Inspirátorkou dramatického oratoria Jeanne d’Arc au bûcher (Jana z Arku na hranici), jímž Arthur Honegger (1892–1955) hudebními prostředky uskutečnil „divadelní formu, která není operou, ale syntézou všech prvků divadelního představení s hudbou, zpěvem, tancem a mluveným textem“, byla slavná tanečnice a herečka Ida Rubinstein (1888–1960), která v Paříži začínala v Ďagilevově Ruském baletu. Claude Debussy pro ni vytvořil Utrpení svatého Šebestiána, Maurice Ravel taneční fantazii Bolero, Igor Stravinskij balet Polibek víly a ve spolupráci s André Gidem scénický melodram Perséphone. Honegger jí věnoval dva scénické melodramy Amphion, H.71 (1929) a Semiramis, H.85 (1934), oba na slova Paula Valéryho. Umělkyni v té době velmi zaujaly francouzské středověké chrámové hry, které předváděli studenti na Sorbonně. Inspirovaly ji k rozhodnutí představit ve Francii všeobecně známý příběh Jany z Arku (1412–1431) jako středověké mysterium, spojující lyriku s fraškou, mystické výjevy s přízemní realitou ve velké dramatické podívané. 

Paul Claudel (1868–1955), profesí diplomat a povoláním básník, měl už s tímto žánrem tvůrčí zkušenost, když ve svém Zvěstování Panně Marii realizoval jeho novodobou podobu. Ida Rubinstein Honeggera s Claudelem seznámila, avšak ten jako obvykle odmítl: „S Janou si vůbec nemůžeme dělat co chceme, naopak ona si sama dělá s námi co chce už pouhou svou přítomností...“ S prosbou, aby básníka přemluvil, se obrátila na Daria Milhauda, který Claudela z dlouholeté spolupráce důvěrně znal a pro Idu Rubinstein na jeho libreto právě dokončil oratorium Moudrost: „Přemlouval jsem ho cestou z Paříže do Bruselu,“ vzpomíná Milhaud v pamětech: „‚Janu z Arku‘, odpověděl mi tehdy Claudel, ‚ještě jednu Janu z Arku! Ne, to psát nebudu!‘ Rytmus vlaku však v něm nejspíš tvůrčí fantazii skutečně probudil, protože když přijel do Bruselu, měl už plán oratoria hotový, a paní Rubinstein za několik dní dostala vytoužený rukopis...“. Svůj původně autonomní básnický text Claudel rozložil do deseti scén a jeho spoluúčast výrazně poznamenala i styl díla: přísná koncepční jednota, kterou skladatel přijal, domyslel a rozvinul, přesvědčivě smířila extrémní pluralitu literárních i hudebních vyjadřovacích prostředků v jedinečné, univerzální syntéze, která, podle slov dobové kritiky, nachází svou paralelu jedině v ideové koncepci gotické katedrály. V průniku prvků oratoria, opery, dramatu a historické informace vzniklo nezaměnitelně osobité dílo vzdorující času.

Děj se soustředil na Janinu hranici „v poslední hodině pravdy“ (Rouen, 14. května 1431), kdy katu vydaná dívka, provázena zpovědníkem, bratrem Dominikem, ve vzpomínce vidí a prožívá celý svůj život. Tajemný Prolog se sopránovým sólem a gregoriánským nápěvem De profundis v závěru, děj sugestivně otevírá. Reflexívní nálada ovládá i první scénu Nebeské hlasy. Ve druhé, nazvané Kniha, poprvé vstoupí do děje Jana, provázena bratrem Dominikem. Třetí, Pozemské hlasy spolu se čtvrtou a šestou scénou, mezi něž je vložena reflexívní scéna pátá, Jana u kůlu, jsou dramatické a charakterem odpovídají pašijovým turbae. Prostřednictvím drsných metafor zvolna a zřetelně odkrývají obrysy Janiny historické úlohy aktivního prostředníka sjednocení Francie pod jediným panovníkem. Claudel užívá různých alegorií a svou bizarní symboliku opírá o faktografii a znalost dobových reálií. V tomto ohledu jsou příznačné dvě scény: čtvrtá, Jana vydána zvířatům, v níž soudnímu tribunálu předsedá porcus / prase (nomen-omen: Pierre Cochon, biskup z Beauvais, se v Janině procesu zachoval obzvlášť hanebně), písařem je osel a přísedícími ovce, a šestá, Králové aneb nápad zahrát si karty, která v burleskní nadsázce předvádí bezohledné politické čachry, jejichž obětí se nakonec Jana stala. Sedmá část, Kateřina a Markéta, sólovými výstupy připraví dramatický vrchol oratoria, jímž je část osmá, Král, jenž přichází do Remeše. Devátá scéna, Janin meč, je opět reflexívní a spolu s nejkratší scénou desátou, Trimazo, s prosebnou dětskou písní připravuje druhý, myšlenkový vrchol díla, strhující závěrečnou jedenáctou scénu Jana z Arku v plamenech. Patos hrůzy Janina utrpení se proměňuje v neokázalou apoteózu a v závěrečné písni, kterou třikrát po sobě opakují všechny sborové hlasy, v hluboce lidské vyznání: „Personne n’a de plus grand amour que le donner sa vie pour ceux qu’il aime“ (Nikdo není schopen větší lásky než ten, kdo dá vlastní život za ty, které miluje). Do utichající ozvěny lidských hlasů symbolicky proniká ptačí zpěv...

