Česká filharmonie • Titán


V mimořádném koncertu poznáte počátek díla Gustava Mahlera. Jeho Symfonie č. 1 bývá nazývána „hudební básní v symfonické formě“. Podtitul Titán odkazuje na Mahlerovu inspiraci románem Jeana Paula, shrnujícím hrdinské ideály své doby. Titán v provedení Semjona Byčkova a České filharmonie doplňuje další Mahlerovy symfonie připravené pro 126. sezonu.

  • Délka programu 1 hod

Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 1 D dur (53')

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Titán

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 150 do 1000 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Skladby

Gustav Mahler
Symfonie č. 1 D dur "Titán"

Langsam, schleppend. Wie ein Naturlaut (Pomalu, táhle. Jako zvuk přírody)
Kräftig bewegt, doch nicht zu schnell (Výrazně neklidně, avšak ne příliš rychle)
Feierlich und gemessen, ohne zu schleppen (Slavnostně a uměřeně, nenatahovat)
Stürmisch bewegt (Bouřlivě, neklidně)

Symfonická tvorba 19. století se rozvíjela ve dvou liniích. Trhlina dosud poměrně jednolitého kompozičního přístupu k symfonické formě a její náplni se objevila v okamžiku, kdy Ludwig van Beethoven připojil k větám své Šesté symfonie výkladové názvy a do Deváté symfonie zapojil sbor, prohloubila se ve chvíli, kdy Hector Berlioz k Fantastické symfonii zveřejnil celý příběh, Franz Liszt se nechal inspirovat literaturou k symfonickým básním, a když Richard Wagner prohlásil, že Beethovenem se vyčerpaly možnosti klasické symfonické formy. Spor se, zjednodušeně řečeno, týkal otázky, nakolik může a smí hudba „vyprávět“, zda tóny dokáží vyjádřit dějový obsah, program. V procesu utváření estetického soudu a vkusu sehrála podstatnou roli hudební kritika, pod jejímž vlivem se posluchačská obec rozdělila na dva tábory, na stoupence směru takzvané „absolutní hudby“ a jejích čistých forem, a hudby „programní“, v níž strukturu skladeb určoval mimohudební námět převzatý z literatury, z pozorování přírody, z dějin a podobně. Koncem 19. století se oba směry, uměle prezentované jako nesmiřitelné, začaly opět sbližovat a překrývat, a to s významným přispěním Gustava Mahlera a jeho devíti symfonií, z nichž každá představuje osobitý přístup k řešení.

Svou první symfonii začal Mahler komponovat roku 1884, v existenčně nejistém období. V červnu toho roku nastoupil jako kapelník v Kasselu, v srpnu 1885 byl angažován jako druhý kapelník německé opery Stavovského divadla v Praze, následující dva roky byl druhým kapelníkem v Lipsku. V říjnu 1888 se stal ředitelem opery v Budapešti. Až zde původně pětivětou symfonii dokončil a 20. listopadu 1889 ji uvedl jako Symfonickou báseň ve dvou odděleních. Kritika byla nemilosrdná, charakterizovala skladbu jako pouhé „disonance, nudné prodlevy, kakofonie“ a prohlásila, že Mahlerova „hudba je stejně nepochopitelná a zmatená jako jeho činnost operního šéfa“; tak si přisadili ti, kdo ho neradi viděli v čele opery.

V průběhu dalších sedmi let vzniklo celkem pět podob symfonie. Její proměny ilustrují shora zmíněný problém rozporu mezi programním a absolutním směrem, mezi nimiž Mahler hledal vlastní cestu. Pro provedení v říjnu 1893 v Hamburku připojil titul Titán, hudební báseň v symfonické formě a jednotlivé věty pojmenoval. Název Titán si vypůjčil ze stejnojmenného románu Jeana Paula, jehož čtyři díly vyšly mezi roky 1800–1803. Děj románu se odehrává v 18. století, hrdinou je španělský šlechtic Albano de Cesara a autor na devíti stech stranách líčí jeho život od mladých let a společenský vzestup. Mahler nehodlal vyprávět děj románu, měl na mysli zobecnění, peripetie lidského života se všemi jeho vzruchy, těžkostmi, vítězstvími i prohrami. V literárních souvislostech se ve skladbě projevil vliv Franze Liszta, v hudební složce také wagnerovský vzor, například v původní instrumentaci hned na začátku skladby uplatněním „lohengrinovských“ vysokých smyčců. V prvním dílu symfonie se představí hrdina skladby v plnosti a radosti života (potud je možno ještě paralelu k postavě z románu připustit), druhá část tvoří odvrácenou stranu, zánik, smrt, a s dějem románu nemá nic společného.

