Český spolek pro komorní hudbu • Trio Wanderer

Trio Wanderer se díky schopnosti citlivého uchopení skladeb, technickému mistrovství a až telepatickému porozumění mezi hráči řadí k předním světovým komorním ansámblům. Značně přiléhavý název odkazuje nejen k Schubertově slavné písni, ale také k německému romantismu, kterým se často prolíná postava poutníka (= der Wanderer). Stejně tak jsou tito tři hudebníci nadšenými cestovateli, kteří se s otevřenou myslí toulají hudebním světem od časů Haydna a Mozarta až po současnost. 

S nadšením se ujímají premiér skladeb soudobých skladatelů, mezi kterými nechybí jména jako Thierry Escaich, Bruno Mantovani nebo Frank Michael Beyer, tradiční repertoár zachycuje množství nahrávek, v poslední době pro label Harmonia Mundi, za které získali množství ocenění (Editor’s Choice of maganízu Gramophone, CD měsíce od BBC Music Magazine nebo Diapason d’Or). Alba zachycují převážně skladby romantických autorů a – přestože český repertoár na jejich koncertech neslyšíme nejčastěji – obsahuje i skladby Smetany a Dvořáka, jehož interpretaci v podání Tria Wanderer popsal deník The Guardian jako „prýštící energií“. V poslední době nahrávají skladby Schuberta, Rachmaninova a Šostakoviče, přičemž nejnovější a již teď značně úspěšné CD je věnováno Schumannovi. 

Na koncertních prknech je můžeme potkat v prestižním vídeňském Musikvereinu, Berlínské filharmonii, amsterdamském Concertgebouw nebo washingtonské Library of Congress, a to nejen jako komorní soubor, ale také jako sólisty trojkoncertů s významnými světovými orchestry. Více o jejich působení se můžeme dozvědět z filmu, který o nich v roce 2003 natočila francouzsko-německá televizní společnost ARTE, či z knihy Oliviera Bellamyho, vydané v roce 2007 při příležitosti třicátého výročí založení souboru.

K tomuto založení došlo v roce 1987 na Pařížské konzervatoři a pouhý rok poté již trio zvítězilo v prestižní Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově. Další akademický rok soubor studoval na Bloomington School of Music, na newyorské Juilliard School a vzdělával se na mistrovských kurzech Jean-Claudea Pennetiera, Jeana Hubeau nebo Beaux-Arts Tria, načež ve Spojených státech vyhrál ve Fischoff Chamber Music Competition. Nejen ta triu otevřela dveře světových koncertních síní, ve kterých se poté zabydleli na celá desetiletí.

Smetanovo jediné klavírní trio řadíme dnes k tomu nejlepšímu, co nejvýznamnější evropští skladatelé té doby pro komorní obsazení napsali. Škoda, že tato moderní kompozice zůstala tak dlouho „ukryta“ v rukopisné podobě. Přímým podnětem ke vzniku Tria g moll bylo úmrtí skladatelovy prvorozené dcery, jeho drahé Friederiky, Bedřišky nebo Fricínky, jak ji ve svých německy nebo česky psaných záznamech nazýval a opakovaně ji v souvislosti s triem vždy zmiňoval: „upomínka na první dítě Bedřišku, která neobyčejným talentem pro hudbu nás unášela, záhy neuprositelnou smrtí, jsouc 4 1⁄2 leta stará, nám urvaná byla.“ Zemřela 6. září 1855 na spálu. Kompozici Smetana dokončil 22. listopadu 1855 a už 3. prosince téhož roku zaznělo trio v sále pražského Konviktu poprvé veřejně. Spolu se Smetanou u klavíru účinkovali jeho vrstevníci, houslista Otto Friedrich Königslöw a violoncellista Johann August Julius Goltermann. Skladatel v triu uplatnil veškeré své dosavadní umění. Ocenil to i Franz Liszt během svého pražského pobytu v září 1856. Tehdy trio zahráli stejní interpreti u Smetany doma, na což skladatel později vzpomínal v dopisu: „Rok na to jsme ho hráli u mne před Lisztem, který mne obejmul, a mojí paní k dílu tomu gratuloval.“ Rok a půl po premiéře, v květnu 1857, se Smetana k triu znovu vrátil a některá místa revidoval. To už působil ve švédském Göteborgu a tehdy si do deníku zapsal: „Dnes jsem přepracoval celou první větu svého tria a jsem spokojen s tím, jak to teď je.“ Revidované znění, které v zásadě reprezentuje dnes známou podobu díla, bylo provedeno 11. února 1858 v Göteborgu – opět se skladatelem u klavíru, partu houslí a violoncella se ujali Josef Čapek a August Meissner. Přes veškerou Smetanovu snahu se dlouho nenašel nikdo, kdo by chtěl dílo vydat tiskem. Podařilo se to až celé čtvrtstoletí od jeho vzniku. Zásluhou obětavého propagátora Smetanovy hudby Jana Ludevíta Procházky trio v roce 1880 vydal, s opusovým číslem 15, hamburský nakladatel Hugo Pohle.