Honegger v Janě z Arku na hranici zvolil monumentální provozovací aparát: vedle sólistů a velkého, často děleného smíšeného sboru i dětský sbor, ve velkém orchestru rozšířil skupinu dechových nástrojů o trojici altových saxofonů a v krajních polohách o pikolu s malým klarinetem a basklarinet s kontrafagotem. Žestě vyloučením lesních rohů barevně redukoval na zvukově homogenní trojice trubek a trombonů, jejich diapazon přitom rozšířil oběma směry – o vysokou bachovskou trubku a basový trombon. K dechové sekci připojil Martenotovy vlny, celestu, dva klavíry, skupinu bicích nástrojů pro tři hráče a sborově obsazené smyčcové kvinteto. Dílo napsal velmi rychle, ve skice bylo hotové už na podzim roku 1934, avšak čistopis partitury dokončil až 24. prosince následujícího roku. Zprvu recitovaný Prolog Honegger přikomponoval až v roce 1944. Koncertní premiéra Jany z Arku na hranici se konala v Bazileji 12. května 1938 s Idou Rubinstein pod taktovkou Paula Sachera, který řídil i první scénické provedení s Marií Becher (v německém překladu textu Hanse Reinharta) 13. června 1942 v rámci slavnostních her v Curychu. Ve Francii bylo Honeggerovo dramatické oratorium poprvé koncertně provedeno u příležitosti Janina výročí v Orléansu. 

Oratorní kompozice provázejí celý Honeggerův tvůrčí život a vedle pěti symfonií představují nejcennější jádro jeho tvůrčího odkazu: raný Cantique de Pâque, H.18 (Velikonoční zpěv, 1918), první světový úspěch Le roi David, H.37 (Král David, 1921), Judith, H.57 (Judita, 1925), kterou přepracoval do operní podoby, Les Cris du monde, H.77 (Výkřiky světa, 1930), protest proti odcizení člověka v moderní civilizaci, předjímající Třetí (Liturgickou) a Pátou (Di tre re) symfonii, dvě oratoria na texty Paula Claudela: Jeanne d’Arc au bûcher, H.99 (Jana z Arku na hranici, 1935) a La Danse des morts, H.131 (Tanec mrtvých, 1938) inspirovaný Holbeinem, vlastenecký obraz švýcarského světce Nicolas de Flue, H.135 (1939) a pozdní, snad nejoblíbenější Une cantate de Noël, H.212 (Vánoční kantáta, 1952–1953). Všechna Honeggerova oratorní díla směřují k osobitě formovanému lyricko-dramatickému výrazu na duchovním, neproklamativně křesťanském základu. Honegger se v nich zabýval i otázkou komunikativnosti vlastního hudebního jazyka, kterou stále prověřoval a nevyhýbal se ani užitým žánrům. Byl nejen vyhledávaným spolupracovníkem divadelních a filmových režisérů (mj René Clair, Abel Gance), ale i autorem nejúspěšnější francouzské operety třicátých let Zálety krále Pausola (1930), která více než pěti sty reprízami načas zastínila i slavné operetní evergreeny. Nerad o ní mluvil, úspěch v této oblasti ho zaskočil, ale o rozumné míře komunikativnosti přemýšlet nepřestal: „Hudba by měla změnit charakter, měla by se napřímit, být prostou a velkolepou: lidi na techniku a mudrování kašlou. Vážně jsem se o to pokusil v Janě na hranici,“ říká v rozhovoru s Bernardem Gavottym: „Snažil jsem se být přístupný člověku z ulice a zároveň zaujmout i hudebního znalce.“ Působivá hudba oratoria využívá nezvykle široké spektrum primárně komunikativních i velmi spekulativních výrazových prostředků, kde konvenční postupy filmové hudby a žánrová zvukomalba s řadou citátů (od gregoriánských melodií po francouzský folklor a dobovou pop music) prolínají mistrovskou vokální polyfonií a symfonickou sazbou v přesvědčivé hudební dramaturgii. Myšlenkovou hloubkou, opravdovostí a zejména přesvědčivě vyjádřenou lidskostí se Honeggerovo a Claudelovo dramatické oratorium řadí k největším hodnotám, jež lidstvu přinesla kultura 20. století.

