Český spolek pro komorní hudbu • Peter Jarůšek, Veronika Jarůšková, Dalibor Karvay

Konzervatoř v Petrohradě vystudoval o šedesát let dříve než Šostakovič také nejvýznamnější z ruských hudebních romantiků Petr Iljič Čajkovskij. Jeho cesta k hudbě však nebyla přímočará. Chodil nejprve na právnickou školu a poté vykonával místo právníka ve státních službách. Jeho srdce a nesporný talent jej však neustále táhly k hudbě, a tak se záhy začal vzdělávat u Antona Grigorjeviče Rubinštejna na konzervatoři v tehdejším hlavním městě Ruska. Po absolutoriu nastoupil na základě doporučení svého učitele jako pedagog na moskevskou konzervatoř, kterou vedl Rubinštejnův bratr Nikolaj. Učitelské působení ovšem Čajkovskému nepřinášelo radost, bylo pouze prostředkem materiálního zajištění začínajícího skladatele, který na zasloužený úspěch teprve čekal. Od roku 1876 mu však finanční podpora mecenášky Naděždy Filaretovny von Meck umožnila plně se věnovat kompozici i provádění svých děl. V této době vznikly jeho nejslavnější skladby, kterými si brzy vydobyl uznání v Rusku i v Evropě: balety Labutí jezero (1876), Šípková Růženka (1889), opery Evžen Oněgin (1878), Piková dáma (1890) a řada dalších orchestrálních, komorních i vokálních děl. Čajkovskij navštívil se svými skladbami opakovaně i Prahu (1888, 1892), kde se spřátelil se svým vrstevníkem Antonínem Dvořákem.

Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“ pochází z roku 1890 a je tedy Čajkovského pozdní skladbou. Jedná se o jediný smyčcový sextet tohoto autora. Čajkovskij jej věnoval petrohradské Společnosti pro komorní hudbu jako poděkování za udělení čestného členství. Podtitul „Suvenýr z Florencie“ nese dílo proto, že jej skladatel začal psát při návštěvě tohoto italského města, kde rovněž komponoval operu Piková dáma. Jde o typickou skladbu pozdně romantického slohu, která má strukturně i svou délkou velmi blízko k Čajkovského symfoniím. První věta je psána v sonátové formě a začíná bezprostředně hlavním tématem. Zpěvná pomalá druhá část obsahuje kontrastní a výrazně dynamicky odstíněný střední díl a ústí do hymnického závěru. Allegretto moderato třetí věty pak obsahuje typické ruské nápěvné prvky a dílo končí rozverným finále s kánonově vedenými hlasy a pro Čajkovského typickou rozsáhlou codou.

Slovenský houslista Dalibor Karvay začal hrát na housle ve třech letech pod vedením svého otce, později vystudoval konzervatoř v Žilině (Bohumil Urban) a ve Vídni (Boris Kuschnir). Je vítězem mnoha mezinárodních soutěží, mezi něž patří Young Musicians meeting v Córdobě (1996), soutěž Tibora Vargy (2003) a soutěž Davida Oistracha v Moskvě (2008), a také držitelem ceny Eurovision Grand Prix „Mladý hudebník roku 2002“ a ceny „New Talent“ (International Tribute of Young Interpreters 2005).

Kromě své aktivní koncertní kariéry vyhledávaného sólisty i komorního hráče je Karvay od roku 2014 pedagogem na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien a od roku 2020 koncertním mistrem Vídeňských symfoniků.

Dalibor Karvay hraje na vzácné housle „ex Benecke“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1694, které má zapůjčené od Österreichische Nationalbank. Jeho dlouhé a poctivé hledání ideálního nástroje bylo zachyceno ve filmu Stradivari – Search for Perfection.

„Geniální ukázka umění hry na housle,“ komentoval koncertní prezentaci Fedora Rudina deník Kölner Stadt-Anzeiger. Tento umělec, ověnčený mnoha mezinárodními cenami, mezi které patří například přední místa na soutěžích Premio Paganini nebo George Enescu International Competition, se do mezinárodního povědomí dostal jako koncertní mistr Vídeňských filharmoniků. Nyní je Rudin díky své nevyhraněnosti a širokému repertoáru považován za jednoho z nejvšestrannějších sólistů své generace. 

Tuto sezónu jako sólista debutuje s Bournemouthským symfonickým orchestrem, Norským rozhlasovým orchestrem, Filharmonií jižního Dánska nebo s PKF—Prague Philharmonia. Své závazky má též jako operní i koncertní dirigent.

Fedor Rudin se narodil v Paříži a studoval v Kolíně nad Rýnem, Salcburku, Grazu a Vídni, kde nyní s rodinou žije. Hraje na housle z dílny Lorenza Storioniho (Cremona, 1779), které mu zapůjčil fond Deutsche Stiftung Musikleben v Hamburku.

