Renesanční muž se zázračným talentem, který se zapsal do historie napříč hudebními sférami. Dirigent, houslista i skladatel v jedné osobě poutal pozornost už od dětství a nepřestal fascinovat veřejnost až do konce své úctyhodné kariéry, během níž mohlo postupně jeho um ocenit neuvěřitelných pět milionů diváků. Přečtěte si víc o zakladateli Pražského jara, jehož politická integrita se stala významnou součástí revolučních tendencí i polistopadového dění.
„Nemohu dávat rady orchestru a být nezkázněný sám v sobě, být primadonou a nechat se vyvést z míry nedobrými okolnostmi. Jsem ten stopatnáctý před sto čtrnácti hráči orchestru.“
- Rafael Kubelík
Rafael Jeroným Kubelík se narodil 29. června 1914 v obci Býchory u Kolína jako šesté z osmi dětí. Díky matce, maďarské hraběnce Marianne Czaky-Szellové, žila rodina na zámku a všechny děti se už od malička pohybovaly ve vysokých uměleckých kruzích. Otec Jan Kubelík byl slavným houslistou a byl to právě on, kdo děti vedl k hudbě.
Po otcově vzoru se Rafael jako první začal věnovat hře na housle, v rámci níž se seznámil i se základy hudební teorie, brzy se ale začal zajímat i o skladbu a dirigování. Hned po ukončení základní školy nastoupil na Pražskou konzervatoř, kde vystudoval všechny tři zmíněné obory - housle, dirigování i skladbu. Krom toho se věnoval i hře na klavír, ve které vynikal natolik, že byl schopen otce koncertně doprovázet na světových turné.
který musel po celý život bojovat s tolika překážkami (…), zůstal pro mne vždy jasným vzorem. Nikdy nepřestal mi ukazovat, co je podstatné v životě každého umělce. (…) Jeho svět měl v sobě dávku přímé lidskosti, účinkující na hudební tvorbu teplem a tradicí, což obojí pramenilo z dob, ve kterých ještě existoval humanistický duch.
Rafael Kubelík
o svém otci Janu Kubelíkovi
Kubelíkovi bylo teprve neuvěřitelných devatenáct let, když se poprvé postavil na dirigentský stupínek do čela České filharmonie. Jeho schopnosti byly tak výjimečné, že o pouhé dva roky později se stal stálým dirigentem souboru a začal s ním objíždět svět. V roce 1937 například zastoupil tehdejšího šéfdirigenta Václava Talicha na turné po Anglii, Skotsku a Belgii.
Rafael Kubelík se skutečně nebál žádného uměleckého odvětví. V roce 1939 poprvé přičichl dokonce k hereckému řemeslu, když se objevil ve filmu Jiný vzduch, kde před kamerou odřídil Smetanovu Vltavu. K vidění je i v proslulém oscarovém filmu Kolja z roku 1996, kde jsou v samotném závěru snímku použity záběry z porevolučního koncertu z roku 1990 na Staroměstském náměstí.
Rok 1939 přinesl Kubelíkovi další úspěch, když se stal šéfdirigentem opery Zemského divadla v Brně. Jak už rok jeho nástupu napovídá, bylo jeho působení v souboru značně ovlivněno nacistickou okupací. Mladý dirigent se ale ve svých pětadvaceti letech držel svých hodnot natolik pevně, že i přes soustavný nátlak nacistů úspěšně prosazoval provedení děl českých autorů jakými jsou Smetana, Dvořák nebo Janáček.
Roku 1942 Kubelík definitivně převzal vedení České filharmonie. I s tímto orchestrem pokračoval ve svých snahách podporovat český národ v dobách druhé světové války. Řídil například vlastenecké dílo Vítezslava Nováka, Svatováclavský triptych, prováděl také Janáčkovu hudbu a opakovaně se vracel ke Smetanově symfonickému cyklu Má vlast. Tu dirigoval i na Koncertě díkuvzdání 20. června roku 1945, kterým mohl i se zbytkem národa oslavit osvobození Československa.
Jak už zaznělo, Kubelík byl velkým propagátorem české hudby. Po skončení války ale cítil, že je na čase dát víc prostoru i světovým autorům, dirigentům i interpretům. Aby pro ně v Praze vznikl prostor, inicioval Kubelík založení dnes již proslulého hudebního festivalu Pražské jaro, nad kterým převzal záštitu tehdejší prezident, Edvard Beneš.
Hned první ročník festivalu byl obrovsky úspěšný. Z Ameriky do Rudolfina přijel samotný Leonard Bernstein, který tímto poprvé dirigoval mimo svůj rodný kontinent, a na následujících 44 let naposledy ve své vlasti zahrál i klavírista Rudolf Firkušný. Další ročník přilákal do Prahy Dmitrije Šostkoviče a zazněla i premiéra Martinů Páté symfonie.
