Romantik, jehož dílo promlouvá k srdci svou lyrikou. České národní prvky mistrně propojil s vlivy francouzského impresionismu, čímž jeho díla získala nezaměnitelný ráz. Jeho hudba prodchnutá láskou k vlasti nesoucí se pod křídly národního obrození je živoucí součástí české hudební kultury.
„Došel jsem k přesvědčení, že v hudbě největší cenu má melodie.“
Zdeněk Fibich se narodil 21. prosince 1850 v myslivně poblíž Všebořic u Dolních Kralovic. Jeho otec Jan Fibich byl lesníkem a matka Marie Fibichová, rozená Römischová, pocházela z Vídně. Rodina tak žila ve dvojjazyčném prostředí, což pro malého Zdeňka znamenalo, že vyrůstal obklopen jak češtinou, tak němčinou. Dětství prožil uprostřed hlubokých lesů, které pro něj byly celoživotní inspirací, která se promítá například do jeho Symfonie č. 1.
Rodina Fibichů byla dlouhodobě spjata s lesnictvím a službou u šlechtického rodu Auerspergů, zatímco matčina rodina se zabývala textilní výrobou ve Vídni, kde otec Marie vlastnil nevelkou továrnu. Byla to právě matka, která přivedla syna k hudbě, jakmile se u něj objevil vrozený talent. Měla moc ráda hudbu a vůbec jakoukoliv kulturu a když byl Fibich malý, vyprávěla mu příběh podivuhodného Čarostřelce z opery Carla Maria Webera.
Do rodiny patřili dva světově známí hudební umělci. Klavírista a skladatel Alexandr Dreyschock, který se později mimo jiné stal profesorem petrohradské konzervatoře a carským dvorním klavíristou. Zasloužil se i o Smetanovu kariéru - dopomohl mu k místu ředitele Společnosti pro klasickou hudbu v Göteborgu. Druhým zvučným jménem byl Raimund Dreyschock, který vyučoval houslím na konzervatoři v Lipsku a od roku 1850 působil jako koncertní mistr v orchestru lipského Gewandhausu.
Práce otce vyžadovala časté stěhování, což znamenalo, že Fibichovi žili například ve Švihově nebo později v Libáni u Nasavrk, kam se přestěhovali v roce 1857.
V roce 1859 došlo k velké změně, když Fibich odešel studovat na Öffentliche Knaben-Hauptschule ve Vídni. O Zdeňka se tam pravděpodobně starali jeho prarodiče z matčiny strany. Studoval na škole, která byla založena právě toho roku, takže patřil mezi její první žáky, dokonce byl přijat hned do 2. třídy.
Po třech letech ve Vídni pokračoval na Malostranském gymnáziu v Praze, kde studoval německy a zároveň byl žákem hudebního pedagoga Zikmunda Kolešovského.
V roce 1861 s rodinou cestoval z Vídně do Terstu. Projíždka přes Alpy po nově otevřené Jižní dráze zažehla ve Zdeňkovi celoživotní lásku k těmto velehorám. Cestování bylo běžnou součástí rodinného života, což Fibich popisuje ve svém raném literárním dílku Cestopis jízdy do Terstu.
Jeho první umělecké pokusy tedy nebyly hudební, nýbrž literární.
Do Lipska ke strýcovi Raimundovi ho poslali v roce 1865, aby tu nastoupil na konzervatoř. Věnoval se zde studiu skladeb Johanna Sebastiana Bacha a získal silný osobní vztah k dílu Roberta Schumanna. Údajně právě studium Bachových skladeb jej utvrdilo v tom, že chce dělat jen hudbu.
Od svých dvaceti let se tak věnuje pouze hudbě a i libreta si navzdory svému nespornému literárnímu talentu vždy nechává psát.
Vzorem mu ovšem nebyli jen Bach a Schumann, ale také Carl Maria von Weber, zejména opera Čarostřelec, jejíž příběh mu v dětství převypravovala matka. Fibich celý děj převáděl do Všebořické do myslivny a do „jejich“ lesa.
