Daniel Mikolášek studoval hru na bicí nástroje na Pražské konzervatoři u Vladimíra Vlasáka, Stanislava Hojného a Václava Mazáčka; absolvoval mistrovské kurzy při Internationales Jugendfestspieltreffen Bayreuth. Během povinné vojenské služby zastával post tympánisty Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a současně pokračoval ve studiu hry na varhany. Kromě České filharmonie (od roku 1984 člen skupiny bicích nástrojů) příležitostně spolupracuje i se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, orchestrem Národního divadla, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, PKF – Prague Philharmonia aj. Je také členem souboru Michal Hromek Consort.

Nevyhýbá se ale ani ostatním žánrům. Spolupracuje (či spolupracoval) se soubory specializovanými na soudobou hudbu (AGON, MOENS, Orchestr Berg či Prague Modern), účastní se komorních a sólových projektů (např. pro Ateliér 90 nebo Studio N) a hrál v taneční kapele. Vede katedru bicích nástrojů na HAMU a amatérský chrámový sbor na Smíchově.

Řecký houslista Leonidas Kavakos je napříč světadíly uznáván jako umělec vzácných kvalit, u kterého se bezkonkurenční technika snoubí s podmanivou muzikalitou a interpretační originalitou. Pravidelně spolupracuje s uznávanými tělesy a dirigenty a sólově vystupuje v nejvýznamnějších koncertních sálech a na nejslavnějších festivalech.

V pozici sólisty pravidelně spolupracuje s elitními orchestry, jako jsou Vídeňští a Berlínští filharmonikové, Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr nebo Orchestr lipského Gewandhausu. V poslední době si však upevňuje roli dirigenta, když vede například Newyorskou filharmonii, Dallaský nebo Vídeňský symfonický orchestr, Evropský komorní orchestr nebo nedávno Izraelskou filharmonii.

Pro sezonu 2022/2023 je rezidenčním umělcem Orquesta y Coro Nacionales de España, se kterým několikrát vystoupí jako houslista i dirigent. V Evropě a na Blízkém východě ho čeká množství koncertů s významnými tělesy, jako jsou již zmíněný Královský orchestr Concertgebouw, Newyorská filharmonie nebo Vídeňští filharmonikové, poté pak Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Německý symfonický orchestr Berlín ad. Už poněkolikáté v průběhu více než dvaceti let vystoupí také s Českou filharmonií. Rovněž vyráží na podzimní evropské turné s Yujou Wang; s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou se zase představí v USA. Dvakrát se také ukáže v Asii: jednak v rezidenci Tongyeong International Music Festival, za druhé při řadě recitálů po Japonsku a Jižní Koreji, kde představí Bachovy partity a sonáty, které mu nedávno vyšly na albu „Bach: Sei Solo“.

Nahrává exkluzivně pro Sony Classics. Při příležitosti oslav Beethovenova jubilea mu vyšel Beethovenův houslový koncert, který jako sólista i dirigent nahrál spolu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, a také znovu vydal album kompletních Beethovenových sonát, na kterých se v roce 2007 podílel s Enricem Pacem a které získalo cenu Echo Klassik Instrumentalist. Dále spolu s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou tento rok vydal album „Beethoven for Three“, které zahrnuje dvě Beethovenovy symfonie upravené pro klavírní trio.

