Fotografie ilustrujicí stránku  Nikolaj Szeps-Znaider Jarní hvězdy České filharmonie II

Jarní hvězdy České filharmonie II • Nikolaj Szeps-Znaider


Česká filharmonie

Danský virtuos Nikolaj Szeps-Znaider se po více než třech letech znovu vrací k České filharmonii. Společně s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem přednese první houslový koncert Maxe Brucha. Během koncertu bude probíhat veřejná sbírka ve prospěch systémové psychosociální pomoci zdravotníkům. V závěru večera příznačně zazní Beethovenova symfonie Eroica.

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod 40 min

Program

Ludwig van Beethoven
Coriolanus, předehra, op. 62

Max Bruch
Koncert pro housle a orchestr  č. 1  g moll, op. 26

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“

Účinkující

Nikolaj Szeps-Znaider housle

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Marek Eben moderátor

Rudolfinum — Dvořákova síň

25. 3. 2021  čtvrtek 20.15

Vysíláme živě / online

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve čtvrtek 25. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve čtvrtek 25. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. Ve čtvrtek 25. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

„Náš koncert 25. března věnujeme zdravotníkům v České republice. Ve světle vypětí a obětí přinášených lékaři a sestrami se naprosto přirozeným základním kamenem programu stala Beethovenova symfonie ‚Eroica‘. Kdo jiný než právě Beethoven vyjádřil lidskou cestu z temnoty ke světlu? Kdo objevil výstižnější zvuk pro utrpení, které prožíval, a které je teď i pro nás tak aktuální? Kdo dokázal lépe ukázat cestu k překonání bolesti a znovuobjevení krásy života?“ ptá se šéfdirigent a umělecký ředitel České filharmonie Semjon Byčkov a své myšlenky shrnuje: „Beethoven stojí jako lékař duše po boku zdravotníků, kteří léčí tělo.“

Benefice reaguje na extrémní pracovní zátěž a psychické vypětí zdravotníků spojené s pandemií covidu-19. „Peníze vybrané v rámci veřejné sbírky, kterou s Nadací Via chystáme, proto budou využity na vyškolení dobrovolníků z řad zdravotnického personálu s cílem zmírnit dopady dlouhotrvající krize na duševní zdraví jejich kolegů,“ upřesňuje generální ředitel České filharmonie David Mareček. Dobrovolníky bude v oblasti krizové intervence a psychické podpory zdravotníkům školit Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů.

Jak přispět:

► Online na www.darujme.cz/pomocvkrizi
► Převodem na sbírkový účet 8848962/0800
► Poslat zprávu "DMS POMOCVKRIZI 90" na telefonní číslo 87 777
► Během koncertu přes Call Centrum Rudolfinum

Druhý koncert z cyklu Jarní hvězdy České filharmonie se bude hrát v menším obsazení a s jiným programem, než bylo původně zveřejněno. Dramaturgie se změnila z důvodu uvalení karantény na všechny hráče, kteří vystupovali na prvním koncertu 9. března. Přestože filharmonici byli otestováni PCR testy ještě před zahájením zkoušek v pátek 5. března, v den koncertu se testy opakovaly a jeden z hráčů měl pozitivní výsledek. Samotný koncert ještě proběhl, ale nahrávání Sukovy Pohádky léta, které mělo následovat 10. a 11. března, už bylo zrušeno.

Vedle testování PCR testy a povinného nošení respirátorů FFP2 nebo KN95 mimo koncertní sál budou pro koncert 25. března zavedena další hygienická opatření přímo na pódiu, které bude z důvodu zajištění větších rozestupů rozšířeno. Každý člen orchestru bude hrát ze svého pultu. Smyčcové skupiny budou od dechových odděleny plexisklovými paravány. Nošení respirátorů na pódiu bude povinné u všech, kterým to hra na nástroj umožňuje. Hráči na dechové nástroje budou mít nasazený respirátor až do příchodu a usednutí na své místo na pódiu. Při odchodu z pódia jej budou mít opět nasazený.