U příležitosti 500. výročí rehabilitace Jany z Arku, přímo na text slavného procesu, jímž byla v roce 1456 Jana z Arku zbavena všech obvinění a slavnostně navrácena do historie Francie jako národní světice, vytvořil André Jolivet (1905–1974) oratorium o čtyřech částech La Vérité de Jeanne (Janina pravda), jež se stalo jakoby pokračováním Honeggerova a Claudelova díla.

V České filharmonii bylo Honeggerovo dílo, díky jejímu tehdejšímu dramaturgovi Ivanu Medkovi, poprvé uvedeno na počátku roku 1970. Ideologickému dozoru tehdy došlo, že oratorium má být uvedeno k Palachovu výročí. Na zrušení koncertu už bylo pozdě, a tak bylo alespoň jeho datum bez uvedení důvodu posunuto o čtrnáct dní a, jak Ivan Medek v pamětech vzpomíná, „…koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde…“ 

Renomovaná francouzská herečka Audrey Bonnet, absolventka herectví na Cours Florent a Národní konzervatoři dramatických umění, se věnuje divadlu i filmu. Celosvětově je známá pro snímky De la guerre (2008), Augustine (2012) či Conann (2023), domácímu publiku pak také z pódií francouzských divadel. Mezi lety 2003–2006 například působila v Comédie-Française a v roce 2013 ji bylo uděleno ocenění za nejlepší ženský herecký výkon při udělování cen Palmarès du théâtre. Znají ji však také milovníci klasické hudby – postavou Honnegerovy Johanky z Arku už proslula na mnohých jevištích. Jak píše David Chaloupka o inscenaci v Opéra de Lyon (2017): „Johanku z Arku naprosto strhujícím způsobem vytváří Audrey Bonnet, umělkyně s četnými zkušenostmi v klasickém i moderním repertoáru a hlubokým hudebním cítěním, které uplatnila například v jedné z hlavních rolí hiphopové opery Agamemnon. Titulní hrdinku ztvárňuje s obrovským výrazovým nasazením a tělesným výkonem hraničícím až s fyzickou sebedestrukcí.“ Helena Havlíková pak hodnotí její výkon z La Monnaie (2019) jako „až na hranici emoční důstojnosti“.

„Upřímný a srdečný Dominik“, divadelní partner Audrey Bonnet ze zmíněné belgické produkce v La Monnaie, Sébastien Dutrieux, je do Honnegerova oratoria také často obsazován. Dominikem byl již také v Utrechtu, Frankfurtu, Basileji či Madridu. Jako vypravěč je však hojně zván i do dalších hudebních projektů, jako jsou například Stravinského Pták ohnivák, Lettres à Chopin, Griegův Peer Gynt nebo Berliozovy Béatrice et Bénédict, a měl tak možnost spolupracovat s dirigenty, jako jsou Daniel Barenboim, Juanjo Mena nebo James Gaffigan. Kromě hudebních produkcí ho však můžeme zahlédnout i v činohře v belgických divadlech. Účinkoval již v tradičních hrách, jako jsou Shakespearovo Oko za oko nebo Puškinův Mozart a Salieri, ale i při uvádění současného repertoáru. S inscenací Čechovova Černého mnicha se pak dostal kromě Belgie také do Francie a Kanady.

Sopranistku Susanne Bernhard, rodačku z Mnichova, poznalo pražské publikum v únoru 2023 při provedení Brittenova Válečného requiem v Rudolfinu a poté v září téhož roku ve Vladislavském sálu. Mezitím u nás ještě v červnu stihla zazářit jako Tove ve Schönbergových Písní z Gurre, které byly uvedeny ve Státní opeře v rámci festivalu Musica non grata a na festivalu Smetanova Litomyšl pod taktovkou Petra Popelky.

