Fotografie ilustrujicí stránku  Alisa Weilerstein Jarní hvězdy České filharmonie I

Jarní hvězdy České filharmonie I • Alisa Weilerstein


Česká filharmonie

Americká violoncellistka Alisa Weilerstein patří k nejčastějším a nejmilejším hostům České filharmonie. Sérii televizních a on-line koncertů Jarní hvězdy České filharmonie zahájí populárním kusem Edwarda Elgara. Hlavní hostující dirigent Jakub Hrůša s orchestrem v druhé půlce večera přednese Sukovu hudební báseň Pohádka léta.

Délka programu 1 hod 40 min

Program

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 (30')

— Přestávka (10') —

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29 (54')

Účinkující

Alisa Weilerstein violoncello

Jakub Hrůša dirigent

Česká filharmonie

Marek Eben moderátor

Fotografie ilustrujicí událost Jarní hvězdy České filharmonie I Alisa Weilerstein

Rudolfinum — Dvořákova síň

9. 3. 2021  úterý 20.15

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Účinkující

Alisa Weilerstein  violoncello
Alisa Weilerstein

„Mladá violoncellistka Alisa Weilerstein, jejíž emocionální přednes tradiční i současné hudby jí získal mezinárodní věhlas, … je vynikající interpretkou kombinující technickou dokonalost s vášnivou hudebností.“ Takto se vyjádřila MacArthurova nadace, když jí v roce 2011 předávala MacArthurovo stipendium „grant pro génia“. V roce 2010 Alisa Weilerstein podepsala výhradní smlouvu s nahrávací společností Decca Classics jako první violoncellistka u této prestižní firmy za 30 třicet let.

Na svém prvním albu pro label Decca Alisa Weilerstein nahrála violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barenboimem a Staatskapelle Berlin. Společnost BBC Music tento kompaktní disk označila za „Nahrávku roku 2013“. Na svém druhém kompaktním disku labelu Decca vydaným na počátku roku 2014 Alisa Weilerstein uvedla Dvořákův Violoncellový koncert s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, který se dostal na přední místo v hitparádě vážné hudby ve Spojených státech amerických. V září 2016 Alisa Weilerstein vydala své páté album u společnosti Decca s oběma Šostakovičovými violoncellovými koncerty se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod vedením Pabla Heras-Casada v živé nahrávce z předchozí sezony.

Alisa Weilerstein vystupovala se všemi předními orchestry ve Spojených státech amerických a v Evropě s dirigenty jako např. Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Alan Gilbert, Marek Janowski, Neeme Järvi, Paavo Järvi, Lorin Maazel, Zubin Mehta nebo David Zinman.

Pracuje na rozšíření svého repertoáru a horlivě propaguje novou hudbu. V New Yorku přednesla první provedení skladby Matthiase Pintschera Úvahy o Narcisovi a úzce spolupracovala s Osvaldem Golijovem, který pro její vystoupení v New Yorku transponoval skladbu Azul pro violoncello a orchestr (původně premiérovanou Yo-Yo Mou). Na Festivalu Caramoor v roce 2008 uvedla v premiéře skladbu Lery Auerbach 24 preludií pro violoncello a klavír s klavírním doprovodem samotné skladatelky. Řadu děl pro Alisu Weilerstein také složil Joseph Hallman, v roce 2014 nominovaný na cenu Grammy.

Alisa Weilerstein vystupuje na významných hudebních festivalech po celém světě, jako je například festival v Aspenu, v Edinburghu, Jeruzalémský festival komorní hudby, Letní festival La Jolla, Mostly Mozart, Salcburský festival, Šlesvicko-holštýnský festival a festivaly Tanglewood a Verbier. Kromě svých sólových a recitálových koncertů se Alisa Weilerstein také pravidelně věnuje komorní hudbě. V posledních osmi letech patřila k základnímu jádru skupiny hudebníků Festivalu Spoleto v USA a také koncertuje v rámci tělesa Weilerstein Trio se svými rodiči, Donaldem a Vivian Hornik Weilersteinovými.

V roce 2008 získala cenu Martina E. Segala, kterou uděluje Lincoln Center za mimořádné úspěchy, a roku 2006 se stala vítězkou Ceny Leonarda Bernsteina. V roce 2000 jí bylo uděleno stipendium Avery Fisher Career Grant a byla vybrána do dvou prestižních programů pro mladé umělce v letech 2000–2001.

Alisa Weilerstein je absolventkou Programu pro mladé umělce Clevelandského hudebního institutu, kde studovala u Richarda Weisse a má rovněž titul ze studia dějin na Columbia University v New Yorku. V roce 2008 se Alisa Weilerstein, jíž byla diagnostikována cukrovka 1. typu, stala Hvězdnou advokátkou (Celebrity Advocate) pro Nadaci pro výzkum cukrovky u mládeže.

