Český spolek pro komorní hudbu • Leonidas Kavakos


Slavný řecký virtuos Leonidas Kavakos se již představil na podiu Dvořákovy síně společně s Českou filharmonií, a sklidil mimořádné ovace. I proto vzbuzuje jeho sólový recitál tak velká očekávání. Program jeho vystoupení s italským klavíristou Enricem Pacem zahrnuje hned tři brilantní sonáty skladatelů Schumanna, Janáčka a Francka.

  • Koncert z řady R
  • Délka programu 1 hod 35 min
  • Český spolek pro komorní hudbu

Program

Robert Schumann
Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121 (28')

Leoš Janáček
Sonáta pro housle a klavír (16')

— Přestávka —

César Franck
Sonáta pro housle a klavír A dur (29')

Účinkující

Leonidas Kavakos housle
Enrico Pace klavír

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Leonidas Kavakos

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 200 do 850 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Leonidas Kavakos  housle
Leonidas Kavakos

Leonidas Kavakos je znám po celém světě jako houslista a umělec vzácných kvalit. Proslul na nejvyšší úrovni svou virtuozitou, výjimečnou muzikalitou a integritou svého přednesu. Spolupracuje s předními světovými orchestry a dirigenty a nahrává výhradně u hudebního vydavatelství Sony Classical.

V životě měl tři důležité mentory – Steliose Kafantarise, Josefa Gingolda a Ference Radose, se kterým stále ještě pracuje. Ve věku 21 let Kavakos zvítězil ve třech velkých soutěžích: v Sibeliově soutěži v roce 1985 a v Paganiniho a Naumburgově soutěži roku 1988. Tento úspěch vedl k nahrávce Sibeliova původního Houslového koncertu (1903/4), prvního záznamu této verze v dějinách, která získala cenu časopisu Gramophone „Koncert roku 1991“.

Kavakos nyní nahrává exkluzivně pro společnost Sony Classics. Na nejnovějším CD, vydaném v říjnu 2019 s předstihem k 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, které oslavíme v roce 2020, nahrál společně se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu Beethovenův Houslový koncert a spolu se členy tohoto orchestru ještě jeho Septet. V jubilejním roce bude Kavakos Beethovenův Houslový koncert současně hrát a dirigovat s mnoha orchestry v Evropě i v USA. Bude také hrát kompletní cyklus jeho houslových sonát v Šanghaji, Kantonu, Miláně a Římě a dávat sólové beethovenské recitály na mnoha místech, například v Londýnské Wigmore Hall, v Barceloně, Parmě nebo Kodani.

V roce 2007 nahrál Kavakos všechny Beethovenovy Houslové sonáty s Enricem Pacem, a toto CD získalo cenu ECHO Klassik „Instrumentalista roku“. Časopis Gramophone jej jmenoval „Umělcem roku 2014“.

Další ocenění získal v roce 2017, kdy mu byla udělena prestižní dánská Hudební cena Léonie Sonningové, kterou každoročně získá mezinárodně uznávaný skladatel, dirigent, instrumentalista či zpěvák. Předchozími oceněnými byli Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Pierre Boulez, Alfred Brendel, Benjamin Britten, Dietrich Fischer-Dieskau, Yehudi Menuhin, sir Simon Rattle, Mstislav Rostropovič, Arthur Rubinstein a Dmitrij Šostakovič.

Srpen 2019 byl pro Leonidase Kavakose nabitým měsícem: po festivalu ve Verbier, kde měl recitál s Jevgeniem Kissinem a jako sólista a dirigent festivalového komorního orchestru spolu s violistou Antoinem Tamesitem provedl Mozartovu Koncertantní sinfonii, zahrál Beethovenovo Klavírní trio na Tanglewoodském hudebním festivalu, kde mu byli partnery violoncellista Yo-Yo Ma a klavírista Emanuel Ax, s nímž poté v duu hrál i Beethovenovy Houslové sonáty. Srpen zakončil s Bostonskými symfoniky, s nimiž vystoupil jako sólista v Beethovenově Houslovém koncertu a dirigent Dvořákovy Symfonie č. 7.

Kavakos byl také jako „hvězdný umělec“ pozván na festival v Lucernu, kde spolu s Yannickem Nézet-Séguinem vystoupil s Lucernským festivalovým orchestrem a dále jako sólista spolupracoval s Mariinským orchestrem a Valerijem Gergievem, s Vídeňskými filharmoniky a Andrésem Orozco-Estradou a své působení na festivalu završil recitálem s klavíristkou Yujou Wang.

V sezoně 2019/2020 se Leonidas Kavakos kromě koncertů s významnými orchestry v Evropě a ve Spojených státech amerických opět spojí s klavíristou Emanuelem Axem a violoncellistou Yo-Yo Mou a společně zahrají Beethovenova tria a sonáty v newyorské Carnegie Hall. Zúčastní se také dvou asijských turné – nejprve jako sólista se Singapurskými symfoniky a Filharmonií Soul, představí se i na sólovém recitálu ve Velkém národním divadle v Pekingu, poté na jaře vystoupí s Hongkongskou filharmonií a s Tchajwanským národním symfonickým orchestrem a následně společně s Enricem Pacem zahrají Beethovenovy Houslové sonáty v Šanghaji a Kantonu.

