Leonidas Kavakos je znám po celém světě jako houslista a umělec vzácných kvalit. Proslul na nejvyšší úrovni svou virtuozitou, výjimečnou muzikalitou a integritou svého přednesu. Spolupracuje s předními světovými orchestry a dirigenty a nahrává výhradně u hudebního vydavatelství Sony Classical.

V životě měl tři důležité mentory – Steliose Kafantarise, Josefa Gingolda a Ference Radose, se kterým stále ještě pracuje. Ve věku 21 let Kavakos zvítězil ve třech velkých soutěžích: v Sibeliově soutěži v roce 1985 a v Paganiniho a Naumburgově soutěži roku 1988. Tento úspěch vedl k nahrávce Sibeliova původního Houslového koncertu (1903/4), prvního záznamu této verze v dějinách, která získala cenu časopisu Gramophone „Koncert roku 1991“.

Kavakos nyní nahrává exkluzivně pro společnost Sony Classics. Na nejnovějším CD, vydaném v říjnu 2019 s předstihem k 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, které oslavíme v roce 2020, nahrál společně se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu Beethovenův Houslový koncert a spolu se členy tohoto orchestru ještě jeho Septet. V jubilejním roce bude Kavakos Beethovenův Houslový koncert současně hrát a dirigovat s mnoha orchestry v Evropě i v USA. Bude také hrát kompletní cyklus jeho houslových sonát v Šanghaji, Kantonu, Miláně a Římě a dávat sólové beethovenské recitály na mnoha místech, například v Londýnské Wigmore Hall, v Barceloně, Parmě nebo Kodani.

V roce 2007 nahrál Kavakos všechny Beethovenovy Houslové sonáty s Enricem Pacem, a toto CD získalo cenu ECHO Klassik „Instrumentalista roku“. Časopis Gramophone jej jmenoval „Umělcem roku 2014“.

Další ocenění získal v roce 2017, kdy mu byla udělena prestižní dánská Hudební cena Léonie Sonningové, kterou každoročně získá mezinárodně uznávaný skladatel, dirigent, instrumentalista či zpěvák. Předchozími oceněnými byli Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Pierre Boulez, Alfred Brendel, Benjamin Britten, Dietrich Fischer-Dieskau, Yehudi Menuhin, sir Simon Rattle, Mstislav Rostropovič, Arthur Rubinstein a Dmitrij Šostakovič.

Srpen 2019 byl pro Leonidase Kavakose nabitým měsícem: po festivalu ve Verbier, kde měl recitál s Jevgeniem Kissinem a jako sólista a dirigent festivalového komorního orchestru spolu s violistou Antoinem Tamesitem provedl Mozartovu Koncertantní sinfonii, zahrál Beethovenovo Klavírní trio na Tanglewoodském hudebním festivalu, kde mu byli partnery violoncellista Yo-Yo Ma a klavírista Emanuel Ax, s nímž poté v duu hrál i Beethovenovy Houslové sonáty. Srpen zakončil s Bostonskými symfoniky, s nimiž vystoupil jako sólista v Beethovenově Houslovém koncertu a dirigent Dvořákovy Symfonie č. 7.

Kavakos byl také jako „hvězdný umělec“ pozván na festival v Lucernu, kde spolu s Yannickem Nézet-Séguinem vystoupil s Lucernským festivalovým orchestrem a dále jako sólista spolupracoval s Mariinským orchestrem a Valerijem Gergievem, s Vídeňskými filharmoniky a Andrésem Orozco-Estradou a své působení na festivalu završil recitálem s klavíristkou Yujou Wang.

V sezoně 2019/2020 se Leonidas Kavakos kromě koncertů s významnými orchestry v Evropě a ve Spojených státech amerických opět spojí s klavíristou Emanuelem Axem a violoncellistou Yo-Yo Mou a společně zahrají Beethovenova tria a sonáty v newyorské Carnegie Hall. Zúčastní se také dvou asijských turné – nejprve jako sólista se Singapurskými symfoniky a Filharmonií Soul, představí se i na sólovém recitálu ve Velkém národním divadle v Pekingu, poté na jaře vystoupí s Hongkongskou filharmonií a s Tchajwanským národním symfonickým orchestrem a následně společně s Enricem Pacem zahrají Beethovenovy Houslové sonáty v Šanghaji a Kantonu.