Jakub Hrůša  hlavní hostující dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů včetně Vídeňských i Berlínských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, NHK Symphony, Chicagských symfoniků, Bostonského symfonického orchestru, orchestru lipského Gewandhausu, luzernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Mahlerova komorního orchestru, Clevelandského orchestru, Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a Orchestru curyšské Tonhalle. Jako operní dirigent připravil představení pro Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Covent Garden, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jeho nahrávka houslových koncertů Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky, získala nominaci na Gramophone Award a deska s Dvořákovým houslovým koncertem se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu byla nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly dvě jeho desky – klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a opera Vanessa z Glynderournského festivalu – ocenění BBC Music Magazine Award. K jeho dalším deskám patří Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky, Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu či Requiem a Te Deum Antonína Dvořáka s Českou filharmonií.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Marek Eben  průvodce pořadem
Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a od roku 1983 do roku 2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – např. soutěž O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusní pořad Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85

Adagio – Moderato
Lento – Allegro molto
Adagio
Allegro – Moderato – Allegro, ma non-troppo – Poco più lento – Adagio

Edward Elgar patří ke čtveřici nejvýraznějších tvůrců v britské hudební historii – spolu s Henrym Purcellem, Georgem Friedrichem Händelem a Benjaminem Brittenem. Přitom mezi ním a Händelem, mistrem pozdně barokního anglického oratoria, je poměrně dlouhý časový rozestup. Označení „největší anglický skladatel od dob Händela“ proto Elgara provází dodnes. A také dodnes zůstalo několik jeho skladeb ve světovém koncertním repertoáru. Jednou z nich je jeho jediný violoncellový koncert.

Pouze na samotném začátku se dostalo Edwardu Elgarovi hudebního vzdělání něčím přičiněním – když ho jeho otec, obchodník a varhaník v rodném Broadheathu učil na klavír, varhany a housle. Poté už byl Elgar vždy samoukem, včetně oboru kompozice. V hudebních kruzích, kde převládali akademici nad spontánními tvůrci, se cítil poněkud osamocen. Elgar se v poměrně mladém věku rozhodl být hudebníkem na volné noze a po celý svůj život nepřijal trvalé zaměstnání. Živil se jako dirigent, interpret, učitel a skladatel – seznam jeho děl je velmi dlouhý a převažují v něm příležitostné skladby, sborové, chrámové, pochody, komorní, zkrátka díla na objednávku. V roce 1889 se oženil s dcerou vysokého důstojníka britské armády, která přinesla do manželství majetek a společenské postavení, ale především velkou lásku a pochopení. Elgar si celoživotně příliš nevěřil, trpěl pochybnostmi a depresemi a jeho žena Alice mu stála vždy pevně po boku. V roce 1899 složil Elgar orchestrální Variace „Enigma“, op. 36, které mu ve dvaačtyřiceti letech přinesly první velkou slávu. Skladba je poctou Alici a mnoha přátelům, kteří stáli za skladatelem v nejistých počátcích jeho kariéry. Dirigent Hans Richter ji prohlásil za mistrovské dílo a jeho provedení v Británii a Německu zabezpečily Elgarovi trvalou slávu.

Následovalo nejplodnější období – v první dekádě 20. století vytvořil Elgar mimo jiné dvě symfonie a Houslový koncert b moll, ale největšího úspěchu se dočkala první čtveřice „Slavnostních a příležitostných pochodů“. Hned první pochod z první série pochválil budoucí král Eduard VII., vybídl Elgara k podložení textem, protože podle něho by melodie mohla dobře fungovat jako píseň. Stalo se a dnes je „Land of Hope a Glory“ neoficiální hymnou Britského impéria a tradiční písní zpívanou publikem každoročně na závěrečném večeru festivalu BBC Proms.

Hrůzy první světové války, ztráta jednoho z blízkých přátel a vážná nemoc manželky Alice způsobily v následujícím desetiletí propad Elgarova psychického stavu. Přesto zvládl zkomponovat několik vydařených komorních skladeb, a především mistrovský Violoncellový koncert e moll, op. 85. Manželčina smrt na jaře 1920 ho definitivně ochromila. Od té doby v podstatě pouze aranžoval, instrumentoval, skládal příležitostné písně a teprve v posledních čtyřech letech svého života si troufl znovu na orchestrální skladby, včetně nedokončené 3. symfonie. V té době také došlo k velkému pokroku v rámci zaznamenávání hudby na nosiče a řada Elgarových děl byla nahrána pod skladatelovým dohledem a ve špičkové interpretaci.

