Český spolek pro komorní hudbu • Collegium Marianum

Při svém založení roku 1997 si pražský soubor Collegium Marianum vytyčil cíl provádět hudbu 17. a 18. století se zaměřením na české a ve střední Evropě působící autory; jeho záběr je však širší. Badatelská činnost umělecké vedoucí Jany Semerádové, její studium barokní gestiky, deklamace a tance umožnily rozšířit umělecký profil souboru od čistě hudebního zaměření k propojení s barokním divadlem. Tak přirozeně vznikly podmínky pro nevšední dramaturgie, například spolupráci s loutkovým divadelním souborem Buchty a loutky (nedávná inscenace Händelovy pastorální opery Acis a Galatea). 

Kvalitní práci a rostoucí renomé ansámblu dosvědčuje mimo jiné spolupráce s významnými evropskými dirigenty (Andrew Parrot), sólisty (Hana Blažíková), režiséry (Benjamin Lazar) i choreografy (Gudrun Skamletz) i následná vystoupení souboru na prestižních festivalech a pódiích v Utrechtu, Lipsku či Barceloně a samozřejmě také u nás například v rámci Svatováclavského hudebního festivalu či Pražského jara. Ambice souboru však sahají i k vlastním osobitým projektům. Od roku 2001 tak Collegium Marianum pořádá koncertní cyklus Barokní podvečery a úzce propojuje své umění s historickými prostorami starobylé Prahy, což je ojedinělý koncept nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu.

Samozřejmostí profesionálních uskupení je nahrávací činnost a Collegium Marianum se v tomto směru nevymyká. V roce 2008 soubor zahájil úspěšnou spolupráci s hudebním vydavatelstvím Supraphon, které v rámci řady Hudba Prahy 18. století vydalo již osm jeho nahrávek s hudbou známých i méně známých skladatelů, jako jsou J. D. Zelenka, F. Jiránek, J. J. I. Brentner či J. A. Sehling. Komplexní umělecká činnost souboru byla oceněna českou sekcí Mezinárodní hudební rady UNESCO – Collegium Marianum je nositelem ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření české hudby.

Houslistka Lenka Torgersen vystudovala Konzervatoř Plzeň a poté Akademii múzických umění v Praze ve třídě Václava Snítila. Od moderních houslí přesedlala na barokní, kterým se intenzivně věnuje od roku 1998. Hru na ně zdokonalovala pod vedením renomované Chiary Banchini na proslulé basilejské Schole Cantorum. 

Se svým spolužákem z plzeňské konzervatoře Václavem Luksem nejdříve spolupracovala na projektu Collegium 1704 (1999–2012), poté však spojila síly se souborem Collegium Marianum, kde zastává post koncertní mistryně a částečně se podílí na jeho dramaturgii. Její činnost se však neomezuje pouze na toto těleso, Torgersen působí i v zahraničních La Cetra Barockorchester Basel, Les Traversées Baroques či Ensemble Tourbillon. Jako komorní hráčka i jako sólistka vystoupila pod vedením nejpovolanějších osobností, jmenujme Reného Jacobse, Andreu Marcona, Jordiho Savalla či Attilia Cremonesiho.

Nástroj od Sebastiana Klotze z roku 1762 zapůjčený z Deutsche Musikinstrumentenstiftung rozeznívá nejen na pódiích, ale i v nahrávacích studiích. Ve spolupráci s vydavatelstvím Supraphon v novodobé premiéře oživila sonáty českých houslových virtuosů 18. století Františka Bendy, Josefa Antonína Gureckého a Františka Jiránka a nahrávka s názvem Il violino Boemo se setkala s nadšeným ohlasem kritiky. Podobně lze hovořit o nahrávce pořízené s Collegiem 1704 z roku 2010. Tento snímek, na kterém houslistku slyšíme jako sólistku a který představuje instrumentální díla Antonína Reichenauera, získal dokonce ocenění Diapason d’Or.

V Janě Semerádové, laureátce mezinárodních soutěží v Magdeburku a Mnichově, se snoubí velká interpretační zkušenost s hlubokým hudebněteoretickým zázemím. Absolvovala Pražskou konzervatoř, Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (Teorie a provozovací praxe staré hudby), Královskou konzervatoř v Den Haagu a v roce 2015 se habilitovala na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Kromě funkce umělecké vedoucí souboru Collegium Marianum je také dramaturgyní koncertního cyklu Barokní podvečery a mezinárodního hudebního festivalu Letní slavnosti staré hudby. K vytvoření nevšedních dramaturgií, které nezřídka staví na propojení hudebního a dramatického umění, jí dopomáhá intenzivní badatelská činnost v českých a zahraničních archivech, studium barokní gestiky, deklamace a tance.

