Jarní hvězdy České filharmonie I • Alisa Weilerstein

Krabice od rýžových cereálií – toť úplně první violoncello dvou a půl leté Alice Weilerstein. Malá Alice chytla plané neštovice zrovna v době, kdy její hudební rodiče (matka klavíristka, otec houslista) cestovali po světových turné, a tak jí zábavu vymýšlela babička. Největším hitem byl set hudebních nástrojů z krabic od cereálií – Alici však zajímalo pouze violoncello. Bohužel však nehrálo. Po dvou letech se rodiče konečně nechali přesvědčit a malé Alici pořídili skutečný nástroj. O šest měsíců později už na něj veřejně vystoupila. Ve třinácti letech účinkovala s Clevelandským orchestrem, v patnácti se jí poprvé otevřely brány Carnegie Hall. Světem hudebních institucí a jednostrannou hudební orientací se však nechtěla nechat strhnout, a proto se po absolvování Youth Artist Program na hudebním institutu v Clevelandu vydala na Columbijskou univerzitu studovat ruskou historii. (Oba rodiče mají ruské kořeny.) Několikahodinové denní cvičení na violoncello však bylo součástí studijního plánu – vždyť zároveň už také intenzivně koncertovala!

Popularitu této americké violoncellistky pak pozvedlo koncertní vystoupení v Bílém domě, kde byla v roce 2008 přijata prezidentskou rodinou, uměleckou prestiž zase získání stipendia od MacArthurovy nadace (2011) či cena časopisu BBC Music Magazine „Nahrávka roku 2013“ (violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barneboimem a Staatskapelle Berlin). V té době už běžně koncertovala s nejvýznamnějšími orchestry USA, Evropy i Asie. Pravidelně účinkovala (a stále účinkuje) také na samostatných recitálech, při kterých proslula především interpretací šesti suit Johanna Sebastiana Bacha. Celý cyklus také natočila na CD (nominace na cenu časopisu Gramophone) a v průběhu pandemie pořídila domácí živé nahrávky pod hlavičkou projektu „36 Days of Bach“ (tedy každý den jednu část suity). Protože je však také velkou zastánkyní soudobé hudby, vytvořila multimediální projekt s názvem „Fragments“, který již zmíněných 36 částí Bachových suit dává dohromady s 27 nově zkomponovanými skladbami. To vše za scénického doprovodu v režii slavné divadelní a operní režisérky Elkhanah Pulitzer. Projekt, který má za cíl „najít nové způsoby, jak propojit diváky s interpretem“, už slyšela například Carnegie Hall nebo Kennedy Center ve Washingtonu D.C.

Tím však její přínos soudobé violoncellové literatuře nekončí: současní skladatelé pro Weilerstein píší i další díla, jimž vévodí sólové koncerty Joany Tower, Matthiase Pintschera, Pascala Dusapina a Richarda Blackforda. Premiéra posledního ze zmíněných koncertů nás čeká právě na tomto koncertě pod taktovkou Tomáše Netopila. Weilerstein však s Českou filharmonií váže dlouhodobá spolupráce, která započala již v roce 2013 na Dvořákově Praze, kde zazněl Dvořákův violoncellový koncert. O rok později vyšlo CD s touto skladbou a dostalo se mu velice pochvalných recenzí. „V Bělohlávkovi a České filharmonii si [Weilerstein] vybrala ideální partnery,“ komentoval Hugh Cunning ze Sunday Times. I Weilerstein má na tuto spolupráci ty nejlepší vzpomínky: „Moc se mi líbil zvuk orchestru – takovou lyričnost a něhu člověk v interpretacích Dvořáka tak často neslyší.“ Možná proto poté Weilerstein do Prahy přijela ještě několikrát a s Českou filharmonií účinkovala i v Carnegie Hall, při turné orchestru v roce 2018. Do Rudolfina taktéž už zavítali její mladší bratr, dirigent Joshua Weilerstein, a manžel, venezuelský dirigent Rafael Payare.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři hudebnědramatický obor. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a v letech 1983–2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – například soutěže O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusního pořadu Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.

Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo
Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Se skladatelem a houslistou Josefem Sukem se Bohuslav Martinů znal z dob svého studia na Pražské konzervatoři, zvlášť ze školního roku 1922–1923, kdy byl posluchačem v Sukově kompoziční třídě na mistrovské škole. Z mnoha důvodů nešlo o intenzivní výuku, ale oba k sobě chovali úctu i v dalších letech: „… pro Vás, mistře Suku, mám neskonalý obdiv, který nijak netajím“, píše Martinů Sukovi v roce 1930. To bychom však předbíhali událostem. Postavení Josefa Suka na české hudební scéně konce devatenáctého století a prvních dekádách století dvacátého nebylo jednoznačné a jeho hudba, včetně tetralogie velkých orchestrálních děl, měla své nadšené příznivce i odpůrce. Jako druhou z této řady napsal Suk Pohádku léta (1907–1909), kterou při premiéře v lednu 1909 zahrála Česká filharmonie v nastudování Karla Kovařovice. Pětivětá Pohádka léta, op. 29, bývá charakterizována jako hudební báseň (nebo také jako báseň o přírodě) a velmi často vysvětlována za pomoci mimohudebních, především psychologických souvislostí. Navazuje na symfonickou skladbu Asrael, v níž se Suk nejčitelnějším způsobem vyrovnával se smrtí Antonína Dvořáka (1904) a své milované ženy Otilie (1905), nyní se – podle vlastních slov – upíná po bouři a mystickém tichu noci k „záchvěvům probouzející se země a paprskům vycházejícího slunce“. Přes veškerou popisnost takovýchto výkladů, které dnes mohou působit příliš vzletně, je dílo pozoruhodné svou myšlenkovou hloubkou a pravdivostí.

Pohádka léta znamenala v Sukově tvorbě další krok od pozdního romantismu k modernímu vyjadřování: využita je zde v rámci rozšířené tonality volně utvářená melodika i polyrytmika, polyfonie, barva zvuku získává autonomní roli a Suk se při práci s ní projevuje jako skutečný mistr orchestrace. Není divu, že byl některými kritiky stavěn do jedné řady s Mahlerem, Debussym nebo Richardem Straussem. Zatímco v tištěné partituře figuruje jako dedikant Karel Kovařovic, autografní partituru autor přislíbil Oskaru Nedbalovi, svému bývalému druhu z Českého kvarteta a hlavně dirigentovi, který Pohádku léta hned následující rok po pražské premiéře uvedl ve Vídni. V poněkud složité historii přesunů autografních partitur, opisů a dalších písemných pramenů k této skladbě se pak objevují například jména Maxe Švabinského nebo Gustava Mahlera – s největší pravděpodobností autora přípisu „O lieber Tod, komm sachte!“ na korekturním archu z Universal Edition. Ale to už je jiný příběh…