Již v průběhu studií na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově spolupracovala s Bayerische Theaterakademie a hned po absolvování získala angažmá v Opernhaus Kiel. Nyní je častým hostem Frankfurtské opery, drážďanské Semperoper či Theater Bregenz. Kromě opery se zaměřuje také na písňový, oratorní a koncertní repertoár, se kterým již vystoupila na prestižních festivalech, jako jsou Rheingau-Musikfestival nebo Beethovenfest Bonn. Spolupracovala s velkými jmény dirigentského světa (Daniel Harding, Paavo Järvi nebo Semjon Byčkov) a na svém kontě má také množství rozhlasových i CD nahrávek, mezi něž patří Brittenovy Folksongs či opera Medonte Josefa Myslivečka.

Sólistka opery Národního divadla moravskoslezského, sopranistka Veronika Rovná (roz. Holbová), studovala zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a Fakultě umění Ostravské univerzity ve třídě Evy Dřízgové. Je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Imricha Godina Iuventus canti, Concorso internazionale Musica sacra v Římě či soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Od roku 2009 hostuje v Národním divadle moravskoslezském (od sezony 2019/2020 ve stálém angažmá), kde se již představila ve velkém množství (mj. hlavních) rolí operního repertoáru od Mozarta přes Smetanu až po Šostakoviče a Krásu. Za zdejší ztvárnění role Míly Válkové (Janáčkův Osud) a Angeliky (Pucciniho Suor Angelica) jí byla udělena cena Jantar. Kromě toho hostuje v pražském a brněnském Národním divadle a mohli jsme ji vidět i na pódiu v Opéra de Lyon. V rámci koncertní činnosti již spolupracovala např. s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc či Collegiem 1704 a představila se na festivalech Smetanova Litomyšl, MHF Leoše Janáčka nebo Les Musicales de Louvergny.

Anna Gorjačova se narodila v Petrohradě a ve svém rodném městě i vystudovala konzervatoř Rimského-Korsakova. Později studovala u Renaty Scotto, Anny Vandi a Cesare Scartona na Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě a u Romualda Savastana na Hudební akademii A.R.T. Je držitelkou mnoha cen z mezinárodních soutěží, mimo jiné z Mezinárodní soutěže operních pěvců Galiny Višněvské v Moskvě. 

V letech 2008–2011 byla sólistkou Michajlovského divadla a Petrohradské opery, poté působila pět let v angažmá curyšského Opernhausu, kde ztvárnila role různorodého repertoáru od baroka po rané 20. století. Hostovala také například v Opéra national de Paris, londýnské Covent Garden, Berlínské a Vídeňské státní opeře, Velkém divadle v Moskvě, Vlámské opeře v Antverpách, Norské opeře v Oslu či v Novém národním divadle v Tokiu. Často ji vídáme také na koncertních pódiích, a to s dirigenty, jako jsou Teodor Currentzis, Nello Santi, Fabio Luisi, Alain Altinoglu či Enrique Mazzola.

I amerického tenoristu Kyla van Schoonhovena váže předchozí spolupráce s Pražským filharmonickým sborem – spolu se Susanne Bernhard se účastnil uvedení Brittenova Válečného requiem. Repertoárové zaměření tohoto vítěze prestižní pěvecké soutěže Metropolitan Opera National Council Auditions je však v současné době orientováno hlavně na wagnerovské postavy. Byl již Waltherem (Tannhäuser) v newyorské Metropolitní opeře, Lohengrinem v Sanfranciské opeře, kde také dva roky působil jako stipendista prestižního Adler Fellowship Program, ale také například Frohem (Zlato Rýna) či Siegmundem (Valkýra), kterého ztvárnil také při koncertním provedení v Carnegie Hall. Nedávno dosáhl i své vytoužené role Dona Josého (Carmen). V dubnu 2025 ho čeká premiéra Bludného Holanďana ve Forth Northu.

Přestože zpíval odmalička (zpěv byl doporučen jako terapie proti koktavosti, kterou v dětství trpěl), až na střední škole se seznámil s operou. Nově vzniklá láska ho pak podnítila vystudovat Fredonia School of Music, Westminster Choir College a přes Jensen Foundation Voice Competition a množství dalších cen (George London Award, Nicolai Gedda Memorial Award) ho dovedla až do slavné MET.

