě a Asii a dlouhodobě udržuje vztah s předními světovými orchestry a operními domy. V letošní sezoně se představí kromě České filharmonie s Londýnským symfonickým orchestrem (kromě domovského podia i na turné po Japonsku, Jižní Koreji a Austrálii), Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Berlínskou Staatskapelle a Berlínskými filharmoniky. V Německé státní opeře v Berlíně znovu oživí Mozartova Idomenea a v létě 2023 na festivalu v Aix en Provence provede spolu s Londýnským symfonickým orchestrem Vojcka Gerarda McBurneyho.

Velkou důležitost přikládá Sir Rattle i hudebnímu vzdělání. Jeho partnerství s Berlínskou filharmonií přineslo nový vzdělávací program „Zukunft@Bphil“, který byl oceněn Komenského cenou, Zvláštní Schillerovou cenou města Mannheim, cenou Golden Camera a Urania Medal; v roce 2004 byli společně s Berlínskou filharmonií jako první umělecký soubor jmenováni Mezinárodními velvyslanci UNICEF. S Londýnským symfonickým orchestrem se podílel na vzniku LSO East London Academy, která od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků z východního Londýna bez ohledu na jejich původ a finanční situaci. Sir Simon Rattle získal také několik cenných osobních vyznamenání, mezi něž patří například rytířský titul (1994), Řád za zásluhy, který mu udělila anglická královna v roce 2014, Řád za zásluhy města Berlín (2018) a nejnověji listinu Freedom of the City of London (2019).

Skladby

Robert Schumann
Jenovéfa, předehra k opeře, op. 81

Některé operní předehry žijí na koncertních pódiích životem intenzivnějším než samotná opera, k níž náleží. Tak je tomu také v případě předehry k jediné opeře německého romantického skladatele Roberta Schumanna, Genovevě (Jenovéfě), op. 81. Zatímco tato opera nikdy v divadelních programech nezdomácněla a ani v současnosti se ji přes všechny pokusy nepodařilo plně rehabilitovat, ouvertura si naopak rychle získala uznání. Ostatně už významný soudobý kritik Eduard Hanslick zastával názor, že se z celé opery vydařila nejlépe, a jejího potenciálu si byl od začátku vědom i Schumann. Námět podle středověké legendy o Jenovéfě z Brabantu zpracoval do libreta na základě literárních předloh z první poloviny 19. století, konkrétně od Ludwiga Tiecka a Christiana Friedricha Hebbela.

Premiéra se uskutečnila v Lipsku koncem června 1850, ale po několika reprízách byla inscenace stažena z repertoáru. Schumanna neúspěch jistě zklamal, protože se myšlenkou na operní dílo zabýval dlouho a zvažoval různé náměty, než se rozhodl pro Jenovéfu; hudba vznikala ve složité atmosféře let 1847 a 1848, ve výkyvech nálad i tvůrčích schopností psychicky nemocného skladatele. Také Wagnerův Lohengrin (poprvé uveden ve Výmaru v srpnu 1850), s nímž má děj Jenovéfy styčné body, Schumannovu operu upozadil. Předehra však, jak víme, byla několikrát koncertně provedena a snad i vydána tiskem ještě před samotnou operní premiérou. Schumann v ní uplatnil příznačné motivy dvou hlavních postav – Jenovéfy a zrádného Gola. Hudební vývoj od tóniny c moll k C dur odpovídá linii příběhu, který po temných dramatických peripetiích vrcholí radostným shledáním manželů Siegfrieda a Jenovéfy.

Bohuslav Martinů
Písničky na jednu stránku, H 294

Písničky na jednu stránku Bohuslava Martinů, cyklus sedmi písní pro zpěv a klavír na texty moravské lidové poezie („ze Sušila“), vznikl během druhé světové války, v únoru a březnu roku 1943. Je dedikován manželce československého vyslance ve Washingtonu Olze Hurbanové. Krátké básně s milostnou tematikou a téměř mystický Sen Panny Marie dodnes uchvacují svou prostotou, neotřelými obrazy a lapidárností. Jejich zhudebnění pojal Martinů v podobném duchu a v těsném propojení hudby a slova. Spolu s Novým Špalíčkem (1942) a Písničkami na dvě stránky (1944) náleží tento cyklus ke kompozicím ovlivněným skladatelovými vzpomínkami na domov. Písničky vyšly už v roce 1948 v Melantrichu, neunikly však politicky zabarvené kritice z pera Antonína Sychry, který v nich spatřoval „uměle vykonstruované skleníkové výtvory“ (1949). Jak velice se mýlil, dokazuje stálá obliba těchto půvabných miniatur mezi amatérskými i špičkovými koncertními umělci. V roce 1997 na žádost ředitele Pražské komorní filharmonie Ilji Šmída vypracoval instrumentaci uváděných Písniček český skladatel Jiří Teml (nar. 1935), který zde opět prokázal své porozumění stylu jiných autorů i velké zkušenosti s orchestrací. První interpretkou takto upravených písní byla právě Magdalena Kožená.

