Český spolek pro komorní hudbu • Pavel Černoch


Jedním z českých celosvětově nejúspěšnějších sólistů současnosti je bezesporu tenorista Pavel Černoch. V průběhu večera posluchači uslyší v komornější verzi s klavírem známé i méně známé operní árie z domácího i světového repertoáru.

  • Koncert z řady R
  • Český spolek pro komorní hudbu

Program

Ludwig van Beethoven
Fidelio, árie Florestana „Gott, welch dunkel hier“
Fidelio, předehra k opeře, transkripce pro klavír Ignaz Moscheles

Johannes Brahms
Intermezzo es moll, op. 118, č. 6

Carl Maria von Weber
Čarostřelec, árie Maxe „Nein, länger trag´ ich nicht die Quälen“
Momento capriccioso pro klavír, op. 12, J. 56

Richard Wagner
Logengrin, árie Lohengrina „In fernem Land“

— Přestávka —

Antonín Dvořák
Rusalka, árie Prince „Vidino divná, přesladká“

Leoš Janáček
Po zarostlém chodníčku (Lístek odvanutý, Sýček neodletěl)

Bedřich Smetana
Dalibor, árie Dalibora „Toť třetí noc“
Prodaná nevěsta, árie Jeníka „Až uzříš, komus koupil nevěstu… Jak možná věřit“

Bedřich Smetana
Hulán pro klavír, České tance, 2. řada, op. 21, č. 7

Ruggiero Leoncavallo
Komedianti, árie Cania „Vesti la giubba“

Franz Liszt
Consolation č. 3 Des dur pro klavír, S.172

Giuseppe Verdi
Rigoletto, árie vévody „La donna è mobile“

Účinkující

Pavel Černoch tenor

David Švec klavír

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Pavel Černoch

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 200 do 850 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Pavel Černoch  tenor
Pavel Černoch

Talent, pracovitost i promyšlená práce s hlasem učinily z Pavla Černocha jednoho z nejrespektovanějších a nejvyhledávanějších tenoristů současnosti. Kritici vyzdvihují hebkost, jemnost a tvárnost jeho hlasu, oceňují i jeho herecký talent, díky němuž přesvědčivě ztvárňuje složité operní charaktery jako Janáčkova Laca, Prince ve Dvořákově Rusalce či Cavaradossiho v Pucciniho Tosce.

Na mezinárodní scéně na sebe upozornil debutem v Bavorské státní opeře v Mnichově v roce 2009 jako Števa v Janáčkově Její pastorkyni a od té doby je pravidelně zván do předních evropských a světových operních domů, jako jsou Teatro alla Scala v Miláně, newyorská Metropolitan Opera, Opera Roma, Staatsoper Unter den Linden a Deutsche Oper v Berlíně, Staatsoper v Hamburku, Opernhaus Zurich, Théatre La Monnaie v Bruselu, Opéra National v Paříži, Opéra de Lyon, Teatro Real Madrid, Nizozemská národní opera v Amsterdamu, Royal Opera House Covent Garden v Londýně či Theater and der Wien v rakouské metropoli.

Renomé si získal v rolích italského, francouzského a slovanského repertoáru, například jako Alfredo v La Traviatě, Gabriele Adorno v Simonu Boccanegrovi, Don Carlos, Rodolfo v Bohémě, Pinkerton v Madame Butterfly, Cavaradossi v Tosce, Don José v Carmen, Lenský v Evženu Oněginovi, Števa i Laca v Její pastorkyni, Albert Gregor ve Věci Makropulos, Boris v Kátě Kabanové, Princ v Rusalce či Jeník v Prodané nevěstě ad.

Jako sólista vystupoval se špičkovými orchestry, jako jsou Birmingham Symphony Orchestra či Boston Philharmonic Orchestra, účinkoval na BBC Proms nebo na festivalech v Bregenz, Salcburku či v britském Glyndebourne. Mezi dirigenty, se kterými Pavel Černoch doposud spolupracoval, jsou například osobnosti jako Daniel Barenboim, Kirill Petrenko, Simon Rattle, Andris Nelsons, Ingo Metzmacher, John Eliot Gardiner, Charles Dutoit, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša.

