Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

Václav Petr se řadí mezi nejvýznamnější české violoncellisty své generace. Je semifinalistou mezinárodní violoncellové soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann a vítězem 70. ročníku prestižní soutěže Pražské jaro. Ceny ze soutěží si odnášel už od dětství: z Mezinárodní Heranovy violoncellové soutěže, Mezinárodní violoncellové soutěže v rakouském Liezenu, vyhrál Prague Junior Note, stal se absolutním vítězem soutěže Talents for Europe. Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Na Hudební akademii múzických umění navštěvoval třídu Daniela Veise, absolvoval pak ve třídě Michala Kaňky. Další vzdělání získal na Universität der Künste v Berlíně u Wolfganga Boettchera, mezinárodních mistrovských kurzech v Kronbergu, v Hamburku, ve Vaduzu nebo na Evropské hudební akademii v Bonnu. V roce 2015 absolvoval mistrovské kurzy Carl Flesch Academy v Baden-Badenu sólovým vystoupením s Baden-Baden Philharmonie. Jako sólista vystupuje od svých 12 let. V říjnu roku 2013 se ve svých 24 letech se stal jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii České filharmonie. Václav Petr hraje na mistrovský nástroj z dílny Giovanni Battisty Guadagniniho, model „Teschenmacher“, z roku 1757, který je zapůjčen ze soukromé sbírky.

Šestadvacetiletý trumpetista Walter Hofbauer už stačil svými vynikajícími uměleckými výkony zaujmout odbornou hudební veřejnost a dosáhnout mimořádných výsledků a uznání. Pochází z Třešti, z hudební rodiny, hře na trubku se začal věnovat v osmi letech u Evžena Mašáta a záhy získal několik prvních cen v celostátních soutěžích. V září 2009 nastoupil do třídy Jiřího Jaroňka na Pražské konzervatoři a brzy se stal absolutním vítězem soutěže konzervatoří. Již jako posluchač druhého ročníku hrál v orchestru Pražské konzervatoře první trubku na zahajovacím koncertu Pražského jara pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka. O dva roky později pak vyhrál konkurz do Orchestrální akademie České filharmonie. Konzervatoř absolvoval v roce 2015 a téhož roku byl přijat na Hudební akademii múzických umění v Praze, kde pokračoval pod vedením Vladimíra Rejlka. Jako laureát mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga vystoupil v Rudolfinu sólově se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a od roku 2014 se stal jeho stálým členem. Od sezony 2017/2018 je též hráčem Orchestru Národního divadla.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Antonín Dvořák je bezesporu nejhranějším českým skladatelem. Položil základy české kantátové a oratorní tvorby, byl vynikajícím symfonikem a tvůrcem komorní hudby, jeho vrcholné opery patří k pilířům českého hudebního dramatu. Dvořákova hudba je nadána melodickou i harmonickou invencí, vyrůstající z českých kořenů. Napsal devět symfonií, několik symfonických básní, deset oper, velké oratorní skladby, tři instrumentální koncerty a mnoho komorních skladeb.

Slavnostní pochod, op. 54, vznikl na počátku roku 1879 jako úvod k představení pořádanému na oslavu stříbrné svatby císařského páru. Premiéry slavnostní příležitostné skladby s efektně vystavěnou kodou se 23. dubna 1879 zhostil orchestr Prozatímního divadla pod taktovkou Adolfa Čecha.

V roce 1878 dostal Dvořák zadání od svého berlínského vydavatele Simrocka, aby zkomponoval řadu skladeb pro čtyřruční klavír, jakýsi protějšek Brahmsových Uherských tanců. Skladatel měl řadu osmi tanců hotovou již za tři týdny. Vycházel z lidových českých tanců, ale tvořil vlastní hudební témata. Přednosti klavírní verze jsou umocněny ve verzi orchestrální, obě vyšly tiskem ještě v roce 1878. Orchestrální Slovanské tance okamžitě zdomácněly na českých i světových koncertních pódiích. Mimořádný úspěch Slovanských tanců významně přispěl k Dvořákovu evropskému věhlasu a česká i světová hudba v nich získala dílo nevyčíslitelné ceny.

Po úspěchu první řady chtěl nakladatel zdařilý obchodní tah zopakovat a přemlouval Dvořáka ke kompozici řady druhé. Skladatel se dlouho bránil, v dopise Simrockovi mj. napsal: „Dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“ Po osmi letech, na sklonku roku 1886 však čas nazrál a Dvořák Simrockovi naopak napsal: „Slovanské tance mne velice baví a myslím, že budou zcela jiné!“ Práce mu šla opět rychle od ruky a nových osm tanců bylo za měsíc dokončeno. Sedmý tanec druhé řady Slovanských tanců je srbské kolo s tempovým označením Allegro vivace. Premiéru hrál 6. ledna 1887 orchestr Národního divadla, dirigoval sám Dvořák.

