Tušil Wolfgang Amadeus Mozart, když psal Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K 503, že na jeho pojetí koncertantního díla nejsou posluchači připraveni a že si dílo bude klestit cestu na pódia celých 147 let? Skladbu uvedl autor ve Vídni den po dokončení, 5. prosince 1786, následující rok vystoupení zopakoval a zahrál ji též v Lipsku. Do koncertního sálu se ale poté vrátila až v roce 1934, kdy se sólového partu ujal Artur Schnabel a Vídeňské filharmoniky řídil George Szell. Trvalo ještě dalších deset let, než dílo zaujalo pevné místo v klavírním repertoáru a získalo zcela jiné hodnocení – dnes jej považujeme za jeden z Mozartových nejvelkolepějších počinů, jímž ukázal v tomto žánru směr nejen Beethovenovi, ale celému 19. století. Česká filharmonie natočila tento koncert v roce 1974 pro firmu Supraphon s legendárním mozartovským interpretem Ivanem Moravcem pod vedením Josefa Vlacha. 

Mozart se formou klavírního koncertu zabýval přibližně od svých dvaceti let, znal modelová díla zejména ve Vídni působícího Georga Christopha Wagenseila (1715–1777) a „londýnského“ Johanna Christiana Bacha (1735–1782). V pracovně úspěšných letech 1784–1786, kdy vzniklo celkem dvanáct klavírních koncertů, jež se řadí k autorovým vrcholným dílům, polemizuje se svými předchůdci na stránkách partitur a posouvá formu dál od zábavných, příjemně předvídatelných kusů pro vznešenou společnost. Často píše sobě na míru, všímá si více barev nástrojových skupin, v obsahu jde až do překvapivé hloubky, v jejíž „vodách“ plyne i náročný kontrapunkt. 

V Koncertu č. 25 pracuje skladatel vskutku nově a volí si k tomu heroicky vítěznou tóninu C dur, aby v ní zasvítily trubky s perkusemi (vynechává přitom své oblíbené klarinety). Předkládá dokonalou jednotu v rozmanitosti, na svou dobu je nadmíru symfonický a polyfonní. Slyšíme to zvláště v úvodní větě Allegro maestoso, kde jsme svědky mnoha výrazových kontrastů. V její střední části jako by autor předjímal melodii Marseillaisy, jež vznikla téměř šest let po dokončení díla v roce 1792. Ozvěnou křehce líbezných duetů Mozartových oper je následující pomalá věta, klavír tu vede procítěný dialog zvláště s dechovými nástroji. Závěrečné rondové Allegretto zahájí taneční téma ze skladatelovy opery Idomeneo. Ačkoliv se pod rouškou typicky strhující mozartovské energie skrývají závažné myšlenky, koncert graduje optimisticky. Nikoliv náhodou je pro mimořádnou vypracovanost stavěn vedle vůbec poslední skladatelovy Symfonie C dur č. 41 „Jupiter“, K 551 z roku 1788. 

Pátou symfonii začal Gustav Mahler (1860–1911) psát v létě 1901 poté, co si na něj sáhla smrt ‒ v únoru málem podlehl silnému krvácení a zachránil ho jen včasný chirurgický zákrok. „Zatímco jsem se pohyboval na hranici mezi životem a smrtí, říkal jsem si, zda by nebylo lepší s tím skoncovat hned, protože tam musí nakonec dospět každý,“ zapsal si později. Smrt však byla Mahlerova stará známá – sedm z dvanácti jeho mladších sourozenců se nedožilo věku dvou let, bratr Ernst zemřel ve třinácti, roku 1895 spáchal sebevraždu jedenadvacetiletý Otto, o čtyři roky později pochoval skladatel oba rodiče a mladší sestru Poldi… I proto možná Mahlerovo dílo oplývá nezvyklým množstvím smutečních pochodů a jedním z nich začíná i jeho Pátá. 

Nástup dvacátého století přivítal skladatel pochmurně: téměř současně komponoval dva cykly na verše Friedricha Rückerta (1788–1866), Pět písní na Rückertovy básně a cyklus Písně o mrtvých dětech, bezpochyby dva z nejkrásnějších cyklů světové písňové literatury. (Rückertovy básně jsou žalostným nářkem otce; básník ztratil během pouhých tří týdnů na přelomu roku 1833/1834 obě své děti, které zemřely na spálu, a svůj žal vtělil do více než čtyř set básní, které vyšly tiskem až po jeho smrti, roku 1872.) Ve stejnou dobu vznikala i Mahlerova Symfonie č. 5. Otevírají ji nezaměnitelné „osudové“ fanfáry, které však můžeme zaslechnout již v první větě jeho Čtvrté symfonie (po níž následuje věta druhá: tanec smrti, který kostlivec Freund Hein hraje na své skřipky). Ve stejném duchu začínají i první dvě věty nové symfonie: „Jejich obsah je strašlivě smutný a velice jsem trpěl, že jsem je musel psát, a trpím i při pomyšlení, že jednou si je bude muset vyslechnout svět,“ sdělil Mahler své přítelkyni Natalii Bauer-Lechnerové (1858–1921). K symfonii ještě podotkl, že bude „podle všech pravidel, o čtyřech větách, z nichž každá bude samostatná a uzavřená, a spojovat je bude jen podobné ladění.“ Kdoví, jak by skladba nakonec vypadala, kdyby se v Mahlerově životě 7. listopadu 1901 nečekaně neobjevila okouzlující Alma Schindlerová (1879–1964), která si okamžitě Gustava podmanila svou bezprostředností a do deníku si napsala: „Ten chlapík je stvořen výlučně z kyslíku. Kdo se k němu přiblíží, shoří.“ V prosinci se zasnoubili, v lednu Alma otěhotněla, svatba se konala 9. března 1902 ve vídeňském kostele sv. Karla Boromejského. 

Nakonec tak je Pátá symfonie dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy a sestává z pěti vět, členěných do tří oddělení. První díl je tvořen úvodními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze chápat jako introdukci k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Těžiště symfonie tvoří rozsáhlé Scherzo. Průzračně instrumentované Adagietto má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, s níž tvoří třetí díl symfonie. A právě Adagietto, v němž hrají pouze smyčce a harfa, se stalo nejpopulárnější částí celého díla a bývá považováno za vyznání lásky Almě. Oproti úvodním dvěma tísnivým funerálním větám se nabízí charakteristika Adagietta jako triumfu lásky nad smrtí, proti tomu však svědčí jeho pozdější užití ve filmu Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách…

Premiéra Páté symfonie se konala 18. října 1904 v Kolíně nad Rýnem pod vedením autora. Při koncertě se ozývalo pískání a v kritikách se objevily formulace jako „otřesné kakofonie“ či „neustálý zmatek“. Skladatel po premiéře lakonicky poznamenal: „Nikdo tomu nerozuměl. Přál bych si, abych mohl dirigovat premiéru padesát let po své smrti.“ Kdo ví – snad se Mahler ze své perspektivy věčnosti se může radovat z úspěchů, které nejen jeho Pátá sklízí na koncertních pódiích i více než po dvou půlstoletích od jejího vzniku. Jen dirigovat musí již někdo jiný, hmotný, kdo provede skladbu řekou času…