Fotografie ilustrujicí stránku  Alisa Weilerstein Jarní hvězdy České filharmonie I

Jarní hvězdy České filharmonie I • Alisa Weilerstein


Česká filharmonie

Americká violoncellistka Alisa Weilerstein patří k nejčastějším a nejmilejším hostům České filharmonie. Sérii televizních a on-line koncertů Jarní hvězdy České filharmonie zahájí populárním kusem Edwarda Elgara. Hlavní hostující dirigent Jakub Hrůša s orchestrem v druhé půlce večera přednese Sukovu hudební báseň Pohádka léta.

Délka programu 1 hod 40 min

Program

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 (30')

— Přestávka (10') —

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29 (54')

Účinkující

Alisa Weilerstein violoncello

Jakub Hrůša dirigent

Česká filharmonie

Marek Eben moderátor

Fotografie ilustrujicí událost Jarní hvězdy České filharmonie I Alisa Weilerstein

Rudolfinum — Dvořákova síň

9. 3. 2021  úterý 20.15

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Koncert se uskuteční bez účasti publika. V úterý 9. března ve 20.15 bude živě přenášen na ČT art a sociálních sítích České filharmonie.

Účinkující

Alisa Weilerstein  violoncello
Alisa Weilerstein

„Mladá violoncellistka Alisa Weilerstein, jejíž emocionální přednes tradiční i současné hudby jí získal mezinárodní věhlas, … je vynikající interpretkou kombinující technickou dokonalost s vášnivou hudebností.“ Takto se vyjádřila MacArthurova nadace, když jí v roce 2011 předávala MacArthurovo stipendium „grant pro génia“. V roce 2010 Alisa Weilerstein podepsala výhradní smlouvu s nahrávací společností Decca Classics jako první violoncellistka u této prestižní firmy za 30 třicet let.

Na svém prvním albu pro label Decca Alisa Weilerstein nahrála violoncellové koncerty Edwarda Elgara a Elliotta Cartera s Danielem Barenboimem a Staatskapelle Berlin. Společnost BBC Music tento kompaktní disk označila za „Nahrávku roku 2013“. Na svém druhém kompaktním disku labelu Decca vydaným na počátku roku 2014 Alisa Weilerstein uvedla Dvořákův Violoncellový koncert s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, který se dostal na přední místo v hitparádě vážné hudby ve Spojených státech amerických. V září 2016 Alisa Weilerstein vydala své páté album u společnosti Decca s oběma Šostakovičovými violoncellovými koncerty se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod vedením Pabla Heras-Casada v živé nahrávce z předchozí sezony.

Alisa Weilerstein vystupovala se všemi předními orchestry ve Spojených státech amerických a v Evropě s dirigenty jako např. Gustavo Dudamel, Christoph Eschenbach, Alan Gilbert, Marek Janowski, Neeme Järvi, Paavo Järvi, Lorin Maazel, Zubin Mehta nebo David Zinman.

Pracuje na rozšíření svého repertoáru a horlivě propaguje novou hudbu. V New Yorku přednesla první provedení skladby Matthiase Pintschera Úvahy o Narcisovi a úzce spolupracovala s Osvaldem Golijovem, který pro její vystoupení v New Yorku transponoval skladbu Azul pro violoncello a orchestr (původně premiérovanou Yo-Yo Mou). Na Festivalu Caramoor v roce 2008 uvedla v premiéře skladbu Lery Auerbach 24 preludií pro violoncello a klavír s klavírním doprovodem samotné skladatelky. Řadu děl pro Alisu Weilerstein také složil Joseph Hallman, v roce 2014 nominovaný na cenu Grammy.

Alisa Weilerstein vystupuje na významných hudebních festivalech po celém světě, jako je například festival v Aspenu, v Edinburghu, Jeruzalémský festival komorní hudby, Letní festival La Jolla, Mostly Mozart, Salcburský festival, Šlesvicko-holštýnský festival a festivaly Tanglewood a Verbier. Kromě svých sólových a recitálových koncertů se Alisa Weilerstein také pravidelně věnuje komorní hudbě. V posledních osmi letech patřila k základnímu jádru skupiny hudebníků Festivalu Spoleto v USA a také koncertuje v rámci tělesa Weilerstein Trio se svými rodiči, Donaldem a Vivian Hornik Weilersteinovými.