V poslední době se Leonidas Kavakos výrazně vyprofiloval jako dirigent; řídil Londýnský symfonický orchestr, Newyorskou filharmonii, Houstonské a Dallaské symfoniky, kolínský Gürzenich-Orchester, Budapešťský festivalový orchestr, Vídeňské symfoniky, Evropský komorní orchestr, Národní akademii svaté Cecílie, festivalový orchestr Hudebního máje ve Florencii, Filharmonii benátského divadla La Fenice a Symfonický orchestr Dánského rozhlasu. V nadcházející sezoně se vrátí ke dvěma orchestrům, s nimiž si jako houslista a dirigent vytvořil úzké vazby: Orchestre de la Suisse Romande a Orchestre philharmonique de Radio France. V této sezoně také jako sólista a dirigent vystoupí s Českou filharmonií, Německým symfonickým orchestrem Berlín a Národním orchestrem italského rozhlasu Turín.

Leonidas Kavakos se narodil a vyrůstal v hudební rodině v Aténách, kde se nyní každoročně podílí na vedení mistrovských kurzů pro housle a komorní hru, které přitahují houslisty a soubory z celého světa a jsou odrazem jeho upřímné snahy dále předávat hudební vědomosti a tradice. Součástí této tradice je umění výroby houslí a smyčců, které Kavakos považuje za velké mystérium a dodnes neodhalené tajemství. Kavakos hraje na housle „Willemotte“ Stradivarius z roku 1734 a dále vlastní moderní housle, které vyrobili F. Leonhard, S. P. Greiner, E. Haahti a D. Bagué.

Enrico Pace  klavír

Skladby

Robert Schumann
Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121

Jedna z nejstarších dochovaných fotografií, daguerrotypie z roku 1850, zachycuje portrét velké osobnosti německého romantismu, skladatele Roberta Schumanna. Prozrazuje, jak se obličej, známý z dřívějších podobizen, postupně mění. Příčinou byla maniodepresivní psychóza, závažné duševní onemocnění, kdy dochází k cyklickým proměnám nálady, vitality, psychiky i celkového fungování organismu. Období nadměrné aktivity, energie a veselosti (tzv. manické) střídá prudký pád do deprese, chronické únavy, apatie, malátnosti. V tehdejší době se choroba nedala léčit. Aby zmírnili Schumannovy stavy vyčerpání, jež v depresivních fázích blokovaly veškerou skladatelovu schopnost pracovat, podnikli manželé Schumannovi v létě 1851 výletní cestu krásnou krajinou Porýní. V předešlém roce ji autor velkolepě oslavil svou Rýnskou symfonií. Z Düsseldorfu cestovali proti proudu Rýna přes Köln, Koblenz, Wiesbaden, Mannheim až do Heidelbergu, odtud přes Baden-Baden do Basileje, Ženevy a Vevey na břehu Ženevského jezera. Vraceli se posílení a odpočatí. Zdání, že vše se obrací k lepšímu, bylo však klamné; po návratu se choroba opět vrátila se stále těžšími ataky. O tři roky později opustil Schumann uprostřed noci v trepkách a županu svůj düsseldorfský domov, na nábřeží Rýna vhodil do vody svůj snubní prsten a poté se pokusil o sebevraždu skokem do studených vod řeky. Kolemjdoucí ho duchapřítomně zachránili. Vědom si své neřešitelné situace, byl skladatel na vlastní žádost umístěn v psychiatrické léčebně v Endenichu u Bonnu. Tam později v pouhých 46 letech zemřel na zápal plic.

Svou Sonátu č. 2 d moll pro housle a klavír nazval Robert Schumann „Velkou“, aby patřičně zdůraznil její virtuozitu i rozměr takřka symfonický. Vznikla v závěru roku 1851 a autor ji dedikoval dlouholetému koncertnímu mistrovi lipského Gewandhausu, Ferdinandu Davidovi. Stejně jako v jiných svých skladbách zašifroval Schumann dedikantovo jméno do not: čtyřtónový sled DA(vid) F(erdinan)D se energicky projevuje již ve vrchních tónech počátečních akordů. Zajímavé je tematické propojení obou jinak charakterově odlišných středních vět, scherza a andante. Závěrečné finále je bouřlivé a v samém svém závěru ústí do triumfální durové nálady. Premiéru druhé houslové sonáty 29. října 1853 však nakonec nehrál David, nýbrž dvaadvacetiletý Joseph Joachim. Od tohoto koncertu se rovněž datuje koncertní spolupráce Joachima s Clarou Schumannovou.

Leoš Janáček
Sonáta pro housle a klavír
César Franck
Sonáta pro housle a klavír A dur

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?