Fotografie ilustrujicí stránku  Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto

Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto


Česká filharmonie

Benefiční koncert u příležitosti 125. výročí založení společnosti Škoda Auto je určen na pomoc rodinám pečovatelů v sociálních službách zemřelých v důsledku nemoci covid-19. Šéfdirigent Semjon Byčkov orchestr provede hudbou Antonína Dvořáka, Petra Iljiče Čajkovského, Alessandra Marcella, Camilla Saint-Saënse a Georgese Bizeta.

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod 45 min

Program

Antonín Dvořák
Slavnostní pochod, op. 54a

Antonín Dvořák
Slovanský tanec č. 7 C Dur, op. 72

Antonín Dvořák
Klid pro violoncello a orchestr, op. 68/5

Petr Iljič Čajkovskij
Romeo a Julie, předehra-fantazie

— Přestávka —

Alessandro Marcello
Koncert c moll pro hoboj a smyčcový orchestr v úpravě pro trubku

Camille Saint-Saëns
Introdukce a rondo capriccioso, op. 28

Georges Bizet
Arlézanka, suita č. 1
Předehra, Menuet, Adagietto

Georges Bizet
Arlézanka, suita č. 2
Farandola

Účinkující

Jan Mráček housle
Václav Petr violoncello
Walter Hofbauer trubka

Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie

Marek Eben moderace

Fotografie ilustrujicí událost Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto

Rudolfinum — Dvořákova síň

10. 5. 2021  pondělí 20.15

Vysíláme živě / online

Koncert v přímém přenosu vysílá ČT art, dostupný bude také na Facebooku České filharmonie.

Koncert v přímém přenosu vysílá ČT art, dostupný bude také na Facebooku České filharmonie.

Dress code: semi-formal/business

Koncert Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto je první akcí pilotního projektu, který Česká filharmonie připravila na základě výzvy ministerstva kultury. Projekt má přivést posluchače zpět do koncertních síní při dodržování hygienických a organizačních pravidel.

Ve Dvořákově síni Rudolfina zasednou vedle zástupců partnerů České filharmonie i její abonenti, kteří si zakoupili benefiční vstupenku za 2000 korun. Všichni posluchači před koncertem podstoupí PCR test, jehož negativní výsledek předloží při vstupu do Rudolfina.

Podobně jako v případě předchozího benefičního koncertu zaměřeného na psychickou pomoc zdravotníkům chtějí Česká filharmonie a Nadace Via otevřít jedno z opomíjených témat koronavirové krize. Výtěžek benefice bude proto tentokrát věnován více než dvěma desítkám rodin zaměstnanců sociálních služeb, kteří na covid-19 v uplynulém roce zemřeli.

Jak přispět:

  • online na www.darujme.cz/pomocrodinam
  • převodem na sbírkový účet 8848962/0800
  • poslat zprávu "DMS POMOCVKRIZI 90" na telefonní číslo 87 777
  • během koncertu přes Call Centrum Rudolfinum na čísle 274 868 877

 

Účinkující

Jan Mráček  housle
Jan Mráček

Houslista Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Vysoké škole múzických umění (Universität für Musik und darstellende Kunst) ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil s Kuopio Symphony Orchestra a Symfonickým orchestrem Rumunského rozhlasu (obojí pod taktovkou Saschi Goetzela), s finským orchestrem Lappeenranta City Orchestra, s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, od sezony 2018/2019 zde působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal CD s kompletním dílem A. Dvořáka pro švýcarské vydavatelství Onyx s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda a s klavíristou Lukášem Klánským, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Po britském debutu s Royal Philharmonic Orchestra následoval v sezóně 2017/2018 také americký debut se St. Louis Symphony s dirigentkou Han-Na Chang, se Symphony of Florida s Jamesem Juddem, dále vystoupení v Dubaji s ochestrem Wiener Concert-Verein a v Číně se Slovinskou filharmonií, spolupráce s Českou filharmonií a dirigentem Manuelem López-Gómezem a recitály v Rakousku, Švýcarsku a Itálii. V dubnu 2017 Jan Mráček vystoupil ve Švýcarsku s Čajkovského Houslovým koncertem D dur v curyšské Tonhalle s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského pod vedením Vladimira Fedosejeva. V červnu July 2017 se představil v Tokiu s Asian Youth Orchestra. V listopadu 2018 Jan Mráček opětovně uvedl Čajkovského houslový koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK s dirigentem Vladimirem Fedosejevem.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

Václav Petr  violoncello
Václav Petr

V České filharmonii působí od ledna 2014 na postu koncertního mistra violoncell.