V roce 2022 má za sebou roli Prince ve Dvořákově Rusalce na scéně Semperoper Dresden a roli Lacy v Janáčkově Její pastorkyniTheater an der Wien. Po pražském koncertu Pavel Černoch opět zamíří do zahraničí. Hned v listopadu ztvární v hamburské Staatsoper titulní roli v Gounodově opeře Faust a v roce 2024 jej čeká odložený debut v newyorské Metropolitní opeře v roli Borise v Janáčkově Kátě Kabanové.

Základy jeho celoživotního propojení s hudbou položilo účinkování v dětském sboru Kantiléna. Na brněnské JAMU vystudoval hudební management a za svým pěveckým snem odešel poté do zahraničí. Hned v úvodu své pěvecké dráhy se seznámil s pedagogem Paolem De Napoli, který se mu stal celoživotním mentorem a učitelem. O pěvci, který si vytrvale jde vlastní cestou, natočila pro Českou televizi v roce 2020 Olga Špátová dokument Pavel Černoch – Enfant terrible?.

David Švec  klavír

David Švec studoval hru na klavír a dirigování na Konzervatoři v Českých Budějovicích a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V únoru 2000 se účastnil mistrovských dirigentských kurzů u Sira Colina Davise v Drážďanech, v roce 2002 absolvoval studijní pobyt na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni (u L. Hagera). V roce 2004 získal v mezinárodní soutěži Belvedere ve Vídni cenu Bösendorfer Preis v kategorii Opera coaching.

Jako klavírista již od roku 1998 spolupracoval s Pražským komorním orchestrem, je vyhledávaným komorním hráčem, natočil několik snímků na CD i pro Český rozhlas. Pravidelně spolupracuje s předními českými pěvci, například se sopranistkou Evou Urbanovou (koncerty v Madridu, Washingtonu aj.), s basbarytonistou Adamem Plachetkou (mj. dva písňové recitály na festivalu Pražské jaro) nebo sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, se kterou v roce 2021 natočil písňové album Fantasie. S tenoristou Pavlem Černochem spolupracuje již mnoho let, mezi nejvýznamnější společné koncerty patří například recitál na festivalu Smetanova Litomyšl v roce 2020.

Již během studia působil v Janáčkově opeře v Brně, od roku 2011 je ve stálém dirigentském angažmá pražského Národního divadla a v roce 2022 se stal šéfdirigentem opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Je též vyhledávaným symfonickým dirigentem, v poslední době spolupracoval například s Komorní filharmonií Pardubice, Bamberskými symfoniky, Jihočeskou filharmonií nebo Českým národním symfonickým orchestrem.

Ze zahraničních hostování lze uvést zejména spolupráci s Teatre del Liceu Barcelona, Opera national de Paris, Wiener Staatsoper, Opera de Lyon, Glyndebourne Festival, Theater an der Wien, Salzburger Festspiele aj. Od roku 2017 spolupracuje též se Slovinským národním divadlem v Lublani.

V roce 2014 vytvořil pro nakladatelství Bärenreiter nový klavírní výtah Janáčkovy opery Věc Makropulos, který byl poprvé použit při nastudování této opery v Bayerische Staatsoper v Mnichově.

Skladby


Pavel Černoch - program večera

Operní recitály se zpravidla nepyšní dramaturgickým novátorstvím. Pěvec, beroucí na sebe na jevištích světa bezpočet identit, se v komornějším rámci – s klavíristou, jenž se představuje jako sólista a po němž současně žádáme, aby nám nahradil orchestr – spíše zamýšlí nad tím, co je mu nejbližší, s čím se spojují konkrétní situace jeho života, prožitky a touhy. Už opera sama prolínáním svých motivů, tak různých, a přesto k uzoufání stejných, je navíc průsečíkem životních příběhů autorů, interpretů a publika. Chtít všechny tyto souvislosti vystopovat by byl záměr, jenž pramálo souzní s vyhraněnou nechutí naší doby vůči jakémukoli náznaku epické šíře.