V roce 2008 získala cenu Martina E. Segala, kterou uděluje Lincoln Center za mimořádné úspěchy, a roku 2006 se stala vítězkou Ceny Leonarda Bernsteina. V roce 2000 jí bylo uděleno stipendium Avery Fisher Career Grant a byla vybrána do dvou prestižních programů pro mladé umělce v letech 2000–2001.

Alisa Weilerstein je absolventkou Programu pro mladé umělce Clevelandského hudebního institutu, kde studovala u Richarda Weisse a má rovněž titul ze studia dějin na Columbia University v New Yorku. V roce 2008 se Alisa Weilerstein, jíž byla diagnostikována cukrovka 1. typu, stala Hvězdnou advokátkou (Celebrity Advocate) pro Nadaci pro výzkum cukrovky u mládeže.

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra. Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů – v nedávné době poprvé řídil Vídeňské filharmoniky a debutoval se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony, ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic opakovaně vystupuje s Berlínskými filharmoniky, s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Orchestrem lipského Gewandhausu, Mahlerovým komorním orchestrem, Clevelandským orchestrem, Newyorskou filharmonií a Chicagskými symfoniky.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a Bohéma a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne on Tour. Mimoto také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (Věc Makropulos), Curyšskou operu (Věc Makropulos) a Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova).

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne‑Sophie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Szeps‑Znaider.

K jeho dosavadním nahrávkám v poslední době přibyly Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor), Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu (BR Klassik) a Dvořákova Requiem a Te Deum s Českou filharmonií (Decca). V roce 2020 získaly dvě jeho desky – Klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a opera Vanessa z Glyndebournského festivalu – ocenění BBC Music Magazine Awards. Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 byl nominován na cenu International Classical Music Awards (ICMA) a Grammy a od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka.

Marek Eben  průvodce pořadem
Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a od roku 1983 do roku 2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – např. soutěž O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusní pořad Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85

Adagio – Moderato
Lento – Allegro molto
Adagio
Allegro – Moderato – Allegro, ma non-troppo – Poco più lento – Adagio

Edward Elgar patří ke čtveřici nejvýraznějších tvůrců v britské hudební historii – spolu s Henrym Purcellem, Georgem Friedrichem Händelem a Benjaminem Brittenem. Přitom mezi ním a Händelem, mistrem pozdně barokního anglického oratoria, je poměrně dlouhý časový rozestup. Označení „největší anglický skladatel od dob Händela“ proto Elgara provází dodnes. A také dodnes zůstalo několik jeho skladeb ve světovém koncertním repertoáru. Jednou z nich je jeho jediný violoncellový koncert.

Pouze na samotném začátku se dostalo Edwardu Elgarovi hudebního vzdělání něčím přičiněním – když ho jeho otec, obchodník a varhaník v rodném Broadheathu učil na klavír, varhany a housle. Poté už byl Elgar vždy samoukem, včetně oboru kompozice. V hudebních kruzích, kde převládali akademici nad spontánními tvůrci, se cítil poněkud osamocen. Elgar se v poměrně mladém věku rozhodl být hudebníkem na volné noze a po celý svůj život nepřijal trvalé zaměstnání. Živil se jako dirigent, interpret, učitel a skladatel – seznam jeho děl je velmi dlouhý a převažují v něm příležitostné skladby, sborové, chrámové, pochody, komorní, zkrátka díla na objednávku. V roce 1889 se oženil s dcerou vysokého důstojníka britské armády, která přinesla do manželství majetek a společenské postavení, ale především velkou lásku a pochopení. Elgar si celoživotně příliš nevěřil, trpěl pochybnostmi a depresemi a jeho žena Alice mu stála vždy pevně po boku. V roce 1899 složil Elgar orchestrální Variace „Enigma“, op. 36, které mu ve dvaačtyřiceti letech přinesly první velkou slávu. Skladba je poctou Alici a mnoha přátelům, kteří stáli za skladatelem v nejistých počátcích jeho kariéry. Dirigent Hans Richter ji prohlásil za mistrovské dílo a jeho provedení v Británii a Německu zabezpečily Elgarovi trvalou slávu.