„Nevím, jak se to stalo, že jsem Trio složil; náhle jakoby cizí rukou, napsal jsem cosi zcela nového.“ Takto Bohuslav Martinů popsal vznik svého prvního klavírního tria z roku 1930, které napsal v Paříži. „Zcela novou“ hudební řečí překvapil sám sebe. V tomto díle se totiž experimentálně pohyboval v kompozičním světě, k němuž postupně dospěl teprve za několik let. Od obvyklého třívětého uspořádání, jež je pro druh klavírního tria typické, se toto trio s podtitulem „Pět krátkých kusů“ ostatně liší už na první pohled. V pořadí další skladba pro housle, violoncello a klavír vznikla roku 1939 také v Paříži. Má rovněž pět vět a Martinů už ji ani neoznačil jako klavírní trio, dal jí pouze jednoslovný název Bergerettes. Teprve v roce 1950 napsal další komorní skladbu pro housle, violoncello a klavír. To už žil deset let v USA, kam z Francie emigroval kvůli nacistické okupaci a návrat do rodné vlasti mu znemožnil poválečný politický vývoj v Československu. Tentokrát dílo opět pojmenoval standardním druhovým označením a dokonce ho „staromódně“ označil i tóninou jako Klavírní trio č. 2 d moll. Že by přestal experimentovat a komponovat moderně? Nikoliv. Osobitost a nespoutaný výraz Martinů dokázal dílu vtisknout i v rámci zcela tradičních forem, od kterých se mnozí skladatelé té doby odpoutávali. Trio napsal Martinů v únoru 1950 v New Yorku na objednávku Massachusettského technologického institutu (MIT) v Cambridgi při příležitosti otevření Haydenovy knihovny, pojmenované po Charlesi Haydenovi, významném americkém bankéři a filantropovi. Dodnes v prestižní Haydenově knihovně ve velké úctě uchovávají skicu k tomuto triu a hrdě se hlásí k tomu, že světová premiéra díla u nich zazněla 19. května 1950 v podání dvou profesorů MIT (Klaus Liepmann, housle, Gregory Tucker, klavír) a dalšího profesora z Bennington College (George Finckel, violoncello). Po premiéře se pak na Haydenově nádvoří podával čaj. Jestliže Haydenova knihovna je vynikajícím příkladem stylu Art Moderne po druhé světové válce, tak hudební dílo, jímž byla slavnostně otevřena, je právě tak vrcholně moderní. Organicky v sobě spojuje americkou energii s českou hudební tradicí, z níž skladatel vzešel a stále víc se k ní vědomě vracel. Vydání tohoto tria tiskem se Bohuslav Martinů už nedočkal, vyšlo roku 1961 v pařížském nakladatelství Max Eschig.

Roku 1855 spatřovali někteří kritici v „rapsodičnosti“ Smetanova klavírního tria rozpor s dobovým ideálem komorní hudby. V případě Dvořákových Dumek, op. 90, z let 1890–1891 je kolize s formální tradicí komorní hudby ještě nápadnější. S druhem klavírního tria, jak jej znalo 19. století, mají Dumky společné vlastně jen nástrojové obsazení. Už během skicování se Dvořák v dopisu svému příteli Aloisi Göblovi svěřil se svým záměrem napsat něco na pomezí žánrů: „Nyní pracuji něco malého, ba velmi malinkého, a doufám přec, že se z toho potěšíte. Jsou to malé skladby pro housle, cello a piano. Bude to veselé a smutné. Někde to bude jako zádumčivá píseň, tu zase jakoby veselý tanec, avšak ve slohu lehčím, abych tak řekl, populárnějším, zkrátka aby to bylo pro vyšší i nižší.“ Takovýto úkol, propojit „vyšší i nižší“ žánr, si mohl dát – a hlavně ho dokonale zvládnout – snad jedině Dvořák. Zcela tím opustil hranice kanonizovaného hudebního druhu s ustáleným počtem vět, s uplatněním sonátové formy a dalších náležitostí. Své nové dílo skladatel už ani neoznačil jako klavírní trio, nýbrž jen názvem Dumky pro housle, violoncello a klavír, op. 90. Šest krátkých skladeb, které odkazují spíše do světa Schumannovy poetické hudby a navazují tak na tradici lyrického klavírního kusu, tvoří jeden promyšlený celek. Každá jednotlivá dumka však může být hrána i samostatně. Účinek byl ostatně s úspěchem vyzkoušen již na premiéře díla 11. dubna 1891 v Praze: „Po nekonečném potlesku dvě dumky opakovány“ (Josef Bohuslav Foerster, Národní listy). Na housle hrál Ferdinand Lachner, na violoncello Hanuš Wihan a na klavír Antonín Dvořák. A právě toto trio profesorů pražské konzervatoře podniklo na začátku roku 1892 unikátní koncertní turné na rozloučenou před Dvořákovým odjezdem do Ameriky. Na jednom z těchto koncertů, v Brně, byl přítomen i Dvořákův přítel Leoš Janáček, kterého zajímalo, co skladatele podnítilo k napsání Dumek. Jen díky Janáčkovi víme, že do „patřičné nálady v době skladby, dosti dlouhé – čtyř měsíců – vpravoval se i skladatel – čtením básní!“ I odtud pramení poetičnost a originalita šestidílné kompozice, která je skutečným zjevením, k němuž v hudební tvorbě té doby sotva najdeme srovnání. Janáček napsal: „Nový zdroj světla tu vyzářil.“