Simona Šaturová, držitelka Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových za vynikající pěvecké výkony na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu v Lübecku (2007) a Ceny Thálie za nejlepší operní výkon 2001, se narodila v Bratislavě. Zpěv studovala na bratislavské konzervatoři u Miloslavy Fidlerové a dále se soukromě zdokonalovala u Soni Kresákové, Ileany Cotrubaș a Margreet Honig.

K vrcholům jejích posledních sezon patří Violetta a Gilda v Královské opeře La Monnaie v Bruselu, kde je stálým hostem a od roku 2010 tam vystoupila i jako Ilia, Sandrina, Servilia nebo Lucia di Lammermoor ve Frankfurtské opeře (dříve též v rolích Paminy, Oscara nebo Madamy Cortese). Intenzivně spolupracuje také s operou Aalto-Musiktheater v Essenu (Violetta, Adina, Konstanze, Donna Anna) a s pražským Národním divadlem (Gilda, Konstanze, Pamina, Zuzanka aj.). Vystupovala také v Divadle na Vídeňce, v Teatro Colón v Buenos Aires, athénském Megaronu, Théâtre du Châtelet v Paříži nebo v Opeře Monte Carlo.

Vyprofilovala se rovněž coby úspěšná koncertní interpretka, a to v mezinárodním kontextu. V roce 2006 debutovala na festivalech v Salcburku a v Luzernu. V tomtéž roce zpívala pod taktovkou Christopha Eschenbacha sopránový part v Druhé symfonii Gustava Mahlera při znovuotevření slavného Salle Pleyel v Paříži a v roce 2007 ji tentýž dirigent přizval na turné s Philadelphia Orchestra po Spojených státech amerických včetně Carnegie Hall v New Yorku. Koncertovala také v Oslu, Dallasu, Tel Avivu, Torontu, Detroitu, Tokiu, Ósace, Vídni, Curychu a na Šlesvicko-holštýnském hudebním festivalu, Oregonském Bachově festivalu, Hudebním festivalu v Rheingau, Pražském jaru, Wiener Frühlingsfestival, Festival Internationale di Musica e Arte Sacra v Římě nebo na Edinburském festivalu.

K dirigentům, s nimiž opakovaně spolupracuje, patří Manfred Honeck (Pittsburský symfonický orchestr, Filharmonie Oslo, Česká filharmonie), Ádám Fischer (Londýnská filharmonie, Orchestr věku osvícenství), Jiří Bělohlávek (Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia), Helmuth Rilling (Izraelská filharmonie, Torontský symfonický orchestr) nebo Iván Fischer a Christopher Hogwood (Mnichovská filharmonie). Spoluúčinkovala na turné s Philippem Herreweghem a jeho Orchestre des Champs-Élysées, s Christophem Eschenbachem a Akademickým orchestrem Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu, s Thomasem Quasthoffem a Helmuthem Rillingem, jakož i na recitálech Bryna Terfela a Mariusze Kwiecieńa.

Nahrávala pro firmy Sony (Carmina Burana, Noël), Hänssler Classic (Haydnovy Mše) a Ondine (Mahlerova Druhá symfonie). V roce 2009 vyšlo její první sólové album u firmy Orfeo. Haydnovy árie nahrála se Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu pod taktovkou Alessandra De Marchi a v listopadu 2009 získala ocenění Editor’s Choice od časopisu Gramophone. Na podzim 2014 představila své další sólové album s áriemi Josefa Myslivečka a Wolfganga Amadea Mozarta.

Roku 2003 absolvoval studium na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě pod vedením Sergeje Kopčáka. Od roku 2002 účinkoval jako sólista Státní opery v Banské Bystrici. V roce 2004 debutoval v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě jako Zachariáš ve Verdiho Nabuccovi a od roku 2007 se stal jeho sólistou. Roku 2009 se představil jako Vodník v inscenaci Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. V roce 2011 se rolí Kecala podílel na koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Barbican Hall v Londýně s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Z této inscenace uveřejnilo vydavatelství Harmonia Mundi nahrávku na CD. S Bělohlávkem v roli Purkrabího realizoval roku 2012 také rozhlasový snímek Dvořákovy opery Jakobín pro londýnskou BBC.

