Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.
1 / 6
Teprve půl roku po předchozí rezidenci bude Česká filharmonie opět koncertovat v hamburské Elbphilharmonie. Tentokrát s klavíristou Víkingurem Ólafssonem v Schumannově Klavírním koncertu a moll. Semjon Byčkov pak provede Šostakovičovu 11. symfonii, která je symbolickým vyznáním o boji dobra a zla.
Robert Schumann
Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
Víkingur Ólafsson klavír
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.
Islandský klavírista Víkingur Ólafsson si za poslední roky vydobyl pozici světové “hvězdy klasické hudby”, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technické dovednosti a “nevyprázdněnou” virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko “islandský Glenn Gould” (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality díla a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.
Jeho mistrovství mu vyneslo již mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi kritikou i širší veřejností nejoblíbenější alba, které natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).
Víkingur Ólafsson je v současnosti jedním z nejžádanějších klavíristů světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými současnými skladateli.
V časech menšího vytížení se věnuje tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas “lockdownu” byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho um donesl k milionu posluchačů po celém světě.
Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.
Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.
Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.
Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.
Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.
Allegro affettuoso
Intermezzo: Andantino grazioso
Allegro vivace
Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 je jediným klavírním koncertem Roberta Schumanna. Jeho zrod nebyl jednoduchý: v roce 1841 Schumann složil Fantasii a moll pro klavír a orchestr, která však u nakladatelů ani pořadatelů nebudila tolik zájmu, kolik si skladatel sliboval. O čtyři roky později (částečně i na naléhání své manželky, klavírní virtuosky Clary Schumannové) se rozhodl dílo přepracovat do podoby klavírního koncertu. Z Fantasie se stala první věta, ke které Schumann připojil další dvě – Intermezzo a Allegro vivace. Premiéra se konala 1. ledna 1846 s Clarou Schumannovou jako sólistkou. Lipský Gewandhausorchester řídil Ferdinand Hiller, jemuž Schumann dílo věnoval.
V porovnání s jinými klavírními koncerty té doby Schumannův koncert na první poslech zaujme svou symfoničností. Sám autor o tom napsal v dopise své ženě: „Co se týče koncertů, už jsem Ti řekl, že to jsou směsi symfonie, koncertu a velké sonáty. Uvědomuji si, že nemohu napsat koncert pro virtuosy a musím vymyslet něco jiného.“ Klavírní part tak tvoří spolu s orchestrem velmi provázaný celek. U posluchačů i kritiků, kteří byli zvyklí na virtuosní kusy, při kterých orchestr plnil většinou pouze doprovodnou roli, se koncertu dostalo vesměs kladného ohlasu. Našli se ale i tací jako Ferenc Liszt, který se o díle vyjádřil jako o „koncertu bez klavíru“.
První věta se vyznačuje velmi prudkým střídáním tempa a změnami nálad, doslova od prvního taktu. Počáteční „vpád“ orchestru následovaný kaskádami akordů klavíru střídá tklivá melodie hoboje, kterou klavír bezprostředně opakuje. Toto první téma je hlavním stavebním materiálem celé věty. Rozsáhlá kadence je z pera samotného autora. Krátká prostřední věta (Intermezzo: Andante grazioso) je lyrickým dialogem mezi klavírem a orchestrem. Vrací se hlavní téma první věty, které tvoří přechod k části závěrečné, jež následuje attacca. Energické Allegro vivace se nese v triumfálně radostné atmosféře a je charakteristické množstvím působivých rytmických experimentů.
V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.
Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.