V Lipsku nechtěl již nadále setrvávat, neboť měl pocit, že město začalo stagnovat a stávalo se konzervativním. Odešel tedy do Paříže jako učitel klavíru a klavírista. Mnoho času strávil v Louvru, kde se seznámil s výtvarným uměním, které si velmi oblíbil. Smysl pro malbu pak uplatnil i ve své hudební tvorbě.
Poslední studijní zastávkou byl Mannheim, kde studoval u ředitele opery Vincenze Lachnera.
Mezi nejdůležitější události tohoto období patří setkání s hudbou Richarda Wagnera, ke kterému došlo po návratu zpět do vlasti, do Prahy, v roce 1871.
Mladý Fibich se zařadil umělecky, esteticky i lidsky po bok Bedřicha Smetany a Otakara Hostinského.
Bedřích smetana
Skladatel
Mladý estetik Hostinský uveřejnil v Hudebních listech stať o Richardu Wagnerovi. Fibich po celý život hájil tuto tvůrčí linii moderní opery a dramaturgie proti útokům a obviňování z „wagnerianismu” a „hudebních výstředností”. Stoupenci tohoto směru byli prohlašováni za radikální, wagnerianismus hluboce zasahoval do uměleckých i společenských konvencí.
Jedná se o označení hudebních zásad dramatu Richarda Wagnera, které působily na vývoj české opery v 19.století. Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich si z těchto zásad brali pouze některé myšlenky, zejména tu, že opera by měla být divadlem, a nikoliv předvedením ariíí několika zpěváků.
Právě v tomto ovzduší začal Fibich komponovat své první symfonické básně Othello. I v tom lze najít analogii s dílem Bedřicha Smetany, stejně jako v jednom z prvních zhudebnění české látky z tehdy nesmírně aktuálního Rukopisu královedvorského – symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk. Praha sedmdesátých let 19. století byla ve znamení probouzejícího se českého národního cítění, které se odráželo i v kultuře.
V srpnu 1869 letech se Fibich také seznámil na svém prázdninovém pobytu v Jilemnici s rodinou mlynáře Josefa Hanuše. Dokonce se říká, že složil několik skladeb, které odpovídaly hlasovému rozsahu Hanušových, například Zastaveníčko pro soprán, tenor a bas.
Fibich se nakonec 20. 2. 1873 s dcerou mlynáře, nejmladší Růženou, oženil. V roce 1873 kvůli nedostatku práce v Praze společně odjeli do Vilniusu, kde Fibich získal místo učitele sborového zpěvu a to hned na pěti školách. Zde se narodila i jejich dvojčata Richard a Elsa. Bohužel syn Richard zemřel v den narození a velké zdravotní komplikace se nevyhnuly ani Else. Růženina sestra Anna, která do Vilniusu přijela vypomoci se starostí jak o Elsu tak Růženu, nakonec v zahraničí zemřela.
Zdravotní situace jeho ženy se také prudce zhoršila, a tak se Fibichovi vrátili do Prahy, kde Růžena v říjnu 1874 zemřela na plicní onemocnění.
O rok později se Fibich na přání zesnulé Růženy oženil s její sestrou Betty Hanušovou.
Betty Fibichová, rozená Barbora Hanušová, byla operní zpěvačkou. Právě ona zapěla první tóny Smetanovy Libuše při zahajovacím představení Národního Divadla.
Ladislav Novák ve své knize zmiňuje:
„Říkávalo se o ní, že byla specialitou Národního divadla. A tou také byla svým nádherným altem, ojedinělým v souboru české opery až na dobu přítomnou, neboť žádná z altistek Národního divadla ji hlasově dosud nepřekonala, ba ani nedostihla.“
Po návratu do Prahy se Fibich věnoval komponování, dirigování a pedagogické činnosti. Stal se druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, podílel se na tvorbě scénické hudby a v letech 1878 - 81 vedl sbor ruského pravoslavného chrámu.
Manželský pár zasahuje smrt Elsy, dcery z předchozího manželství, jejíž ztrátu o něco zmírní narození syna Richarda.