V poslední době se Leonidas Kavakos výrazně vyprofiloval jako dirigent; řídil Londýnský symfonický orchestr, Newyorskou filharmonii, Houstonské a Dallaské symfoniky, kolínský Gürzenich-Orchester, Budapešťský festivalový orchestr, Vídeňské symfoniky, Evropský komorní orchestr, Národní akademii svaté Cecílie, festivalový orchestr Hudebního máje ve Florencii, Filharmonii benátského divadla La Fenice a Symfonický orchestr Dánského rozhlasu. V nadcházející sezoně se vrátí ke dvěma orchestrům, s nimiž si jako houslista a dirigent vytvořil úzké vazby: Orchestre de la Suisse Romande a Orchestre philharmonique de Radio France. V této sezoně také jako sólista a dirigent vystoupí s Českou filharmonií, Německým symfonickým orchestrem Berlín a Národním orchestrem italského rozhlasu Turín.

Leonidas Kavakos se narodil a vyrůstal v hudební rodině v Aténách, kde se nyní každoročně podílí na vedení mistrovských kurzů pro housle a komorní hru, které přitahují houslisty a soubory z celého světa a jsou odrazem jeho upřímné snahy dále předávat hudební vědomosti a tradice. Součástí této tradice je umění výroby houslí a smyčců, které Kavakos považuje za velké mystérium a dodnes neodhalené tajemství. Kavakos hraje na housle „Willemotte“ Stradivarius z roku 1734 a dále vlastní moderní housle, které vyrobili F. Leonhard, S. P. Greiner, E. Haahti a D. Bagué.

Hudba Hradní stráže a Policie ČR začala psát svou historii v roce 1945. V prvních letech probíhal v orchestru rychlý tvůrčí proces, který v souvislosti s kvalitativními a organizačními změnami vyústil v roce 1953 ve jmenování tohoto tělesa Ústřední hudbou Ministerstva vnitra, a zároveň od tohoto roku začal orchestr vykonávat funkci Hudby Hradní stráže. Název Hudba Hradní stráže a Policie ČR, který plně vyjadřuje široký funkční záběr tohoto orchestru, vznikl po roce 1990 a Hudba jej užívá dodnes.

Mezi prvořadé povinnosti Hudby Hradní stráže a Policie ČR patří zajištění hudebního doprovodu při všech státních ceremoniích na Pražském hradě. Hudebně doprovází především průběh státních návštěv prezidentů a čelních představitelů zemí pozvaných prezidentem republiky a také se účastní spolu s čestnou jednotkou Hradní stráže nástupních audiencí velvyslanců. Doprovází taktéž slavnostní okamžiky při Řádových dnech ve Vladislavském i Španělském sále Pražského hradu. Účastní se rovněž řady protokolárních i pietních aktů na zámku v Lánech. Orchestr je zároveň významným služebním a kulturním reprezentantem Policie České republiky, přičemž plní veškeré služební úkoly vyplývající z tohoto jeho postavení. Dále spolupracuje se všemi složkami Integrovaného záchranného systému, zvláště s Hasičským záchranným sborem ČR.

Během 70 let trvající historie tělesa se vystřídaly na jednotlivých pozicích celé generace vynikajících hráčů a sólistů a v čele stanuly výrazné osobnosti našeho kulturního života jako například Jan Tausinger, plk. v.v. Mgr. Stanislav Horák, plk. v.v. Mgr. Miroslav Hanzal a další. Dnes stojí v čele tohoto tělesa plk. MgA. Václav Blahunek, Ph.D. Po celou dobu svého trvání se orchestr kromě svých povinností věnuje také koncertní a nahrávací činnosti.

Více než desetkrát byl soubor hostem Mezinárodního festivalu Pražské jaro a stál u zrodu svatováclavských koncertů na Pražském hradě, v jejichž tradici pokračuje dodnes. Mezi další významné pravidelné koncertní aktivity patří účast na festivalu Americké jaro, cyklus promenádních koncertů Na Valech, koncerty v chrámu sv. Víta a mnoho dalších, o čemž svědčí každoročně více než 200 vystoupení orchestru a jeho menších souborů. Samostatnou kapitolou aktivit tělesa je pořádání mezinárodního festivalu policejních orchestrů a pěveckých sborů FESTPOL, který se koná nepřetržitě od roku 1995 s dvouletou periodicitou v Praze.

