Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Open Air koncert


Open Air koncert České filharmonie už tradičně zakončuje koncertní sezonu na Hradčanském náměstí a je pro všechny zdarma. Program věnovaný Roku české hudby připraví Petr Altrichter, který roztančí a rozezpívá publikum spolu s orchestrem a vynikajícím pěveckým triem.

Délka programu 1 hod 10 min

Program

Antonín Dvořák
Slavnostní pochod, op. 54a (6')
Slovanský tanec č. 7 c moll, op. 46 (3')
Rondo pro violoncello a orchestr g moll, op. 94 (8')
Pekelný tanec z 2. dějství opery Čert a Káča (4')
„Od dětství ku oltáři“, árie Svaté Ludmily z oratoria Svatá Ludmila (4')

Antonín Dvořák / instrumentace Jiří Teml
„Když mne stará matka“, píseň z cyklu Cigánské melodie, op. 55 (2')

Zdeněk Fibich
Poem ze selanky V podvečer, op. 39 (5')

Bedřich Smetana
„A ty mé robě“, ukolébavka z 1. dějství opery Hubička (4')
„Já ale zůstanu“, árie Přemysla z 2. dějství opery Libuše (3')
Furiant z 2. dějství opery Prodaná nevěsta (2')

Vítězslav Novák
U muziky, 4. část ze Slovácké suity pro malý orchestr, op. 32 (4')

Antonín Dvořák
„Jářku, jářku, klouče milé…“, duet Hajného a Kuchtíka z 2. dějství opery Rusalka (4')

Účinkující

Kateřina Kněžíková soprán
Arnheiður Eiríksdóttir mezzosoprán
Jiří Brückler baryton

Vilém Vlček violoncello

Petr Altrichter dirigent

Marek Eben moderátor

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Open Air koncert

Praha — Hradčanské náměstí

Vstup zdarma
Informace ke vstupenkám a kontakty

Vstup na tuto akci je volný.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

„Česká filharmonie v srdci Prahy k Roku české hudby – to je velká slavnost! Krása, lyrika a hloubka, vznešenost i vtip naší hudby – kéž v nás z toho všeho něco zůstane! Přijďte a slyšte!
Srdečně vás zvu.“

— Petr Altrichter

Účinkující

Kateřina Kněžíková  soprán

Kateřina Kněžíková

Sopranistka Kateřina Kněžíková je jednou z nejperspektivnějších pěvkyní, která se vedle opery stále častěji věnuje koncertnímu repertoáru, na němž spolupracuje s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Bamberští symfonikové, Camerata Salzburg či Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia. Jejím stěžejním repertoárem jsou díla Antonína Dvořáka, B ohuslava Martinů či Leoše Janáčka a písňová literatura. Je laureátkou řady pěveckých soutěží, ceny Classic Prague Awards 2018 za nejlepší komorní výkon a Ceny Thálie 2019 za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Julietta aneb Snář (B. Martinů) na prknech Národního divadla moravskoslezského.

Již sedmnáctým rokem je stálou členkou Opery Národního divadla, kde v současné době vystupuje v mnoha inscenacích (např. Rusalka, Così fan tutte, Carmen, Kouzelná flétna, Prodaná nevěsta, Jakobín). Příležitostně hostuje v Čechách i v zahraničí, jako například v roce 2021, kdy zazářila v hlavní roli Káti Kabanové na Glyndebourne Opera Festival.

Arnheiður Eiríksdóttir  mezzosoprán

Arnheiður Eiríksdóttir

Minulou sezonu jsme islandskou mezzosopranistku Arnheiður Eiríksdóttir slyšeli na její domovské scéně, v Opeře Národního divadla v Praze, jako Rosinu (Lazebník sevillský), Varvaru (Káťa Kabanová), Oktavian (Růžový kavalír), Cherubína (Figarova svatba), Dorabellu (Così fan tutte), Kuchtíka (Rusalka), Stéphana (Romeo a Julie) a Mercédès (Carmen). V březnu 2023 vystoupila v Islandské opeře v Reykjavíku v roli Suzuki (Madama Butterfly).