V profilu sólisty a jeho dosavadním vývoji lze zaznamenat zřetelnou tendenci setřást šablonu prvního milovníka zjevu téměř filmového a věnovat se úlohám možná méně líbivým, ale zato jaksi „zvrásněnějším“, s hlubším ponorem a širším spektrem eventuálních výkladů, což samozřejmě nevylučuje ani návraty k důvěrně známému, obohacené novými životními zkušenostmi. Tak před námi vyvstávají souřadnice lidského i uměleckého zrání.

Roli Florestana v Beethovenově Fideliovi si Pavel Černoch prvně zazpíval při zahájení sezony 2021/2022 v berlínské Státní opeře – po dlouhé covidové pauze. Byla to pro něho partie vítaná a vytoužená, nejenom proto, že dějová kulisa, žel až příliš reálná, shlíží na jeho rodné město. Deziderata jsou i ohniskem Fidelia, jenž své dvě první premiéry absolvoval coby Leonora. Jednak tu byla skladatelova nepotlačitelná touha po svobodě, jež právě v roce premiéry třetí, přepracované verze opery měla zmírat v politickém rokování a na tanečních parketech Vídeňského kongresu. Další sotva dosažitelnou metou bylo to, „čím manželství žehná manželům“, pro Beethovena v jeho konkrétní situaci věc stejně utopická, jako osvobození a konečné osvícení lidstva. Závěr opery velebí (mimochodem velmi podobnými slovy, jaká nalézáme ve finále 9. symfonie) ženu-osvoboditelku, která dosáhla kýženého cíle prostředky spíše neženskými, v mužském přestrojení a v úloze žalářníkova budoucího zetě. Florestanovi se poté, co zrekapituluje svoje bezvýchodné postavení a v kantabilní části árie pak zmíní důvody, které jej do něho uvrhly, zjeví Leonora jako anděl, vedoucí jej ke svobodě, jež ovšem není z tohoto světa. Florestanova velká árie se objevuje až ve třetí verzi opery, a skladatel spolu s Georgem Friedrichem Treitschkem, libretistou této poslední úpravy, zvažovali, zda se má člověku, po němž v důsledku strašlivých útrap sahá smrt, dát příležitost k pěvecké bravuře. Záměrem obou autorů bylo nejspíš nenechat hrdinu padnout do naprosté pasivity. Pozoruhodným vývojem prochází Leonora, která přišla osvobodit manžela a posléze v ní sílí předsevzetí, že vězně, před nímž stanula (a zpočátku jej nepoznává) zbaví pout bez ohledu na jeho totožnost. Od manželské výlučnosti tak dospívá k všelidskému ideálu. Diváka může samozřejmě zajímat propast mezi apoteózou ženy „jinak“ statečné, než je odvěká představa, a prognózou manželství, původně vzniklého na základě tradičního rozdělení rolí, stejně jako otázka možného či nemožného návratu Florestana do „normálního“ života. Co zůstává, je povznášející abstrakce a síla hodnot vždy znovu zapřísahaných, leč v reálně existujících společnostech obtížně realizovatelných.