Collegium Marianum pod jejím vedením každoročně uvádí několik novodobých premiér, z nichž některé jsou zachyceny na nahrávkách u vydavatelství Supraphon. Úspěšná jsou také její dvě profilová CD Solo for the King a Chaconne pro princeznu; druhé zmíněné jí přineslo nominace na prestižní ceny Anděl České hudební akademie v roce 2020 v kategorii „Klasika“.

Janu Semerádovou můžeme často zahlédnout na významných evropských pódiích a festivalech, jako jsou Bachfest Leipzig, Centre de musique baroque de Versailles, Händelfespiele Halle nebo Pražské jaro. Jako sólistka často vystupuje s významnými umělci a soubory, mezi které patří například Akademie für Alte Musik Berlin, Wrocławska Orkiestra Barokowa či Orkiestra Historyczna. Za svou činnost obdržela v roce 2019 cenu Pražské skupiny Společnosti pro vědy a umění.

Začněme Tůmou, jehož Partita d moll zahájí dnešní koncert. Jako jediná v programu tato skladba zastupuje formu orchestrální suity, ovšem v dosti specifické podobě. Úvodní dvě věty v pořadí pomalá – rychlá můžeme chápat jako skladatelův odkaz k francouzské ouvertuře, tradičně zahajující barokní orchestrální suitu. Avšak Tůma byl již skladatelem přechodové doby mezi barokem a klasicismem, a navíc se nacházíme ve Vídni. Jedná se tedy spíše o příklad kompozice, která směřuje do sféry tzv. vídeňského divertimenta, světské instrumentální hudby vyznačující se řazením vět zcela rozličného charakteru. S vážným zabarvením úvodních vět tak kontrastují arietta s violou v hlavní úloze nebo menuet s triem zařazený do samotného centra skladby.

Dle tradice měl Tůma působit jako zpěvák v pražském minoritském kostele sv. Jakuba a bývá také řazen k žákům P. Bohuslava Matěje Černohorského. K jejich setkání mohlo dojít krátce po roce 1720, kdy se Černohorský vrátil z Itálie. Vzápětí ale Tůma odešel do Vídně, kde je jeho nejstarší dosud známou stopou záznam o sňatku z roku 1727. Působil ve službách hraběte Františka Ferdinanda Kinského, jenž umožnil zdokonalení jeho jazykových schopností a zprostředkoval mu studium u vrchního císařského kapelníka, proslulého skladatele a pedagoga Johanna Josepha Fuxe. Když se Tůma roku 1734 neúspěšně ucházel o místo kapelníka Pražské katedrály, hrabě Kinský jej doporučil s tím, že Tůma je „doposud jediným, kdo byl s to napodobit proslulého císařského kapelníka Fuxe a pracovat dle jeho pravidel.“ Po smrti hraběte roku 1741 se Tůma stal na další dvě desetiletí kapelníkem ovdovělé císařovny Alžběty Kristýny. Pro brilantní soubor sestavený z profesionálních hudebníků zkomponoval Tůma řadu skladeb. Po smrti císařovny vdovy byla kapela rozpuštěna a Tůma byl zaopatřen rentou, takže se mohl volně věnovat hudbě, zprvu ve Vídni a od roku 1768 v premonstrátském klášteře v Gerasu. Zemřel ve Vídni roku 1774.

Vliv Černohorského a Fuxe, dostatek příležitostí komponovat pro skvělé hudebníky i inspirující hudební provoz ve Vídni poskytly jedinečnou půdu pro kultivaci Tůmova osobitého stylu. Vyznačuje se jistou konzervativností spojenou se zcela soudobými stylovými prvky. Obojí můžeme sledovat v Sinfonii a quattro B dur, která reprezentuje další ze základních druhů tehdejší instrumentální hudby. Konzervativnost tkví v její čtyřvěté struktuře s absencí taneční věty nebo v relativní rovnocennosti obou houslových partů v úvodní dvojici vět, která odkazuje k triové sonátě. Soustředěná hudební řeč je však i svojí expresivitou zcela na úrovni své doby. To samé platí i pro dvouvětou Sonatu A dur, která reprezentuje typ chrámové instrumentální skladby užívané často na místě graduale, tedy před evangeliem. Obvykle šlo o tříhlasé skladby odpovídající prvním dvou větám triové sonáty, avšak interpretované velkým, orchestrálním obsazením. V tomto případě je ale dvojice houslí doplněna ještě dalšími dvěma hlasy violino ripieno, které do skladby vnášejí další nezávislou hudební vrstvu. Není vyloučeno, že se původně jednalo o věty z dnes neznámého Tůmova concerta grossa, které byly až později upraveny pro daný účel.