V letech 2018–2020 byla členkou operního studia při Opeře v Kolíně nad Rýnem, kde k jejím rolím patřily Carlotta (Salieri: La scuola de’gelosi), Svatá Margarete (Braunfels: Scény ze života svaté Jany), Jennie Hildebrand (Weill: Street Scene), Múza/Nicklausse (Hoffmannovy povídky pro děti), Smrt (Stravinskij: Slavík), Glückskind (Stefan Johannes Hanke: Ďábel se třemi zlatými vlasy) a Mercédès (Carmen). Jako Kuchtík (Rusalka) hostovala v operním domě v Kolíně nad Rýnem. 

Arnheiður vystudovala zpěv na konzervatoři v Reykjavíku (2007–2012) a pokračovala na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst pod vedením Sebastiana Vittucciho, Christopha Ulricha Meiera a Reto Nicklera. Ještě během studií ztvárnila Cherubína, Meg Page (Verdi: Falstaff) a Andronika (Händel: Tamerlan) v zámeckém divadle ve vídeňském Schönbrunnu, Dorabellu v Daegu Opera House v Jižní Koreji a Jeníčka (Jeníček a Mařenka) v Islandské opeře. V Praze se poprvé představila v roce 2018 na koncertě Spolku přátel hudebních talentů a Nachtigall Artists v Novoměstské radnici. Od sezony 2020/2021 je sólistkou Opery Národního divadla v Praze.

Jiří Brückler  baryton

Jiří Brückler

Držitel Ceny ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let, Jiří Brückler, je vyzdvihován pro svůj „ojedinělý hlas, v němž najdeme lyrickou vřelost s melancholickými odstíny i kovovou zvučnost s dramatickým potenciálem.“ Studoval zpěv na Pražské konzervatoři pod vedením Jiřího Kotouče a na Akademii múzických umění v Praze u Romana Janála. Je vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v kategorii Junior. 

V Opeře Národního divadla a Státní opery, v jejímž angažmá je od roku 2012, ztvárnil řadu stěžejních rolí v operách od Mozarta po Brittena. Za roli Rodriga ve Verdiho Donu Carlovi byl nominován na Cenu Thálie za rok 2013. Do širší nominace na tuto prestižní cenu se však dostal už o čtyři roky dříve díky roli Silvia v Leoncavallových Komediantech při hostování v Divadle F. X. Šaldy v Liberci; tuto roli poté ztvárnil i na MHF Český Krumlov po boku Josého Cury. Je pravidelným hostem Divadla J. K. Tyla v Plzni, Národního divadla Brno nebo Bulharské opery v Sofii. S nejvýznamnějšími českými orchestry spolupracuje též na provádění koncertního repertoáru.

Petr Altrichter  dirigent

Petr Altrichter

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.
V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Skladby

Antonín Dvořák
Výběr skladeb

Rok 1879 začal pro sedmatřicetiletého Antonína Dvořáka radostně. V lednu ho poctil svou návštěvou skladatel a příznivec Johannes Brahms, v březnu obdržel již popáté státní stipendium a pražské publikum si vyslechlo premiéru jeho Šesté symfonie. Měsíc nato se podílel na oslavách stříbrné svatby Františka Josefa I. a císařovny Alžběty Bavorské, zvané Sissi. Celá monarchie byla tehdy doslova na nohou: organizovaly se průvody, alegorické vozy, psaly se proslovy... Císařský pár měl navštívit také Prahu, a tak se vedení Prozatímního divadla rozhodlo uvést při této příležitosti Shakespearův Sen noci svatojánské se scénickou hudbou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dvořák, jehož kariéra se v té době konečně začala slibně rozvíjet, byl pověřen, aby napsal pro úvod představení Slavnostní pochod (později označený jako op. 54, B88). Následující den se sloužily slavnostní bohoslužby po celé Praze včetně Svatovítské katedrály a Týnského chrámu a nezapomnělo se ani na chudé, kteří byli podarováni stříbrným zlatým a vstupenkou do Nového českého divadla na Vinohradech, kde se pro ně hrála Tylova báchorka Jiříkovo vidění. Podrobně o všem referovaly Národní listy, které mimo jiné uvádí, že v obecné kuchyni na Malé Straně dostalo 250 chudých hostů „chutný oběd a dva litry piva“. Oněmi hosty byli podle deníku většinou „studující, kandidáti učitelství a vůbec inteligentní lidé, kteří mají pouze to neštěstí, že jsou velmi chudí…“ Dvořákův brilantní pochod nezapadl, jako vůbec první ho natočila v roce 1943 Česká filharmonie s dirigentem Karlem Šejnou a od té doby se objevil na nahrávkách převážně českých orchestrů ještě třináctkrát. 

