Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto


Benefiční koncert u příležitosti 125. výročí založení společnosti Škoda Auto je určen na pomoc rodinám pečovatelů v sociálních službách zemřelých v důsledku nemoci covid-19. Šéfdirigent Semjon Byčkov orchestr provede hudbou Antonína Dvořáka, Petra Iljiče Čajkovského, Alessandra Marcella, Camilla Saint-Saënse a Georgese Bizeta.

Délka programu 1 hod 45 min

Program

Antonín Dvořák
Slavnostní pochod, op. 54a

Antonín Dvořák
Slovanský tanec č. 7 C Dur, op. 72

Antonín Dvořák
Klid pro violoncello a orchestr, op. 68/5

Petr Iljič Čajkovskij
Romeo a Julie, předehra-fantazie

— Přestávka —

Alessandro Marcello
Koncert c moll pro hoboj a smyčcový orchestr v úpravě pro trubku

Camille Saint-Saëns
Introdukce a rondo capriccioso, op. 28

Georges Bizet
Arlézanka, suita č. 1
Předehra, Menuet, Adagietto

Georges Bizet
Arlézanka, suita č. 2
Farandola

Účinkující

Jan Mráček housle
Václav Petr violoncello
Walter Hofbauer trubka

Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie

Marek Eben moderace

Fotografie ilustrujicí událost Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Koncert v přímém přenosu vysílá ČT art, dostupný bude také na Facebooku České filharmonie.

Koncert Pomáháme s Českou filharmonií a Škoda Auto je první akcí pilotního projektu, který Česká filharmonie připravila na základě výzvy ministerstva kultury. Projekt má přivést posluchače zpět do koncertních síní při dodržování hygienických a organizačních pravidel.

Ve Dvořákově síni Rudolfina zasednou vedle zástupců partnerů České filharmonie i její abonenti, kteří si zakoupili benefiční vstupenku za 2000 korun. Všichni posluchači před koncertem podstoupí PCR test, jehož negativní výsledek předloží při vstupu do Rudolfina.

Podobně jako v případě předchozího benefičního koncertu zaměřeného na psychickou pomoc zdravotníkům chtějí Česká filharmonie a Nadace Via otevřít jedno z opomíjených témat koronavirové krize. Výtěžek benefice bude proto tentokrát věnován více než dvěma desítkám rodin zaměstnanců sociálních služeb, kteří na covid-19 v uplynulém roce zemřeli.

Účinkující

Jan Mráček  housle

Jan Mráček

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

Václav Petr  violoncello

Václav Petr

Václav Petr se řadí mezi nejvýznamnější české violoncellisty své generace. Je semifinalistou mezinárodní violoncellové soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann a vítězem 70. ročníku prestižní soutěže Pražské jaro. Ceny ze soutěží si odnášel už od dětství: z Mezinárodní Heranovy violoncellové soutěže, Mezinárodní violoncellové soutěže v rakouském Liezenu, vyhrál Prague Junior Note, stal se absolutním vítězem soutěže Talents for Europe. Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Na Hudební akademii múzických umění navštěvoval třídu Daniela Veise, absolvoval pak ve třídě Michala Kaňky. Další vzdělání získal na Universität der Künste v Berlíně u Wolfganga Boettchera, mezinárodních mistrovských kurzech v Kronbergu, v Hamburku, ve Vaduzu nebo na Evropské hudební akademii v Bonnu. V roce 2015 absolvoval mistrovské kurzy Carl Flesch Academy v Baden-Badenu sólovým vystoupením s Baden-Baden Philharmonie. Jako sólista vystupuje od svých 12 let. V říjnu roku 2013 se ve svých 24 letech se stal jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii České filharmonie. Václav Petr hraje na mistrovský nástroj z dílny Giovanni Battisty Guadagniniho, model „Teschenmacher“, z roku 1757, který je zapůjčen ze soukromé sbírky.