Bohuslav Martinů
Nipponari. Sedm písní na japonskou lyrickou poezii pro ženský hlas s průvodem malého orchestru, H 68

Žánr písní doprovázených větším či menším počtem nástrojů si Martinů poprvé vyzkoušel v sedmidílném cyklu Nipponari, H 68, který napsal během léta a podzimu 1912 jako dvaadvacetiletý mladík s dosud nedokončeným konzervatorním studiem, pohybující se mezi Prahou a rodnou Poličkou. Navázal v něm na svou ranou písňovou tvorbu komponovanou pro zpěv a klavír, sice početnou, ne však zásadně důležitou. Většinou zhudebňoval milostné texty od českých básníků (např. J. V. Sládka, A. E. Mužíka, V. Hlavsy), výjimečně také symbolistní verše nebo lidovou poezii. Nejstarší dochovaná píseň Martinů pochází z roku 1910 (Než se naděješ, H 6). V Nipponari se skladatel inspiroval starojaponskými básněmi, s nimiž se seznámil v českém překladu Emanuela z Lešehradu (Nipponari, ukázky žaponské lyriky, 1909). Zároveň se nechal oslovit francouzským hudebním impresionismem, zejména Debussyho Mořem a jeho tvorbou klavírní a písňovou. Samozřejmě znal i Pucciniho operu Madama Butterfly; ostatně sám se ještě v roce 1920 zaobíral myšlenkou vytvořit operu na „japonský“ námět podle románu Jana Havlasy Okna do mlhy, ale tento záměr nerealizoval.

Zpěv (v mezzosopránové poloze) je v Nipponari doprovázen malým orchestrem složeným z fléten, anglického rohu, trianglu, tam-tamu, celesty, harfy, klavíru a posílené skupiny smyčců, instrumentace se však v jednotlivých písních proměňuje, hlavním cílem je vykreslit snovou atmosféru. Přírodní obrazy se v poetické zkratce prolínají s životními. V autorské verzi pro zpěv a klavír (Praha 1912) se pořadí písní odlišuje. Martinů své dílo věnoval pěvkyni a sólistce vídeňské a berlínské opery Theo Drill-Oridge, která ho na scéně Národního divadla okouzlila ve verdiovských rolích (1911) a o rok později v rolích Gluckových a Wagnerových.

Robert Schumann
Symfonie č. 2 C dur, op. 61

Robertu Schumannovi patří i závěrečné slovo v programu, tentokrát jako symfonickému skladateli. Jeho Symfonie č. 2 C dur, op. 61, pochází z let 1845–1846; chronologicky se jedná o Schumannovu třetí symfonii z celkového počtu čtyř. Vznikla v Drážďanech, kam se její autor spolu s manželkou Clarou přestěhoval z Lipska v naději, že zde získá klid k tvorbě, společenské uznání a chápající publikum. Rok 1845 byl však poznamenán skladatelovou těžkou depresí a boj s ní se promítl i do práce na symfonii. Jestliže bývá Jenovéfa někdy přirovnávána k Beethovenově Leonoře, Schumannova Symfonie C dur má protějšek v Beethovenově „Osudové“. Dílo je připsáno Oskaru I., králi švédskému a norskému z dynastie Bernadotte, který po svém otci převzal vládu v roce 1844 a který – mimochodem – sám komponoval. První provedení symfonie dirigoval 5. listopadu 1846 v sále lipského Gewandhausu Felix Mendelssohn Bartholdy. První věta začíná chorálem v dechových žesťových nástrojích (Sostenuto assai) a přechází do ostře rytmizovaného Allegra. Následuje Scherzo (Allegro vivace) se dvěma trii, přičemž ve druhém triu pracoval Schumann s motivem B-A-C-H, jako by mu z paměti ještě zcela nevymizel předcházející opus 60 – Šest fug na jméno B-A-C-H pro varhany. Třetí věta (Adagio espressivo) s kontrapunkticky založenou střední částí plyne v širokém melancholickém proudu tóniny c moll. Čtvrtá věta (Allegro molto vivace), vystavěná v sonátové formě stejně jako vstupní část, motivicky celou symfonii sjednocuje a končí majestátní kodou.

Korektury druhé symfonie před vydáním a její úpravy pro klavír na čtyři nebo osm rukou, revidované autorem v roce 1848, spadaly do téže doby jako kompozice Jenovéfy. Obě skladby však nespojuje jen doba, v níž vznikaly, ale především podobné poselství o vítězství dobra nad zlem.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.