S hrou na violoncello začal ve čtyřech letech pod vedením Mirka Škampy. V roce 2008 odmaturoval na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Od roku 2008 je posluchačem HAMU, kde začal studovat u Daniela Veise a od roku 2011 pokračuje ve třídě Michala Kaňky. V roce 2010 a 2011 v rámci programu Erasmus studoval na Universität der Künste v Berlíně u Wolfganga Boettchera.

Poprvé sólově vystoupil s orchestrem ve dvanácti letech. V letech 2004, 2006 a 2008 vystupoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina jako sólista za doprovodu PKF – Prague Philharmonia (dříve Pražská komorní filharmonie) v rámci cyklu „Josef Suk uvádí mladé talenty“. Vystupuje i v zahraničí, např. v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Maďarsku, Chorvatsku a dalších zemích.

V roce 2008 a 2010 se zúčastnil mistrovských kurzů v Kronbergu, kde studoval ve třídě Annera Bylsmy a Davida Geringase. Roku 2009 získal plné stipendium na letní mistrovské kurzy v Hamburgu, kde se vzdělával u Jense Petera Maintze.

Na základě nahrávky byl vybrán k účasti na Evropské hudební akademii v Bonnu 2010 s Wolfgangem Boettcherem, u kterého rovněž studoval v červenci téhož roku na 40. Mezinárodních kurzech ve Vaduzu. V srpnu roku 2010 byl vybrán do třídy Marie Kliegel v rámci Holland Music Sessions.

Aktivně se věnuje také komorní hře. Od roku 2009 je členem souboru Ensemble Taras (dříve Taras Piano Trio), se kterým v roce 2010 získal 1. cenu v Italském Val Tidone. Roku 2012 získal spolu s houslistou Radimem Krestou 3. cenu v Italské soutěži komorních souborů Salieri-Zinetti jako duo housle-violoncello a o rok později na stejné soutěži (už jako klavírní kvartet spolu s Evou Krestovou na violu a Václavem Máchou na klavír) zvítězili. V září roku 2013 se jim podařilo obsadit první místo v jedné z nejprestižnějších soutěží pro komorní soubory s klavírem Premio Trio di Trieste.

Již během středoškolských studií získal Václav Petr několik ocenění jak ze soutěží národních tak i mezinárodních. První dva větší úspěchy byly 2. cena na Mezinárodní Heranově violoncellové soutěži v Ústí nad Orlicí (2001) a 2. cena z mezinárodní violoncellové soutěže v rakouském Liezenu (2002). V roce 2004 získal 1. cenu a spolu s ní řadu dalších ocenění na Prague Junior Note a v roce 2005 se stal absolutním vítězem mezinárodní soutěže Talents for Europe.

Kromě těchto soutěží je rovněž laureátem mnoha jiných mezinárodních přehlídek, jako např. rozhlasová soutěž Concertino Praga (2007), mezinárodní violoncellová soutěž Davida Poppera v Maďarsku (2007), mezinárodní violoncellová soutěž Antonina Janigra v Chorvatsku (2008), violoncellová soutěž Bohuslava Martinů v Praze (2008, 2012), mezinárodní soutěž Johanna Friedricha Dotzauera v Německu (2009), mezinárodní smyčcová soutěž Rudolfa Matze v chorvatském Dubrovníku (2010) a jiných. V roce 2010 byl na základě DVD nahrávky vybrán mezi 12 účastníků prestižní mezinárodní soutěže Grand Prix Emanuel Feurmann.

Walter Hofbauer  trubka

Šestadvacetiletý trumpetista Walter Hofbauer už stačil svými vynikajícími uměleckými výkony zaujmout odbornou hudební veřejnost a dosáhnout mimořádných výsledků a uznání. Pochází z Třešti, z hudební rodiny, hře na trubku se začal věnovat v osmi letech u Evžena Mašáta a záhy získal několik prvních cen v celostátních soutěžích. V září 2009 nastoupil do třídy Jiřího Jaroňka na Pražské konzervatoři a brzy se stal absolutním vítězem soutěže konzervatoří. Již jako posluchač druhého ročníku hrál v orchestru Pražské konzervatoře první trubku na zahajovacím koncertu Pražského jara pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka. O dva roky později pak vyhrál konkurz do Orchestrální akademie České filharmonie. Konzervatoř absolvoval v roce 2015 a téhož roku byl přijat na Hudební akademii múzických umění v Praze, kde pokračoval pod vedením Vladimíra Rejlka. Jako laureát mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga vystoupil v Rudolfinu sólově se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a od roku 2014 se stal jeho stálým členem. Od sezony 2017/2018 je též hráčem Orchestru Národního divadla.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Marek Eben  průvodce pořadem
Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a od roku 1983 do roku 2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – např. soutěž O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusní pořad Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Antonín Dvořák
Slavnostní pochod, Slovanský tanec, Klid pro violoncello a orchestr