Koncertně účinkoval doma na Slovensku i na pódiích v Lucembursku, Francii, Itálii, Rakousku, Polsku atd. Roku 2011 vystoupil na Bratislavských hudebních slavnostech na společném vokálním recitálu se sopranistkou Editou Gruberovou. S dirigentskou legendou Nellem Santim nastudoval basový part Verdiho Requiem, jež bylo v roce 2012 zařazeno do programu Opery Slovenského národního divadla.

Richard Novák je operní pěvec, skladatel a varhaník. Narodil se v Rozseči 2. 10. 1931. Po maturitě na gymnáziu v Telči se v roce 1949 rozhodl pro studium teologie v brněnském alumnátu. Ten byl o rok později komunisty zrušen a Novák byl přijat na konzervatoř v Brně do třídy prof. Jiřího Wootha. V roce 1961 získal 2. cenu na pěvecké soutěži v Toulouse (soutěž tehdy vyhrál José van Dame), o rok později se stal laureátem soutěže v holandském Hertogenbosch. 

Od roku 1954 byl sólistou opery v Ostravě, od roku 1961 v Janáčkově divadle v Brně (kde zažil legendární éru šéfa opery Františka Jílka); v sezóně 1970/1971 hostoval v Grazu. Nastudoval přes 150 operních rolí. Mimo jiné kompletní operní dílo Bedřicha Smetany, operní tvorbu Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka, díla Verdiho, Mozartova, Rossiniho, Musorgského, Strausse a Rossiniho. Mnoho oper a nesčetně jednotlivých árií také nahrál. Hostoval v Teatro Colón v Buenos Aires (Věc Makropulos), na Salcburském festivalu (Z mrtvého domu pod taktovkou Claudia Abbada), v Paříži, Madridu či Benátkách (Příhody lišky Bystroušky).

Výjimečné místo zaujímá v jeho umělecké činnosti interpretace písňových cyklů: Schubertův Schwanengesang a Winterreise, Schumannův Liederkreis, Brahmsovy Vier ernste Gesänge, Romance z Magelony, Wolfovy Písně, Mahlerův Des Knaben Wunderhorn a Lieder eines fahrenden Gesellen. Z české hudby pak třeba Melancholické písně o lásce a Erotikon Vítězslava Nováka, Křičkovy Severní noci a samozřejmě Dvořákovy Biblické písně. Ty zpíval nesčetněkrát a mnohokrát se při nich doprovázel na varhany. Věnoval se – a věnuje se – také moderní české tvorbě. Interpretoval mnoho skladeb svého bratrance Jana Nováka (žáka Bohuslava Martinů), díla Josefa Berga, Aloise Piňose, Miloslava Ištvana, Zdeňka Pololáníka, Ilji Hurníka a Zbyňka Vostřáka.

V oratorních dílech účinkoval mj. s Českou, Slovenskou a Brněnskou filharmonií pod taktovkami Karla Ančerla, Václava Neumann, Wolfganga Sawallische, Zdeňka Košlera, Jiřího Bělohlávka, Libora Peška a Petra Altrichtera. Janáčkovu Glagolskou mši nahrál s Charlesem Mackerrasem pro Supraphon, pro firmu DECCA v nastudování Riccarda Chaillyho.

V roce 2001, když mu bylo 70 let, získal Cenu Thálie za celoživotní dílo. Rozhodnutí jistě správné. Ale vzhledem k tomu, že v následujících 15 letech účinkoval Richard Novák v dalších 300 operních představeních – k dnešnímu dni jich je celkem 3006! – a na více než 300 koncertech, to však naštěstí bylo rozhodnutí velmi předčasné.

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.