Marek Zwiebel studoval hru na housle na konzervatoři v Košicích a na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni; dále pokračoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a na Hochschule v Lucernu. Během studií získával zkušenosti ve Slovenském komorním orchestru. Je spoluzakladatelem smyčcového kvarteta Zwiebel Quartet, kde působil v letech 2001–2008. Následně byl v letech 2008–2012 členem souboru Quasars Ensemble, se kterým vystupoval na řadě hudebních festivalů. Jako sólista koncertně spolupracoval s mnohými významnými světovými orchestry a dirigenty (Anu Tali, Neeme Järvi, Zsolt Nagy, Kevin Griffiths ad.).

Od roku 2012 je členem souboru Pavel Haas Quartet, se kterým koncertuje po celém světě ve spolupráci například s Borisem Giltburgem, Denisem Kozhukhinem, Maximem Rysanovem, Belcea Quartet, Quartetto di Cremona, Dover Quartet a dalšími. Pavel Haas Quartet získal řadu ocenění za své nahrávky (Gramophone Award, BBC Award a Classic Prague Award).

Pavel Nikl absolvoval obor hra na violu u Zdeňka Nováka na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a poté na Akademii múzických umění v Praze u Jana Pěrušky a Milana Škampy. Během studia se zúčastnil několika mistrovských kurzů (Semmering – cena za nejlepší provedení děl B. Bartóka a B. Martinů) a obsadil přední místa na mezinárodních soutěžích (např. soutěž konzervatoří ČR, Beethovenův Hradec, mezinárodní soutěž J. Brahmse v Pörtschachu).

Jako sólista spolupracoval s PKF – Prague Philharmonia, filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, Moravskou filharmonií Olomouc, Severočeskou filharmonií Teplice, Jihočeskou filharmonií České Budějovice a dalšími. V roce 2002 se těžiště jeho činnosti přeneslo ke komorní hře. Je jedním ze zakládajících členů smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet, které si za dobu své existence získalo velké mezinárodní uznání za koncertní i nahrávací činnost.

Pavel Nikl se věnuje i pedagogické činnosti a v rámci aktivit kvarteta se podílel na mistrovských kurzech na univerzitách v Evropě, USA i Austrálii. Od roku 2016, po ukončení dráhy violisty v Pavel Haas Quartet působí jako profesor violy a komorní hry na konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Se souborem však nadále velmi úzce spolupracuje: kromě nahrávky Dvořákových kvintetů, která obdržela Gramophone Award 2018, s ním příležitostně koncertuje. Jakožto zkušený komorní hráč je zván ke spolupráci s dalšími špičkovými hudebníky (Gil Shaham, Gerhard Oppitz, Kian Soltani, Josef Špaček, Michaela Fukačová, Fedor Rudin aj.). Zasedá také jako člen národních i mezinárodních soutěžních porot.

Simone Gramaglia je všestranným instrumentalistou a intelektuálně založeným umělcem. Snaží se skloubit svou vášeň pro hudbu, filozofii a literaturu s nabitým kalendářem aktivního hudebníka (jako sólista i komorní hráč), pedagoga (Accademia Walter Stauffer v Cremoně, konzervatoře v Janově a Bari) a uměleckého ředitele (letní mistrovské kurzy Music With Masters, mezinárodní iniciativa Le Dimore del Quartetto, mezinárodní cena komorní hry Filippa Nicosii).

Jako zakládající člen Quartetto di Cremona se Gramaglia zaníceně věnuje komorní hře. Vystoupil již s řadou umělců či ansámblů, jako jsou například Luigi Attademo, Pavel Haas Quartet nebo Emerson String Quartet, a představil se ve světově nejprestižnějších koncertních sálech (Lincoln Center, berlínský Konzerthaus, Wigmore Hall, Concertgebouw atd.).

Violu začal Simone Gramaglia studovat až v šestnácti letech – předtím se věnoval hře na klavír a zobcovou flétnu. Nyní hraje na violu z dílny Gioacchina Torazziho ca z roku 1680, ale byl také jediným italským violistou, který měl možnost hrát na violu „Paganini“ Antonia Stradivariho.

Michaela Fukačová se prosadila mezi světovou elitu už v 90. letech minulého století, kdy debutovala v řadě metropolí jako Londýn, Paříž, Kodaň, Berlín, New York nebo Tokio s předními orchestry a dirigenty. Raketový start umožnily rychle za sebou jdoucí úspěchy v prestižních soutěžích (Pražské jaro, Čajkovského soutěž v Moskvě, soutěže W. Naumburga v New Yorku ad.).

Absolventka brněnské konzervatoře, Akademie múzických umění v Praze, Královské konzervatoře v Kodani, rozvíjela dále svůj mimořádný talent v Londýně, Sieně a Los Angeles, včetně soukromých studií u M. Rostropoviče.

Přestože už řadu let žije v Dánsku, zůstává v kontaktu s českým kulturním prostředím (spolupráce s Josefem Sukem, Ivanem Klánským či zdejší pedagogická činnost). Kromě základních děl světové violoncellové literatury se s nadšením ujímá opomíjených skladeb starých mistrů nebo naopak nejčerstvějších novinek (Gramophone award za nahrávku Liebersonova koncertu „Six realms“).

Je držitelkou Ceny dánské kritiky a čestnou členkou nejstarší dánské akademie v Sorø. Hraje na italský nástroj Carla Tononiho z roku 1726.