Intermezzo es moll, op. 118, č. 6 (1892–3), vyznívající přemýšlivě až těžkomyslně, patří mezi Brahmsovy poslední klavírní kompozice, v nichž se spojují vznícená citovost a výrazové bohatství s propracovanou tektonikou, jež je pro skladatele typická. Pro Claru Schumannovou, Brahmsovu celoživotní lásku, jíž jsou tyto skladby věnovány, byly „skutečným zdrojem požitku, protože obsahovaly všechno – poezii, vášeň, blouznivé nadšení, vroucnost, navíc plné těch nejkouzelnějších zvukových efektů.“

K dějinným náhodám patří, že se dva skladatelé zastoupení v našem programu „potkali“ v Praze nad partiturou Beethovenova Fidelia. 20. listopadu 1814, jen několik měsíců po vídeňské premiéře, uvádí Carl Maria Weber tuto operu ve Stavovském divadle. O více než půlstoletí později, v lednu roku 1870, zaznívá Fidelio na scéně Prozatímního divadla v češtině, diriguje Bedřich Smetana. Bez zajímavosti není ani fakt, že se Čarostřelec, tato německá opera par excellence, odehrává v Čechách, kdesi v šumavských hvozdech. Během let se tak v Německu, ale i u nás našlo nemálo lokalit, jež měly údajně být autentickou inspirací pro scénu ve Vlčí rokli. Pamětníci si možná vzpomenou na film Evalda Schorma z roku 1967, kde právě scény z Čarostřelce provázejí příběh „pěti holek na krku“, v jehož úvodu se před divákem za zvuku lesních rohů vynořuje majestátní panorama Ještědu. Čarostřelec byl, jak se lze všude dočíst, zásadním milníkem v německé operní tvorbě, mimoto fascinuje nesmírnou spoustou částečně protikladných vlivů, které se v něm prolínají. Nejde jen o více či méně zdařilou syntézu různých hudebních žánrů, nýbrž i o vklady literární, výtvarné a ideové. Theodor W. Adorno hovoří o „pekelné vizi z biedermeierovských miniatur“ a „imanenci slepé náhody“, s níž je hrdina konfrontován v okamžiku, kdy selže tam, kde měl podle očekávání zazářit, kdy pro něho končí idyla vlídných luhů a hájů a profesní i soukromá perspektiva, jež mu dávala jistotu, se rozpadá. Tragickému závěru původní literární předlohy se Weber a jeho libretista Kind vyhnuli nejen s pomocí zbožného poustevníka, jehož verdiktu se podřídí i světská moc v osobě knížete, ale i tak, že Max neodlévá čarodějné kule sám. Další osoba, mimochodem impozantně ztvárněná, je nutná k tomu, aby střelec, jehož kulka zbloudila, mohl při závěrečném soudu vyváznout s podmínkou. Avšak sotvakdo ví, co se odehraje, než lhůta vyprší. Tady se nám bezděky připomíná ona „zkouška jednoho roku“, z Janáčkovy Její pastorkyně, jež je pro Pavla Černocha „srdeční záležitostí“ a v níž na světových scénách ztvárňuje obě mužské role, Števu i Lacu. Esencí Maxovy existenciální nouze je zoufalství a výsměch okolí. Sartrovské poznání, že „peklem jsou ti druzí“, pokud je nám v „uzavřené společnosti“, jíž je i lesní scenérie se zámečkem, selským živlem a prvky hororu, odepřeno „vidět sami sebe v zrcadle jejich obdivných pohledů“. Z tohoto hlediska je lhostejné, zda se „les“ jenž de facto už ani ve Weberově době nebyl lesem, v němž vládne pouze a jen příroda, nachází v hotelu, divadle či sídle nadnárodní firmy. Člověk dětsky důvěřivý je opěvován, avšak podle všeho navždy ztracen.

Weberovo Momento capriccioso, op. 12 (1808), věnované Giacomu Meyerbeerovi, bývá popisováno jako „krátké a oslnivé“, živé a brilantní. Posluchač nicméně rozpozná jak náznaky hektiky, tak záchvěvy jakéhosi „neblahého tušení“, na něž je pozdější autor Čarostřelce specialistou.

