Česká filharmonie • Titán

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Langsam, schleppend. Wie ein Naturlaut (Pomalu, táhle. Jako zvuk přírody)
Kräftig bewegt, doch nicht zu schnell (Výrazně neklidně, avšak ne příliš rychle)
Feierlich und gemessen, ohne zu schleppen (Slavnostně a uměřeně, nenatahovat)
Stürmisch bewegt (Bouřlivě, neklidně)

Symfonická tvorba 19. století se rozvíjela ve dvou liniích. Trhlina dosud poměrně jednolitého kompozičního přístupu k symfonické formě a její náplni se objevila v okamžiku, kdy Ludwig van Beethoven připojil k větám své Šesté symfonie výkladové názvy a do Deváté symfonie zapojil sbor, prohloubila se ve chvíli, kdy Hector Berlioz k Fantastické symfonii zveřejnil celý příběh, Franz Liszt se nechal inspirovat literaturou k symfonickým básním, a když Richard Wagner prohlásil, že Beethovenem se vyčerpaly možnosti klasické symfonické formy. Spor se, zjednodušeně řečeno, týkal otázky, nakolik může a smí hudba „vyprávět“, zda tóny dokáží vyjádřit dějový obsah, program. V procesu utváření estetického soudu a vkusu sehrála podstatnou roli hudební kritika, pod jejímž vlivem se posluchačská obec rozdělila na dva tábory, na stoupence směru takzvané „absolutní hudby“ a jejích čistých forem, a hudby „programní“, v níž strukturu skladeb určoval mimohudební námět převzatý z literatury, z pozorování přírody, z dějin a podobně. Koncem 19. století se oba směry, uměle prezentované jako nesmiřitelné, začaly opět sbližovat a překrývat, a to s významným přispěním Gustava Mahlera a jeho devíti symfonií, z nichž každá představuje osobitý přístup k řešení.

Svou první symfonii začal Mahler komponovat roku 1884, v existenčně nejistém období. V červnu toho roku nastoupil jako kapelník v Kasselu, v srpnu 1885 byl angažován jako druhý kapelník německé opery Stavovského divadla v Praze, následující dva roky byl druhým kapelníkem v Lipsku. V říjnu 1888 se stal ředitelem opery v Budapešti. Až zde původně pětivětou symfonii dokončil a 20. listopadu 1889 ji uvedl jako Symfonickou báseň ve dvou odděleních. Kritika byla nemilosrdná, charakterizovala skladbu jako pouhé „disonance, nudné prodlevy, kakofonie“ a prohlásila, že Mahlerova „hudba je stejně nepochopitelná a zmatená jako jeho činnost operního šéfa“; tak si přisadili ti, kdo ho neradi viděli v čele opery.

V průběhu dalších sedmi let vzniklo celkem pět podob symfonie. Její proměny ilustrují shora zmíněný problém rozporu mezi programním a absolutním směrem, mezi nimiž Mahler hledal vlastní cestu. Pro provedení v říjnu 1893 v Hamburku připojil titul Titán, hudební báseň v symfonické formě a jednotlivé věty pojmenoval. Název Titán si vypůjčil ze stejnojmenného románu Jeana Paula, jehož čtyři díly vyšly mezi roky 1800–1803. Děj románu se odehrává v 18. století, hrdinou je španělský šlechtic Albano de Cesara a autor na devíti stech stranách líčí jeho život od mladých let a společenský vzestup. Mahler nehodlal vyprávět děj románu, měl na mysli zobecnění, peripetie lidského života se všemi jeho vzruchy, těžkostmi, vítězstvími i prohrami. V literárních souvislostech se ve skladbě projevil vliv Franze Liszta, v hudební složce také wagnerovský vzor, například v původní instrumentaci hned na začátku skladby uplatněním „lohengrinovských“ vysokých smyčců. V prvním dílu symfonie se představí hrdina skladby v plnosti a radosti života (potud je možno ještě paralelu k postavě z románu připustit), druhá část tvoří odvrácenou stranu, zánik, smrt, a s dějem románu nemá nic společného.

