Česká filharmonie • Hamburk

Na závěr pobytu v Americe vytvořil Antonín Dvořák Koncert pro violoncello h moll, op. 104 (B191), a připojil tak ke svým koncertům klavírnímu (g moll, op. 33) a houslovému (a moll, op. 53) ten nejslavnější. Přitom violoncello, nástroj, který prý „nahoře huhňá a dole brumlá“, dlouho považoval za nevhodný pro sólovou hru a svůj první mladický pokus o cellový koncert v podstatě odložil. Názor na violoncello změnil pod vlivem skvělých interpretů: Hanuše Wihana, s nímž ještě doma absolvoval turné na rozloučenou v sestavě klavírního tria, a amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, kolegy z konzervatoře v New Yorku. Herbertův Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 30, z roku 1894 Dvořáka skutečně zaujal. Na náčrtech svého koncertu h moll začal pracovat 8. listopadu 1894, hned po deseti dnech počal s instrumentací, partituru dokončil 9. února 1895 a poslední větu zásadně zrevidoval po návratu do Čech. 

Koncert zachovává obvyklé třívěté schéma: první věta (Allegro) je zkomponována v sonátové formě, druhou (Adagio ma non troppo) charakterizuje vroucí lyrická nálada, třetí věta (Finale. Allegro moderato) má půdorys ronda, avšak ronda rozmáchlého, motivicky propojeného s oběma předcházejícími větami. V celém koncertu se odráží jistá melancholie, touha po domově, rodině – a zároveň vědomí blízkého návratu z labyrintu světa do ráje srdce; je velmi emocionální, plný nádherných melodií, ale i skvělé instrumentace a bez nadsázky náleží k nejobdivovanějším skladbám ve svém oboru. I sám Dvořák si byl výjimečných kvalit díla vědom, když o něm Josefu Bohuslavu Foersterovi referoval jako o skladbě, z níž má „nehoráznou radost“ a která rozhodně přesahuje význam obou Dvořákových koncertů z dřívější doby. Violoncello a orchestr se stávají natolik rovnocennými partnery, že se někdy o koncertu psalo jako o Dvořákově desáté symfonii. Intimní hudební výpověď je podtržena motivem z písně Kéž duch můj sám z Dvořákova cyklu Čtyři písně, op. 82, kterou si oblíbila skladatelova švagrová Josefina Kounicová. Tento motiv zazní ve druhé větě, ale také ve větě závěrečné, přepracované po Josefinině smrti v květnu 1895.

Premiéra koncertu se konala 19. března 1896 v Londýně v provedení anglického violoncellisty Leo Sterna, Philhamonic Society a pod taktovkou Antonína Dvořáka. Stern nastudoval nový koncert velmi zodpovědně, s vědomím, že „je zcela nepodobný jakémukoliv cellovému koncertu“ a „je velmi obtížný po intonační stránce“. Vyrovnal se s ním však se ctí, takže ho zahrál i při pražské premiéře (11. dubna 1896) a na dalších místech. Ačkoliv je cellový koncert dedikován Hanuši Wihanovi, v jeho interpretaci pražské publikum Dvořákův koncert nikdy neslyšelo. Tento fakt bývá vysvětlován i sporem o kadenci, kterou chtěl Wihan do koncertu včlenit, ale Dvořák ji rázně odmítl; hlavní podíl na situaci však neslo Wihanovo vytížení činností v Českém kvartetu a na pražské konzervatoři. 

„Vysoce vážený, drahý příteli! Stále myslím na Vás a s vděčností vzpomínám,“ psal Josef Suk dirigentovi Karlu Kovařovicovi v lednu 1907. „Geniální je vskutku, jak vše oživíte, vše je plno ducha a žádný druhý z dirigentů [...] nemá tolik smyslu pro krásu zvuku a odstiňování.“ Dopis je psán z Berlína, kde bylo České kvarteto na turné, zatímco se v Praze chystala s orchestrem Národního divadla pod Kovařovicovou taktovkou premiéra Sukovy symfonie Asrael. Suk zároveň žádal, aby oznámení v tisku uvedla, že symfonie je věnována památce Antonína Dvořáka, který zemřel 1. května 1904, a jeho dcery Otilky, Sukovy manželky, která svého otce následovala 6. července 1905. Věnování „vznešené památce Dvořákově a Otilčině“ bylo vytištěno i na prvním vydání partitury.

Symfonii skladatel nazval podle anděla smrti Azraela (Azraila), který se objevuje ve východních náboženstvích. O několik let dříve komponoval Suk scénickou hudbu k pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena (1898) a k dramatické legendě téhož básníka Pod jabloní (1901). Námět obou děl a Sukovo hudební zpracování už lze považovat za předzvěst Asraela. K asociaci s andělem smrti a volbě názvu však mohla přispět i vzpomínka. Mezi roky 1890–1900 uvádělo Národní divadlo operní legendu Asrael italského skladatele Alberta Franchettiho (1860–1942) – po jisté údobí konkurenta Giacoma Pucciniho. Děj odehrávající se mezi nebem, zemí a peklem, je příběhem lásky dvou andělů, Nefty a Asraela. Jejich lásku zničí padlý anděl Lucifer, jemuž musí Asrael sloužit. Nefta sestoupí na zem, v podobě jeptišky přemůže zlo a vybojuje pro Asraela návrat do nebe. Opera dosáhla na svou dobu, okouzlenou Orientem a básnickým symbolismem, neobyčejného počtu šedesátky repríz, a přestože nemáme doklad, zda ji Suk viděl, četným hovorům o ní, vyobrazením v tisku i na veřejných prostranstvích stěží mohl uniknout.

