Jan Novák
Canti natalizi & Adeste fideles, z kantáty Invitatio pastorum
O osm let později než Britten se narodil Jan Novák, muž všedního jména, jehož osud a osobnost ovšem vůbec všední nejsou. Jako všichni Češi této generace byl neblaze ovlivněn dvěma diktaturami. První, nacistická, přerušila jeho studium skladby, klavíru a dirigování na konzervatoři v Brně dvouletým nuceným pracovním nasazením v Německu; druhá, komunistická, omezovala jeho tvůrčí a lidskou svobodu a donutila ho po vojenské agresi nestydatě vydávané za „bratrskou pomoc“ navždy opustit znásilněnou vlast. S domovem se rozloučil kantátou pro smíšený sbor a orchestr na vlastní text Ignis pro Ioanne Palach (1969). Během krátkého nadechnutí mezi těmito dvěma diktaturami stihnul Novák vyjet na stipendium do Spojených států, kde studoval u Aarona Coplanda a Bohuslava Martinů. Zpět do Československa se vrátil 25. února 1948…
Byla to cesta proti proudu času, pro mladou mysl navyklou svobodnému životu za mořem obtížně přijatelná. Dříve než s rodinou emigroval fyzicky – do dánského Århusu, italského Rovereta a posléze německého Neu Ulmu – emigroval před vládou lůzy vnitřně. Obranou proti požadavkům lidovosti a angažovanosti mu bylo uchýlení se do noblesního světa antické poezie a literatury. Jan Novák latinsky plynně hovořil, do latiny překládal (mj. moravskou lidovou poezii) i psal vlastní básně. Je také autorem spisu Musica poetica Latina: de versibus latinis modulandis, který jako instruktivní literatura výborně slouží všem, kdo chtějí zhudebňovat latinské texty. Latina je jediným jazykem, na který komponoval, latinsky jsou všechny jeho skladby také nazvány.
Podobně jako mladý Britten, i Novák se zpočátku v Brně živil komponováním filmové hudby a hudby k rozhlasovým hrám. Oba skladatelé měli i podobný vztah k dobově populárním avantgardním skladebným technikám, jak vyplývá přímo z Novákova vyjádření: „Při rozdělování skladatelů na novátory a básníky se spíše počítám k těm druhým než k těm prvním, z čehož vyplývá, že spíše hledám krásu, než abych se pokoušel o novoty.“
Obě dnes uváděné Novákovy skladby, Canti natalizi (Vánoční zpěvy) pro čtyřhlasý smíšený sbor na různé texty (1970) a závěrečný oslavný hymnus Adeste fideles z malé vánoční kantáty Invitatio pastorum (Vyzvání pastýřů na cestu) pro sóla a šestihlasý sbor na texty křesťanských hymnů a Carmina burana (1971) pocházejí z období, kdy Novák našel nový domov v italském Roveretu. V roce 1971 zde založil sbor Voces Latinae, který se pod jeho vedením začal takřka výhradně věnovat provádění neliturgické sborové tvorby na latinské texty, často Novákem přímo komponované. Vystoupení sboru se při zvláštních příležitostech odehrávala v klasickém odění starověkého Říma – v bílých tógách a s vavřínovými věnci na hlavách. Orchestrální díla v tomto období stojí v pozadí. Svou roli v tom nepochybně sehrála malá naděje na jejich provedení, jak dokládá i zmínka v dopise Jana Nováka Evženu Zámečníkovi z roku 1971: „Je to s náma špatné, času čím dál míň, dělám jak vůl, ale pro samý voloviny se zatím k tý symfonii nedostanu. Taky ovšem nerad píšu s beethovenovsko-smetanovským komplexem, tj. že neuslyším věci, který píšu.“ Nový domov v Roveretu se přes nesmírnou vstřícnost zdejších obyvatel ukázal být pro Novákovy jen dočasným řešením. V roce 1977 se celá rodina přestěhovala do Německa. Zde, v Neu Ulmu, Novák 17. listopadu 1984 zemřel.