Walter Hofbauer  trubka

Šestadvacetiletý trumpetista Walter Hofbauer už stačil svými vynikajícími uměleckými výkony zaujmout odbornou hudební veřejnost a dosáhnout mimořádných výsledků a uznání. Pochází z Třešti, z hudební rodiny, hře na trubku se začal věnovat v osmi letech u Evžena Mašáta a záhy získal několik prvních cen v celostátních soutěžích. V září 2009 nastoupil do třídy Jiřího Jaroňka na Pražské konzervatoři a brzy se stal absolutním vítězem soutěže konzervatoří. Již jako posluchač druhého ročníku hrál v orchestru Pražské konzervatoře první trubku na zahajovacím koncertu Pražského jara pod taktovkou šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka. O dva roky později pak vyhrál konkurz do Orchestrální akademie České filharmonie. Konzervatoř absolvoval v roce 2015 a téhož roku byl přijat na Hudební akademii múzických umění v Praze, kde pokračoval pod vedením Vladimíra Rejlka. Jako laureát mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga vystoupil v Rudolfinu sólově se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a od roku 2014 se stal jeho stálým členem. Od sezony 2017/2018 je též hráčem Orchestru Národního divadla.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Marek Eben  průvodce pořadem

Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Antonín Dvořák
Slavnostní pochod, Slovanský tanec, Klid pro violoncello a orchestr

Antonín Dvořák je bezesporu nejhranějším českým skladatelem. Položil základy české kantátové a oratorní tvorby, byl vynikajícím symfonikem a tvůrcem komorní hudby, jeho vrcholné opery patří k pilířům českého hudebního dramatu. Dvořákova hudba je nadána melodickou i harmonickou invencí, vyrůstající z českých kořenů. Napsal devět symfonií, několik symfonických básní, deset oper, velké oratorní skladby, tři instrumentální koncerty a mnoho komorních skladeb.

Slavnostní pochod, op. 54, vznikl na počátku roku 1879 jako úvod k představení pořádanému na oslavu stříbrné svatby císařského páru. Premiéry slavnostní příležitostné skladby s efektně vystavěnou kodou se 23. dubna 1879 zhostil orchestr Prozatímního divadla pod taktovkou Adolfa Čecha.

V roce 1878 dostal Dvořák zadání od svého berlínského vydavatele Simrocka, aby zkomponoval řadu skladeb pro čtyřruční klavír, jakýsi protějšek Brahmsových Uherských tanců. Skladatel měl řadu osmi tanců hotovou již za tři týdny. Vycházel z lidových českých tanců, ale tvořil vlastní hudební témata. Přednosti klavírní verze jsou umocněny ve verzi orchestrální, obě vyšly tiskem ještě v roce 1878. Orchestrální Slovanské tance okamžitě zdomácněly na českých i světových koncertních pódiích. Mimořádný úspěch Slovanských tanců významně přispěl k Dvořákovu evropskému věhlasu a česká i světová hudba v nich získala dílo nevyčíslitelné ceny.

Po úspěchu první řady chtěl nakladatel zdařilý obchodní tah zopakovat a přemlouval Dvořáka ke kompozici řady druhé. Skladatel se dlouho bránil, v dopise Simrockovi mj. napsal: „Dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“ Po osmi letech, na sklonku roku 1886 však čas nazrál a Dvořák Simrockovi naopak napsal: „Slovanské tance mne velice baví a myslím, že budou zcela jiné!“ Práce mu šla opět rychle od ruky a nových osm tanců bylo za měsíc dokončeno. Sedmý tanec druhé řady Slovanských tanců je srbské kolo s tempovým označením Allegro vivace. Premiéru hrál 6. ledna 1887 orchestr Národního divadla, dirigoval sám Dvořák.

Když měl Dvořák poprvé odjet do Spojených států amerických (v září 1892), uspořádal od ledna do května rozlučkové pětiměsíční koncertní turné po Čechách a Moravě. Na přípravě jeho repertoáru pracoval v posledních měsících roku 1891 a v prosinci mimo jiné upravil jednu část ze svého staršího souboru pro čtyřruční klavír Ze Šumavy – šestidílného cyklu půvabných črt, poetických hudebních obrazů se širokou paletou nálad. Klid lesa je pátou skladbou z cyklu a má vážnou náladu, v tónině Des dur. Verze pro violoncello a klavír má název Klid, datum dokončení 28. prosince 1891 a premiérována byla v Rakovníku již 31. ledna 1892 – Hanuš Wihan hrál na violoncello a Antonín Dvořák na klavír.

Petr Iljič Čajkovskij
Romeo a Julie, předehra-fantazie (finální verze 1880)

Skladatel, hudební kritik a dirigent Petr Iljič Čajkovskij, je jedním ze zakladatelů ruské hudební kultury. Byl prvním ruským hudebním profesionálem, jehož hlavní obživou nebylo koncertování, dirigování ani vyučování, nýbrž komponování. Jeho skladatelský odkaz je obsáhlý a žánrově pestrý, spojil v něm prvky ruské lidové hudby s podněty klasické a romantické evropské hudby. Je autorem šesti symfonií, devíti oper, tří baletů a řady instrumentálních skladeb. Pro jeho styl jsou příznačné lyrická poloha a melancholický emoční náboj.