Stejně jako hudbu vznešenou, uměl vytvořit Antonín Dvořák melodii prostou jako luční kvítí nebo jadrnou jako vesnická tancovačka. Důkazem je kupříkladu první řada Slovanských tanců, op. 46, B83, jež se mu prý psaly tak dobře, že je načrtnul snad jen za pár hodin. Současně s jejich klavírní podobou vznikala též orchestrální verze, kterou natočila Česká filharmonie roku 1935 s Václavem Talichem. Premiéra tance č. 7 c moll se konala v prosinci 1878 v Drážďanech. 

Když mne stará matka z cyklu Cigánské melodie, op. 55, B104, na text Adolfa Heyduka je bezesporu jednou z nejdojemnějších Dvořákových písní. Niternost a vroucnost, jež do ní vložil, ozvláštňuje rytmický kontrast – zatímco vokální linka plyne v sudém metru, klavírní doprovod se „pohupuje“ v metru lichém. Když skladatel cyklus roku 1880 psal, netušil ještě, že se ho zanedlouho bude text osobně dotýkat – v prosinci 1882 umírá jeho matka Anna… 

Roku 1884 si anglický festival v Leedsu objednal u Dvořáka dílo na biblický námět. Skladatel neoblomně trval na tématu z českých dějin a svůj záměr prosadil. Více než dvouhodinové oratorium Svatá Ludmila, op. 71, B144, na text Jaroslava Vrchlického komponoval osm měsíců s tak obrovským nasazením, že se blízké okolí obávalo o jeho život. Fyzické a psychické vyčerpání nakonec vyvolaly záchvaty agorafobie, s níž se Dvořák potýkal po zbytek života…

Premiéru díla, jež anglické publikum vřele přijalo, řídil 15. října 1886 v Leedsu sám autor, stejně tak první české uvedení v pražském Národním divadle rok následující. Svatou Ludmilu zde zpívala významná česká sopranistka Marie Sittová (1852–1907). Árie „Od dětství ku oltáři“ zazní v první části díla, kdy Ludmilu navštíví na hradě v Mělníku poustevník Ivan a zvěstuje jí evangelium, oratorium vrcholí slavným křtem Ludmily a Bořivoje na Velehradě z rukou biskupa Metoděje. 

„Jedete tedy do Ameriky? Dejte si pozor, milý příteli! Je tam všechno 4krát tak drahé než u Vás a nároky, které se na Vás kladou, jsou značné… Buďte opatrný, radím Vám ve Vašem zájmu!“ napsal začátkem roku 1892 Dvořákovi nakladatel Fritz Simrock. Skladatel už byl ale v té době pevně rozhodnut a přípravy na odjezd do New Yorku, kde se měl stát ředitelem Národní hudební konzervatoře, byly v plném proudu. Patřilo k nim i rozlučkové koncertní turné po českých a moravských městech, na němž ho doprovázeli jeho přátelé, houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Hanuš Wihan. Právě pro něj napsal Dvořák novou skladbu, Rondo g moll, op. 94, B181, v němž se melancholicky teskný nádech, jenž můžeme vnímat jako předzvěst odloučení od domova, snoubí se skladatelovým vnitřním optimismem. Dílo uvedli společně začátkem ledna 1892 v Rakovníku a Chrudimi, později vznikla též úprava po komorní orchestr. 

Roku 1898 slavil Dvořák s manželkou Annou stříbrnou svatbu, provdal dceru Otilii za svého studenta Josefa Suka a také se rozhodl, že už bude psát jen opery: „Pracuji na tom, co já chci, a ne co chtí jiní,“ stvrdil tvůrčí změnu v jednom z dopisů. První operou tohoto období je Čert a Káča, op. 112, B201, v níž využil všeho, co komičnost a fantasknost příběhu nabízela. Úžasně vykreslil hudbou různá prostředí, a protože hlavní postava, hubatá Káča, ráda tancuje, neopomněl ani stylizované tance: valčík, polku, polonézu a ve 2. dějství též čertovský Pekelný tanec. 

