Hledat

Český spolek pro komorní hudbu • Olga Kern


Na koncertu konaném 12. února v rámci recitálové řady Českého spolku pro komorní hudbu zahraje virtuózní klavíristka Olga Kern. Ve svém recitálu představí rozmanitý program s akcentem na romantickou notu. Lukáš Vondráček své vystoupení z rodinných důvodů zrušil.

Koncert z řady R | Délka programu 1 hod 20 min | Český spolek pro komorní hudbu

Program

Ludwig van Beethoven 
Deset variací na Salieriho téma „La stessa, la stessissima“, WoO 73 (10')

Robert Schumann
Karneval, op. 9 (30')

George Gershwin
Tři preludia (6')

Earl Wild / George Gershwin 
Etuda č. 7 „Fascinating Rhytm“ (2')

— Přestávka —

Sergej Rachmaninov
Moment musical e moll, op. 16, č. 4  
Étude-tableau g moll, op. 33, č. 8
Polichinelle, op. 3, č. 4 (11')

Petr Iljič Čajkovskij 
Meditace, op. 72, č. 5 (5')

Alexandr Skrjabin
Etuda fis dur, op 42, č. 4 
Etuda cis moll, op 42, č. 5 (6')

Milij Alexejevič Balakirev 
Islamej, op. 18 (8')

Účinkující

Olga Kern klavír

Fotografie ilustrujicí událost  Český spolek pro komorní hudbu • Olga Kern

Rudolfinum — Dvořákova síň

Účinkující

Olga Kern  klavír

Olga Kern

Olga Kern si vybudovala pozici jedné z předních klavíristek své generace. Narodila se do hudební rodiny a svou uměleckou kariéru raketově odstartovala (alespoň v USA) získáním zlaté medaile na slavné Mezinárodní klavírní soutěži Van Cliburna v texaském Fort Worthu, kterou obdržela jako první žena po více než padesáti letech. 

Je však laureátkou mnohých dalších mezinárodních soutěží, například na Concertinu Praga vyhrála v jedenácti letech, na Rachmaninově mezinárodní klavírní soutěži v sedmnácti. V roce 2016 působila jako předsedkyně poroty na sedmém ročníku Cliburnovy mezinárodní amatérské klavírní soutěže a na prvním ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Olgy Kern, kde zastává také pozici umělecké ředitelky. Mimo jiné pořádá mistrovské kurzy a od září 2017 působí na klavírní fakultě prestižní Manhattan School of Music. Ve stejném roce obdržela v newyorské metropoli Ellis Island Medal of Honor.

Mezi nedávné a nadcházející významné události patří mj. vystoupení s Minnesotským orchestrem, symfonickými orchestry Baltimoru, St. Louis, Dallasu, Palm Beach, Milwaukee, Austinu a Toleda, Islandským a Dublinským symfonickým orchestrem či turné po USA s Královským národním skotským orchestrem, Královskou filharmonií, Národní symfonickým orchestrem Ukrajiny, Ruskou národní filharmonií a Varšavskou filharmonií.

V sezoně 2017/2018 působila Olga Kern jako rezidenční umělkyně symfonického orchestru San Antonia a s Čínským národním orchestrem mladých se vydala na turné po Číně. V roce 2019 se řadou speciálních koncertů s Národním symfonickým orchestrem Washingtonu D.C. v Kennedyho centru podílela na oslavách 75. narozenin Leonarda Slatkina. Pro tuto a další sezony chystá recitály a koncerty v USA (Orford, Fort Worth, San Francisco, Dallas ad.) i v Evropě (Budapešť, Lisabon, Milán ad.) a také bude součástí poroty mnohých mezinárodních soutěží.

Z její obsáhlé diskografie jmenujme alespoň nahrávku Rachmaninových transkipcí a Variací na Corelliho téma (2004), která byla nominovaná na cenu Grammy, dále Brahmsovy variace (2007), Chopinovy sonáty č. 2 a 3 (2010), Čajkovského klavírní koncert s Rochesterskou filharmonií; CD s ruskými autory včetně děl M. A. Balakireva; živou nahrávku Chopinova klavírního koncertu s Varšavskou filharmonií; Rachmaninovy violoncellové sonáty se Sol Gabettou a CD s Brahmsovými a Šostakovičovými kvintety s Dali Quartet. Podílela se též na mnohých dokumentech, včetně oceněného filmu o soutěži Van Cliburn z roku 2001 „Playing on the Edge“, dále „They came to play“ a „Olga’s journey“.

