Český spolek pro komorní hudbu • Emerson String Quartet

Smyčcový kvartet Es dur č. 1, op. 12, Felixe Mendelssohna Bartholdyho je dílem dvacetiletého skladatele, který sice prožil krátký život, zato však od dětství vrchovatě naplněný hudbou. U jiných autorů by se taková skladba snadno dala označit za juvenilii, u Mendelssohna je to poněkud zavádějící. Typickým studijním dílem pro obsazení smyčcového kvarteta bylo jeho dvanáct fug, které komponoval ve dvanácti letech během studií u Carla Friedricha Zeltera. Dvě nejznámější skladby ze svého raného období, totiž Oktet pro smyčce Es dur, op. 20, a předehru k Shakespearovu Snu noci svatojanské, op. 21, vytvořil jako šestnáctiletý a sedmnáctiletý mladík. Zjednodušeně řečeno: Mendelssohn začal komponovat brzy a vyzrával rychle.

Kromě velkého talentu měl podporu svých bohatých, kultivovaných rodičů a díky tomu se mohl rozvíjet pod vedením několika klavírních pedagogů a skladatelů, naposledy Ignaze Moschelese. Na univerzitě v Berlíně si rozšířil vzdělání v estetice, filozofii umění, ale i v přírodních vědách či historii (1827–1829), cestoval, navazoval kontakty, vystupoval jako dirigent a klavírista. Z roku 1829 pochází také jeho první smyčcový kvartet. Byl dokončen v Londýně, během Mendelssohnovy cesty do Británie a Skotska, a odráží tehdejší skladatelovo šťastné období. V kvartetu je použita cyklická forma, propojení vět týmiž tématy. První věta začíná pomalým úvodem, který podle některých badatelů upomíná na Beethovenův Smyčcový kvartet Es dur, op. 74, snad jako pocta obdivovanému, v roce 1827 zemřelému skladateli. Navazuje Allegro v sonátové formě. Druhá věta (Canzonetta) je osvěžující svou jednoduchostí i melodičností, kontrastem dvou hybných hlasů nad (nebo pod) prodlevou hlasů zbývajících, vtipná v použití pizzicata a staccata. Krátká pomalá věta (Andante espressivo) bývá přirovnávána k písni. Závěrečnou větu v rychlém 12/8 taktu završil autor hudebním materiálem z věty první a stmelil tak celý kvartet do jednoho celku. Romantický, elegantní, bezproblémový, kantabilní: takové přívlastky provázejí Mendelssohnův kvartet op. 12.

Druhý ze slavných hamburských rodáků, Johannes Brahms, napsal pouze tři smyčcová kvarteta: dvě pod opusovým číslem 51 a třetí, Smyčcový kvartet B dur, op. 67. Mnohem četnější je jeho komorní tvorba s klavírem. Brahmsův respekt před smyčcovým kvartetem jakožto hudebním žánrem, jak ho reprezentovali například Ludwig van Beethoven nebo Joseph Haydn, dosáhl takové míry, že údajně dvacet svých pokusů o smyčcový kvartet zničil, než přijal zmíněná tři díla. Kvartety c moll a a moll z opusu 51 připravil k tisku v roce 1873, o dva roky později, během letního pobytu v Ziegelhausenu, vznikl jeho Smyčcový kvartet B dur, op. 67. Brahms tehdy dospěl zhruba doprostřed svého tvůrčího života, stal se uměleckým ředitelem vídeňské Gesellschaft für Musikfreunde (1872–1875) a natrvalo se přestěhoval do Vídně. V letních měsících vyjížděl do klidnějších míst, aby mohl soustředěně komponovat, například do Tutzingu v Bavorsku, k Curyšskému jezeru nebo právě do Ziegelhausenu u Heidelbergu. Kvartet věnoval svému příteli profesoru Theodoru Wilhelmu Engelmannovi, amatérskému violoncellistovi z Utrechtu – a s humorem sobě vlastním mu doporučil, aby přešel na violu, protože ta, na rozdíl od violoncella, má v kvartetu krásné něžné pasáže. Profesorova manželka Emma, rozená Brandes, byla vynikající klavíristkou, takže není divu, že dům Engelmannových velmi často hostil Brahmse, Claru Schumannovou i další jejich hudební přátele.

Ve stejné době jako na třetím kvartetu pracoval Brahms na své dlouho připravované Symfonii č. 1 c moll, op. 68, kterou po čtrnácti letech od počátečních skic dokončil v roce 1876. Optimisticky laděný kvartet představoval podle jeho vyjádření vítané tvůrčí odlehčení. Brilantní skladba začíná vtipnou rychlou větou se střídajícím se 6/8 a 2/4 taktem. Druhá věta dává prostor prvním houslím, které přinášejí působivou vroucí kantilénu (s neméně působivými „barokními“ vstupy). Na ni navazuje třetí věta, kde nebývale důležité místo zaujme viola, pojatá téměř jako sólový nástroj. Vše završuje poslední věta s variacemi. Skladba byla poprvé provedena 30. října 1876 v Berlíně Joachimovým kvartetem, a to ještě z autografu, před tištěným vydáním, které realizoval berlínský nakladatel Fritz Simrock.