Následovalo nejplodnější období – v první dekádě 20. století vytvořil Elgar mimo jiné dvě symfonie a Houslový koncert b moll, ale největšího úspěchu se dočkala první čtveřice „Slavnostních a příležitostných pochodů“. Hned první pochod z první série pochválil budoucí král Eduard VII., vybídl Elgara k podložení textem, protože podle něho by melodie mohla dobře fungovat jako píseň. Stalo se a dnes je „Land of Hope a Glory“ neoficiální hymnou Britského impéria a tradiční písní zpívanou publikem každoročně na závěrečném večeru festivalu BBC Proms.

Hrůzy první světové války, ztráta jednoho z blízkých přátel a vážná nemoc manželky Alice způsobily v následujícím desetiletí propad Elgarova psychického stavu. Přesto zvládl zkomponovat několik vydařených komorních skladeb, a především mistrovský Violoncellový koncert e moll, op. 85. Manželčina smrt na jaře 1920 ho definitivně ochromila. Od té doby v podstatě pouze aranžoval, instrumentoval, skládal příležitostné písně a teprve v posledních čtyřech letech svého života si troufl znovu na orchestrální skladby, včetně nedokončené 3. symfonie. V té době také došlo k velkému pokroku v rámci zaznamenávání hudby na nosiče a řada Elgarových děl byla nahrána pod skladatelovým dohledem a ve špičkové interpretaci.

Violoncellový koncert e moll, dokončený v roce 1919, je tak nepochybně posledním velkým dokončeným dílem Edwarda Elgara. Má intimní, kontemplativní charakter, emocionální hloubku, a přitom působí až asketicky. Ona zdrženlivost odpovídá Elgarově znepokojení, v němž se nacházel po konci první světové války – cítil, že končí staré pořádky viktoriánské a edvardovské Anglie, byl finančně nejistý a oba manžele sužovaly nemoci.

Koncert je kratší a instrumentačně spořejší než jeho předchozí orchestrální díla. Čtyřvětá struktura na přibližně půlhodinové ploše je na Elgara opravdu stručná. Koncert začíná krátkou sólovou pasáží, označenou Nobilmente – Elgarovým oblíbeným předpisem. Motiv této introdukce se krátce vrací ve druhé větě a také na konci celé skladby. Ostře kontrastuje s hlavním tématem, které vzápětí otevřou violy, vyjadřujícím rezignaci, hořkost a jen probleskující okamžiky naděje.

První větu s druhou propojuje rapsodická pasáž s pizzicatovými arpeggii. Následuje virtuózní Allegro molto. Srdcem díla je vášnivé Adagio, které redukuje orchestr, a proto nad ním může sólové violoncello volně zpívat. Z hluboké melancholie třetí věty se zvedá rychlá, charaktery střídající čtvrtá věta. Jako kdyby vzkazovala: „Hlavu vzhůru, jdeme dál“.

Premiéra koncertu, při zahájení sezony London Symphony Orchestra 27. října 1919, skončila fiaskem. Elgar sám skladbu dirigoval, ale zbytek programu nastudoval Albert Coates, který dal Elgarovi ze zkouškového času pro jeho dílo naprosté minimum a Elgar nestihl s orchestrem doprovod nazkoušet. Za skladatelova života se koncert rehabilitace nedočkal, přestože došlo na jeho další provedení a nahrávky. Jeho nový život začal až v 60. letech díky legendární violoncellistce Jacqueline du Pré. Elgarův koncert se prostřednictvím její niterné a přesvědčivé interpretace stal velmi populární součástí violoncellového repertoáru.

