Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Bukurešť


Kombinace ryze moderního klavírního dvojkoncertu od Bryce Desnera a klasické Čajkovského Páté symfonie bude na programu prvního festivalového koncertu v bukurešťském sále Athenaeum. Česká filharmonie ho přednese pod vedením Manfreda Honecka a klavírního dua Katii a Marielle Labèque.

Program

Bryce Dessner
Koncert pro dva klavíry

Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 5 e moll, op. 64

Účinkující

Katia a Marielle Labèque klavír

Manfred Honeck dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Bukurešť

Bukurešť — Ateneul Român

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Pro online nákup budete přesměrováni na web pořadatele či prodejce. 

Koncert probíhá v rámci George Enescu International Festival.

Účinkující

Katia a Marielle Labèque   klavíry

Katia a Marielle Labèque

Z francouzské části Baskicka, tehdy klasickou hudbou téměř nedotčeného kraje, až do největších koncertních sálů světa. To je příběh sester Labèqueových, které se již přes padesát let drží na úrovni světové špičky, a někdy jsou označovány dokonce za „nejlepší klavírní duo současnosti“ (New York Times). Společná historie sester, které mají po celý život velice intenzivní vztah nejen v profesní ale i osobní rovině, je však daleko delší. Starší Katia začala hrát na klavír nejprve pod vedením matky, klavíristky a klavírní pedagožky, o dva roky mladší Marielle ji brzy následovala. V roce 1968 nastoupily na Pařížskou konzervatoř, stále však jako dvě sólistky – myšlenka vytvořit klavírní duo vznikla až po absolvování konzervatoře a proto se poté zapsaly do tamní třídy komorní hudby. Dosud vzpomínají, jak je při nacvičování skladby Visions de l’Amen náhle vyrušil Olivier Messiaen, který šel náhodou kolem jejich třídy a zajímalo ho, kdo jeho dílo hraje. Sestrám nabídl, aby skladbu nahrály, což pro ně znamenalo nejen první nahrávací zkušenost, ale také významnou pozvánku do světa soudobých skladatelů – po Messiaenovi pak spolupracovali s Györgym Ligetim, Pierrem Boulezem nebo Lucianem Beriem. Doslova kariérní průlom pak zaznamenaly díky nahrávce Gershwinovy Rapsodie v modrém, která se stala jednou z prvních zlatých desek klasické hudby. 

Vystupují ve slavných koncertních sálech od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall, bývají hosty významných festivalů (BBC Proms, Salcburk, Tanglewood) a spolupracují s nejprestižnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandausu, orchestr milánské La Scaly, Losangeleská filharmonie ad.). Jejich žánrový rozsah je značný: „Nemáme tak obrovský repertoár, jako má sólový klavírista nebo houslista, ale o to větší máme svobodu tvořit vlastní hudbu a vlastní projekty,“ říkají sestry, které na jedné straně spolupracují se soubory barokní hudby (The English Baroque Soloists a G. E. Gardinerem či Il Giardino Armonico a G. Antoninim), ale zabrousí i do oblasti nonartificiální hudby (vždyť Katia dokonce hrála i v rockové kapele!). 

Problém s limitovaností repertoáru pro klavírní duo pak řeší také oslovováním soudobých skladatelů. Kromě již výše zmíněných například v roce 2015 s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem uvedli ve světové premiéře Dvojkoncert Philipa Glasse, o dva roky později pak pro ně Bryce Dessner napsal Koncert pro dva klavíry, jenž je zaznamenán na albu „El Chan“. Provedení tohoto díla v podání sester Labèqueových zažilo i pražské Rudolfinum – vzhledem k pandemii (rok 2021) však bez diváků, pouze ve streamované verzi. Ovšem nejednalo se o první setkání sester s Českou filharmonií (jejíž šéfdirigent Semjon Byčkov je manželem Marielle Labèque). V dubnu 2017 se Dvořákova síň stala svědkem jejich provedení Poulencova Koncertu pro dva klavíry, o rok později zde debutovaly i sólově.

Manfred Honeck  dirigent

Manfred Honeck

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy repertoáru širokého spektra. Jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru se již patnáctým rokem úspěšně podílí na budování prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v curyšském Opernhausu, během něhož mu také byla udělena prestižní European Conductor’s Award. Působil v Symfonickém orchestru lipského rozhlasu MDR a Filharmonii Oslo; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr lipského Gewandhausu, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia v Římě a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a dodnes s tímto orchestrem pravidelně vystupuje.

Profiluje se též jako operní dirigent. Během čtyř sezon ve funkci hudebního ředitele Státní opery ve Stuttgartu řídil premiéry oper Berlioze, Mozarta, Poulenca, Strausse, Verdiho a Wagnera. Jako host se objevil ve významných operních domech, jako jsou drážďanská Semperova opera, Královská opera v Kodani, Komická opera v Berlíně, bruselská Théâtre de la Monnaie a také na Salzburském festivalu. Letos na podzim debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval nové nastudování Mozartova Idomenea.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. Mezinárodní porota mu v roce 2018 v rámci Classical Music Awards udělila cenu „Umělec roku“.