Leonidas Kavakos se narodil do hudební rodiny v Athénách, kde nyní působí jako kurátor každoročních mistrovských kurzů, zaměřených na housle a komorní hru, na které se sjíždějí umělci z celého světa. Hraje na housle „Willemotte“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1734.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Skladatel, dirigent, sbormistr, multiinstrumentalista a hudební režisér Jaroslav Krček působí v oblasti vážné i lidové hudby a její popularizace více než půl století. Jeho dlouholetým zájmem je kromě skladby především hudba renesanční a barokní a také folklor. Krček se v letech 1954–1959 vzdělával ve hře na violoncello u Václava Berana na pedagogické hudební škole v Českých Budějovicích, následně byl přijat do třetího ročníku Pražské konzervatoře, kde studoval v letech 1959–1962 kompozici u Miloslava Kabeláče a dirigování u Bohumíra Lišky. V době svých pražských studií spolupracoval se Souborem písní a tanců Josefa Vycpálka, od roku 1962 působil jako hudební režisér, nejprve v Československém rozhlasu v Plzni, následně v hudebním vydavatelství Supraphon. Od začátku 60. let dirigoval Komorní orchestr Československého rozhlasu v Plzni, byl sbormistrem smíšeného sboru Česká píseň a spolupracoval také s folklorním souborem Úsměv z Horní Břízy. Intenzívní zájem o oblast českého hudebního folkloru, sféru pololidové tvorby i díla české hudební minulosti jej vedly k založení hudebně-tanečního souboru Chorea Bohemica (1967) a později též souboru Musica Bohemica (1975), který dodnes diriguje a působí v něm jako umělecký vedoucí. Je rovněž zkušeným zpěvákem i hráčem na celou řadu hudebních nástrojů, některé pro potřeby svého souboru také vyrábí.

Jaroslavu Krčkovi se od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dlouhodobě dařilo etablovat nejen mezi profesionálními hudebními tělesy a soubory, ale významně přispěl též k rozvoji amatérského hudebního umění v Čechách – množství jeho úprav lidových písní se těší velké oblibě mezi školními i zájmovými tělesy všech věkových kategorií, díky Krčkově snaze se hudba starších období rovněž dostala do jejich povědomí. Zásadní vliv na práci s dětmi a mládeží v naší zemi měla rovněž jeho systematická práce s oběma soubory. Stovky výchovných koncertů a vystoupení inspirovalo sbory i instrumentální tělesa k provozování hudby starších období, Krčkova interpretace výrazně napomohla k novému chápání lidové a staré hudby mezi soubory i na veřejnosti – v roce 2019 obdržel za tuto činnost Cenu Ministerstva kultury.

Souběžně s tímto historicko-folklorním zájmem probíhá i druhá linie jeho tvorby, vlastní kompoziční práce symfonická, komorní a vokální. Vedle nesčetných úprav lidových písní a tanců je autorem řady žánrově bohatých kompozic. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří devět symfonií, kantáty a oratoria (O lux mundi, 1985; Ten, který jest, op. 137, 2009; Krédo Mistra Jana, op. 150, 2014 ad.), melodramy, balety a taneční fresky, opery (Nevěstka Raab, op. 36, 1971; Ve stínu kříže, op. 129, 2005; Šaty, jaké svět neviděl, op. 139, 2010; Za oponou času, op. 146, 2013) a skladby duchovní. Za svou elektroakustickou operu Nevěstka Raab získal v roce 1971 cenu v mezinárodní skladatelské soutěži města Ženevy a několikrát získal hlavní cenu v soutěži Prix de musique folklorique de Radio Bratislava. Podobně rozsáhlá je jeho činnost dirigentská a hudebně režisérská.

Jako skladatel má vyhraněné názory nepodléhající módním vlivům a celoživotně usiluje o to, aby jeho hudba byla ozdobou života, přinášela uspokojení a duchovní povznesení a především, aby posluchače zaujala. Do této oblasti patří i dnes premiérovaná čtyřvětá Symfonie č. 7 pro symfonický orchestr a koncertantní marimbu, op. 153, která byla dokončena v lednu 2015 a svým rozsahem patří mezi kratší symfonická díla skladatele.

Bohuslav Martinů pocházel z Poličky, jeho dětství bylo spojeno s kostelem sv. Jakuba a s nejbližším okolím tohoto města. Od mládí se učil hře na housle, kterou také později studoval na pražské konzervatoři, školu však z přemíry svých zájmů nedokončil. Souběžně začal komponovat první skladby pro smyčcové nástroje, později i klavírní ad. V roce 1912 si po opravě dodělal státní zkoušku ze hry na housle a stal se sekundistou České filharmonie. Dostavily se i první úspěchy skladatelské – provedena byla Česká rapsodie, později mu Národní divadlo premiérovalo balet Istar. Martinů se znovu začal zabývat skladbou, rok se vzdělával u Josefa Suka na Pražské konzervatoři, od podzimu 1923 byl stipendistou Alberta Roussela v Paříži. První období jeho skladatelské tvorby bylo obdobím hledání vlastního kompozičního jazyka – Martinů vycházel ze silné tradice české hudby, z francouzského impresionismu, zaujala ho také instrumentační stránka děl Richarda Strausse. Paříž mu ale otevřela i další obzory, seznámil se dobře nejen s hudbou Rousselovou, ale rovněž se Stravinským, s Pařížskou šestkou a s jazzem. Ve 30. letech do tvorby Martinů pronikají barokní formy a především inspirace z lidové hudby. Mnichovská dohoda a vpád nacistů do Francie přiměly Martinů k odjezdu do Spojených států amerických, kde vznikly jeho symfonie a kde také našel nové publikum. Po válce se již domů nevrátil, žil střídavě v Itálii, Francii a Švýcarsku, kde také zemřel.