Skladby


Olga Kern - program večera

Antonio Salieri byl na konci 18. století jedním z nejdůležitějších vídeňských muzikantů, zastával místo císařského dvorního kapelníka a na svém kontě měl téměř čtyřicet oper, z nichž mnohé slavily úspěch i za hranicemi hlavního města monarchie. Nesprávný výklad dějin hudby však Salierimu ukřivdil, a již v průběhu 19. století byl vykreslován spíše jako Mozartův úhlavní nepřítel, než jako vlivný a talentovaný autor. Ve skutečnosti se přitom tito skladatelé přinejmenším respektovali a Salieri po Mozartově smrti dokonce učil jeho syna. Ten přitom nebyl jediným významným Salieriho žákem: studoval u něj také Franz Schubert, Jan Nepomuk Hummel, nebo Ludwig van Beethoven (1770–1827), který si Salieriho velmi vážil. Věnoval mu například svoje Sonáty pro housle, op. 12, a v roce 1799 napsal Deset variací pro klavír na melodii z jeho opery Falstaff. Klasicistně průzračnou skladbu rámuje hravé Salieriho téma, jehož sekundové postupy a šestnáctinové figury se pro Beethovena stávají nosným materiálem i v rámci variační práce. Každá z variací je charakteristická jiným rytmem, nejrozsáhlejší z nich je pak poslední, brilantní variace, která jasně anticipuje návrat tématu.

Začátkem třicátých let 19. století chybělo jen málo, aby se Robert Schumann (1810–1856) stal úspěšným, vyhledávaným klavíristou. Osud to však zařídil jinak a skladatel si slibnou kariéru překazil neopatrným zacházením se strojkem na roztahování prstů. Pro klavír však komponovat nepřestal – a zejména v začátcích skladatelské dráhy se na tento nástroj zaměřil téměř výlučně. Schumann ve svojí tvorbě navazoval zejména na vídeňský klasicismus a na Franze Schuberta. Romantismus ale v jeho podání nabíral již jasnějších obrysů; posunoval tehdejší hranice harmonie a rozvolňoval formu. Cyklus Karneval, op. 9, se řadí k Schumannově rané tvorbě; autorův styl, smysl pro klavírní sazbu a schopnost jedinečného vykreslení charakterů je zde však již patrný. Mezi jednadvaceti skladbami převládají ty s vášnivým vyzněním, silnější dynamikou a akordickou fakturou, případně oktávovými sledy. Kontrastem jsou umírněnější části Eusebius nebo Aveu. Skladby nesou názvy po skladatelích, po důležitých ženách Schumannova života (Chiarina – tedy Clara Wieck a Estrella – jako pseudonym jeho tehdejší snoubenky), nebo po postavách ze Schumannovy publicistické činnosti (Eusebius a Florestan, kteří zastupují protiklad zasnění a impulzivních emocí). Schumann v cyklu užívá i kryptogramů: například tóny A-Es-C-H reprezentují začáteční písmena jeho jména. 

„Proč z vás má být druhý Ravel, když už je z vás první Gershwin?“ Těmito slovy prý usměrnil George Gershwina (1897–1937) sám Maurice Ravel, když jej mladý skladatel žádal o hodiny kompozice. Historie dává Ravelovi za pravdu: z Gershwina se stal mimořádně originální hudebník, který jako jeden z prvních naplno propojil postupy klasické hudby se specifiky jazzu. Jako zdatný klavírista přitom Gershwin komponoval i pro tento nástroj: populárním se stal Koncert pro klavír F dur, ale i krátký cyklus Tři preludia z roku 1926. Cyklus je lemován dvěma rytmickými kusy plnými energických synkop a tečkovaných rytmů. Prostřední, nejdelší preludium je lyričtější. Nad basovou linkou se zde odvíjejí melodie, jež evokují improvizaci, a sám Gershwin označil preludium za ukolébavku. Úplně jiný charakter má Etuda č. 7 „Fascinating Rhytm“. Pianista Earl Wild (1915–2010), známý svými transkripcemi pro klavír, zaranžoval na základě Gershwinových skladeb dva sešity Virtuózních etud. V tomto případě přetvořil Gershwinovu píseň z muzikálu Lady, Be Good!, a upravil ji do velmi efektní, jiskřivé podoby. 