Jako mnozí další intelektuálové a umělci té doby, i Rafael Kubelík byl hluboce zasažen nástupem komunistického režimu. 5. července 1948 naposledy vystoupil s Českou filharmonií a když následně odjížděl na festival do Edinburgu, byl už pevně rozhodnutý, že zpáteční cestu podnikne až ve chvíli, kdy bude Československo zase svobodnou zemí. Svůj odchod tehdy vysvětlil slavnými slovy: "Opustil jsem svou vlast, abych nemusel opustit národ."
abych nemusel kolaborovat při likvidování naší kultury a humánnosti. Ale nikdy jsem nepřestal věřit v zákon vítězství pravdy, toho, co je správné.
Rafael Kubelík
o své emigraci
Svou zahraničí kariéru začal hostováním ve Velké Británii, Holandsku a Austrálii. V listopadu 1949 pak debutoval u Chicagského symfonického orchestru, který byl jeho dirigentským umem tak nadšen, že Kubelíkovi o necelý rok později nabídl k podpisu smlouvu na tři roky, díky které se Rafael stal hudebním ředitelem tělesa.
V roce 1955 pak s obrovským úspěchem provedl Janáčkovu Káťu Kabanovou, na základě čehož byl jmenován hudebním ředitelem samotné Královské opery Covent Garden v Londýně. S tímto souborem později uvedl například Berliotzovy Trójany nebo Janáčkovu Její pastorkyňu a Smetanovu Prodanou nevěstu.
Leoš Janáček
skladatel
Antonín Dvořák
skladatel
Období mezi lety 1961 a 1979 vnímá mnoho hudebních znalců jako vrchol Kubelíkovy kariéry. Ten je neoddělitelně spjatý s jeho působením v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu – souboru, který právě Kubelík dostal na roveň jiných světově proslulých těles. Do repertoáru Kubelík pravidelně zařazoval české autory, zejména Janáčka, Martinů a Smetanu. Renomé si získal i vysoce kvalitními nahrávkami, kterým dal spolu s orchestrem vzniknout. Asi nejvýznamnější z nich je historicky vůbec první kompletní záznam všech Mahlerových symfonií.
Jméno Rafaela Kubelíka si získalo celosvětový zvuk. Jeho dirigentské schopnosti si žádala ta nejprestižnější tělesa, jakými jsou například Vídeňská či Izraelská filharmonie nebo Metropolitní opera v New Yorku.
Z vlasti chodily Kubelíkovi znovu a znovu prosby o návrat. Dirigent byl připraven se domů vrátit, ale podle vlastních slov jedině tehdy, až bude "mít svobodu přesvědčení, svobodu tvoření, svobodu projevu a svobodu pohybu každý slušný Čech a Slovák s talentem i bez talentu."
Když už svítala naděje na svobodnější časy, zasáhla Československo invaze roku 1968. Kubelík byl událostmi natolik pobouřen, že s podporou dalších členů umělecké elity zorganizoval bojkot zemí Varšavské smlouvy. V roce 1979 pak spolu s houslistou Yehudi Menuhinem napsal otevřený dopis Leonidu Brežněvovi, ve kterém ho oba umělci žádali o to, aby se ze své politické pozice zasadil o propuštění Václava Havla a dalších členů Charty 77 z vězení.
Že z těch deseti členů VONSu bylo nakonec odsouzeno jen šest, to byl vlastně skoro padesátiprocentní úspěch. Bez té mezinárodní solidarity by to nešlo. Takže děkujeme, pane Menuhine!
Petruška Šustrová
o otevřeném dopisu Brežněvovi, který Menuhin napsal spolu s Kubelíkem v roce 1979
Sametovou revoluci vítal Kubelík s obrovským nadšením a už 8. dubna roku 1990 dodržel svůj slib a vrátil se do Československa. Znovunabytí národní svobody oslavil řízením svého milovaného symfonického cyklu Má vlast na Staroměstském náměstí, podobně jako tomu bylo po konci války roku 1945.
Téhož roku Kubelík také po mnoha letech stanul na dirigentském stupínku při zahajovacím koncertě Pražského jara za přítomnosti tehdejšího prezidenta Václava Havla. V euforii pak České filharmonii psal: „Drazí přátelé, v myšlenkách jsem stále ještě v Praze – doma! – Za všechnu tu krásu hudby, věrnost a lásku – jak jste mi ji tak štědře dali – Vám děkuji – z celého srdce! Buďte zdrávi a silni – pro zdraví naší hudby! Objímám Vás co nejvřeleji – Váš Rafael Kubelík“
Rok po svém šťastném návratu se Kubelík znovu symbolicky potkal na pódiu i s Rudolfem Firkušným. Brzy nato odjel Kubelík s Českou filharmonií na turné do Japonska. To se pro něj stalo posledním zájezdem kariéry, protože chronické kloubní onemocnění ho donutilo v úctyhodných 77 letech své dirigentské působení ukončit.
Jako uznání a poděkování za celoživotní zásluhy mu byl 28. října 1991 propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
Rafael Kubelík zemřel roku 1996 ve švýcarském Kastanienbaumu. Poslední rozloučení s tímto hudebním géniem proběhlo 18. září v pražském Rudolfinu, pohřben je vedle svého otce a Alfonse Muchy na vyšehradském Slavíně.
O Kubelíkově životě a celoživotním přínosu pojednává dokumentární film Legenda jménem Kubelík z roku 2000 režiséra Martina Suchánka.