První díl symfonie při uvedení v Hamburku nesl název Z časů mládí; ovoce, květiny a trny s větami „Jaro bez konce“, „Blumine“ a „S plnými plachtami“. Druhý díl byl nazván latinsky Commedia humana (Lidská komedie) s větami „Ztroskotaný. Smuteční pochod na Callotův způsob“, a poslední věta nesla název „Dallʼ inferno“ (Peklo). Označení věty „Blumine“ (sbírka květin či sbírka vůbec) mělo rovněž vztah k Jeanu Paulovi, jenž termín použil pro soubor svých časopiseckých statí. Větu nakonec Mahler ze symfonie vypustil a stala se z ní samostatná skladba. „Smuteční pochod na Callotův způsob“ byl narážkou na sbírku fantazijních povídek E. T. A. Hoffmanna, pro jejíž název si Hoffmann pro změnu vypůjčil jméno francouzského kreslíře a rytce 17. století Jacquese Callota, proslulého cykly groteskních figurek. Při provedení symfonie ve Výmaru roku 1894 však Mahler uvedl, že se inspiroval dřevorytem Moritze Schwinda, na němž lesní zvěř pohřbívá myslivce. V páté větě přibyla k odkazu na Balzacův románový cyklus Lidská komedie ještě scénou pekla narážka na Danteho Božskou komedii.

Víceznačnost názvů však k pochopení díla nepřispěla, naopak. Mahler nakonec pojmenování vět zrušil, a odmítl i název celé symfonie Titán se zdůvodněním, že jen publikum svádí na scestí. Přesto se dílo pod tímto názvem dodnes uvádí, také s údajem tóniny D dur, na který Mahler později rovněž rezignoval. V definitivní verzi provedl skladatel řadu retuší, především v instrumentaci; například v první větě nahradily wagnerovské smyčce fanfárovité motivy. Z „programního“ díla se stala „absolutní“ symfonie, avšak mimohudební podtext je ve skladbě nesporný i bez vysvětlivek. Je vyjádřen v prováděcích pokynech (hlas kukačky v první větě „jako zvuk přírody“), či obsažen v citátu písně „Ging heutʼ morgen über’s Feld“ (Když jsem šel ráno přes pole) z Písní potulného tovaryše. Scherzová věta je postavena na tanečních rytmech ve zkarikované podobě, která je pro Mahlera typická. Ve třetí větě se setkává tragická nota, protkávající celé Mahlerovo dílo, s groteskním šklebem. Smuteční pochod je variací na francouzský kánon „Frère Jacques“ (v německé verzi jako „Bruder Martin“), ve střední části věty jsou opět citovány Písně potulného tovaryše, a sice píseň „Die zwei blauen Augen“ (Dvě modré oči). Čtvrtá věta na půdorysu sonátové formy je portrétem pomyslného titána, bojujícího se světem i sám se sebou. Prostřednictvím návratu tematického materiálu se hrdina ohlíží za svým životem; kompozičně-technicky tak Mahler uzavírá cyklickou formu jejím zaokrouhlením.

Konečná verze symfonie měla premiéru 16. března 1896 v Berlíně a o dva roky později, 3. března 1898, dirigoval Mahler její pražskou premiéru na Filharmonickém koncertě Nového německého divadla. Tisk uvádí, že orchestr, rozšířený na devadesát hráčů, tvořili ze dvou třetin hudebníci Nového německého divadla a jednu třetinu členové orchestru českého Národního divadla.

Mahler stál od podzimu 1897 v čele vídeňské Dvorní opery, kde bezprostředně po svém nástupu uvedl Smetanova Dalibora, což tiskové ohlasy po koncertě zdůraznily a připomněly i někdejší krátké Mahlerovo působení ve Stavovském divadle. Ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann uspořádal pro skladatele ve svém bytě „raut“, jak se už tehdy říkalo: „Oslavenec večera Mahler se objevil v zástupu svých obdivovatelů. Sotva bychom ho poznali. Je to jiný Mahler, než když od nás odcházel. Jakoby menší, kostnatější, už nemá knírek, kadeř, která padala do čela, vlaje teď odvážně vzad a na nose má brýle učence. Také se zdá, že je trochu nervóznější: být skladatelem, dirigentem a divadelním ředitelem současně je pro dvě lidská ramena příliš,“ zaznamenal nejmenovaný očitý svědek.

Symfonie č. 1 je dílo silného tvůrčího ducha, jež si najde cestu všude tam, kde existuje pravé hudební cítění a potěšení z krásných zvukových efektů. Ti, kteří očekávali nezkrotné novátorství, symbolistické řešení problémů nebo revoluční aspirace, se možná cítili poněkud zklamáni. Nic z toho Mahler nepřináší, ani se nepodrobil wagnerovskému duchu. Kráčí vlastní, samostatnou cestou, zřejmě nehledá cílový bod v oblasti filozofie ani v tónomalbě, jeho hudba sleduje jedině pokyn vlastního vnitřního naladění a je nesena bohatou, někdy odvážně se vypínající fantazií,“ psal v superlativech pražský německý tisk, a podobně referoval i český dopisovatel do Vídně.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?