Účinkující

Nikolaj Szeps-Znaider  housle
Nikolaj Szeps-Znaider

Nikolaj Szeps-Znaider se narodil v roce 1975 v Kodani. Je absolventem newyorské Juilliard School a v roce 1992 zvítězil v Mezinárodní soutěži Carla Nielsena v dánském Odense. O pět let později získal první cenu v prestižní Soutěži královny Alžběty v Bruselu.

Po celém světě vystupuje s předními hudebními tělesy jako dirigent a sólový houslista. Patří mezi absolutní houslovou špičku, jeho koncertní kalendář zaplňují jak spolupráce s předními orchestry, tak sólové recitály. V posledních sezonách vystoupil mimo jiné s Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de France nebo London Symphony Orchestra. Své nejlepší nahrávky uskutečnil s Newyorskou filharmonií, drážďanskou Staatskapelle, Vídeňskými filharmoniky nebo Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a dirigenty Alanem Gilbertem, Sirem Colinem Davisem, Valerijem Gergievem, Zubinem Mehtou, Marissem Jansonsem a Riccardem Chaillym.

Nikolaj Szeps-Znaider je pravidelným dirigentem předních světových těles, včetně Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Orchestre Symphonique de Montréal, Bamberských symfoniků a Královské filharmonie Stockholm. Jako operní dirigent uvedl Kouzelnou flétnu v Královské dánské opeře a v drážďanské Semperově opeře a tamtéž ještě Růžového kavalíra. V září 2021 se představí poprvé jako hudební ředitel Orchestre national de Lyon. Tento orchestr dirigoval už na zahajovacím koncertě sezony 2019/2020 a v únoru 2020 s ním absolvoval turné v Rusku.

Je velmi aktivní v podpoře nastupující generace hudebních talentů – mimo jiných aktivit je prezidentem Mezinárodní soutěže Carla Nielsena a založil a deset let vedl letní školu Nordic Music Academy.

Hraje na nástroj postavený v roce 1741 houslařem Guarnerim del Gesù, na který hrál v minulosti Fritz Kreisler. Nikolaj Szeps-Znaider jej má v dlouhodobé výpůjčce od Dánského královského divadla, díky štědrosti nadací Knuda Højgaarda, VELUX a Villum.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Marek Eben  průvodce pořadem
Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a od roku 1983 do roku 2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – např. soutěž O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusní pořad Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Ludwig van Beethoven
Coriolanus, předehra, op. 62

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven (1770–1827) patosem své tvorby, výběrem hrdinských námětů a užíváním nekonvenčních výrazových prostředků v mnohém předznamenal následující slohové období romantismu. Jeho předehra Coriolanus, op. 62 byla napsána v roce 1807, tedy v těsné časové blízkosti kompozice Razumovských kvartetů, prvních dvou verzí jeho jediné opery Leonora (později uváděná jako Fidelio), Houslového koncertu a Čtvrté i Páté symfonie. V této době se skladatel vzpamatovával z otřesu způsobeném neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým.

Coriolanus je předehrou ke stejnojmenné tragédii na téma z dějin starověkého Říma od rakouského pokrokového literáta Heinricha Josepha Collina (1771–1811), jehož dílo Beethoven obdivoval. Tato ve své době úspěšná divadelní hra ve verších je adaptací někdejšího dramatu Williama Shakespeara o vojevůdci z 5. století před naším letopočtem, který se stal obětí spiknutí. Beethovenova skladba je vlastně symfonickou básní vyjadřující skladatelovy dojmy ze hry. Je komponována v sonátové formě a postavena na práci s dvěma kontrastními tématy, jež podle mnoha vykladačů díla německého hudebního génia znázorňují vnitřní boj titulního hrdiny. Beethovenova předehra Coriolanus byla poprvé provedena na koncertu ve vídeňském paláci knížete Lobkowitze v březnu 1807. Spolu s ní tehdy zazněly další dvě skladatelovy žhavé novinky – Čtvrtá symfonie a Čtvrtý klavírní koncert.