V pomyslném srovnání Mendelssohn – Brahms – Dvořák jednoznačně vede se čtrnácti smyčcovými kvartety a několika dalšími skladbami pro toto obsazení Antonín Dvořák. V době, kdy Brahms zkomponoval svůj třetí kvartet, zažádal Dvořák poprvé o státní stipendium – a jak je známo – úspěšně svou žádost zopakoval i v následujících letech. Brahms byl jedním z hodnotitelů žádostí a od té doby ho s Dvořákem pojila vzájemná úcta a přátelství. Smyčcový kvartet As dur, op. 105 (B.193), z roku 1895 ovšem patří do Dvořákova vrcholného období, po něm se již věnoval jen hudbě programní a operám. Třináctý G dur kvartet, op. 106, a čtrnáctý As dur, op. 105, tvoří dvojici skladeb, které vznikaly v podstatě jedna přes druhou a byly dokončeny jen s malým časovým odstupem v prosinci 1895. Skicu k opusu 105 si Dvořák zaznamenal ještě v New Yorku na konci svého amerického pobytu, nicméně z ní nakonec zachoval pouze expozici první věty a počínaje provedením napsal hudbu novou. Smyčcový kvartet As dur odráží skladatelovu radost z návratu do Čech: jak se Dvořák svěřoval v dopisu Aloisu Göblovi, on i celá jeho rodina „se cítí nevýslovně šťastni“, konečně spolu a doma.

První větu otevírá krátký kontrapunktický úvod v as moll (Adagio ma non troppo), rychle se však překlopí do durového zpěvného hlavního tématu a rytmicky výrazného tématu vedlejšího (Allegro appassionato). Druhou větu pojal Dvořák jako scherzo v třídílné formě A-B-A. Třetí věta vyzařuje náladu plnou pohody, kterou ani mollová vážnější střední část nemůže porušit. Kvartet, v němž se zúročuje Dvořákova až marnotratná melodická invence i bezprostřední muzikálnost a kompoziční mistrovství, končí jásavým Allegrem. Očekávání, vkládaná do Dvořákových nových skladeb, byla samozřejmě velká jak ze strany nakladatele Simrocka, tak interpretů a posluchačů. Proto ještě před vydáním v létě 1896 zazněl Smyčcový kvartet As dur soukromě v Hudebním klubu v Platýzu (16. dubna 1896) a velmi brzy ho nastudovala také zahraniční sdružení, jako například Rosé-Quartett nebo Dannreuthers Quartet. V Českém spolku pro komorní hudbu s ním poprvé vystoupilo České kvarteto 21. ledna 1897.

Sezona 2022/2023 je pro Emerson String Quartet po více než čtyřech dekádách na pozici jednoho z nejlepších světových komorních ansámblů tou poslední. Kvarteto má na svém kontě více než třicet oceňovaných nahrávek a získalo devět cen Grammy (včetně dvou za nejlepší album), třikrát Gramophone Award, Avery Fisher Prize a také cenu Musical America pro ansámbl roku. Hráči Emerson String Quartet dokazovali, že smyčcové kvarteto má i v dnešní době stále co říci, a proto objednávali a premiérovali díla dnešních předních tvůrců při spolupráci s nejlepšími sólisty, z nichž jmenujme alespoň jména jako Renée Fleming, Barbara Hannigan, Jevgenij Kissin, Emanuel Ax, Mstislav Rostropovich, Yefim Bronfman a André Previn.

V závěrečné sezoně probíhají rozlučkové koncerty napříč severní Amerikou a Evropou včetně sanfranciského Herbst Theater, chicagské Orchestra Hall, torontské Royal Conservatory of Music, vídeňského Musikvereinu, pražského Rudolfina či londýnského Southbank Centre s dokončením skvěle přijímaného cyklu Šostakovičových kvartetů. Následně se kvartet vrátí domů do New Yorku (Lincoln Center, Carnegie Hall). Úplně poslední představení proběhne v říjnu 2023 v New York City a bude natáčeno pro účely dokumentu v režii Tristana Cooka.

Rozsáhlá diskografie kvarteta sestává z Beethovenových, Mendelssohnových, Brahmsových, Bartókových, Webernových a Šostakovičových kvartetů, dále pak z dvojitých či vícenásobných CD hlavních děl Haydna, Mozarta, Schuberta a Dvořáka. V poslední sezoně uskupení natočí Schönbergův Kvartet č. 2 s Barbarou Hannigan (plánované vydání letos), a nahrávání bude zdokumentováno krátkým filmem Mathieuho Amalrica.

Emerson String Quartet byl založen v roce 1976 v New Yorku a jedná se o jedno z prvních kvartet, jehož houslisté se střídají na pozici prvních houslí. Ansámbl, jehož název je poctou americkému básníku a filozofovi Ralphu Waldu Emersonovi, se snaží skloubit náročný koncertní program s činností pedagogickou a působí jako rezidenční kvarteto na univerzitě Stony Brook.

Na jaře roku 2016 udělila State University of New York Philipu Setzerovi a Lawrence Duttonovi titul “Distinguished Professor”; Eugenu Druckerovi a Paulu Watkinsovi později titul “Honorary Distinguished Professor”. Členové kvarteta rovněž drží čestné doktoráty z Middlebury College, College of Wooster, Bard College a University of Hartford. V lednu 2015 skupina obdržela Richard J. Bogomolny National Service Award, nejprestižnější americké ocenění v daném oboru, jako projev uznání za zásluhy a dlouhotrvající příspěvek k rozvoji komorní hudby.