Český spolek pro komorní hudbu • Belfiato Quintet

Roku 1922 vytvořil Paul Hindemith první ze skladeb, které nazval Kammermusik (Komorní hudba). Během několika let vzniklo dalších šest skladeb téhož názvu. Opusovým číslem 24 jsou označena dvě díla, Kammermusik, op. 24, č. 1 a Kleine Kammermusik (Malá komorní hudba), op. 24, č. 2 (také op. 24a, resp. 24b). Komorní hudba je určena pro soubor dvanácti sólových nástrojů, zazněla poprvé 31. července 1922 na Dnech nové hudby v Donaueschingenu za řízení dirigenta Hermanna Schrechena a vyvolala značný rozruch; skladatel sklidil od kritiky na jedné straně obdiv pro mistrovskou technickou rafinovanost, současně však byl odsuzován jako znesvětitel komorní hudby, který si tropí drzé a lascivní žerty. 

Malá komorní hudba pro obsazení pěti dechovými nástroji vznikla během pouhých pěti dní rovněž roku 1922. Hindemith v ní uplatnil týž hudební materiál jako v Komorní hudbě č. 1, avšak nejedná se o pouhou úpravu. Ve skutečnosti vznikla nová skladba, a ač je označena jako „malá“, je namísto čtyř vět Komorní hudby č. 1 pětivětá. Skladba vznikla pro Frankfurtské dechové sdružení, jeden z prvních souborů stabilního obsazení dechového kvinteta v Německu, který ji provedl 13. června 1922 v Kolíně nad Rýnem (tedy ještě před festivalem v Donaueschingenu) jako součást druhého ročníku Rýnského festivalu komorní hudby. „Hindemithova Malá komorní hudba pro pět dechových nástrojů, op. 24, vyvolala falešnými akordy úděs jen u těch, kdo vtip nepochopili,“ psala vnímvá kritika. Dílo ihned pohotově vydalo mohučské nakladatelství Schott a brzy se stalo standardní součástí repertoáru. 

Americký skladatel Samuel Barber se prosadil skladbou Adagio pro smyčce (úpravou volné věty ze svého Smyčcového kvartetu, op. 11), kterou roku 1938 uvedl v New Yorku Arturo Toscanini. Všestranně nadaný hudebník Barber, který studoval kromě skladby také klavír, zpěv a dirigování, se s výjimkou dodekafonní Klavírní sonáty, op. 26, nepřiklonil k experimentálním směrům, přednost dával tradičním formám a nikdy se nevzdal melodie; jeho tvorba proto bývá někdy označována jako neoromantismus: „Jestliže píšu abstraktní klavírní sonátu nebo koncert, pak píšu to, co cítím. Myslím, že také to vyžaduje určitou odvahu.“ A v rozhovoru z roku 1935 zdůraznil: „Mým cílem bylo psát kvalitní hudbu, které porozumí co největší počet posluchačů, nikoli hudbu pro malé skupinky hudebních snobů ve velkých městech.“ 

Skladbu Summer Music (Letní hudba) komponoval Barber roku 1956 na objednávku Společnosti pro komorní hudbu v Detroitu a je dnes považována za standardní součást repertoáru pro dechové kvinteto. V novoromanticky melancholické atmosféře jednověté skladby uplatňuje autor charakteristické barvy a technické možnosti jednotlivých nástrojů: několikrát se vrací téma lesního rohu a fagotu, truchlivý tón hoboje kontrastuje s triolami ve staccatu, kontrast zajišťují polarita mezi durovým a mollovým tónorodem a taneční rytmy, soudržnost opakující se refrény. 

Francouzský skladatel Henri Tomasi byl kromě prací pro divadlo autorem řady skladeb pro dechové nástroje, které ve své instrumentální tvorbě upřednostňoval (zvlášť populární je jeho Koncert pro trubku) a působil také jako dirigent. Roku 1932 založil v Paříži spolu se Sergejem Prokofjevem, Dariem Milhaudem, Arthurem Honeggerem a Francisem Poulencem společnost komorní hudby „Triton“, s níž byl v kontaktu i náš Bohuslav Martinů (Tomasi dirigoval roku 1936 světovou premiéru jeho Koncertu pro cembalo). 

Cinq danses profanes et sacrées (Pět světských a posvátných tanců) zkomponoval Henri Tomasi roku 1959 a věnoval je českému souboru, Rejchovu dechovému kvintetu. Skladatel dílo upravil také pro komorní orchestr a v této podobě bylo poprvé uvedeno 9. října 1960 v Paříži za řízení dirigenta Manuela Rosenthala. Pět světských a posvátných tanců tvoří cyklus po vzoru barokní taneční suity. Podobně jako historická suita střídá tempové a náladové kontrasty, kouzlo nástrojových barev, lidové stylizace jsou ozvláštněny prvky moderní harmonie.