Max Bruch
Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26

Vorspiel. Allegro moderato
Adagio
Finale. Allegro energico

Německý skladatel Max Bruch (1838–1920) začal skládat už v devíti letech a ve čtrnácti napsal první symfonii. Velmi brzy se stal mezinárodně uznávaným umělcem, avšak spíše v oblasti dirigování, jelikož se jeho kompozice u publika i kritiky prosazovaly jen s velkými obtížemi. Je přitom autorem více než 200 opusů včetně tří symfonií, čtyř oper, několika instrumentálních koncertů a slušné řádky sborových skladeb z oblasti duchovní i světské hudby. Bruch jako skladatel zkrátka zůstal celý život v zajetí konzervativní „školy“ německé hudby a tradičním způsobem psal i ve 20. století, kdy umělecký svět už dávno fascinovaly zcela odlišné tvůrčí postupy.

S podobnými rozpaky je Bruchovo hudební dědictví přijímáno i dnes a takřka jediným dílem, které v současnosti žije na koncertních pódiích, je první z jeho tří houslových koncertů, jenž naopak v repertoáru koncertantních skladeb zaujímá velmi významné místo a je mezi houslovými virtuózy i publikem mimořádně oblíbené. Max Bruch komponoval svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll op. 26 v roce 1866, kdy působil jako hudební ředitel v porýnském Koblenzi. Původní verze skladby měla premiéru 24. dubna téhož roku s Otto von Königlowem jako sólistou a se skladatelem v úloze dirigenta. Poté Bruchovi pomohl koncert zrevidovat světoznámý houslista Joseph Joachim a vtiskl mu tím podobu, v níž je tato kompozice uváděná dodnes. Na první poslech zaujme, že Bruch v této skladbě svěřil sólovému nástroji nepoměrně důležitější roli než orchestru, který má zde spíše doprovodnou úlohu. Koncert začíná zpěvnou kadencí houslí, po níž následuje neméně zpěvný rapsodický průběh v partu sólisty i orchestru. První část ústí attaca do pomalé druhé věty, jež je z celé skladby melodicky nejinvenčnější. Rychlejšího tempa se dočkáme až v části třetí, která má hravý charakter energického tance a vede do efektního virtuózního závěru.

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“

Allegro con brio
Marcia funebre. Adagio assai
Scherzo. Allegro vivace
Finale. Allegro molto

Historie Beethovenovy Třetí symfonie zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor a úvahy skladatelových životopisců v souvislosti s tímto dílem daleko přesahují rámec vlastní hudby. Je uváděna do souvislosti se skladatelovým světonázorem a politickým přesvědčením, zkoumaly se pohnutky k její kompozici, řada hypotéz se vztahuje k názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se například kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji kladli do souvislosti se skladatelovým zájmem o antické hrdiny a podobně.

První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowitzovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowitzovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá i opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowitzově vídeňském paláci uskutečnila soukromá zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický a skladatel na jejich základě ještě prováděl korektury. Lobkowitz získaného práva na symfonii využil, dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, také za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami, a v lednu 1805 ještě ve vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem Sinfonia Eroica. Oním „velkým člověkem“ byl podle všeho míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu.

Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Již roku 1839 se například psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Symfonie představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je plně rozvinul (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) romantismus. Hlavní téma nevychází pouze z tónů rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis; dva vstupní tutti akordy určují rytmický základ celé věty a tvoří podklad veškerého materiálu. Na významu nabývá část provedení, které přináší nové téma, objevující se také v kodě. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, a scherzo je jedním z neenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty, v nichž je nepopiratelná myšlenková souvislost s Beethovenovou hudbou k baletu Stvoření Prométheova, op. 43, resp. s Patnácti variacem a fugou na téma z Prométhea, op. 35, zvanými také Eroica-Variace. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?