Česká filharmonie • Josef Špaček

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

James Gaffigan patří k nejvýraznějším mladým americkým dirigentům současnosti, který budí pozornost na celém světě svým přirozeným nenuceným projevem a přesvědčivým hudebním mistrovstvím. V lednu 2010 byl jmenován šéfdirigentem Lucernského symfonického orchestru a hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Nizozemského rozhlasu, v září 2013 se ujal postu hlavního hostujícího dirigenta Gürzenich-Orchestru v Kolíně nad Rýnem, kde řídí abonentní koncerty i operní inscenace.

James Gaffigan je pravidelně zván ke spolupráci s předními orchestry a operními soubory v Evropě, Spojených státech a Asii. V uplynulých sezonách působil jako host v Mnichovské, Londýnské a Rotterdamské filharmonii, drážďanské Staatskapelle, Německého symfonického orchestru v Berlíně, Göteborského symfonického orchestru, berlínského RSO, Symfonického orchestru BBC, Symfonického orchestru Birmingham, České filharmonie, curyšského orchestru Tonhalle, Symfonického orchestru Bournemouth, komorního orchestru Camerata Salzburg, Orchestru doby osvícení, orchestrů Lipského a Stuttgartského rozhlasu, Tokijského metropolitního symfonického orchestru, Symfonického orchestru Sydney a Katarské filharmonie. V USA řídil Filadelfský a Clevelandský orchestr, Sanfranciskou a Losangeleskou filharmonii, symfonické orchestry Chicago, St. Louis, Cincinnati, Indianapolis, Minnesota, Dallas, Detroit, Houston, Baltimore, Národní symfonický orchestr a Komorní orchestr sv. Pavla.

Vystoupení během nynější sezony zahrnují debuty s Londýnským symfonickým orchestrem, Vídeňskými symfoniky, Orchestre de Paris, Osloskou a Drážďanskou filharmonií, a opětovné koncerty s lipským orchestrem MDR, Symfonickým orchestrem Sydney, Bergenskou, Českou a Rotterdamskou filharmonií. V USA bude znovu řídit Novosvětský symfonický orchestr a vrátí se do Toronta, Atlanty, St. Louis, Houstonu a Cincinnati.

Jako operní dirigent debutoval v sezoně 2011/12 ve Vídeňské státní opeře v inscenaci Bohémy a byl okamžitě požádán o hudební nastudování Dona Giovanniho v následující sezoně. James Gaffigan pokračuje ve spolupráci s festivalem v Glyndebourne – v roce 2012 tam řídil inscenaci opery Náměsíčná a v létě roku 2013 představení Falstaffa. V roce 2005 debutoval v Curyšské opeře, kde řídil Bohému. Ve Spojených státech hudebně nastudoval inscenace Dona Giovanniho a Figarovy svatby na Aspenském hudebním festivalu a představení Figarovy svatby v Houstonské opeře.

James Gaffigan se narodil v roce 1979 v New York City, je absolventem New England Conservatory of Music a Shepherd School of Music na Rice University v texaském Houstonu. Dále studoval na Americké dirigentské akademii u Aspenského hudebního festivalu a školy a jako stipendista v Tanglewoodu.

V roce 2009 završil své tříleté angažmá jako asistent dirigenta Sanfranciského symfonického orchestru Michaela Tilsona Thomase, kde řídil abonentní koncerty a působil jako umělecký šéf letního festivalu pořádaného orchestrem. V letech 2003–2006 byl pomocným dirigentem Clevelandského orchestru, kde pracoval pod vedením hudebního ředitele Franze Welser-Mösta. James Gaffigan zahájil svou mezinárodní kariéru v roce 2004 po vítězství v prestižní Mezinárodní dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho. Žije v Lucernu se svou manželkou spisovatelkou Lee Taylor Gaffigan a jejich dcerou Sofií.

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.