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29

Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo
Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Rok 1907 znamenal v životě Josefa Suka postupný návrat z hlubin největšího smutku a bolesti. Třiatřicetiletý skladatel před třemi lety přišel o respektovaného tchána Antonína Dvořáka a před dvěma lety o zbožňovanou manželku Otilii, Dvořákovu dceru. Zůstal sám s malým synem, svázaný povinnostmi druhého houslisty Českého kvarteta, které koncertovalo po celé Evropě. Bolest ze ztráty obou drahých lidí vypsal v symfonii Asrael, velké, niterné básni o smrti, a věnoval ji jejich památce. V květnu 1907 na zájezdu Českého kvarteta naskicoval novou orchestrální větu, v červnu a červenci následovaly další – jednu z nich, kterou zamýšlel dát na začátek celého cyklu, nazval „Hlasy nového žití“. Do konce srpna měl v hrubých obrysech hotovou celou orchestrální skladbu. Po prázdninách musel práci odložit a věnovat se opět koncertní činnosti. V instrumentaci první věty pokračoval v dubnu 1908 v chorvatské Opatii během turné, většinu práce zvládl v létě a zbytek páté věty dokončil o Vánocích roku 1908 v Praze s konečným datem 1. ledna 1909 na zadní straně partitury. Tak vznikl pětidílný orchestrální cyklus Pohádka léta, v partituře označený jako hudební báseň. Bohatě instrumentovaný pro rozšířený orchestr, v mnohém nový a, tak jako všechny Sukovy skladby, opravdový a niterný.

Stylovým zařazením Pohádky léta se zabývalo již mnoho hudebních kritiků i vědců. Někteří nazvali Suka impresionistou, čemuž se velmi bránil: „Řeklo se zase někde, že jest to impresionistické. Nevím, já těm -ismům nerozumím, ale v Pohádce léta to nejsou dojmy okamžiku, nýbrž dojmy již dávno prožívané a prožité a to nejen povrchně, ale i v hloubkách duše.“ Hodně se začalo mluvit o Sukově modernismu. Julius Korngold v kritice napsané po vídeňské premiéře Pohádky léta napsal: „V neposlední řadě nápadná umělecká proměna. Skladatelův příklon k radikální hudební moderně. […] Využívá všechny možnosti moderní hudební disonance, aby namaloval duševní stavy. […] Zaznějí úchvatně silná náladová místa. V závěrečném Adagiu ‚Noc‘ nachází hudba zpáteční cestu domů. Jak podivuhodné zvuky tady Suk, i jinak mistr instrumentálního koloritu, vyláká ze svého orchestru!“ Už tehdy bylo patrné, že Pohádka léta s osobitým zacházením s kompozičními prostředky, jejich náročností, hloubkou inspirace i myšlenkovou závažností se zařadí k tomu nejlepšímu z české symfonické tvorby 20. století.

Skladbu premiérovala Česká filharmonie, rozšířená o další hráče z orchestru Národního divadla, na koncertě Orchestrální jednoty 26. ledna 1909 pod taktovkou Karla Kovařovice, jemuž Suk podle přípisu v tištěné partituře skladbu věnoval.

„Po divokém útěku nalézám v přírodě potěchu,“ vyjádřil se později Suk k myšlenkovému nastavení Pohádky léta, vzešlému z osobně prožitého zápasu s vnitřní bolestí. A popsal celý průběh díla: „Ruch, který vede až k hymnickému rozjásání prvé věty, hymnus na slunce ve větě druhé, soustrast s těmi, kteří to nemohou nikdy spatřit [Slepí hudci], bouře a divoká touha ve čtvrté větě ve scherzu nazvaném ‚V moci přeludů‘ ustupuje v poslední větě mystickému tichu noci. Mnoho touhy jest v této větě, ale každý výkřik této touhy jest ihned ztlumen majestátem noci. Na unavené oči, dosud široce úžasem rozevřené, klade se spánek posilující a první záchvěv probouzející se země a prvé paprsky vycházejícího slunce, to zaznívá jako mystický zvon do duše spícího.“

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?