Česká filharmonie • Bukurešť

„V současnosti před publikem nejlepší klavírní duo“

New York Times

„Sestry Labèque jsou ohromné. Skvělé hráčky a velké umělkyně. A jsou velkými propagátorkami hudby – nejen moderní, ale prostě hudby. Je báječné s nimi pracovat.“

Philip Glass

„Ať už je to Mozart nebo Stravinskij, jejich hudební předivo vždy působí, jako by bylo poprvé tkané… Ale iluzi improvizace vytváří jen genialita jejich provedení. Ve všech jejich nahrávkách je přítomna klamavá sprezzatura, zrozená odhozením přípravy a soustředěním se na poslouchání se navzájem.“

The Times

Sestry Katia a Marielle Labèque vystupují jako klavírní duo, které vzbuzuje obdiv a uznání především díky vynikající souhře a výjimečné energii. Hrají již od raného věku a poté, co na sebe upoutaly pozornost provedením Gershwinovy Rapsodie v modrém (jedna z prvních zlatých desek klasické hudby), koncertují po celém světě a jejich věhlas strmě stoupá.

Jsou pravidelně zvány k hostování u prestižních orchestrů, jako jsou Berlínští filharmonici, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bostonský, Chicagský a Clevelandský symfonický orchestr, lipský Gewandhausorchestr, Londýnští symfonikové, Londýnská filharmonie, Losangeleská filharmonie, orchestr milánské La Scaly, Philadelphia Orchestra, drážďanská Staatskapelle, Royal Concertgebouw Amsterdam a Vídeňští filharmonici. Hrály pod taktovkou Mariny Alsopové, Alaina Altinoglu, Semjona Byčkova, sira Colina Davise, Gustava Dudamela, Gustava Gimena, Mirgy Gražinytė-Tyla, Pietara Inkinena, Louise Langrée, Zubina Mehty, Juanja Meny, Andrése Orozco-Estrady, Seiji Ozawy, Antonia Pappana, Matthiase Pintschera, Georgese Prêtra, sira Simona Rattlea, Santtu-Matiase Rouvaliho, Esa-Pekky Salonena, Leonarda Slatkina, Michala Tilsona Thomase a Jappa van Zwedena.

Vystupují také se soubory barokní hudby, jako jsou The English Baroque Soloists se sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Il Giardino Armonico s Giovanni Antoninim, Musica Antica s Reinhardem Goebelem, Venice Baroque s Andreou Marconem, il Pomo d’Oro s Maximem Emeljanyčevem a Orchestr doby osvícenství se sirem Simonem Rattlem.

Katia a Marielle měly příležitost spolupracovat s mnoha soudobými skladateli včetně Thomase Adèse, Louise Andriessena, Luciana Beria, Pierra Bouleze, Bryce Dessnera, Philippa Glasse, Osvalda Golijova, György Ligetiho, Nico Muhlyho a Oliviera Messiaena. V Sále Walta Disneyho v Los Angeles uvedly světovou premiéru Glassova nového Dvojkoncertu spolu s Losangeleskou filharmonií a dirigentem Gustavem Dudamelem. Na jaře 2017 premiérovaly v Royal Festival Hall s Londýnskou filharmonií pod vedením Johna Storgardse nový koncert, který pro ně napsal Bryce Dessner a v červnu 2020 je v newyorském Lincolnově centru čeká s Newyorskou filharmonií a Jaapem van Zwedenem světová premiéra nového koncertu Nica Muhlyho.

Sestry Labèqueovy pravidelně hrají na festivalech a ve věhlasných koncertních síních po celém světě včetně vídeňského Musikvereinu, hamburské Musikhalle, sálu Mnichovské filharmonie, Carnegie Hall v New Yorku, Royal Festival Hall v Londýně, milánské La Scaly, sálu Berlínské filharmonie, Lucernského festivalu, BBC Proms, festivalů v Ravinii, Tanglewoodu a Salcburku. S Berlínskými filharmoniky pod vedením Sira Simona Rattlea vystoupily před více než 33 tisíci posluchači v rámci galakoncertu na Waldbühne v Berlíně, který byl také zaznamenán na DVD (EuroArts). Rekordní počet posluchačů – přes 100 tisíc – přišlo na slavný Sommernachtskonzert ve vídeňském Schönbrunnu, více než 1,5 milionů lidí ho sledovalo po celém světě na televizních obrazovkách (nyní firma Sony vydala CD i DVD).