Dalším pohádkovým námětem byla Rusalka, již bývalý šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek označil za „královnu Dvořákových oper“. První Rusalkou byla Růžena Maturová, v roli Hajného vystoupil při premiéře 31. března 1901 v pražském Národním divadle Adolf Krössing (1848–1933), který se proslavil zejména jako Vašek ve Smetanově Prodané nevěstě (Smetana pro něj napsal role Skřivánka v Tajemství a Michálka v Čertově stěně). Kuchtíka zpívala pěvecky a herecky všestranná Vilemína Hájková (1872–1944). 

Zdeněk Fibich
Poem ze selanky V podvečer, op. 39

Když chtěl Zdeněk Fibich povzbudit svou představivost, četl povídky E. T. A. Hofmanna. Při psaní skladby Poem to ale nepotřeboval. Ač ženatý, beznadějně se zamiloval do své žákyně Anežky Schulzové, o téměř dvacet mladší dívky z rodiny novináře a politika Ferdinanda Schulze, která se stala jeho múzou. Roku 1892 ho inspirovala k sepisování milostného hudebního deníku, klavírního cyklu Nálady, dojmy, upomínky, jenž tvoří neuvěřitelných 376 drobných skladeb. Pod číslem 139 (op. 41, č. 6) najdeme Večery na Žofíně, zachycující probouzející se milostný vztah v symbióze s atmosférou jarní přírody. Drobné, leč pianisticky náročné dílko, přepracoval Fibich do orchestrální podoby v selance V podvečer, op. 39, a roku 1901 jej pod názvem Poem celosvětově proslavil český houslista Jan Kubelík.

Bedřich Smetana
Výběr skladeb

Hubička, JB 1:104, a Prodaná nevěsta, JB 1:100, Bedřicha Smetany jsou po Dvořákově Rusalce nejhranějšími českými operami. K nejpůvabnějším okamžikům 1. dějství Hubičky (1876) patří chvíle, kdy Vendulka po hádce o polibek se svým milým, vdovcem Lukášem, zpívá jeho děťátku ukolébavky. Vděčným číslem Prodané nevěsty (1866) je stylizace českého tanec furiantu s typickým propojením dvoudobého a třídobého metra. 

Libuše, JB 1:102, zůstává od své premiéry k otevření Národního divadla v roce 1881 a jeho znovuotevření roku 1883 výjimečným dílem. Ostatně, tak si to přál i její autor: „Žádám, aby Libuše nebyla v řadu repertoárních oper vložena, nýbrž ponechána co slavnostní dílo na zvláštní památné dni,“ prohlásil. Árie „Já ale zůstanu“ ze 2. dějství nás uvádí do situace, kdy Přemysl vzpomíná na Libuši, s níž se v této verzi pověsti zná od dětství, a oslovuje při tom také lípy coby symbol české vlasti. Role Přemysla ze Stadic byla při premiéře svěřena barytonistovi Josefu Lvovi (1832–1898), který se přátelil s Dvořákem i Smetanou, blízký si byl též se spisovatelem Janem Nerudou.

Vítězslav Novák
U muziky, 4. část ze Slovácké suity pro malý orchestr, op. 32

Vítězslava Nováka, jednoho z žáků Antonína Dvořáka, nazval výstižně dirigent Václav Talich „největším krajinářem české hudby“. Narážel tím především na skladatelovo tvůrčí období na počátku 20. století, kdy Novák nejenže zužitkoval své znalosti moravské a slovenské lidové hudby, ale vepsal do partitury také lásku k přírodě moravského venkova. Mistrovským dílem je v tomto směru Slovácká suita, op. 32, z roku 1903, jejíchž pět částí osobitě zachycuje autorovy dojmy z cest. V té předposlední, U muziky, se stáváme účastníky bujaré taneční scény: hudebníci ladí nástroje, houslista se patřičně předvádí, tanec je čím dál divočejší… Skladbu premiérovala 4. února 1903 s velkým úspěchem Česká filharmonie pod taktovkou svého tehdejšího šéfdirigenta Viléma Zemánka.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.