Antonín Dvořák je bezesporu nejhranějším českým skladatelem. Položil základy české kantátové a oratorní tvorby, byl vynikajícím symfonikem a tvůrcem komorní hudby, jeho vrcholné opery patří k pilířům českého hudebního dramatu. Dvořákova hudba je nadána melodickou i harmonickou invencí, vyrůstající z českých kořenů. Napsal devět symfonií, několik symfonických básní, deset oper, velké oratorní skladby, tři instrumentální koncerty a mnoho komorních skladeb.

Slavnostní pochod, op. 54, vznikl na počátku roku 1879 jako úvod k představení pořádanému na oslavu stříbrné svatby císařského páru. Premiéry slavnostní příležitostné skladby s efektně vystavěnou kodou se 23. dubna 1879 zhostil orchestr Prozatímního divadla pod taktovkou Adolfa Čecha.

V roce 1878 dostal Dvořák zadání od svého berlínského vydavatele Simrocka, aby zkomponoval řadu skladeb pro čtyřruční klavír, jakýsi protějšek Brahmsových Uherských tanců. Skladatel měl řadu osmi tanců hotovou již za tři týdny. Vycházel z lidových českých tanců, ale tvořil vlastní hudební témata. Přednosti klavírní verze jsou umocněny ve verzi orchestrální, obě vyšly tiskem ještě v roce 1878. Orchestrální Slovanské tance okamžitě zdomácněly na českých i světových koncertních pódiích. Mimořádný úspěch Slovanských tanců významně přispěl k Dvořákovu evropskému věhlasu a česká i světová hudba v nich získala dílo nevyčíslitelné ceny.

Po úspěchu první řady chtěl nakladatel zdařilý obchodní tah zopakovat a přemlouval Dvořáka ke kompozici řady druhé. Skladatel se dlouho bránil, v dopise Simrockovi mj. napsal: „Dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“ Po osmi letech, na sklonku roku 1886 však čas nazrál a Dvořák Simrockovi naopak napsal: „Slovanské tance mne velice baví a myslím, že budou zcela jiné!“ Práce mu šla opět rychle od ruky a nových osm tanců bylo za měsíc dokončeno. Sedmý tanec druhé řady Slovanských tanců je srbské kolo s tempovým označením Allegro vivace. Premiéru hrál 6. ledna 1887 orchestr Národního divadla, dirigoval sám Dvořák.

Když měl Dvořák poprvé odjet do Spojených států amerických (v září 1892), uspořádal od ledna do května rozlučkové pětiměsíční koncertní turné po Čechách a Moravě. Na přípravě jeho repertoáru pracoval v posledních měsících roku 1891 a v prosinci mimo jiné upravil jednu část ze svého staršího souboru pro čtyřruční klavír Ze Šumavy – šestidílného cyklu půvabných črt, poetických hudebních obrazů se širokou paletou nálad. Klid lesa je pátou skladbou z cyklu a má vážnou náladu, v tónině Des dur. Verze pro violoncello a klavír má název Klid, datum dokončení 28. prosince 1891 a premiérována byla v Rakovníku již 31. ledna 1892 – Hanuš Wihan hrál na violoncello a Antonín Dvořák na klavír.

Petr Iljič Čajkovskij
Romeo a Julie, předehra-fantazie (finální verze 1880)

Skladatel, hudební kritik a dirigent Petr Iljič Čajkovskij, je jedním ze zakladatelů ruské hudební kultury. Byl prvním ruským hudebním profesionálem, jehož hlavní obživou nebylo koncertování, dirigování ani vyučování, nýbrž komponování. Jeho skladatelský odkaz je obsáhlý a žánrově pestrý, spojil v něm prvky ruské lidové hudby s podněty klasické a romantické evropské hudby. Je autorem šesti symfonií, devíti oper, tří baletů a řady instrumentálních skladeb. Pro jeho styl jsou příznačné lyrická poloha a melancholický emoční náboj.