Jejich vlastní label KML Recordings vydal CD box „Sisters“. Předchozí tituly obsahují Gershwinovu a Bernsteinovu hudbu a projekt Minimalist Dream House věnovaný půlstoletí minimalismu. Pro Euroarts nahrály DVD „Cesta Labèquových, dopis Katie a Marielle od Alessandra Baricca“ v produkci El Desea (Pedro a Augustin Almodóvar) a v režii Félixe Cábeze. Nakladatelství Buchet-Chastel vydalo jejich biografii „Život o čtyřech rukách“ od Renauda Macharta.

Label KML Recordings spojil síly s Deutsche Grammophon, poprvé při nahrávce Stravinského Svěcení jara a Debussyho Starověkých epigrafů, dále v titulech „Love Stories“ s hudbou Leonarda Bernsteina a Davida Chalmina, „Amoria“ – cesta k jejich baskickým kořenům pokrývající pět století hudby a „Moondog“, pocta Luisu Thomasu Hardinovi, jednomu z opravdových géniů své doby. Jejich nejnovějším počinem je album „El Chan“ se skladbami Bryce Dessnera, které obsahuje mj. i jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr, jenž sestry nahrály společně s Orchestre de Paris pod vedením Matthiase Pintschera. Obal alba vytvořil filmový režisér Alejandro Gonzales Iñarritú, kterému je album dedikováno.

V současné sezoně vystupují s Newyorskou filharmonií, s Cameratou Salzburg, v hamburské Elbphilharmonie s Thomem Yorke, s Royal Concertgebouw Orchestra a Semjonem Byčkovem, na Velikonočním festivalu v Salcburku s drážďanskou Staatskapelle a Andresem Orozco-Estradou, s Chicago Symphony, Los Angeles Philharmonic, San Francisco Symphony a s Berlínskými filharmoniky. Navrátí se i k Newyorské filharmonii, Clevelandskému orchestru, Cincinnati Symphony a vystoupí v amfiteátru Hollywood Bowl. Na pozvání sálu Pařížské filharmonie zazněly projekty „Amoria“, „Invocations“ a nové skladby pro dvě kytary a dva klavíry. Ty zahrály s Davidem Chalminem a Bryce Dessnerem, včetně díla Nebojte se světla, které pro ně napsal Thom Yorke, jenž s nimi jako zvláštní host také vystoupil.

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy repertoáru širokého spektra. Jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru se již patnáctým rokem úspěšně podílí na budování prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v curyšském Opernhausu, během něhož mu také byla udělena prestižní European Conductor’s Award. Působil v Symfonickém orchestru lipského rozhlasu MDR a Filharmonii Oslo; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr lipského Gewandhausu, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia v Římě a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a dodnes s tímto orchestrem pravidelně vystupuje.

Profiluje se též jako operní dirigent. Během čtyř sezon ve funkci hudebního ředitele Státní opery ve Stuttgartu řídil premiéry oper Berlioze, Mozarta, Poulenca, Strausse, Verdiho a Wagnera. Jako host se objevil ve významných operních domech, jako jsou drážďanská Semperova opera, Královská opera v Kodani, Komická opera v Berlíně, bruselská Théâtre de la Monnaie a také na Salzburském festivalu. Letos na podzim debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval nové nastudování Mozartova Idomenea.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. Mezinárodní porota mu v roce 2018 v rámci Classical Music Awards udělila cenu „Umělec roku“.

Pro amerického skladatele Bryce Dessnera (*1976) je komponování vážné hudby jen jednou částí hracího pole, na němž se pohybuje. Hudební dráha rodáka z Cincinnati ve státě Ohio začala v rockové skupině The National, již založil na přelomu století se svým bratrem a která dodnes úspěšně funguje. Postupem času k písničkám přidal komponování koncertních děl, hudby k tanečnímu divadlu i k filmům a stal se symbolem úspěchu na poli označovaném někdy jako crossover. Svou zkušenost z kontrastních hudebních oblastí uplatňuje také jako kurátor festivalů a dalších hudebních akcí, mezi něž patří festivaly MusicNOW či HAVEN, které zároveň spoluzakládal. V roce 2013 vyšlo album Aheym, na němž se poprvé představil jako skladatel vážné hudby. To obsahuje sérii kompozic pro slavné těleso Kronos Quartet, mezi nimi také Little Blue Something, kterou inspirovalo setkání s hudbou českého alternativního dua Ireny a Vojtěcha Havlových, přesněji jejich nahrávkou Malé modré nic. Jedinečný zvuk dvou viol da gamba, s nimiž Havlovi vytvářejí meditativní kompozice, Dessner popisuje jako důležitý vliv v počátcích své skladatelské kariéry.