Violoncellový koncert e moll, dokončený v roce 1919, je tak nepochybně posledním velkým dokončeným dílem Edwarda Elgara. Má intimní, kontemplativní charakter, emocionální hloubku, a přitom působí až asketicky. Ona zdrženlivost odpovídá Elgarově znepokojení, v němž se nacházel po konci první světové války – cítil, že končí staré pořádky viktoriánské a edvardovské Anglie, byl finančně nejistý a oba manžele sužovaly nemoci.

Koncert je kratší a instrumentačně spořejší než jeho předchozí orchestrální díla. Čtyřvětá struktura na přibližně půlhodinové ploše je na Elgara opravdu stručná. Koncert začíná krátkou sólovou pasáží, označenou Nobilmente – Elgarovým oblíbeným předpisem. Motiv této introdukce se krátce vrací ve druhé větě a také na konci celé skladby. Ostře kontrastuje s hlavním tématem, které vzápětí otevřou violy, vyjadřujícím rezignaci, hořkost a jen probleskující okamžiky naděje.

První větu s druhou propojuje rapsodická pasáž s pizzicatovými arpeggii. Následuje virtuózní Allegro molto. Srdcem díla je vášnivé Adagio, které redukuje orchestr, a proto nad ním může sólové violoncello volně zpívat. Z hluboké melancholie třetí věty se zvedá rychlá, charaktery střídající čtvrtá věta. Jako kdyby vzkazovala: „Hlavu vzhůru, jdeme dál“.

Premiéra koncertu, při zahájení sezony London Symphony Orchestra 27. října 1919, skončila fiaskem. Elgar sám skladbu dirigoval, ale zbytek programu nastudoval Albert Coates, který dal Elgarovi ze zkouškového času pro jeho dílo naprosté minimum a Elgar nestihl s orchestrem doprovod nazkoušet. Za skladatelova života se koncert rehabilitace nedočkal, přestože došlo na jeho další provedení a nahrávky. Jeho nový život začal až v 60. letech díky legendární violoncellistce Jacqueline du Pré. Elgarův koncert se prostřednictvím její niterné a přesvědčivé interpretace stal velmi populární součástí violoncellového repertoáru.

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29

Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo
Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Se skladatelem a houslistou Josefem Sukem se Bohuslav Martinů znal z dob svého studia na Pražské konzervatoři, zvlášť ze školního roku 1922–1923, kdy byl posluchačem v Sukově kompoziční třídě na mistrovské škole. Z mnoha důvodů nešlo o intenzivní výuku, ale oba k sobě chovali úctu i v dalších letech: „… pro Vás, mistře Suku, mám neskonalý obdiv, který nijak netajím“, píše Martinů Sukovi v roce 1930. To bychom však předbíhali událostem. Postavení Josefa Suka na české hudební scéně konce devatenáctého století a prvních dekádách století dvacátého nebylo jednoznačné a jeho hudba, včetně tetralogie velkých orchestrálních děl, měla své nadšené příznivce i odpůrce. Jako druhou z této řady napsal Suk Pohádku léta (1907–1909), kterou při premiéře v lednu 1909 zahrála Česká filharmonie v nastudování Karla Kovařovice. Pětivětá Pohádka léta, op. 29, bývá charakterizována jako hudební báseň (nebo také jako báseň o přírodě) a velmi často vysvětlována za pomoci mimohudebních, především psychologických souvislostí. Navazuje na symfonickou skladbu Asrael, v níž se Suk nejčitelnějším způsobem vyrovnával se smrtí Antonína Dvořáka (1904) a své milované ženy Otilie (1905), nyní se – podle vlastních slov – upíná po bouři a mystickém tichu noci k „záchvěvům probouzející se země a paprskům vycházejícího slunce“. Přes veškerou popisnost takovýchto výkladů, které dnes mohou působit příliš vzletně, je dílo pozoruhodné svou myšlenkovou hloubkou a pravdivostí.

Pohádka léta znamenala v Sukově tvorbě další krok od pozdního romantismu k modernímu vyjadřování: využita je zde v rámci rozšířené tonality volně utvářená melodika i polyrytmika, polyfonie, barva zvuku získává autonomní roli a Suk se při práci s ní projevuje jako skutečný mistr orchestrace. Není divu, že byl některými kritiky stavěn do jedné řady s Mahlerem, Debussym nebo Richardem Straussem. Zatímco v tištěné partituře figuruje jako dedikant Karel Kovařovic, autografní partituru autor přislíbil Oskaru Nedbalovi, svému bývalému druhu z Českého kvarteta a hlavně dirigentovi, který Pohádku léta hned následující rok po pražské premiéře uvedl ve Vídni. V poněkud složité historii přesunů autografních partitur, opisů a dalších písemných pramenů k této skladbě se pak objevují například jména Maxe Švabinského nebo Gustava Mahlera – s největší pravděpodobností autora přípisu „O lieber Tod, komm sachte!“ na korekturním archu z Universal Edition. Ale to už je jiný příběh…

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?