Shakespearovským příběhem zmařené lásky Romea a Julie se zabývali mnozí hudební skladatelé. Čajkovského roku 1869 inspiroval přítel, skladatel a ideový vůdce tzv. Mocné hrstky Milij Alexejevič Balakirev, z jehož popudu se do práce na předehře Romeo a Julie pustil. Skladba se rodila obtížně: „Představte si, že jsem úplně bez nápadu, že ani jedna poněkud přijatelná hudební myšlenka se mi neobjevuje v hlavě. Začínám mít strach, že moje Múza odletěla někam daleko a možná že na ni budu muset dlouho čekat“. Nakonec se Čajkovskij dočkal a skladba vznikla, ovšem stále nebyl úplně spokojen. Předehru ještě několikrát přepracoval, než jí dal v roce 1880 definitivní podobu. Dílo uvádí pomalá, introdukce, spojená s postavou pátera Lorenza. Ve vlastním sonátovém allegru skladatel pracuje se dvěma protikladnými hudebními symboly: s rytmicky neklidným tématem, které charakterizuje svár Monteků a Kapuletů, a s lyrickým tématem, jež zobrazuje horoucí zpěv lásky jejich dětí. Předehru-fantazii uzavírá smírný epilog s citací motivu Pátera Lorenza a s tklivou variací tématu lásky.

Alessandro Marcello
Koncert c moll pro hoboj a smyčcový orchestr v úpravě pro trubku

[Andante e spiccato]
Adagio
Presto

S Alessandrem Marcellem se přenášíme do první poloviny 18. století, zlatého věku Benátské republiky. Skladatel, básník, filozof a matematik byl členem přední rodiny šlechticů a politiků, která měla velký vliv na dění ve městě, včetně toho kulturního. Díky kvalitnímu vzdělání, kterého se mu dostalo, se angažoval v mnoha oborech, ten hudební mu však byl nejbližší. Ve svém benátském paláci pořádal koncerty z vlastních skladeb. Z nich má dodnes největší úspěch sbírka šesti hobojových koncertů, které bývají upravovány i pro další nástroje. Dnes si jeden z nich poslechneme v podání trubky. Vznikly v éře největšího rozvoje sólového koncertu do podoby, kterou známe dnes. Jejím průkopníkem byl mimo jiné Marcellův benátský současník Antonio Vivaldi. Koncerty se vyznačují velkou virtuozitou sólového partu, kterou umožnil tehdejší vývoj ve stavbě nástrojů.

Camille Saint-Saëns
Introdukce a rondo capriccioso, op. 28

Rondo ze skladby Introdukce a rondo capriccioso, op. 28, zamýšlel francouzský skladatel, klavírista a varhaník Camill Saint-Saëns původně jako finále svého Koncertu pro housle a orchestr č. 1 C dur, op. 20, jenž komponoval v roce 1858 pro tehdy teprve patnáctiletého, ale již respektovaného Pabla de Sarasateho. Nakonec ovšem stručnou skladbu uzavřel reprízou její první věty. K virtuóznímu rondu, plnému chromatických běhů a jižansky temperamentního rytmu, se vrátil až po několika letech, v roce 1863, kdy k němu připsal pomalý zadumaný úvod.

Georges Bizet
Arlézanka

Můžeme si položit otázku: je to štěstí, nebo prokletí, když se autor proslaví jedním jediným dílem tak, že všechno ostatní, co vytvořil, zůstane v jeho stínu vlastně nepoznáno? Řekne-li se Georges Bizet, každý okamžitě doplní: Carmen. Málokdo si však vzpomene na nějakou další z jeho patnácti oper a operet. Proto je dobře, že dnes uslyšíme jinou, neméně krásnou hudbu tohoto autora. Scénickou hudbu ke hře Alphonse Daudeta Arlézanka složil Bizet v roce 1872. Hra propadla, byla stažena z repertoáru po pouhých 15 reprízách, ale Bizetova hudba se s úspěchem přestěhovala do koncertních sálů a hraje se dodnes. Skladatel totiž ještě v témže roce sestavil z motivů scénické hudby čtyřvětou orchestrální suitu. Bizet byl jedním z prvních skladatelů, který do standardního obsazení symfonického orchestru přidal saxofon, což dobře uslyšíme v první větě Prélude. Čtyři roky po Bizetově smrti skladatel Ernest Guiraud aranžoval z materiálu scénické hudby druhou suitu, z níž uslyšíme závěrečnou Farandolu.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?