Z tohoto období pocházejí díla trvalé umělecké hodnoty, kterými si Fibich získal respekt a která určila další umělecký vývoj: symfonická báseň Toman a lesní panna, či koncertní melodram Štědrý den.
Fibichovi byla cizí vyhraněná nacionální či slovanská stanoviska, neuzavřel se pouze do oblasti českoslovanských námětů, v tom ho posilovalo i rozvíjející se přátelství s lumírovcem Jaroslavem Vrchlickým, na jehož základě složil Jarní romanci.
Fibich dospěl k rozhodnutí naplno se věnovat skladbě. Plat do rodiny přinášely jeho soukromé vyučovací hodiny. V tomto období vznikl i koncertní melodram s orchestrem Vodník.
Fibich se rozhodl pro svůj dosud nejodvážnější umělecký čin ve spolupráci s Otakarem Hostinským, který přeložil a upravil hru Friedricha Schillera. Jejich cílem bylo vytvořit vzornou a stylově čistou hudební tragédii bez operních konvencí a kompromisů.
Opera Nevěsta messinská byla komponována v letech 1882–83 a v konkurzu vypsaném Sborem pro zřízení Národního divadla v roce 1883 získala první cenu v oboru vážné opery. Premiéra se konala v Národním divadle v roce 1884 a part knězny Iaabelly obsadila Fibichova žena Betty.
Oproti získané ceně ale nebyla širokým publikem přijata příznivě, opera byla označována za německou, nezáživnou a chladnou. Fibich byl varován před spoluprací s Hostinským a i v devadesátých letech byla jeho tvorba vztahována k Nevěstě messinské a wagnerianismu.
Přestože publikum dodnes Nevěstu messinskou plně nepřijalo a i sám Fibich o ní pochyboval, na konci svého života ji rehabilitoval.
Toto třetí Fibichovo operní dílo je mezníkem českého operního divadla a výzvou pro operní soubory díky svým uměleckým kvalitám a posluchačské náročnosti.
V roce 1883 začal Fibich spolupracovat s Janem Malátem na Velké teoreticko-praktické škole pro piano. Fibich tuto obsáhlou pedagogickou příručku, jež nakonec autoři věnovali Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi a která konkurovala škole Josefa Proksche, dokončil sám až v roce 1899.
Po neúspěchu opery Nevěsta messinská se Fibich na čas stáhl do ústraní a k opeře se vrátil až v devadesátých letech. Odmítl například libreto Karla Pippicha, Vlasty skon, které nakonec zhudebnil Otakar Ostrčil.
V souvislosti s pedagogickou činností se systematicky rozrůstala Fibichova sbírka. Vytvořil mnoho instruktivních skladeb, např. Maličkosti, Zlatý věk ale i mnoho koncertních děl jako je klavírní cyklus Z hor s motty Jaroslava Vrchlického.
Čtyřruční Sonátu B dur z roku 1886 dokonce věnoval Antonínu Dvořákovi, což svědčí o jejich přátelském vztahu. Oba skladatelé společně vedli dlouhé debaty o svých dílech, navštěvovali představení Nového německého divadla a diskutovali o aktuálních otázkách hudebního života - včetně otázek wagnerovských.
Antonín Dvořák
Skladatel
Fibich se postupně vrátil k intenzivní skladatelské práci a smělým experimentům. Díla vzniklá ve spolupráci s Jaroslavem Vrchlickým mu přinesla oblibu jak u profesionálů, tak u laického publika, např. programní předehra Noc na Karlštejně. S šestým a posledním koncertním melodramem Hakon dospěl k mistrovskému uchopení spojení slova a hudby.
Hakon se stal předchůdcem trilogie scénických melodramů Hippodamie. Fibich navíc tíhl k divadlu, psal scénickou hudbu a denní zkušenosti s divadelním provozem mu zprostředkovávala jeho žena Betty, v této době již altistka Národního divadla.
Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie byly na scéně Národního divadla nadšeně přijaty, i když stále panovaly pochyby o smysluplnosti melodramu jako svébytného hudebního druhu.