Klavír byl dominantním nástrojem také v tvorbě posledního velkého romantika Sergeje Rachmaninova (1873–1943). Dnes večer uslyšíme tři kusy z různých Rachmaninových klavírních cyklů, které spojují především vysoké požadavky na technické i výrazové dispozice interpreta. Chronologicky začneme u Polichinelle: skladby z Rachmaninova prvního opusového klavírního cyklu Morceaux de fantaisie. Rachmaninov jej napsal v roce 1892, ještě jako student konzervatoře. Polichinelle, pojmenovaná po postavičce Pulcinelly z commedie dellʼarte, nabízí klavíristovi možnost ukázat se jak v hutných krajních úsecích, tak v melodičtějším prostředním dílu. Pouze o čtyři roky později vznikla šestice různorodých klavírních kusů pod názvem Moments musicaux, z něhož zazní čtvrtý kus s tempovým označením Presto: nejrychlejší a nejvirtuóznější skladba cyklu. Skladatel předepisuje brilantní figurace v levé ruce, v pravé rozvíjí naléhavé téma uvedené v terciích. Kontrastem k efektním kusům bude intimnější Étude-tableau, op. 33, č. 8. S výjimkou epizodického středního dílu zde autor pracuje s jednoduchou melodií a kontemplativními harmonickými postupy, výrazně formovanými chromatikou. Název tohoto cyklu z roku 1911 přitom odkazuje na Rachmaninovu inspiraci vizuálními vjemy – slovo „tableau“ znamená obraz a každá z etud tak měla být specifickým výjevem. 

Hned několik cyklů a sešitů pro sólový klavír nacházíme i ve tvorbě staršího ruského romantika Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893). K těm nejznámějším se řadí Roční doby nebo instruktivní Album pro mládež, pozornost ale zasluhuje i jeho poslední dílo pro sólový klavír, Osmnáct kusů, op. 72. Tyto charakteristické kusy skládal Čajkovskij na jaře roku 1892, simultánně s prací na Symfonii č. 6. Skladatel zde komponuje v intencích svého dřívějšího jazyka, odkazuje na Chopina či Schumanna, slyšíme ale i náznaky stylu, který později rozvinul Sergej Rachmaninov. Dílo přitom Čajkovskij zkomponoval za pouhých patnáct dní – motivací k pracovnímu nasazení mu byla nelehká finanční situace. Nejoblíbenějším kusem z opusu se stala Meditace, op. 72, č. 5. Skladbě dominují Čajkovského zpěvné melodie, jež v gradacích často zaznívají v oktávách. Navzdory názvu obsahuje skladba i vypjatější, intenzivnější úseky – ústí však do kody v nízké dynamice, s křehkými trylky v diskantu. 

Pro Alexandra Skrjabina (1872–1915) představovala jeden z nejdůležitějších zdrojů inspirace tvorba Fryderyka Chopina. Brzy však na Chopinově základě vyvinul zcela unikátní styl, díky němuž obohatil klavírní literaturu o velmi specifická a mnohdy náročná díla. Pro Skrjabinovu hudební řeč se stala dominantní složkou harmonie. Od klasických tonálních schémat se čím dále tím více vzdaloval a harmonii často používal spíše ve smyslu barvy. Tonální vztahy rozvolňoval i použitím kvartových akordů, příkladem je jeho mystický akord, jenž obsahuje všechny druhy kvart. Roli ve Skrjabinově estetice hrál také zájem o ezoteriku a mystično. Etudy, op. 42, z roku 1903 jsou zralým příkladem skladatelových kompozic pro klavír a ukázkou jeho vyspělého kompozičního stylu. Zatímco Etuda Fis dur č. 4 směřuje k chvějivému, impresionistickému vyznění, v dramatické Etudě cis moll č. 5 se autor obrací k Chopinovi a naplňuje ji sugestivními, figurativními pasážemi. 

Milij Alexejevič Balakirev (1837–1910) patřil k nejvýraznějším hybatelům usilujícím o vznik ruské hudební tradice. Společně s Musorgským či Rimským-Korsakovem byl Balakirev členem seskupení Mocná hrstka, které prosazovalo myšlenky národní hudby a nutnosti specificky ruského stylu. Jako zdroj ovšem těmto autorům nesloužila pouze hudba z okolí velkých měst, ale také folklor vzdálenějších oblastí. Tak vznikla i Islamej: velkolepá Balakirevova klavírní skladba, jež byla ve své době považována za nejnáročnější kus klavírní literatury. Kvůli „exotické“ inspiraci jí dal skladatel dokonce podtitul „orientální fantazie“. Balakirev napsal Islamej v roce 1869. Tematickým základem opusu se stala kavkazská taneční melodie, kterou skladatel slyšel během svých cest. Na této písni staví Balakirev temperamentní, rytmicky velmi pregnantní krajní díly, které od sólisty vyžadují mimořádnou zběhlost, rychlost a přesnost úhozu. Kontrastní téma v prostřední sekci skladby je pak údajně adaptací milostné písně krymských Tatarů. Islamej v premiéře uvedl Nikolaj Rubinstein, na repertoáru ji měl i největší klavírní virtuos 19. století Franz Liszt.