Mezi filmovými pracemi Bryce Dessnera figuruje například snímek Dva papežové (2019) nebo spoluautorství hudby k filmu The Revenant (2015), který natočil Alejandro González Iñárritu. Právě návštěva v režisérově mexickém domově pak inspirovala Dessnerovo první dílo pro dva klavíry a sestry Labèqueovy, komorní suitu El Chan, nazvanou podle legendy o duchovi žijícím v hlubinách kaňonu. Koncert pro dva klavíry a orchestr je dalším krokem této spolupráce. Při jeho komponování skladatel pobýval v klavírním studiu, v němž sestry pracují, a jejich sbírka not se stala součástí inspirace pro nové dílo. Bryce Dessner, jenž se ze Spojených států přestěhoval do Paříže, přiznává vliv řady francouzských skladatelů, například Oliviera Messiaena, Francise Poulenca nebo Henriho Dutilleuxe.

Dva klavíry autor chápe podle vlastního vyjádření spíše jako jeden gigantický nástroj než jako dva kontrastní hlasy a tento dojem posiluje i perfektní souhra charakterizující interpretaci Katii a Marielle Labèque. Koncert má klasickou třívětou formu se střídáním rychlých a pomalých pasáží, orchestrální zvuk je obohacen širokou paletou bicích nástrojů včetně nejrůznějších kovových objektů. Dílo vzniklo v průběhu roku 2017 a premiéru mělo v dubnu 2018 v Londýně, kdy Katiu a Marielle Labèque doprovázel London Philharmonic Orchestra.

Petr Iljič Čajkovskij studoval v Petrohradu právnickou školu, avšak jeho zájmy a nesporný talent jej táhly spíše k hudbě. Po absolvování školy pracoval jako právník ve státních službách, ovšem zanedlouho poté zahájil studium u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na petrohradské konzervatoři. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na konzervatoř v Moskvě, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Pedagogické působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem finančního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal.

Od roku 1876 mu však třináct let trvající finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Mekk umožňovala plnou koncentraci na kompozici a na provádění svých děl. V této době vznikly Čajkovského nejslavnější skladby, kterými si záhy vydobyl uznání v Rusku i na západě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Labutí písní skladatele je 6. symfonie zvaná Patetická; týden po její premiéře zemřel podle oficiální zprávy na choleru. V souvislosti s jeho smrtí se však také mluví o vynucené sebevraždě, která měla zabránit prozrazení Čajkovského homosexuality.

Petr Čajkovskij navštívil se svými skladbami dvakrát i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil mj. s Antonínem Dvořákem. Krátce po prvním z pražských zájezdů (šlo o turné, při kterém zavítal také do Lipska, Berlína, Hamburku, Paříže a Londýna) začal psát svou Symfonii č. 5 e moll op. 64. Skladba nemá pevně stanovený program, hovoří se však o její souvislosti s Čajkovského deníkovými zápisy z druhé poloviny 80. let 19. století, v nichž skladatel dává často najevo své depresivní rozpoložení, hloubá nad otázkami lidského bytí, života, smrti i nevyhnutelnosti osudu a hledá útěchu v náboženské víře.

Ponurá introdukce první věty Andante – Allegro con anima zobrazuje podřízení jedince svému nezvratnému údělu. Následují však pochyby a s nimi dramatický boj člověka se zlými silami, které podle některých vykladačů Čajkovského díla představují výčitky související se skladatelovou sexuální orientací. V první větě poprvé zaznívá tzv. motiv Prozřetelnosti, který pak prostupuje celou skladbou. Zasněná druhá věta Andante cantabile s lyrickým vstupním tématem lesního rohu vyznívá jako touha po nedosažitelném ideálu a oslava krás života. Ve druhé polovině této části dochází ke střídání smířlivých pocitů s dramatickými rozruchy; veškeré rozpory však vyústí do celkového utišení a rezignovanosti. Třetí valčíková věta Allegro moderato je ve svém odlehčeném vyznění zbavena veškerých strastí, s nimiž skladatel ve svém pozemském životě zápasí. Závěrečná věta Andante maestoso – Allegro vivace je zkomponována v sonátové formě. Téma Prozřetelnosti zde získává triumfální podobu s významem vítězství života nad smrtí.

Premiéra Páté symfonie se konala v Petrohradu 17. listopadu 1888 pod taktovkou autora. Zatímco publikum přijalo nové dílo s nadšením, někteří kritikové jej shledali rutinním a povrchním. Sám Čajkovskij pak začal o kvalitě své skladby pochybovat. Skladatelovu skepsi prolomila o čtyři roky později jeho druhá návštěva Prahy, při níž symfonii provedl – tentokrát se setkala s jednoznačným úspěchem u odborné i široké veřejnosti.