Český spolek pro komorní hudbu • Mahan Esfahani & Hille Perl

Nonkonformní umělec a experimentátor Mahan Esfahani si dal za životní cíl vrátit cembalo zpět do běžného koncertního instrumentáře. Snaží se také pozdvihnout úroveň dosavadní interpretační praxe, protože, jak sám říká: „Slyšel jsem čelní představitele cembalového světa hrát recitály, které zněly, jako kdyby právě někdo zemřel.“ Jeho neúnavnost v poptávání nové hudby pro tento nástroj budí pozornost posluchačů i kritiky napříč Evropou, Asií a Severní Amerikou. V letech 2008–2010 držel jakožto první a jediný cembalista titul Umělec nové generace britské stanice BBC, v roce 2009 získal cenu nadace Borletti-Buitoni a opakovaně byl nominován na titul Umělec roku hudebního magazínu Gramophone. V roce 2022 se stal nejmladším držitelem Wigmore Medal, reflektující významný přínos a dlouhodobý vztah s touto londýnskou koncertní síní. Před ním medaili získali například Thomas Quasthoff nebo rezidenční umělec 128. sezony České filharmonie, sir András Schiff.

Esfahani měl možnost účinkovat na většině hlavních světových pódií, jako jsou právě zmíněná Wigmore Hall (v síni vystoupil už více než čtyřicetkrát), tokijská Oji Hall, newyorská Carnegie Hall, Opera v Sydney nebo berlínský Konzerthaus. Jako sólista se již představil se Symfonickým orchestrem BBC, Aucklandskou filhamornií, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Losangeleským komorním orchestrem a dalšími. V roce 2011 odehrál historicky první cembalový recitál na londýnských BBC Proms.

Vedle koncertních pódií je však možné si jeho interpretaci poslechnout i doma: jeho repertoárově rozsáhlá diskografie zahrnuje sedm nahrávek (u vydavatelství Hyperion a Deutsche Grammophon; u druhého zmíněného roku 2014 podepsal smlouvu o exkluzivní spolupráci), které byly vřele přijaty kritikou a vynesly mu ocenění Gramophone award, BBC Music Magazine award či Diapason d’Or. Úzce spolupracuje s britským rádiem BBC a připravuje program o počátcích klasické hudby afroamerických skladatelů a o vývoji orchestrální hudby v Ázerbájdžánu.

Mahan Esfahani se narodil v Teheránu a vyrůstal ve Spojených státech, kde na Stanfordově univerzitě studoval muzikologii a historii. Právě zde, konkrétně ve třídě Elainea Thornburgha, se poprvé dostal k cembalu. Následovalo soukromé studium u Petera Watchorna v Bostonu a poté v Praze u Zuzany Růžičkové, jejímž byl posledním žákem. (Na svém repertoáru má tedy Esfahani samozřejmě i Koncert pro cembalo a orchestr Viktora Kalabise, manžela Zuzany Růžičkové.) Po tříleté umělecké rezidenci na oxfordské New College se stal čestným členem tamní Keble College a profesorem na Guildhall School of Music and Drama v Londýně.

Nakonec se usadil v Praze. Vlastní cembalo, které si nechal postavit na míru, aby na něj mohl obsáhnout repertoár posledních čtyř století hudebního vývoje – má tedy několik kláves navíc a přidaný šestnáctistopý rejstřík. Jeho dalším snem je čtvrttónové cembalo, které by mu, jak sám popisuje, umožnilo „prozkoumat možnosti cembala až na dřeň“.

Rodačka z Brém, Hille Perl, se začala specializovat na violu da gamba již ve věku pěti let. Hudba je pro ni primárním médiem mezilidské komunikace, je přesnější, jednoznačnější a intenzivnější než jazyky, s větším emocionálním dopadem než většina ostatních zážitků, samozřejmě kromě lásky. Hudba je pro ni příležitostí k propojování minulosti s budoucností, ale také ke spojování protichůdných aspektů lidského bytí. 

Je považována za jednu z nejkvalitnějších hráček na violu da gamba. Specializuje se na sólový a komorní repertoár španělské, italské a německé provenience ze 17. a 18. století a její největší zálibou jsou skladby pro sedmistrunnou basovou gambu. Kromě sedmistrunné (Tielke replika od Ingo Muthesia) je též majitelkou šestistrunné italské gamby od Clause Derenbacha a původní gamby od Matthiase Albana z roku 1687. 

Procestovala mnoho zemí světa a koncertovala s různými soubory jako sólistka nebo v duu se svou dcerou Marthe, s cembalisty Christinou Schornsheim nebo Michaelem Behringerem. Jejím dlouhodobým hudebním partnerem je loutnista Lee Santana, se kterým založila ansámbly jako Sirius Viols či Los Otros a též natočila množství CD; v poslední době se na koncertních pódiích objevuje i s flétnistkami Michalou Petri a Dorothee Oberlinger, s mandolinistou Avi Avitalem, cembalistou Mahanem Esfahanim či zpěvákem a loutnistou Joelem Frederiksenem. 