Na podzim roku 1874 ztratil Bedřich Smetana sluch a musel opustit kapelnické místo v Prozatímním divadle. Po marných pokusech o vyléčení se však se svým údělem vyrovnal natolik, že v dalších deseti letech života napsal svá stěžejní díla. Smyčcový kvartet č. 1 e moll s podtitulem „Z mého života“ zkomponoval roku 1876. V červnu toho roku přesídlil do Jabkenic k rodině své dcery Žofie a v červenci dokončil operu Hubička, která měla 7. listopadu úspěšnou premiéru v Prozatímním divadle. Kvartet nese datum dokončení 29. prosince. Skladba narážela zpočátku na nepochopení pro svůj údajně příliš „orchestrální“ charakter. V dopise příteli Josefu Srbu-Debrnovovi z roku 1878 Smetana psal, že úsudek o slohu skladby přenechává jiným, neměl v úmyslu napsat „kvarteto dle receptu a dle ususu forem obvyklých“, neboť – jako je to i u jiných jeho skladeb – „dílo si vytvoří formu samo“. Další vývoj komorní hudby Smetanův koncept pojednání čtyř smyčcových nástrojů potvrdil.

Veřejného provedení díla se skladatel dočkal po prvotním odmítnutí Spolkem pro pěstování komorní hudby až po třech letech, 29. března 1879 na koncertě Umělecké besedy v sále pražského Konviktu, interprety byli Ferdinand Lachner a členové orchestru Prozatímního divadla Jan Pelikán, Josef Krehan a Alois Neruda. „Jako ve všech oborech, v nichž Smetana dosud tvořil, jest i v tomto oboru komorní hudby úplně novým, originálním a českým skladatelem, jenž stojí na moderním stanovisku tvoření hudebního na základě představy poetické,“ psal časopis Dalibor. Autobiografické pozadí díla je zřejmé, skladatel je ostatně sám sdělil. První věta vyjadřuje vrozenou náklonnost k umění, romantickou náladu a toužení, a také předtuchu budoucího neštěstí. Polka druhé věty je reminiscencí mládí, přičemž střední část věty je „upomínkou z kruhů aristokratických, v kterých jsem dlouhá léta žil,“ psal Smetana. Třetí věta připomíná lásku ke Kateřině Kolářové, která se později stala skladatelovou ženou. Finální věta líčí „poznání způsobu živlu národní hudby“. Hudba vede ke zlomu, ke katastrofě hluchoty, ohlášené neodbytně znějícím tónem tříčárkovaného „e.“ V cizině dílo prosadilo České kvarteto a na ně navázaly další soubory. 

Úprava pro dechové kvinteto není jediná. Hudební materiál a charakter kvartetu inspiroval také dirigenta a příležitostného skladatele Georga Szélla (1897–1970), který prožil několik let v Praze jako kapelník Nového německého divadla. V americké emigraci vytvořil zdařilou a citlivou orchestrální úpravu kvartetu „Z mého života“ jako osobní vzpomínku na Evropu a uvedl ji 8. března 1941 s NBC Symphony Orchestra v New Yorku. 

Rudolfinum znovu přivítá držitele ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2021, špičkový dechový soubor s mladistvým elánem Belfiato Quintet. Ten tvoří přední čeští hráči na dechové nástroje, absolventi Akademie múzických umění a v současnosti členové nejvýznamnějších pražských orchestrů (Česká filharmonie, PKF–Prague Philharmonia, Orchestr Národního divadla).

Soubor, založený v roce 2005, má za sebou (v různém složení) studia na Pražské konzervatoři u Ondřeje Roskovce z Afflatus Quintet, na HAMU u Štěpána Koutníka a soukromě u Gottfrieda Pokorného z vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst. Jeho koncerty bývají součástí komorních řad předních českých orchestrů a objevují se i na festivalech, jako je Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl. Jako propagátor českého repertoáru je soubor znám i v zahraničí (Velká Británie, Polsko, Japonsko).

Belfiato Quintet bývá často spojován se jménem Antonína Rejchy, a to nejen díky nahrávce jeho dechových kvintetů, za kterou získal cenu Classic Prague Awards (2019), ale hlavně díky svému vítězství v rejchovské soutěži na festivalu v rakouském Semmeringu. V souvislosti s dnešním koncertem je však ještě více na místě zmínit další ze soutěžních úspěchů, a to 3. místo na mezinárodní soutěži dechových kvintet “Henri Tomasi” v Marseille. Zde totiž soubor získal zároveň cenu za nejlepší provedení Tomasiho skladby, kterou dnes budeme mít možnost slyšet. Komu by jeden poslech nestačil, může si toto dílo spolu s Barberem (který je prý vždy pro soubor výzvou) a Hindemithem pustit na novém CD Belfiata Quintet s názvem “Elements”.

Letos bude možné slyšet Belfiato Quintet v Praze ještě minimálně dvakrát, a to v listopadu v Atriu na Žižkově s janáčkovsko-foersterovsko-haasovským repertoárem, a v prosinci v rámci Adventních koncertů České televize.