Shakespearovským příběhem zmařené lásky Romea a Julie se zabývali mnozí hudební skladatelé. Čajkovského roku 1869 inspiroval přítel, skladatel a ideový vůdce tzv. Mocné hrstky Milij Alexejevič Balakirev, z jehož popudu se do práce na předehře Romeo a Julie pustil. Skladba se rodila obtížně: „Představte si, že jsem úplně bez nápadu, že ani jedna poněkud přijatelná hudební myšlenka se mi neobjevuje v hlavě. Začínám mít strach, že moje Múza odletěla někam daleko a možná že na ni budu muset dlouho čekat“. Nakonec se Čajkovskij dočkal a skladba vznikla, ovšem stále nebyl úplně spokojen. Předehru ještě několikrát přepracoval, než jí dal v roce 1880 definitivní podobu. Dílo uvádí pomalá, introdukce, spojená s postavou pátera Lorenza. Ve vlastním sonátovém allegru skladatel pracuje se dvěma protikladnými hudebními symboly: s rytmicky neklidným tématem, které charakterizuje svár Monteků a Kapuletů, a s lyrickým tématem, jež zobrazuje horoucí zpěv lásky jejich dětí. Předehru-fantazii uzavírá smírný epilog s citací motivu Pátera Lorenza a s tklivou variací tématu lásky.

Alessandro Marcello
Koncert c moll pro hoboj a smyčcový orchestr v úpravě pro trubku

[Andante e spiccato]
Adagio
Presto

S Alessandrem Marcellem se přenášíme do první poloviny 18. století, zlatého věku Benátské republiky. Skladatel, básník, filozof a matematik byl členem přední rodiny šlechticů a politiků, která měla velký vliv na dění ve městě, včetně toho kulturního. Díky kvalitnímu vzdělání, kterého se mu dostalo, se angažoval v mnoha oborech, ten hudební mu však byl nejbližší. Ve svém benátském paláci pořádal koncerty z vlastních skladeb. Z nich má dodnes největší úspěch sbírka šesti hobojových koncertů, které bývají upravovány i pro další nástroje. Dnes si jeden z nich poslechneme v podání trubky. Vznikly v éře největšího rozvoje sólového koncertu do podoby, kterou známe dnes. Jejím průkopníkem byl mimo jiné Marcellův benátský současník Antonio Vivaldi. Koncerty se vyznačují velkou virtuozitou sólového partu, kterou umožnil tehdejší vývoj ve stavbě nástrojů.

Camille Saint-Saëns
Introdukce a rondo capriccioso, op. 28

Rondo ze skladby Introdukce a rondo capriccioso, op. 28, zamýšlel francouzský skladatel, klavírista a varhaník Camill Saint-Saëns původně jako finále svého Koncertu pro housle a orchestr č. 1 C dur, op. 20, jenž komponoval v roce 1858 pro tehdy teprve patnáctiletého, ale již respektovaného Pabla de Sarasateho. Nakonec ovšem stručnou skladbu uzavřel reprízou její první věty. K virtuóznímu rondu, plnému chromatických běhů a jižansky temperamentního rytmu, se vrátil až po několika letech, v roce 1863, kdy k němu připsal pomalý zadumaný úvod.

Georges Bizet
Arlézanka

Můžeme si položit otázku: je to štěstí, nebo prokletí, když se autor proslaví jedním jediným dílem tak, že všechno ostatní, co vytvořil, zůstane v jeho stínu vlastně nepoznáno? Řekne-li se Georges Bizet, každý okamžitě doplní: Carmen. Málokdo si však vzpomene na nějakou další z jeho patnácti oper a operet. Proto je dobře, že dnes uslyšíme jinou, neméně krásnou hudbu tohoto autora. Scénickou hudbu ke hře Alphonse Daudeta Arlézanka složil Bizet v roce 1872. Hra propadla, byla stažena z repertoáru po pouhých 15 reprízách, ale Bizetova hudba se s úspěchem přestěhovala do koncertních sálů a hraje se dodnes. Skladatel totiž ještě v témže roce sestavil z motivů scénické hudby čtyřvětou orchestrální suitu. Bizet byl jedním z prvních skladatelů, který do standardního obsazení symfonického orchestru přidal saxofon, což dobře uslyšíme v první větě Prélude. Čtyři roky po Bizetově smrti skladatel Ernest Guiraud aranžoval z materiálu scénické hudby druhou suitu, z níž uslyšíme závěrečnou Farandolu.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.