Koncert pro housle a orchestr č. 2, H. 293, vznikal od února do dubna 1943 v New Yorku na základě objednávky slavného amerického houslisty ukrajinského původu Mischy Elmana (1891–1967), který slyšel v lednu 1943 Martinů Symfonii č. 1 při newyorském provedení. K premiéře koncertu skladatel poznamenal: „Myšlenka tohoto koncertu objevila se přede mnou v tomto uspořádání: andante, široký, lyrický zpěv velké intenzity, který vede k allegru, jež těží z techniky a virtuozity nástroje a má vzhled jednověté skladby. Definitivní forma má strukturu koncertu. V první větě, lyrické, zachoval jsem vážný charakter, a také ve střední části, v allegru, vrací se téma andante ke konci věty. Druhá věta je jakýsi druh odpočinku, most, jímž se přechází k finálnímu allegru. Je to intermezzo moderato, téměř bukolické, doprovázené pouze částí orchestru a přecházející attacca do finále, které probíhá v allegru. Tato věta favorizuje techniku houslí a je přerušena širokými a masivními tutti. Koncert končí jakýmsi stretto v tempu allegro vivo. [...] Tvorba pro sólové housle vyžaduje zcela zvláštní stav mysli. [...] Všechno, co chceme vyjádřit sólovým partem houslí, musí být obsaženo v jediné melodické linii, která musí jaksi nahradit účin složek ostatních.“

Leoš Janáček si prošel celou řadou životních zvratů, než se dostal ke kompozici svých vrcholných operních a symfonických děl, jež z něho v současné době činí jednoho z nejproslulejších a nejhranějších českých skladatelů v zahraničí. Janáček vyrůstal na církevní a lidové hudbě. První zkušenosti získal už na hukvaldském kůru, další později jako fundatista augustiniánského kláštera na Starém Brně. Za ředitele kůru sem už v roce 1872 povolali skladatele a sbormistra Pavla Křížkovského, kterého po čase Janáček vystřídal. Současně studoval na starobrněnské reálce a na učitelském ústavu a po maturitě pokračoval na varhanickou školu do Prahy. Po studiích vyvíjel významné aktivity folkloristické i pedagogické, sbíral a vydával moravské písně, vedl brněnskou varhanickou školu, dirigoval v Besedě brněnské. Skladatelsky se nejprve orientoval na kompozice sborové, později i na další žánry. Po počátečních nesnázích a složité cestě na jeviště se Její pastorkyňa a později i další opery (Káťa Kabanová, Věc Makropulos ad.) prosadily doma i ve světě, stejně jako jeho skladby symfonické (Taras Bulba, Lašské tance ad.).

Jednou z těchto symfonických skladeb je i Sinfonietta, JW VI/18, Janáčkova patrně nejslavnější skladba vůbec. Podnět k jejímu vzniku byla žádost Lidových novin, zda by Janáček do novin nenapsal zdravici k osmému všesokolskému sletu. Sokol Janáček napsal nejprve fanfáry, které později rozšířil v pětivětou skladbu a vzpomněl si přitom na své zkušenosti se zvukem vojenské kapely. Premiéru v pražském Rudolfinu, kterou v roce 1926 řídil Václav Talich, hrála vojenská kapela spolu s Českou filharmonií v rámci kulturního programu všesokolského sletu a snímal ji také rozhlas.