Zatímco jsme Tůmovy skladby vícekrát připodobnili k triové sonátě, pro Františka Jiránka je podobně klíčový sólový koncert. Již jako chlapec sloužil Jiránek u hraběte Václava Morzina, jemuž patřila Jiránkova rodná Lomnice nad Popelkou, zprvu jako páže a pak jako dveřník (prefectus aulae). Byl bystrý a hudebně nadaný, neboť hrabě neváhal investovat do jeho vzdělání. Nechal jej studovat v Praze na malostranském jezuitském gymnáziu a v roce 1724 jej dokonce poslal do Itálie. O dvouletém pobytu jsme informováni pouze z účetní knihy osobních výdajů, do níž si hrabě Morzin vlastnoručně poznamenal i platby Jiránkovi do Benátek. Je zjevné, že hrabě poslal Jiránka do Benátek studovat hudbu, a sice přímo u Antonia Vivaldiho. Morzin si totiž od roku 1718 po celá dvacátá léta platil slavného Benátčana jako svého maestro di musica in Italia, tedy titulárního kapelníka, jehož úkolem bylo dodávat skladby pro virtuózní kapelu. Mezi těmito skladbami dominovaly právě sólové koncerty, v čele se slavným cyklem Čtvero ročních dob. Po svém návratu v roce 1726 Jiránek hrál v Morzinově kapele, založil rodinu a žil na Malé Straně. Když hrabě roku 1737 zemřel, hudebníci si museli hledat nové zaměstnání. Jiránek je po určitých peripetiích našel v Drážďanech, u premiéra sasko-polské unie hraběte Heinricha von Brühl. Jako houslista patřil k nejlépe placeným členům jeho kapely. Ta byla po smrti majitele v roce 1763 rozpuštěna, Jiránek ale žil v Drážďanech až do roku 1778, kdy zemřel ve věku osmdesáti let.

Jiránkovo studium v Benátkách nepřímo dokládají i sporadicky dochované skladby. Je v nich totiž jasně patrný Vivaldiho bezprostřední vliv a o některých lze dokonce spekulovat, že jsou Vivaldiho skladbami dochovanými pod Jiránkovým jménem. K nim patří i flétnové Concerto D dur (Jk 11), které se dochovalo také v hobojové verzi. Jde o typický třívětý koncert, jenž je prodchnutý Vivaldiho hudební řečí, k níž patří hojné užívání sekvencí nebo obrácený tečkovaný, neboli tzv. lombardský rytmus užitý v úvodu ritornelu první věty. Navíc se ale v první větě skrývá citace motivu z Vivaldiho žalmu Dixit Dominus, RV 807, přičemž takové citace Vivaldi rád užíval. Jedná se o žákův odkaz k mistrovu dílu, nebo se mistrovo dílo dochovalo pod žákovým jménem? 

Sinfonia F dur (Jk 4) se jako jediná ze skladeb dnešního programu dochovala v Praze. Byla ale zřejmě napsána až po Jiránkově odchodu z Čech. Třívětá sinfonia svou prostou melodikou v houslích – často v unisonu – a jednoduchým předivem doprovodných hlasů dosti kontrastuje s Tůmovou sinfonií B dur. Přes svou prostotu se ale vyznačuje bezprostřední elegancí a působivostí podpořenou rustikálními prvky v tanečních třetích větách. Oba flétnové koncerty dnešního programu se dochovaly ve Stockholmu a oba mají společné také nápadité užití lombardského rytmu. Efektní Concerto G dur (Jk 13) navíc bylo s jistotou známo v českých zemích, neboť je evidováno v inventáři hudební sbírky rajhradského kláštera z roku 1771.

Itálie, Vídeň a Drážďany představují jasné souřadnice uměleckých vlivů, které působily na hudbu českých zemí prvních dvou třetin 18. století. Připočteme-li tradici a nadání zdejších hudebníků, pak se nám ozřejmí, proč tehdy mohlo vzniknout tolik krásné hudby. Je skvělé, že dnes opět ožívá a vrací se domů.