Sukova pětivětá skladba se dělí do dvou dílů. První tři věty jsou vzpomínkou na Dvořáka, vůdčí myšlenkou je motiv osudu, který zazní na začátku první věty a prochází celým dílem. Druhé téma je z něj odvozeno, další myšlenka je připomínkou šťastných chvil. V následující větě se ohlašuje smrt, ve třetí větě, která čerpá melodický materiál mimo jiné z Dvořákova Requiem, si smrt odvádí svou oběť. Druhý díl symfonie patří Otilce, vroucný zpěv lásky naruší další tragická ztráta. Podobně jako je tomu v symfoniích Gustava Mahlera se jedná o programní symfonii, jejíž obsah není slovně formulován – vše je řečeno věnováním dvěma drahým osobám. Premiéra symfonie Asrael se uskutečnila 3. února 1907 v dopoledním koncertě v provedení orchestru Národního divadla za řízení Karla Kovařovice, jako druhá skladba zaznělo Dvořákovo Te Deum (24. února byl koncert opakován). Hudební kritik Emanuel Chvála tehdy popsal, jak na něj symfonie zapůsobila, a uzavřel: „Jako vyznání ze života má dílo intimní, jako projev umělecký obecně vysokou cenu. [...] Je to naše nejmodernější skladba a doufáme, že připojí se k nejtrvanlivějším.“ Další uvedení symfonie se uskutečnilo 7. ledna 1912 v provedení Českou filharmonií doplněnou o členy orchestru Národního divadla za řízení Viléma Zemánka a jednalo se o první koncert České filharmonie v nově vybudovaném Obecním domě. A 17. října 1919 zazněla symfonie Asrael s týmž orchestrem poprvé pod taktovkou Václava Talicha, v němž našlo dílo kongeniálního tlumočníka. Talich je v dalších letech provedl více než dvacetkrát, také roku 1922 při hostování orchestru ve Vídni a za svého působení ve Stockholmu, a roku 1952 pořídil s Českou filharmonií nahrávku.

Rodinný dům v Nottinghamu, kterým se neustále line hudba. To je dětství jednoho ze světově nejžádanějších mladých violoncellistů současnosti, držitele Řádu britského impéria Sheku Kanneh-Masona, jehož obětaví rodiče podporují v hudební dráze nejen jeho, ale i dalších šest talentovaných sourozenců. Sheku je z nich však v současné době ten nejslavnější: světové renomé získal v roce 2016 díky soutěži BBC Young Musician, kterou vyhrál v pouhých sedmnácti letech, následovalo vystoupení na svatbě vévody a vévodkyně ze Sussexu, díky němuž se proslavil i na celospolečenské rovině. 

A právě to je jeho hudební krédo: provádět hudbu, která bude dostupná všem. Proto ho dnes můžeme potkat ve slavných koncertních sálech od londýnské Wigmore Hall po newyorskou Carnegie Hall, stejně jako například ve školní tělocvičně, kde hraje dětem. V době lockdownu, na jaře 2020, také spolu se svými sourozenci pořádali z nottinghamského domova živé koncertní přenosy, které sledovaly stovky tisíc posluchačů z celého světa. Navázali tak na společné veřejné vystupování z roku 2015, kdy se úspěšně zúčastnili televizní show Britain’s Got Talent. Právě zde byli označeni za „pravděpodobně nejtalentovanější hudební rodinu světa“, jejíž celkový chod a cestu všech sedmi sourozenců k hudbě popisuje jejich matka Kadiatu ve své knize House of Music: Raising the Kanneh-Masons.

Stejně jako jeho sourozenci i Sheku studoval na Royal Academy of Music v Londýně (Hannah Roberts) a hned po jejím absolvování v roce 2022 zde začal působit jako hostující pedagog. Zároveň naplňuje svou hvězdnou kariéru při účinkování s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Londýnská filharmonie, Orchestre de Paris, Newyorská či Losangeleská filharmonie, a pořádá světová turné. Sezonu 2023/24 například zahájil vystoupením na závěrečném koncertě festivalu BBC Proms, dále jsme ho mohli potkat při sólovém recitálu v Kanadě a USA, v duu s kytaristou Plíniem Fernandesem nebo se sestrou, klavíristkou Isatou. Sourozenecké duo pro posluchače není žádnou novinkou: kromě koncertů je můžeme společně slyšet i na albu Song. Na tomto svém nejnovějším CD, které následuje po Inspiration (2018) a Elgar (2020), představuje Sheku Kanneh-Mason velice osobní výběr (ať už originálního či upraveného) repertoáru různých žánrů. Snaží se navázat na zvukové kvality violoncella, jehož zpěvný tón i zde vytváří na svůj nástroj z dílny Mattea Goffrillera z roku 1700.

Se Šostakovičovým prvním violoncellovým koncertem, který dnes v jeho podání uslyšíme, si už zažil mnohé. Jejich společná cesta začala na zmíněné soutěži BBC Young Musicians, kde mladému violoncellistovi přinesl v závěrečném kole celkové vítězství. Od té doby hrál tento koncert mnohokrát, připomeňme vystoupení v říjnu 2023, kdy mu v průběhu produkce dvakrát praskla struna. Poprvé situaci vyřešil odchodem do zákulisí, podruhé si již vypůjčil nástroj z violoncellové sekce Orchestru de Paris, se kterým pod vedením Nathalie Stutzmann hrál. S Českou filharmonií dnes vystoupí poprvé; plánovaný Elgarův koncert byl lednu 2022 z důvodu pandemie zrušen.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden (od září 2025) a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Nedávno zastával také funkce hlavního hostujícího dirigenta Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Philharmonia Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.