První díl symfonie při uvedení v Hamburku nesl název Z časů mládí; ovoce, květiny a trny s větami „Jaro bez konce“, „Blumine“ a „S plnými plachtami“. Druhý díl byl nazván latinsky Commedia humana (Lidská komedie) s větami „Ztroskotaný. Smuteční pochod na Callotův způsob“, a poslední věta nesla název „Dallʼ inferno“ (Peklo). Označení věty „Blumine“ (sbírka květin či sbírka vůbec) mělo rovněž vztah k Jeanu Paulovi, jenž termín použil pro soubor svých časopiseckých statí. Větu nakonec Mahler ze symfonie vypustil a stala se z ní samostatná skladba. „Smuteční pochod na Callotův způsob“ byl narážkou na sbírku fantazijních povídek E. T. A. Hoffmanna, pro jejíž název si Hoffmann pro změnu vypůjčil jméno francouzského kreslíře a rytce 17. století Jacquese Callota, proslulého cykly groteskních figurek. Při provedení symfonie ve Výmaru roku 1894 však Mahler uvedl, že se inspiroval dřevorytem Moritze Schwinda, na němž lesní zvěř pohřbívá myslivce. V páté větě přibyla k odkazu na Balzacův románový cyklus Lidská komedie ještě scénou pekla narážka na Danteho Božskou komedii.

Víceznačnost názvů však k pochopení díla nepřispěla, naopak. Mahler nakonec pojmenování vět zrušil, a odmítl i název celé symfonie Titán se zdůvodněním, že jen publikum svádí na scestí. Přesto se dílo pod tímto názvem dodnes uvádí, také s údajem tóniny D dur, na který Mahler později rovněž rezignoval. V definitivní verzi provedl skladatel řadu retuší, především v instrumentaci; například v první větě nahradily wagnerovské smyčce fanfárovité motivy. Z „programního“ díla se stala „absolutní“ symfonie, avšak mimohudební podtext je ve skladbě nesporný i bez vysvětlivek. Je vyjádřen v prováděcích pokynech (hlas kukačky v první větě „jako zvuk přírody“), či obsažen v citátu písně „Ging heutʼ morgen über’s Feld“ (Když jsem šel ráno přes pole) z Písní potulného tovaryše. Scherzová věta je postavena na tanečních rytmech ve zkarikované podobě, která je pro Mahlera typická. Ve třetí větě se setkává tragická nota, protkávající celé Mahlerovo dílo, s groteskním šklebem. Smuteční pochod je variací na francouzský kánon „Frère Jacques“ (v německé verzi jako „Bruder Martin“), ve střední části věty jsou opět citovány Písně potulného tovaryše, a sice píseň „Die zwei blauen Augen“ (Dvě modré oči). Čtvrtá věta na půdorysu sonátové formy je portrétem pomyslného titána, bojujícího se světem i sám se sebou. Prostřednictvím návratu tematického materiálu se hrdina ohlíží za svým životem; kompozičně-technicky tak Mahler uzavírá cyklickou formu jejím zaokrouhlením.

Konečná verze symfonie měla premiéru 16. března 1896 v Berlíně a o dva roky později, 3. března 1898, dirigoval Mahler její pražskou premiéru na Filharmonickém koncertě Nového německého divadla. Tisk uvádí, že orchestr, rozšířený na devadesát hráčů, tvořili ze dvou třetin hudebníci Nového německého divadla a jednu třetinu členové orchestru českého Národního divadla.

Mahler stál od podzimu 1897 v čele vídeňské Dvorní opery, kde bezprostředně po svém nástupu uvedl Smetanova Dalibora, což tiskové ohlasy po koncertě zdůraznily a připomněly i někdejší krátké Mahlerovo působení ve Stavovském divadle. Ředitel Nového německého divadla Angelo Neumann uspořádal pro skladatele ve svém bytě „raut“, jak se už tehdy říkalo: „Oslavenec večera Mahler se objevil v zástupu svých obdivovatelů. Sotva bychom ho poznali. Je to jiný Mahler, než když od nás odcházel. Jakoby menší, kostnatější, už nemá knírek, kadeř, která padala do čela, vlaje teď odvážně vzad a na nose má brýle učence. Také se zdá, že je trochu nervóznější: být skladatelem, dirigentem a divadelním ředitelem současně je pro dvě lidská ramena příliš,“ zaznamenal nejmenovaný očitý svědek.

„Symfonie č. 1 je dílo silného tvůrčího ducha, jež si najde cestu všude tam, kde existuje pravé hudební cítění a potěšení z krásných zvukových efektů. Ti, kteří očekávali nezkrotné novátorství, symbolistické řešení problémů nebo revoluční aspirace, se možná cítili poněkud zklamáni. Nic z toho Mahler nepřináší, ani se nepodrobil wagnerovskému duchu. Kráčí vlastní, samostatnou cestou, zřejmě nehledá cílový bod v oblasti filozofie ani v tónomalbě, jeho hudba sleduje jedině pokyn vlastního vnitřního naladění a je nesena bohatou, někdy odvážně se vypínající fantazií,“ psal v superlativech pražský německý tisk, a podobně referoval i český dopisovatel do Vídně.