Když necestuje, žije na severoněmeckém statku s několika ovcemi, husami, slepicemi, kočkami a dvěma psy. Od roku 2002 je profesorkou violové třídy na Hochschule für Künste v Brémách. Tam své studenty učí vše, co ví o hudbě, hře na violu a umění nezávidět, když někdo hraje lépe než vy.

Cembalo a viola da gamba – dva nástroje, které svoji největší slávu zažily v období baroka a měly nezastupitelnou roli v jeho hudebním provozu. Jak názvy napovídají, oba vznikly v Itálii a staly se hned na začátku 17. století součástí všech sekulárních hudebních žánrů. Z Itálie se jejich využití rozšířilo do celé Evropy, a zatímco cembalo se jako sólový i doprovodný nástroj uplatnilo rovnoměrně ve všech zemích, viola da gamba se dočkala specifického vývoje ve Francii (jako sólový nástroj populární v intelektuálních kruzích i na královském dvoře) a v Anglii (v rámci oblíbené ansámblové hry v tzv. consortech, tedy souborech gamb různých velikostí). 

My se však podíváme do Německa několik desetiletí poté, co tenorová viola da gamba zažívala svůj největší „boom“ a využití ve všech stylech i žánrech. Němečtí barokní skladatelé svůj styl stavěli na kombinaci prvků italské i francouzské hudební tradice, a to vždy s určitým zpožděním. Proto právě zde se i po polovině 18. století setkáme se skladbami pro cembalo a violu da gamba, ale samozřejmě i s těmi pro violoncello a s módními trendy využívajícími kladívkový klavír, který měl daleko pestřejší úhozové a dynamické možnosti. Dnešní program je koncipovaný dvougeneračně. Skladbami nejstaršího Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) je orámovaný, jako kdyby Bach-otec držel pevnou uměleckou ochranu nad tvůrci o generaci mladšími – svým synem a jeho souputníky. Sám patřil k poslední generaci, která cembalo i violu da gamba ještě běžně používala. 

Největší koncentraci světské a instrumentální hudby v díle Johanna Sebastiana Bacha zaznamenáváme v době jeho působení v Köthenu, kam jej v roce 1717 angažoval na pozici dvorního kapelníka kníže Leopold z Anhaltu. V čele jeho orchestru Bach složil mimo jiné slavné Braniborské koncerty, sólové koncerty, několik klávesových sbírek nebo známé suity pro sólové violoncello. Pravděpodobně zde vznikla i trojice sonát pro violu da gamba a cembalo, ale o přesnou dataci se vedou spory, jejichž východiskem i komplikujícím faktorem je Bachova dedikace určená slavnému německému virtuosovi na violu da gamba Christianu Ferdinandu Abelovi (1682–1761). Ten působil v Köthenu jako koncertní mistr v orchestru řízeném Bachem a jejich rodiny byly v úzkém přátelském kontaktu. Propojení rodin Bachů a Abelů neskončilo ani po Bachově odchodu do Lipska v roce 1723. Abelův syn Carl Friedrich Abel (1723–1787), který se narodil až několik měsíců poté, převzal od otce štafetu a je považován za posledního velkého sólového hráče na violu da gamba. Hudební vzdělání získal u Bacha v Lipsku v letech 1737–1743. V roce 1748 mu Bach zajistil místo v drážďanském dvorním orchestru a o jedenáct let později odcestoval Abel do Londýna, kde spolu s Bachovým synem Johannem Christianem založil oblíbený abonentní cyklus „Bach-Abel Concerts“. Díky tamní gambové tradici byl Abel uznávaným virtuosem až do konce svého života. Jeho tři samostatné skladby ve shodné tónině d moll, které dnes uslyšíme, se dochovaly v rukopisu „Drexel“, sbírce 29 gambových skladeb uspořádaných podle tónin, uložené v New York Public Library.

