Společný orchestr žáků základních uměleckých škol a hráčů České filharmonie

Společný orchestr vzniká ve spolupráci České filharmonie a Asociace základních uměleckých škol (AZUŠ ČR) už od roku 2014. Pravidelně ho tvoří na šest desítek žáků ZUŠ a necelá třicítka filharmoniků. Od ledna do června se potkávají na přípravných zkouškách. Pod vedením dirigenta Petra Altrichtera a jeho asistentů – Ladislava Ciglera a Dominika Pernici – objevují mladí hudebníci nástrahy jednotlivých partů, ale zažívají také nadšení ze souhry. Inspirací a oporou na jejich hudební cestě jsou jim jejich pedagogové ze ZUŠ a samozřejmě také filharmonici. Mladí muzikanti mají možnost „sehrát“ se a spřátelit i mimo zkouškový čas.

A jak zkušenost v projektu vnímali účastníci minulých ročníků?

„Na začátku nám řekli, že budeme hrát věci z pohádek. Ale to, že tady takovou menší pohádku prožijeme i my, to nám nikdo neřekl. Zažila jsem něco, co už se asi nikdy nezopakuje. Poznala jsem plno nových lidí a z mnohých se stali mí přátelé, se kterými můžu sdílet radost z hudby. V každé pohádce se ovšem najde nějaká zápletka. Někdy mám pocit, že jsme měli chuť to každý mnohokrát vzdát. Ale naštěstí to ani jeden z nás z lásky k hudbě neudělal. Než jsme měli první zkoušku s panem Altrichterem, báli jsme se. Ovšem už od začátku našeho setkání jsme zjistili, že naše obavy byly zcela zbytečné. Pan dirigent ve mně probudil neskutečnou vášeň ke skladbám, které hrajeme, a dokázal ve mně vypěstovat ještě větší muzikálnost a lásku k hudbě, než jakou jsem doposud měla. Pohádky většinou končí dobře, tak doufám, že ta naše nikdy neskončí, a koncert, který je jen konec tohoto celoročního programu, dobře dopadne.“

„Až teď mi došlo, že je dobře, když poznáme spoluhráče. Člověk si říká, že je to jen na rok, pár zkoušek. Jde přece o to nacvičit skladby a odehrát koncert. Ale možná že i vytvoření přátelské veselé atmosféry, kdy bereme ostatní na vědomí, pomáhá při hře. Uvědomíme si, že v tom nejsme sami, že to není o jediném člověku, ale o práci všech.“

„Blížíme se do cíle téhle společné a tak úžasné plavby. Tahle cesta mě obrovsky posunula, utvrdila mě, že pluji po správné vlně, a zanesla mě do mého snu. Obrovská vděčnost patří spolusedící kapitánce houslového oddílu, která mně – ale i ostatním námořníkům – podávala záchranný kruh, opravovala sítě a občas i vytahovala z podpalubí. Bylo to krásné a rozhodně toho nebylo dost!“