Skladby

Bryce Dessner
Koncert pro dva klavíry a orchestr

Pro amerického skladatele Bryce Dessnera (*1976) je komponování vážné hudby jen jednou částí hracího pole, na němž se pohybuje. Hudební dráha rodáka z Cincinnati ve státě Ohio začala v rockové skupině The National, již založil na přelomu století se svým bratrem a která dodnes úspěšně funguje. Postupem času k písničkám přidal komponování koncertních děl, hudby k tanečnímu divadlu i k filmům a stal se symbolem úspěchu na poli označovaném někdy jako crossover. Svou zkušenost z kontrastních hudebních oblastí uplatňuje také jako kurátor festivalů a dalších hudebních akcí, mezi něž patří festivaly MusicNOW či HAVEN, které zároveň spoluzakládal. V roce 2013 vyšlo album Aheym, na němž se poprvé představil jako skladatel vážné hudby. To obsahuje sérii kompozic pro slavné těleso Kronos Quartet, mezi nimi také Little Blue Something, kterou inspirovalo setkání s hudbou českého alternativního dua Ireny a Vojtěcha Havlových, přesněji jejich nahrávkou Malé modré nic. Jedinečný zvuk dvou viol da gamba, s nimiž Havlovi vytvářejí meditativní kompozice, Dessner popisuje jako důležitý vliv v počátcích své skladatelské kariéry.

Mezi filmovými pracemi Bryce Dessnera figuruje například snímek Dva papežové (2019) nebo spoluautorství hudby k filmu The Revenant (2015), který natočil Alejandro González Iñárritu. Právě návštěva v režisérově mexickém domově pak inspirovala Dessnerovo první dílo pro dva klavíry a sestry Labèqueovy, komorní suitu El Chan, nazvanou podle legendy o duchovi žijícím v hlubinách kaňonu. Koncert pro dva klavíry a orchestr je dalším krokem této spolupráce. Při jeho komponování skladatel pobýval v klavírním studiu, v němž sestry pracují, a jejich sbírka not se stala součástí inspirace pro nové dílo. Bryce Dessner, jenž se ze Spojených států přestěhoval do Paříže, přiznává vliv řady francouzských skladatelů, například Oliviera Messiaena, Francise Poulenca nebo Henriho Dutilleuxe.

Dva klavíry autor chápe podle vlastního vyjádření spíše jako jeden gigantický nástroj než jako dva kontrastní hlasy a tento dojem posiluje i perfektní souhra charakterizující interpretaci Katii a Marielle Labèque. Koncert má klasickou třívětou formu se střídáním rychlých a pomalých pasáží, orchestrální zvuk je obohacen širokou paletou bicích nástrojů včetně nejrůznějších kovových objektů. Dílo vzniklo v průběhu roku 2017 a premiéru mělo v dubnu 2018 v Londýně, kdy Katiu a Marielle Labèque doprovázel London Philharmonic Orchestra.

Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 5 e moll op. 64

Petr Iljič Čajkovskij studoval v Petrohradu právnickou školu, avšak jeho zájmy a nesporný talent jej táhly spíše k hudbě. Po absolvování školy pracoval jako právník ve státních službách, ovšem zanedlouho poté zahájil studium u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na petrohradské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na konzervatoř v Moskvě, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Pedagogické působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem finančního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal.

Od roku 1876 mu však třináct let trvající finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Mekk umožňovala plnou koncentraci na kompozici a na provádění svých děl. V této době vznikly Čajkovského nejslavnější skladby, kterými si záhy vydobyl uznání v Rusku i na západě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Labutí písní skladatele je 6. symfonie zvaná Patetická; týden po její premiéře zemřel podle oficiální zprávy na choleru. V souvislosti s jeho smrtí se však také mluví o vynucené sebevraždě, která měla zabránit prozrazení Čajkovského homosexuality.

Petr Čajkovskij navštívil se svými skladbami dvakrát i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil mj. s Antonínem Dvořákem. Krátce po prvním z pražských zájezdů (šlo o turné, při kterém zavítal také do Lipska, Berlína, Hamburku, Paříže a Londýna) začal psát svou Symfonii č. 5 e moll op. 64. Skladba nemá pevně stanovený program, hovoří se však o její souvislosti s Čajkovského deníkovými zápisy z druhé poloviny 80. let 19. století, v nichž skladatel dává často najevo své depresivní rozpoložení, hloubá nad otázkami lidského bytí, života, smrti i nevyhnutelnosti osudu a hledá útěchu v náboženské víře.

Ponurá introdukce první věty Andante – Allegro con anima zobrazuje podřízení jedince svému nezvratnému údělu. Následují však pochyby a s nimi dramatický boj člověka se zlými silami, které podle některých vykladačů Čajkovského díla představují výčitky související se skladatelovou sexuální orientací. V první větě poprvé zaznívá tzv. motiv Prozřetelnosti, který pak prostupuje celou skladbou. Zasněná druhá věta Andante cantabile s lyrickým vstupním tématem lesního rohu vyznívá jako touha po nedosažitelném ideálu a oslava krás života. Ve druhé polovině této části dochází ke střídání smířlivých pocitů s dramatickými rozruchy; veškeré rozpory však vyústí do celkového utišení a rezignovanosti. Třetí valčíková věta Allegro moderato je ve svém odlehčeném vyznění zbavena veškerých strastí, s nimiž skladatel ve svém pozemském životě zápasí. Závěrečná věta Andante maestoso – Allegro vivace je zkomponována v sonátové formě. Téma Prozřetelnosti zde získává triumfální podobu s významem vítězství života nad smrtí.

Premiéra Páté symfonie se konala v Petrohradu 17. listopadu 1888 pod taktovkou autora. Zatímco publikum přijalo nové dílo s nadšením, někteří kritikové jej shledali rutinním a povrchním. Sám Čajkovskij pak začal o kvalitě své skladby pochybovat. Skladatelovu skepsi prolomila o čtyři roky později jeho druhá návštěva Prahy, při níž symfonii provedl – tentokrát se setkala s jednoznačným úspěchem u odborné i široké veřejnosti.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.