Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Šéfdirigent Semjon Byčkov představí v jednom večeru hned dva orchestry: Českou studentskou filharmonii a Českou filharmonii. Studentský orchestr, který se v posledních letech účastní stále více projektů v Rudolfinu, nastuduje Beethovenovu 5. symfonii a Česká filharmonie zase tu Šostakovičovu.

  • Koncert z řady B
  • |
  • Délka programu 1 hod 40 min

Program

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 5 c moll, op. 67, „Osudová“ (32')

— Přestávka —

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 5 d moll, op. 47 (50')

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká studentská filharmonie

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„Moc se těším na to, že se v tomhle programu ocitnou na stejném pódiu členové České filharmonie spolu s naším mladým studentským orchestrem. Symbolická je pro mne i kombinace těchto dvou děl, protože pro mne Šostakovič je Beethovenem dvacátého století. A to, čím Beethoven trpěl fyzicky, tím Šostakovič trpěl duševně. V tomhle smyslu je mezi jejich dvěma osudy zvláštní spojení, stejně jako mezi oběma symfoniemi. V případě Beethovena se z jeho někdejšího hrdiny Napoleona, jemuž věnoval původně Eroiku, stal mezitím nepřítel, který napadl Rakousko a v roce 1805 dokonce obsadil Vídeň. Podobně Šostakovič musel veřejně mluvit o své Páté symfonii jako o ‚odpovědi sovětského umělce na oprávněnou kritiku‘. Svým přátelům však přiznal, že závěrečná část je satirickým obrazem diktátora, záměrně prázdným, ale topícím se v bezbřehém pochlebování,“ zmínil Byčkov.

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec. 

Účinkující

Česká studentská filharmonie  

Když se v novodobé historii České filharmonie začaly činit první edukační krůčky, objevila se v roce 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. A kdo by je hrál? No přece Česká filharmonie! Jenže ouha… vytížení filharmoniků bylo tak velké, že účast na takových koncertech nepřipadala v úvahu. A tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr, těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě. Fungovalo to báječně, protože studentští posluchači viděli na pódiu svoje vrstevníky, kteří pro tyto koncerty přijali název Český studentský orchestr. Tito hudebníci spříznění láskou k hudbě nastudovali v letech 2006–2010 pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nazvaného nově Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků – převážně studentů hudebních škol, ať už gymnázií, konzervatoří či akademií – pravidelnou možnost zkoušet a koncertně provádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkuje na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie spolu s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro, které byly hudební oslavou Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí“. Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ Tato slova jsou příjemná a lichotivá, ale znamenají taky obrovský závazek všech mladých hudebníků, pokud jde o budoucnost. Udržet se v pilné a poctivé přípravě, maximálním pozorném soustředění a v síle společného napojení, to mají v rukou každý zvlášť a všichni dohromady. Na podzim 2020 se stihly odehrát jen dva koncerty s Josefem Špačkem ve dvojroli sólisty a dirigenta. „Moc rád bych s nimi zase někdy spolupracoval, byli tak pozorní a milí! Opravdu mě to s nimi neuvěřitelně bavilo,“ říkal následně Josef Špaček.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Skladby

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 5 c moll, op. 67, „Osudová“

Jedna z nejznámějších skladeb celých dějin světové hudby – Pátá symfonie Ludwiga van Beethovena – začala vznikat kolem roku 1803, kdy se její autor vzpamatovával z otřesu způsobeného neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým, v té době však trpěl materiální nouzí.

Leitmotivem Symfonie č. 5 zvané Osudová je idea zápasu duševních sil s metafyzicky chápaným osudem plného životních krizí a bolesti, přičemž výsledkem tohoto klání je nalezení vnitřní harmonie a klidu. Na své první symfonii v mollové tónině pracoval Beethoven nezvykle dlouho; paralelně s kompozicí Šesté symfonie se ke své Páté často vracel, kdy leccos měnil, opravoval a zdokonaloval. S výsledkem byl spokojen až v roce 1808 a 22. prosince téhož roku obě nové symfonie poprvé zazněly před publikem v Divadle na Vídeňce.

Beethovenova Osudová začíná proslulým motivem sestávajícím ze tří osminových not na tónu g a následnou půlovou notou s fermatou o velkou tercii níže. O tomto v zásadě velmi prostém motivu, který nalezneme v několika Beethovenových dřívějších i pozdějších skladbách, se měl skladatel údajně vyjádřit slovy: „Tak osud buší na bránu.“ Motiv, pak Beethoven v následném energickém hudebním proudu nápaditě rozvíjí, přičemž se drží především jeho rytmické struktury. Pomalá druhá věta je založená na variacích dvou kontrastních témat – lyricky poklidného a fanfárově hrdinského. Scherzo třetí věty dává tušit, že vzdorování osudu ještě není u konce, což je podtrženo mj. opakováním rytmického vzorce úvodního motivu. Konečné vítězství oznámí optimisticky vyznívající finále ukotvené v durové tónině, jež na scherzo navazuje attaca, tedy bez pauzy. Je napsáno v sonátové formě a Beethoven se v něm do značné míry navrací k hudebním narativům vrcholného klasicismu.