„Vyprávění o svatém Grálu“ z Wagnerova Lohengrina (výmarskou premiéru v roce 1850 dirigoval Franz Liszt), je vlastně vstupní árií, která zaznívá příliš pozdě. Až do té doby je Lohengrin Elsiným snem, je mužem bez identity. Ani síla Grálu zjevně neobstojí před nárokem ženy vědět o svém partnerovi „všechno“. Sen pak zmírá bolestným prozřením, že vznešená poslání bývají málokdy slučitelná se strukturami, v nichž se utváří to, co nazýváme prostým lidským štěstím. Lohengrin se nestane spásou Brabantu, ta zůstává na – mezitím odčarovaném – legitimním dědici. Ani skvostný zjev rytíře se všemi myslitelnými atributy nemůže sejmout zodpovědnost za státní celek z potentátů, kteří mu v daném okamžiku vládnou, či spíše vládnout mají. Ortrudou podnícená žárlivost Elsy, její nedůvěra a obavy o budoucnost vztahu si vynutí zásadní obrat v ději, Lohengrin se legitimuje – a odchází.

Dvořákova Rusalka (1901) patří k nejhranějším titulům světového operního repertoáru, občas se jí dokonce přiznává i absolutní prvenství. Můžeme pojmout podezření, že tomu tak není jen díky nezpochybnitelným kvalitám díla, nýbrž i pro nevyčerpatelné možnosti moderního režijního divadla naroubovat na příběh vodní žínky, toužící po lidské duši a lásce, dystopie všeho druhu. Princ tak většinou bývá vším jiným, jen ne princem. Rusalka se už ocitla v nevěstincích, na psychiatrických klinikách, ve sterilních vykachlíčkovaných bazénech, to vše nejspíš s cílem depoetizace a „odpohádkování“ za každou cenu. I tak se ale do mnoha inscenačních podob promítá dilema přírody, jež se nemůže než mstít za svoje zotročení a zneužití, versus konzumu, principu slasti, ovládajícímu nejen osoby vysoce postavené. Lidé všeobecně – a v takzvané společnosti blahobytu vůbec – nejsou ekologičtí, natož pak trvale udržitelní. „Člověk je člověk, živlů vyvrhel, z kořenů země dávno vyvrácen,“ praví se libretu Rusalky, a Ježibaba pak definuje vzájemné zabíjení jako základní rys lidské existence. Proč tedy poezií nezmírnit tvrdost těchto výpovědí, abychom se nad nimi mohli patřičně zamyslet. Antonín Dvořák se v pozdních letech života přiklání právě k moudrosti pohádek, a i mezi námi bude jistě nemálo těch, kdo se ztotožní s oním schillerovským: „Je hlubší význam v pohádkách mého dětství než v pravdě, kterou život zjevuje“.

O významech, skrytých v lidové písni a její melodice by nám mohl leccos prozradit Leoš Janáček. Z jeho klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku (1911), si David Švec si vybral dvě skladby, Lístek odvanutý a Sýček neodletěl.

Smetanův Dalibor (1868) udivil publikum a především kritiky jednak hudebním ztvárněním, které bylo promptně připsáno na konto wagnerianismu, jednak profilem hlavní postavy, nanejvýš přitažlivého desperáta, jehož smělost a sebevědomí připomínaly hybris hrdinů v Čechách se běžně nevyskytujících. I to je důvod opakovaných textových úprav, sváděných povětšině na archaičnost jazyka i příliš zřetelné stopy původní německé verze libreta. Hlavním kamenem úrazu tu ale patrně vždycky byla figura rebela, burcujícího sama sebe a ve Smetanových intencích patrně i národ „k novému činu“, rebela, který je v každém z nás právě tak přítomen, jako permanentně vytěsňován. Dalibor rozhodně není jednorozměrný charakter, omezující se na přísahání pomsty a mávání mečem, nechybí mu totiž ani něha a ani vroucí citovost. Ta se ale v našem myšlení nepojí ani tak s krvavou revoltou, jako spíš s chytře vymyšlenou lstí, jíž se rovněž – a možná dokonce efektivněji – můžeme domoci svého práva.