Na mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni v roce 1892 zazářil vedle Smetanovy Prodané nevěsty právě Fibichův první díl Hippodamie, nikoli Dvořákův Dimitrij.
V době Dvořákova amerického pobytu v letech 1892–1895 se Fibich stal mezi pražskými, resp. českými skladateli vůdčí osobností. Avšak Dvořákovi přátelé zaujali vůči prosazování Fibichova díla odmítavé stanovisko. Rozkol mezi „dvořákovci“ a „fibichovci“ (neboli „smetanovci“) vyvrcholil kolem roku 1910 v tzv. bojích o Dvořáka.
Boje o Dvořáka byl odborný muzikologický spor vedený v letech 1910 - 1914 na stránkách tehdejších muzikologických časopisů. Jádrem sporu byla otázka recepce díla českého skladatele Antonína Dvořáka. Skupina muzikologů kolem Zdeňka Nejedlého zpochybňovala Dvořákův význam a obviňovala jeho podporovatele z odsouvání Bedřicha Smetany na vedlejší kolej. Počátky sporu lze vysledovat již za života Dvořáka, ale výrazněji se projevily až po založení časopisu Smetana v roce 1910. Spor vyvrcholil protestem třiceti významných českých hudebních osobností proti Nejedlého výrokům. Polemika pokračovala až do vypuknutí první světové války a projevovala se i po ní. Historka o Nejedlého neúspěšném požádání o ruku Dvořákovy dcery Otýlie není historicky podložena.
Poslední tvůrčí období Fibicha je nerozlučně spojeno se jménem Anežky Schulzové. Vztah Fibicha a Schulzové ovlivnil klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky. Fibichovo manželství s Betty se rozpadlo, ale k rozvodu nedošlo.
Svoji nejpopulárnější skladbu Fibich vytvořil v roce 1893 - Večery na Žofíně. Známá je ovšem díky houslistovi Janu Kubelíkovi pod názvem Poem.
Schulzová, pocházející z prominentní pražské rodiny, studovala u Fibicha klavír od roku 1886 a hudební teorii od roku 1892. Byla ctižádostivá a pracovitá, vynikala bohatou fantazií a orientovala se v soudobé literatuře jako divadelní kritička. Jejich spolupráce otevřela nové tvůrčí obzory, stala se Fibichovou inspirátorkou a múzou.
Jádrem Fibichovy tvorby v devadesátých letech se stala opera. Premiéra Bouře, kterou Jaroslav Vrchlický zpracoval podle Shakespearovy hry, se konala v době, kdy už Fibich komponoval Hedy. Premiéra Hedy, inspirované Donem Juanem od lorda Byrona, proběhla během práce na Šárce.
Právě Šárka se stala nejúspěšnější operou autorské dvojice Fibich–Schulzová, i když v soutěži Družstva Národního divadla nevyhrála (Psohlavci Karla Kovařovice porazili v roce 1899 jak Šárku, tak Evu Josefa Bohuslava Foerstera).
Josef Bohuslav Foerster
Skladatel
V roce 1899 se na krátkou dobu stal i dramaturgem Národního divadla.
Libreto k poslední třetí opeře, které Schulzová pro Fibicha připravila, bylo inspirováno porážkou baltských Slovanů Dány ve 12. století. Náročná výprava Pádu Arkuna připomínala efekty Grand opery. Fibich se premiéry tohoto monumentálního díla nedožil, ale účastnil se zkoušek.
Na jaře roku 1900 trpěl stále častějšími astmatickými záchvaty a depresemi ze ztráty místa dramaturga Národního divadla. Připadal si nepotřebný i jako skladatel.
Jednu slunnou říjnovou neděli strávil na svém oblíbeném Žofíně, kde se déle zdržel, což se mu stalo osudným. Zemřel na podzimní nachlazení po týdenním těžkém zápase se zápalem plic a srdeční slabostí - 15. října 1900, 67 dní před svými padesátinami a 24 dnů před premiérou opery Pád Arkuna.
Jen malá skupina jeho žáků a důvěrných přátel uložila jeho tělo na Vyšehradském hřbitově.