Hudba Hradní stráže a Policie ČR navštívila při svých koncertních zájezdech téměř dvacet zemí Evropy i Asie a v roce 2002 také USA, kde v New Yorku koncertovala ve slavné Carnegie Hall. Ke každoročním zahraničním aktivitám orchestru patří koncertování v Německu, Rakousku nebo Itálii. Především v Itálii soubor hostoval od roku 1988 více než desetkrát. V květnu jubilejního roku 2015 provedl slavnostní koncert ve Vatikánu a doprovázel generální audienci Svatého Otce.

Ve výčtu zahraničních aktivit nesmí rovněž chybět bohatá spolupráce s mnoha významnými orchestry a pěveckými sbory z celé Evropy, se kterými se Hudba Hradní stráže a Policie ČR podílí na řadě hudebních projektů. Těleso nahrálo za celou dobu své existence stovky rozhlasových snímků a účinkovalo v desítkách televizních pořadů. Natočilo téměř dvě desítky dlouhohrajících gramofonových desek a více než 20 alb na kompaktních discích.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů včetně Vídeňských i Berlínských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, NHK Symphony, Chicagských symfoniků, Bostonského symfonického orchestru, orchestru lipského Gewandhausu, luzernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Mahlerova komorního orchestru, Clevelandského orchestru, Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a Orchestru curyšské Tonhalle. Jako operní dirigent připravil představení pro Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Covent Garden, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jeho nahrávka houslových koncertů Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky, získala nominaci na Gramophone Award a deska s Dvořákovým houslovým koncertem se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu byla nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly dvě jeho desky – klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a opera Vanessa z Glynderournského festivalu – ocenění BBC Music Magazine Award. K jeho dalším deskám patří Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky, Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu či Requiem a Te Deum Antonína Dvořáka s Českou filharmonií.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Janáček jako skladatel na svůj první výraznější úspěch čekal dvaašedesát let – jen těžko najdeme v dějinách hudby obdobný příklad tak pozdní skladatelské realizace. Ale na rozdíl od Smetany si o Janáčkových pozdních skladbách nikdo pochybovat nedovolil. Velká válka znamenala konec starého světa s jeho vytříbenou kulturou elit. Svět se změnil. A tuto změnu reflektovala i umění, včetně hudby. Zatímco většina skladatelů (často i mnohem mladších než Janáček) nebyla ochotna nebo schopna přizpůsobit svou tvorbu duchu nové doby, Janáček rozkvetl jako růže z Jericha.

Stal se chloubou mladé Československé republiky a během necelého desetiletí vychrlil svá vrcholná díla – Taras Bulba, Sinfonietta, Zápisník zmizelého, oba smyčcové kvartety, Glagolská mše, Concertino pro klavír a komorní soubor, Capriccio pro klavír levou rukou a komorní soubor – to není pouhý výčet skladeb, nýbrž světový koncertní repertoár 20. století. Po úspěchu dlouho odmítané opery Její pastorkyňa pak během pouhých sedmi let napsal další čtyři opery – Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu –, jež se všechny staly součástí repertoáru světových scén. Janáček je dodnes v zahraničí nejhranějším českým operním skladatelem.

„Přicházím s mladým duchem naší republiky, mladou hudbou, nejsem ten, který se rád dívá dozadu, nýbrž ten, který raději hledí dopředu,“ řekl Janáček v Anglii v dubnu 1926, tedy v době, kdy komponoval Sinfoniettu. A Sinfonietta vskutku v sobě dokonale spojovala vše, pro co měl prvorepublikový občan pracovat: Pro slávu národa, pro nový rozvoj Sokolstva, pro bezpečnost republiky. Boleslav Vomáčka po pražské premiéře, popisoval v Lidových novinách vznik Sinfonietty na základě informací přímo od skladatele: Janáček si prý šel v Písku s nedůvěrou poslechnout fanfáry, „jakých dosud neslyšel“, vytrubované vojáky v „historických krojích“. Tento zážitek pak znovuoživily Lidové noviny, jež ho poprosily, aby „napsal pro ně k sokolským slavnostem ‚nějaké noty‘“. Janáček přemýšlel jenom chvíli, „až mu hlavou bleskla myšlenka: Sokolové – červené košile – tož fanfáry! A naskicoval hned několik fanfár. Z těch však pojednou v jeho hlavě počala rozrůstati hudba, věta po větě, až v krátké době asi tří týdnů ležela před mistrem hotová partitura Sinfonietty.“ Z příležitostného námětu tak vzniklo velké dílo, nesmírné obohacení naší symfonické tvorby.