Když měl Dvořák poprvé odjet do Spojených států amerických (v září 1892), uspořádal od ledna do května rozlučkové pětiměsíční koncertní turné po Čechách a Moravě. Na přípravě jeho repertoáru pracoval v posledních měsících roku 1891 a v prosinci mimo jiné upravil jednu část ze svého staršího souboru pro čtyřruční klavír Ze Šumavy – šestidílného cyklu půvabných črt, poetických hudebních obrazů se širokou paletou nálad. Klid lesa je pátou skladbou z cyklu a má vážnou náladu, v tónině Des dur. Verze pro violoncello a klavír má název Klid, datum dokončení 28. prosince 1891 a premiérována byla v Rakovníku již 31. ledna 1892 – Hanuš Wihan hrál na violoncello a Antonín Dvořák na klavír.

Skladatel, hudební kritik a dirigent Petr Iljič Čajkovskij, je jedním ze zakladatelů ruské hudební kultury. Byl prvním ruským hudebním profesionálem, jehož hlavní obživou nebylo koncertování, dirigování ani vyučování, nýbrž komponování. Jeho skladatelský odkaz je obsáhlý a žánrově pestrý, spojil v něm prvky ruské lidové hudby s podněty klasické a romantické evropské hudby. Je autorem šesti symfonií, devíti oper, tří baletů a řady instrumentálních skladeb. Pro jeho styl jsou příznačné lyrická poloha a melancholický emoční náboj.

Shakespearovským příběhem zmařené lásky Romea a Julie se zabývali mnozí hudební skladatelé. Čajkovského roku 1869 inspiroval přítel, skladatel a ideový vůdce tzv. Mocné hrstky Milij Alexejevič Balakirev, z jehož popudu se do práce na předehře Romeo a Julie pustil. Skladba se rodila obtížně: „Představte si, že jsem úplně bez nápadu, že ani jedna poněkud přijatelná hudební myšlenka se mi neobjevuje v hlavě. Začínám mít strach, že moje Múza odletěla někam daleko a možná že na ni budu muset dlouho čekat“. Nakonec se Čajkovskij dočkal a skladba vznikla, ovšem stále nebyl úplně spokojen. Předehru ještě několikrát přepracoval, než jí dal v roce 1880 definitivní podobu. Dílo uvádí pomalá, introdukce, spojená s postavou pátera Lorenza. Ve vlastním sonátovém allegru skladatel pracuje se dvěma protikladnými hudebními symboly: s rytmicky neklidným tématem, které charakterizuje svár Monteků a Kapuletů, a s lyrickým tématem, jež zobrazuje horoucí zpěv lásky jejich dětí. Předehru-fantazii uzavírá smírný epilog s citací motivu Pátera Lorenza a s tklivou variací tématu lásky.

[Andante e spiccato]
Adagio
Presto

S Alessandrem Marcellem se přenášíme do první poloviny 18. století, zlatého věku Benátské republiky. Skladatel, básník, filozof a matematik byl členem přední rodiny šlechticů a politiků, která měla velký vliv na dění ve městě, včetně toho kulturního. Díky kvalitnímu vzdělání, kterého se mu dostalo, se angažoval v mnoha oborech, ten hudební mu však byl nejbližší. Ve svém benátském paláci pořádal koncerty z vlastních skladeb. Z nich má dodnes největší úspěch sbírka šesti hobojových koncertů, které bývají upravovány i pro další nástroje. Dnes si jeden z nich poslechneme v podání trubky. Vznikly v éře největšího rozvoje sólového koncertu do podoby, kterou známe dnes. Jejím průkopníkem byl mimo jiné Marcellův benátský současník Antonio Vivaldi. Koncerty se vyznačují velkou virtuozitou sólového partu, kterou umožnil tehdejší vývoj ve stavbě nástrojů.

Rondo ze skladby Introdukce a rondo capriccioso, op. 28, zamýšlel francouzský skladatel, klavírista a varhaník Camill Saint-Saëns původně jako finále svého Koncertu pro housle a orchestr č. 1 C dur, op. 20, jenž komponoval v roce 1858 pro tehdy teprve patnáctiletého, ale již respektovaného Pabla de Sarasateho. Nakonec ovšem stručnou skladbu uzavřel reprízou její první věty. K virtuóznímu rondu, plnému chromatických běhů a jižansky temperamentního rytmu, se vrátil až po několika letech, v roce 1863, kdy k němu připsal pomalý zadumaný úvod.

Můžeme si položit otázku: je to štěstí, nebo prokletí, když se autor proslaví jedním jediným dílem tak, že všechno ostatní, co vytvořil, zůstane v jeho stínu vlastně nepoznáno? Řekne-li se Georges Bizet, každý okamžitě doplní: Carmen. Málokdo si však vzpomene na nějakou další z jeho patnácti oper a operet. Proto je dobře, že dnes uslyšíme jinou, neméně krásnou hudbu tohoto autora. Scénickou hudbu ke hře Alphonse Daudeta Arlézanka složil Bizet v roce 1872. Hra propadla, byla stažena z repertoáru po pouhých 15 reprízách, ale Bizetova hudba se s úspěchem přestěhovala do koncertních sálů a hraje se dodnes. Skladatel totiž ještě v témže roce sestavil z motivů scénické hudby čtyřvětou orchestrální suitu. Bizet byl jedním z prvních skladatelů, který do standardního obsazení symfonického orchestru přidal saxofon, což dobře uslyšíme v první větě Prélude. Čtyři roky po Bizetově smrti skladatel Ernest Guiraud aranžoval z materiálu scénické hudby druhou suitu, z níž uslyšíme závěrečnou Farandolu.