Německo-turkmenský tenorista Dovlet Nurgeldijev po studiích v Turkmenistánu a na Královské konzervatoři v Den Haagu zahájil svou mezinárodní kariéru v Hamburské státní opeře. Kritika ocenila již jeho tamní debut (role Fentona ve Verdiho Falstaffovi), následovala řada dalších rolí lyrického tenorového oboru od Mozarta přes Wagnera po Verdiho. Posléze hostoval například v Bavorské státní opeře v Mnichově, Teatre del Liceu v Barceloně, Staatsoper Unter den Linden či Santa Fe Opera; koncertní repertoár již provedl například s Orchestre National de Lyon či s Philharmonisches Staatsorchester Hamburg. V letošní sezoně zpívá roli Grigorije v Musorgského Borisi Godunovovi, Dona Ottavia v Donu Giovannim a Ferranda v Così fan tutte v Hamburské státní opeře; vystoupí také na slavnostních koncertech v Malmö se Symfonickým orchestrem Malmö a v opeře Arthura Honeggera Le Roi David, která zazní pod taktovkou Lukáše Vasilka v červnu 2025 na Smetanově Litomyšli.

Americký basbarytonista Zachary Altman, absolvent Manhattan School of Music, se objevuje na operních pódiích Evropy i Severní Ameriky v rolích širokého repertoáru. Nejvíce je však poslední dobou obsazován do inscenací oper 20. století: takto se objevil například v Korngoldově Das Wunder der Heliane (nizozemská Reisopera), Weillově Vzestupu a pádu města Mahagonny (Komische Oper Berlin), Brittenově Snu noci svatojánské (Malmö Opera) či Albertu Herringovi (Maggio Musicale Fiorentino), Prokofjevově Lásce ke třem pomerančům (Opera Philadephia) či Straussově Daphne (Hamburská státní opera). Romantické a mozartovské role ztvárnil mj. jako rezidenční umělec v Opera San José či jako člen souboru Theater Basel. V době svého pobytu v Basileji také vystupoval s Basilejským symfonickým orchestrem a Štrasburským filharmonickým orchestrem, největší popularitu na koncertních pódiích mu však přinesla účast na slavné Hollywood Bowl, kde spolu s Losangeleskou filharmonií provedl Bernsteinovu operetu Candide.

Francouzský herec Jean-Baptiste le Vaillant je známý především svou filmografií, která zahrnuje snímky, jako jsou L’accident (2016), The French Boys 2 (2021) či Les chaises musicales (2015). Věnuje se však i divadlu a hudbě. Právě své hudební cítění mohl využít mj. při turné s dirigentem Alainem Altinoglu, pod jehož vedením ztvárnil v roce 2024 mluvené role v Honnegerově Johance z Arku například ve Philharmonie de Paris či hamburské Elbphilharmonie.

Také Thomas Gendronneau má na svém kontě několik filmových snímků. Mohli jsme ho zahlédnout například ve filmech Bêtes blondes (2018), Ghosting (2023) či Lanceur d’Alerte (2016). Ztvárnil také několik divadelních rolí v Paříži a Avignonu. Kromě herectví se intenzivně věnuje tanci a hudbě. 

Herečka Anna John Schmidtmajerová je renesanční osobností. Na DAMU se kromě herectví věnovala i akrobacii a zpěvu, soukromě také hře na violoncello a tanci. Je jednou ze zakládajících členů souboru Cirk La Putyka, se kterým doslova obletěla celý svět a rozvinula svou angličtinu a francouzštinu. Spolupracovala také s Národním divadlem, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci a Divadlem Na Jezerce. Pravidelně ji můžeme vídat v Dejvickém divadle, v divadle Minor, ve Studiu DAMÚZA a v Divadle pod Palmovkou. Znají ji ale i televizní a filmoví diváci, zahrála si i v zahraničních produkcích pro Netflix.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík. Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře. Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii PFS k poctě Soni Červené, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Kühnův dětský sbor (založen roku 1932) patří dnes k nejvýznamnějším českým uměleckým souborům, známým nejen v Evropě, ale již na všech pěti kontinentech. Za dobu své existence vychoval tisíce talentovaných dětí a naučil je lásce k hudbě a umění. Svou tradicí a šíří svého uměleckého záběru je ojedinělou uměleckou institucí svého druhu nejen v České republice, ale i v Evropě. Mimořádnou uměleckou pověst dokládají četná ocenění i oficiální pocty, sbor je pravidelně zván na velké hudební festivaly a koncertní turné, spolupracuje s předními orchestry a operními scénami, zrealizoval přes 50 nahrávek české i světové hudby.

Kühnův dětský sbor má svůj výjimečný zvuk, který už na první poslech zaujme přirozeností dětských hlasů, čistotou a vytříbeností. Tyto vlastnosti jsou od samého vzniku sboru inspirací pro řadu vynikajících českých skladatelů k tvorbě přímo pro Kühnův dětský sbor.

V čele sboru stojí již od roku 1967 Jiří Chvála, sbormistrem Koncertního oddělení je Petr Louženský.