Rok 1879 začal pro sedmatřicetiletého Antonína Dvořáka radostně. V lednu ho poctil svou návštěvou skladatel a příznivec Johannes Brahms, v březnu obdržel již popáté státní stipendium a pražské publikum si vyslechlo premiéru jeho Šesté symfonie. Měsíc nato se podílel na oslavách stříbrné svatby Františka Josefa I. a císařovny Alžběty Bavorské, zvané Sissi. Celá monarchie byla tehdy doslova na nohou: organizovaly se průvody, alegorické vozy, psaly se proslovy... Císařský pár měl navštívit také Prahu, a tak se vedení Prozatímního divadla rozhodlo uvést při této příležitosti Shakespearův Sen noci svatojánské se scénickou hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dvořák, jehož kariéra se v té době konečně začala slibně rozvíjet, byl pověřen, aby napsal pro úvod představení Slavnostní pochod (později označený jako op. 54, B88). Následující den se sloužily slavnostní bohoslužby po celé Praze včetně Svatovítské katedrály a Týnského chrámu a nezapomnělo se ani na chudé, kteří byli podarováni stříbrným zlatým a vstupenkou do Nového českého divadla na Vinohradech, kde se pro ně hrála Tylova báchorka Jiříkovo vidění. Podrobně o všem referovaly Národní listy, které mimo jiné uvádí, že v obecné kuchyni na Malé Straně dostalo 250 chudých hostů „chutný oběd a dva litry piva“. Oněmi hosty byli podle deníku většinou „studující, kandidáti učitelství a vůbec inteligentní lidé, kteří mají pouze to neštěstí, že jsou velmi chudí…“ Dvořákův brilantní pochod nezapadl, jako vůbec první ho natočila v roce 1943 Česká filharmonie s dirigentem Karlem Šejnou a od té doby se objevil na nahrávkách převážně českých orchestrů ještě třináctkrát.
Stejně jako hudbu vznešenou, uměl vytvořit Antonín Dvořák melodii prostou jako luční kvítí nebo jadrnou jako vesnická tancovačka. Důkazem je kupříkladu první řada Slovanských tanců, op. 46, B83, jež se mu prý psaly tak dobře, že je načrtnul snad jen za pár hodin. Současně s jejich klavírní podobou vznikala též orchestrální verze, kterou natočila Česká filharmonie roku 1935 s Václavem Talichem. Premiéra tance č. 7 c moll se konala v prosinci 1878 v Drážďanech.
Když mne stará matka z cyklu Cigánské melodie, op. 55, B104, na text Adolfa Heyduka je bezesporu jednou z nejdojemnějších Dvořákových písní. Niternost a vroucnost, jež do ní vložil, ozvláštňuje rytmický kontrast – zatímco vokální linka plyne v sudém metru, klavírní doprovod se „pohupuje“ v metru lichém. Když skladatel cyklus roku 1880 psal, netušil ještě, že se ho zanedlouho bude text osobně dotýkat – v prosinci 1882 umírá jeho matka Anna…
Roku 1884 si anglický festival v Leedsu objednal u Dvořáka dílo na biblický námět. Skladatel neoblomně trval na tématu z českých dějin a svůj záměr prosadil. Více než dvouhodinové oratorium Svatá Ludmila, op. 71, B144, na text Jaroslava Vrchlického komponoval osm měsíců s tak obrovským nasazením, že se blízké okolí obávalo o jeho život. Fyzické a psychické vyčerpání nakonec vyvolaly záchvaty agorafobie, s níž se Dvořák potýkal po zbytek života…
Premiéru díla, jež anglické publikum vřele přijalo, řídil 15. října 1886 v Leedsu sám autor, stejně tak první české uvedení v pražském Národním divadle rok následující. Svatou Ludmilu zde zpívala významná česká sopranistka Marie Sittová (1852–1907). Árie „Od dětství ku oltáři“ zazní v první části díla, kdy Ludmilu navštíví na hradě v Mělníku poustevník Ivan a zvěstuje jí evangelium, oratorium vrcholí slavným křtem Ludmily a Bořivoje na Velehradě z rukou biskupa Metoděje.
„Jedete tedy do Ameriky? Dejte si pozor, milý příteli! Je tam všechno 4krát tak drahé než u Vás a nároky, které se na Vás kladou, jsou značné… Buďte opatrný, radím Vám ve Vašem zájmu!“ napsal začátkem roku 1892 Dvořákovi nakladatel Fritz Simrock. Skladatel už byl ale v té době pevně rozhodnut a přípravy na odjezd do New Yorku, kde se měl stát ředitelem Národní hudební konzervatoře, byly v plném proudu. Patřilo k nim i rozlučkové koncertní turné po českých a moravských městech, na němž ho doprovázeli jeho přátelé, houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Hanuš Wihan. Právě pro něj napsal Dvořák novou skladbu, Rondo g moll, op. 94, B181, v němž se melancholicky teskný nádech, jenž můžeme vnímat jako předzvěst odloučení od domova, snoubí se skladatelovým vnitřním optimismem. Dílo uvedli společně začátkem ledna 1892 v Rakovníku a Chrudimi, později vznikla též úprava po komorní orchestr.
Roku 1898 slavil Dvořák s manželkou Annou stříbrnou svatbu, provdal dceru Otilii za svého studenta Josefa Suka a také se rozhodl, že už bude psát jen opery: „Pracuji na tom, co já chci, a ne co chtí jiní,“ stvrdil tvůrčí změnu v jednom z dopisů. První operou tohoto období je Čert a Káča, op. 112, B201, v níž využil všeho, co komičnost a fantasknost příběhu nabízela. Úžasně vykreslil hudbou různá prostředí, a protože hlavní postava, hubatá Káča, ráda tancuje, neopomněl ani stylizované tance: valčík, polku, polonézu a ve 2. dějství též čertovský Pekelný tanec.
Dalším pohádkovým námětem byla Rusalka, již bývalý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek označil za „královnu Dvořákových oper“. První Rusalkou byla Růžena Maturová, v roli Hajného vystoupil při premiéře 31. března 1901 v pražském Národním divadle Adolf Krössing (1848–1933), který se proslavil zejména jako Vašek ve Smetanově Prodané nevěstě (Smetana pro něj napsal role Skřivánka v Tajemství a Michálka v Čertově stěně). Kuchtíka zpívala pěvecky a herecky všestranná Vilemína Hájková (1872–1944).
