Česká filharmonie • Giovanni Antonini

Magdalena Kožená, držitelka Řádu umění a literatury je jednou z nejúspěšnějších českých zpěvaček současnosti. Přestože nyní žije nyní v Berlíně, často zavítá i zpátky do Čech k České filharmonii, ať už společně se svým manželem Simonem Rattlem, nebo na koncert samostatný, nyní spolu s Giovannim Antoninim. S ním ji váže již dlouhodobá spolupráce mj. v klasicistním repertoáru, například turné s Antoniniho souborem Il Giardino armonico v roce 2006 či velký úspěch s programem složeném z Mozartových a Gluckových árií s Antoninim a Orchestra of the Age of Enlightenment v roce 2019.

Magdalena Kožená se narodila v Brně, kde také chodila do dětského sboru Kantiléna, který ji (dle vlastních slov) formoval nejen hudebně, ale také lidsky, a zároveň hrála na klavír. Po absolvování brněnské konzervatoře a bratislavské VŠMU začala spolupracovat s domácími soubory specializujícími se na starou hudbu. Impuls k překročení hranice barokní hudby, který Kožené zároveň otevřel dveře do mezinárodního hudebního světa, přišel v roce 1995, kdy vyhrála prestižní Mezinárodní soutěž W. A. Mozarta v Salcburku. Dalším mezníkem pak bylo podepsání exkluzivní smlouvy s vydavatelstvím Deutsche Grammophon, které se stalo klíčovým prostředkem k seznámení se s předními osobnostmi hudebního života. Od té doby zde vydala množství nahrávek rozličného repertoáru – včetně toho českého – za které jí byly uděleny významné ceny (Gramophone Award, Echo Klassik, Diapason d’Or aj.).

Magdalena Kožená dávala recitály v nejvyhlášenějších světových sálech, například v Carnegie Hall, Wigmore Hall, amsterdamském Concergebouw aj., koncertovala s Claudiem Abbadem, Pierrem Boulezem, Nikolausem Harnoncourtem a dalšími věhlasnými dirigenty a věnuje se i opeře (pravidelné hostování v newyorské Metropolitní opeře, berlínské Staatsoper aj.). Zajímavostí je její účinkování v non-artificiální sféře, jako je swing či flamenco. Úctyhodná je také šíře jejího repertoáru klasické hudby, který sahá od baroka a spolupráce se soubory specializujícími se na starou hudbu, přes klasicko-romantický repertoár, s nímž se proslavila mj. jako propagátorka české hudby, až po hudbu soudobou. Nezapomíná však ani na žití v mimohudebním světě, protože jak říká: „Zpívám příběhy o tom, co se děje v životě a kdybych nic z toho nezažila ‒ například mateřství ‒, měla bych pocit, že nemám co předat posluchačům.“

Rodák z Milána Giovanni Antonini je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 107 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

Haydna uslyšíme i na dnešním koncertě, kterým mj. naváže na spolupráci z února tohoto roku, kdy spolu s Českou filharmonií i Českou studentskou filharmonií provedli díla G. F. Telemanna a W. A. Mozarta. Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Giardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

Příroda znamenala pro Ludwiga van Beethovena (1770–1827) útočiště a při dlouhých procházkách v okolí Vídně také nalézal inspiraci. „Ptáte se mne, odkud beru své myšlenky? To nejsem schopen s jistotou říci; přicházejí nevolány, nepřímo, bezprostředně, mohl bych je uchopit rukama v přírodě, v lese, na procházkách, v tichu noci, za časného rána, podníceny náladami,“ jak údajně prohlásil. Ve svém svérázném panteisticky orientovaném duchovním smýšlení vnímal přírodu jako odraz Boží činnosti a její prožívání jako prostor pro pociťování sounáležitosti s Bohem. Ne náhodou proto zamýšlel vyjádřit svůj obdivný vztah k přírodě v hudebním díle a navázat tak na tradici hudebních děl 17. a 18. století s přírodní tematikou.

Jeho Symfonie č. 6 F dur op. 68, „Pastorální“ v sobě integruje jak tradici instrumentálních děl přinášejících idylickou atmosféru života pastýřů, tj. pastorále, tak využívání ustálených rétorických figur evokujících určité přírodní děje. Bouře, která je zde užita, byla v hudbě 18. století častým a velmi charakteristickým elementem. Beethoven však svým dílem překračuje starší estetiku usilující o přímé napodobení přírody, snaží se o zachycení emocí, které příroda vzbuzuje. Na zadní stranu titulního listu prvních houslí zaznamenal příznačný podtitul symfonie: „Vzpomínka na venkovský život (spíše výraz pocitů nežli malba).“ Beethoven svou Šestou symfonii komponoval v letech 1807–1808 souběžně s Pátou. Obě symfonie byly společně premiérovány 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce.

Pastorální symfonie je netradičně pětivětá, před finále je totiž vložena zmiňovaná Bouře. První, sonátová věta nese od Beethovena podtitul Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov. Její pozitivní ladění spojené s venkovským prostředím je podpořeno hudebními prvky evokujícími hru vesnických muzikantů – časté harmonie na základních funkcích, opakování krátkých hudebních motivů, houpavá melodika. Pomalá věta je idylickou žánrovou Scénou u potoka, založenou na charakteristickém triolovém motivu proudění vody, k němuž se připojuje zpěv ptáků. Slavík (flétna), křepelka (hoboj) a kukačka (klarinet) větu dokonce uzavřou sólistickými kadencemi. Scherzo, nazvané Veselé setkání venkovanů, je temperamentním selským kolovým tancem, který nečekaně přejde v působivou Bouři. Když se běsnící živel uklidní, do jeho posledních dozvuků zaznívá zbožně znějící chorálová melodie, k níž si Beethoven do jedné ze skic připsal slova „Pane, děkujeme ti,“ a která je přechodem k finále s podtitulem Šťastné a vděčné pocity po bouři. Jeho poklidná a jasná atmosféra nás navrací do nálady úvodní věty a symetricky uzavírá celé dílo.