V době svých lipských studií provedl Abel tři Bachovy gambové sonáty spolu s jejich autorem na koncertech konaných v rámci studentského hudebního sdružení „Collegium Musicum“. Koncerty se pořádaly pravidelně v lipské „Zimmermannově kavárně“ už od roku 1702, kdy tuto tradici zavedl Georg Philipp Telemann. V roce 1729 jejich organizaci „zdědil“ Bach – od té doby zde zazněly mnohé jeho komorní skladby, kantáty, ale i cembalové koncerty, často interpretované Bachovými nejstaršími syny Wilhelmem Friedemannem a Carlem Philippem Emanuelem. Bach mohl tedy své sonáty pro violu da gamba a cembalo vytvořit až pro tuto příležitost – ostatně právě koncerty Collegia Musica byly příčinou vzniku mnoha instrumentálních skladeb, přestože je mnohdy Bachova lipská tvorba chápána striktně jako chrámová. Zvláštností trojice sonát je vypsaný, gambě rovnocenný cembalový part – narozdíl od dobově většinové praxe doprovodu formou akordického bassa continua. V Sonátě D dur, BWV 1028, neunikne nápadná podobnost jednotlivých vět s jinými Bachovými skladbami – úvodní Adagio koresponduje s Andante z druhého Braniborského koncertu, melodický materiál třetí věty zase připomíná árii „Erbarme dich“ z Matoušových pašijí. Sonáta g moll, BWV 1029, je narozdíl od obou předchozích vystavěna v moderní třívěté formě, která byla v té době výsadou koncertů – nepřehlédnutelná je podobnost první věty se začátkem třetího Braniborského koncertu. 

Z Bachových synů se klávesové tvorbě nejvíce věnoval Carl Philipp Emanuel Bach (1714–1788). Ostatně pod jménem „Bach“ je ve druhé polovině 18. století vnímán nikoli Johann Sebastian, ale právě jeho druhorozený syn. Ten ovlivnil hudební vývoj své doby jako žádný jiný, a to nejen ve svých působištích Berlíně a Hamburku, ale v celém protestantském Německu. Přestože byl vyškolen největším mistrem barokního kontrapunktu, pochopil, že setrvání v otcových šlépějích by znamenalo pouze plagiátorství a vývojovou strnulost, neboť hudba již směřovala jinam. Proto v době, kdy vznikala nejslavnější a nejkomplikovanější díla Johanna Sebastiana Bacha, Carl Philipp Emanuel a jeho bratři skládali ve zcela odlišném duchu. Styly, které okruh kolem C. Ph. E. Bacha pěstoval, se dobově nazývaly „Empfindsamkeit“ („citovost“, styl založený na jemné, diskrétní emocionalitě) a „Sturm und Drang“ („Bouře a vzdor“, vypjatější, dravější, extravagantnější styl). Konečný účel svého umění viděl C. Ph. E. Bach ve „vyvolání a ukonejšení lítosti, pohnutí srdce a zaměstnání rozumu – zkrátka, aby se znalec a milovník hudby pobavil.“ Ostatně znalcům a milovníkům („Kenner und Liebhaber“), důležité cílové skupině pro skladatele té doby, věnoval několik sešitů svých klávesových sonát. V roce 1738 vstoupil do služeb Friedricha Velikého jako cembalista. Kromě klávesových skladeb vytvořil také dvoudílnou školu Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen (Pokus o opravdové umění hry na klavír – myšleno klávesové nástroje), která vyšla tiskem poprvé v roce 1753.

Právě na berlínském dvoře se cembalista Carl Philipp seznámil s českými rodáky, bratry Bendovými. Ti náleželi k jedné ze slavných rodin reprezentujících v 18. století českou hudbu za hranicemi českých zemí, příbuzensky blízce spjaté s další hudební rodinou Brixiů. Původně pocházela ze Starých Benátek na Boleslavsku. Z deseti dětí místního tkalce a amatérského hudebníka Jana Jiřího Bendy se nejvíce proslavili nejstarší František a o třináct let mladší Jiří Antonín. František Benda (1709–1786) se věnoval nejprve zpěvu, po mutaci pak obrátil plnou pozornost ke hře na housle, v níž se zdokonaloval i v evropských hudebních centrech, aby nakonec zakotvil na prestižním postu koncertního mistra kapely korunního prince, pozdějšího pruského krále Bedřicha II. v Berlíně. Na Bendovu přímluvu král zařídil vyvázání rodiny Bendových z poddanství (a náboženské netolerance vůči tajným evangelíkům) a jejich přestěhování do Postupimi, kam dvůr po korunovaci přesídlil. Místní dvorní kapela tak získala dalšího z Bendů, houslistu a cembalistu Jiřího. Oba bratři kromě plnění hráčských povinností pilně komponovali – zatímco František se zpočátku plně inspiroval mistry italského baroka a teprve jeho pozdější houslové skladby nesou klasicistní prvky, Jiří Antonín Benda (1722–1795) se zhlédl ve stylu Carla Philippa Emanuela Bacha, s nímž navázal přátelství, ale také v duchu doby v myšlenkách osvícenství a zednářství. V roce 1750 přesídlil do Goty, kde získal funkci kapelníka na vévodském dvoře. Velký význam se Bendovi připisuje na poli melodramu, v němž jako první realizoval myšlenku J. J. Rousseaua o spojení hudby a mluveného slova. Bendovy cembalové skladby jsou technicky poměrně komplikované, přestože ve výsledku musí působit vzletně a odlehčeně. Sonáta d moll patří do sbírky Sei sonate (Šest sonát) vydané tiskem v Berlíně roku 1757.