Česká filharmonie • Madrid

Život Augustina Hadelicha je příběhem zázračného dítěte z toskánské farmy, které se dokázalo dostat na úplný vrchol mezi nejvýznamnější současné světové interprety. Narodil se v italském městě Cecina (nedaleko Livorna) německým rodičům, kteří zde vlastnili farmu. Hrát na housle začal v pěti letech (to už doma hráli i jeho dva bratři, na violoncello a klavír), a to pod vedením svého otce, amatérského violoncellisty, který byl po dlouhou dobu jeho jediným učitelem. Tedy s výjimkou několika slavných houslistů (Norberta Brainina či Uta Ughiho), kteří jezdili do Toskánka na letní pobyt a byli ochotni Augustina také něco přiučit. Rozpoznali velký talent, a tak začal Hadelich navštěvovat konzervatoř v blízkém Livornu, Istituto Mascagni. Následovalo přijetí na prestižní Julliard School, kde studoval u Joela Smirnoffa. 

Start jeho interpretační kariéry nastal ve 22 letech, kdy zvítězil v Mezinárodní houslové soutěži v Indianapolis (2006). Od té doby se hudební kritika předhání v superlativech o jeho fenomenální technice, úchvatné barvě tónu a promyšlené interpretaci. Ve skladbách hledá drobné nuance a neváhá ani experimentovat, jak dokázal například ve své sólové bachovské nahrávce, kdy pro dosažení optimálního zvuku vzal do ruky barokní smyčec. Nebojí se ani uvádění soudobé hudby: vždyť jeho nahrávka Dutilleuxova houslového koncertu získala v roce 2016 cenu Grammy.

Na svém koncertním i nahrávacím kontě má však i množství tradičních repertoárových kusů, kterým je i dnes uváděný Dvořákův houslový koncert, jenž je též součástí Hadelichova CD „Bohemian Tales“. Spolu s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu za něj Hadelich v roce 2021 získal cenu Opus Klassik a vysloužil si taktéž nominaci na cenu Grammy. Tu však ve vítězství tentokrát neproměnil, přestože se kritika mohla přetrhnout v oslavování jeho schopnosti vyprávět hudební příběh, přednést sebevědomý interpretační postoj či věnovat tolik pozornosti drobným artikulačním detailům.

Do Prahy přijede s Dvořákem po dokonale nabitém září, kdy v šesti evropských zemích odehraje celkem třináct koncertů – a 2. října již bude koncertovat v Arménii. A v tomto životním tempu tepe jeho profesní život stále (dokonce v průběhu několika dní střídá Evropu s Amerikou), aby se ryzí zvuk jeho Guarneriho houslí z roku 1744 rozezněl na nejvýznamnějších koncertních pódiích světa. Jeho partnery se při těchto hudebních poutích stávají kromě nejvýznamnějších amerických orchestrů například Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw, Londýnský filharmonický orchestr či Tokijský symfonický orchestr NHK. Kromě toho Hadelich ještě vyučuje housle na Yale University a pořádá mistrovské kurzy. 

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Roky 1878–1880 bývají u Antonína Dvořáka označovány jako „slovanské období“,neboť skladatel v této době vycházel obzvláště ze slovanské lidové hudby. V těchto třech letech také vznikly velmi úspěšné skladby jako Serenáda pro dechové nástroje, tři Slovanské rapsodie, Česká svita, Symfonie č. 6, první řada Slovanských tanců, Cigánské melodie či řada klavírních skladeb. Slovanský „tón“ byl ve své době žádaný; v českých zemích z vlasteneckého důvodu a v evropském kontextu zase naplňoval potřebu jedinečnosti, „exotičnosti“. Jedním z vrcholných Dvořákových děl nejen v souvislosti s jeho „slovanským obdobím“ je bezesporu Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53. Vznikl na Sychrově v létě roku 1879.

Autor byl samozřejmě potěšen zájmem Simrockova berlínského nakladatelství o další skladbu „slovanského naladění“. Dvořák se v této době dostává do situace, kdy kompozičně dozrává a jeho ambice směřují k snahám o virtuositu naplněnou invencí. Jako řada jeho současníků i předchůdců Beethovenem počínaje pomýšlel na to, že by sólový part svěřil virtuosovi Josephu Joachimovi, kterému koncert dedikoval. Dvořák Joachima dokonce na jaře roku 1880 v Berlíně navštívil a dílo s ním konzultoval. Houslový virtuos měl výhrady k některým pasážím, které považoval za příliš obtížné. Orchestraci zase hodnotil v některých místech za příliš hutnou. Neznamená to ovšem, že by se o koncertu nevyjadřoval pochvalně. Dvořák na rady houslového virtuosa dílo poupravil. Poslední změny dokončil v říjnu 1882.

V následujícím období se ozřejmilo, že Joseph Joachim se premiéry koncertu skutečně neujme, a tak Dvořák zadal první provedení šestadvacetiletému houslistovi Františku Ondříčkovi. K premiéře došlo 14. října 1883 na Žofíně za doprovodu Orchestru Národního divadla pod taktovkou Mořice Angera. Dostavil se mimořádný úspěch a během svých dalších turné pomohl Ondříček posunout Dvořákův houslový koncert na světová pódia, na kterých zaznívá dodnes.