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 5 d moll, op. 47

Velikán sovětské hudby Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič zdědil hudební nadání po svých rodičích. První díla skládal již v devíti letech. V roce 1923 absolvoval hru na klavír na petrohradské konzervatoři a za dva roky úspěšně ukončil studium i ve třídě kompozice. Absolvoval svou První symfonií f moll. Uvedení tohoto díla leningradskou filharmonií (město se mezitím přejmenovalo) v roce 1926 zaznamenalo v odborných kruzích značný ohlas a dvacetiletý Šostakovič, který se dosud živil jako klavírista v kině, se stal doslova přes noc uznávaným skladatelem. Brzy přejal kompoziční postupy západoevropské moderny, které jsou patrné zejména v klavírních 24 preludiích a fugách, ve Čtvrté symfonii c moll, baletech Zlatý věk, Šroub či operách Nos nebo Lady Macbeth mcenského újezdu. Právě moskevská premiéra Lady Macbeth v roce 1936 znamenala zvrat v jeho tvorbě. Na prvním uvedení byl přítomen i Josif Vissarionovič Stalin, který poté nechal v deníku Pravda pod názvem Chaos místo hudby otisknout první kulturně-politický výpad proti skladateli. Další represi zaznamenal Šostakovič v roce 1948 po zveřejnění nechvalně známé kulturní doktríny Andreje Ždanova a následných čistkách proti sovětským skladatelům. Šostakovič pak z vnějších i vnitřních podnětů komponoval „k uspokojení potřeb sovětského lidu“ také vlastenecky laděná díla, za která byl tehdejší administrativou naopak vyzdvihován, chválen a vyznamenáván. K jeho angažovaným skladbám patří např. Sedmá symfonie C dur „Leningradská“, jež reaguje na blokádu Leningradu v roce 1941, kantáta Báseň o vlasti (1947), nebo oratorium Píseň o lesích (1949), které oslavuje koncepci soudobé politiky lesního hospodářství. Napsal celkem patnáct symfonií, stejný počet smyčcových kvartetů, šest instrumentálních koncertů a řadu dalších skladeb. Specifickou složku jeho tvorby představuje scénická hudba pro velké množství sovětských filmů.

V roce 1937 vrcholilo v Sovětském svazu období zvané „velký teror“, jež bylo nastoleno o tři roky dříve. Strach a nejistota tehdy dopadly na všechny vrstvy sovětské společnosti. Paranoidní Josif Stalin se totiž rozhodl, že zlikviduje všechny reálné i domnělé nepřátele panujícího politického zřízení. Zatýkání, posílání do GULAGů, masové popravy a mizení lidí beze stopy byly na denním pořádku, a dokonce ani vrcholní exponenti režimu si nemohli být jisti, zda dalšími obětmi těchto zvěrstev nebudou zrovna oni. Dmitrij Šostakovič sice právě dostal oficiální nabídku učitelského místa na leningradské konzervatoři, byl však ještě právem vystrašen loňskou zničující kritikou svého posledního operního díla. Bál se také veřejně uvést avantgardně laděnou Čtvrtou symfonii, která svým zcela moderním, až experimentálním vyzněním rozhodně neodpovídala estetickým ideám socialistického realismu, jež se stal v Sovětském svazu povinným uměleckým směrem. Místo toho přistoupil ke kompozici Páté symfonie d moll op. 47. Oproti svému předchozímu symfonickému dílu zvolil tradičnější a srozumitelnější hudební jazyk. Rozhodně se však neuchýlil k banalitám a vytvořil neobyčejně působivou skladbu velmi závažného a hlubokého obsahu. Šostakovičovy obavy z přijetí Páté symfonie se ukázaly jako bezpředmětné. Premiéra díla se konala 21. listopadu 1937 v rámci oslav dvaceti let od Velké říjnové socialistické revoluce. Leningradskou filharmonii řídil skladatelův důvěrný přítel Jevgenij Mravinskij, dílo zaznamenalo neobyčejně kladný ohlas u veřejnosti i stranické kritiky a bylo dáváno za vzor sovětského symfonismu. Další výpady režimu vůči Šostakovičovi tak o sobě daly vědět až v následujícím desetiletí.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?