Tato kombinace se nám zdá být podstatně bližší, čímž se vysvětluje i to, proč je „národní operou“ Prodaná nevěsta, nikoli Dalibor. Můžeme se samozřejmě ptát, zda by se věrné milování „neminulo požehnání“, kdyby onen pro svoje okolí zpočátku málo čitelný „Jeník Horák“, nebyl nejstarším synem a tudíž i oprávněným dědicem nejméně třicetitisícového statku Tobiáše Míchy. „Jak možná věřit“ je však nezávisle na tom holdem lásce, již pozemskými statky nelze vyvážit a která právě proto překoná všechna protivenství. Iluzorní? Možná…

Oslavou lásky, byť poněkud jinak laděnou je i Hulán ze Smetanových Českých tanců. „Měla jsem milého hulána, měla jsem ho ráda“ zaznívá tóny téměř hymnickými, ať už se příběh poté, co „vojáci odešli“ odvíjel jakkoli.

Konflikty se vyhrocují a spějí k hrůznému konci už v okamžiku, kdy Canio, paňáca Leoncavallových Komediantů, obléká svůj kostým. Tonio, největší padouch děje, vyhlásil v úvodu díla umělecký program verismu, to znamená konec šálivých her a předvedení „děsivé pravdy skutečného života“. Skladatel a literát Leoncavallo nabídl obecenstvu svou verzi události, jež se snad opravdu přihodila, a vytvořil tak operní trhák, který pak – nezřídka spolu se svým „dvojčetem“, Mascagniho Sedlákem kavalírem, nastoupil vítězné tažení po světových jevištích. Svoje vykoná takřka hypnotizující poetika divadla na divadle, kde se commedia dellʼarte osudově prolne s reálným vztahovým víceúhelníkem, s propletencem vášně, žárlivosti, závisti a ponížení. Podváděný manžel, vysmívaný paňáca, se stává dvojnásobným vrahem, čímž fakticky končí i jeho vlastní život. Nic na tom nezmění ani sváteční nálada, hlahol zvonů a zpěv ptáků, barvotiskové obrázky na pozadí mašinérie zmaru.

Lisztova Útěcha č. 3 Des dur (1850) je útěšná už svou oproštěností, vyhýbající se jakémukoli virtuóznímu dekoru. Jako hlavní inspirátor klavírního cyklu Consolations se zmiňuje Alphonse de Lamartine, který i jinak zanechal výrazné stopy ve skladatelově díle. Báseň „Slza, aneb útěcha“ nastiňuje spásu, nalezenou na dně utrpení. Když duše vejde do samoty a zahalí se stíny, pak zaslechne boží hlas a hoře se promění v modlitbu.

Recitál zakončí další ze slavných – v tomto případě doslova zlidovělých – položek operní hitparády, píseň mantovského vévody z Verdiho opery Rigoletto (1851), svrchovaně „nekorektní“ zpěv o proměnlivých citech, nestálosti a věrolomnosti žen, který by se dal hodnotit jako zjevný pokus o projekci vlastních charakterových rysů na objekt kritiky. Bezstarostně rozverný popěvek ve chvíli, kdy je vyřčena kletba a současně se už chystá oběť, která adresáta ochrání před jejím vražedným dopadem. Píseň proti všemu očekávání zazní podruhé a Rigoletto, vévodský šašek, ví, že neodvratně a tragicky prohrál.

 

Na závěr našeho časově omezeného putování od severu k jihu s německou, českou a italskou operou lze už jen dodat, že se s každým číslem dnešního programu pojí celá řada pěveckých legend, světových tenorů, špičkových interpretů, kteří se nesmazatelně, živě a osobitě zapisují do paměti diváků a posluchačů. K nim se dnes díky svému mimořádnému hlasu s charakteristickým, vroucím témbrem, repertoárové šíři, kultivovanosti, ryzosti, lásce k opeře a tvůrčímu zápalu řadí i Pavel Černoch.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?