Český spolek pro komorní hudbu • Gerald Finley

Kanadský basbarytonista Gerald Finley, držitel ceny Grammy, je díky svými vystoupeními v předních operních i koncertních domech a svými CD i DVD nahrávkami širokého repertoárového záběru u předních nakladatelských značek pokládán za jednoho z nejvýznamnějších a nejváženějších umělců své doby. Jeho bohatá profesní dráha zahrnuje celou šíři vokálního umění – operní, koncertní i písňový repertoár – při kterém spolupracuje s nejvýznamnějšími skladateli, orchestry a dirigenty.

Mezi nejvýraznější úspěchy poslední doby patří Finleyho vystoupení na BBC Last Night of the Proms roku 2018, kde provedl řadu písní včetně Standfordových Songs of the Sea a „Soliloquy“ z Rodgersova a Hammersteinova muzikálu Carousel, ztvárnění role Jaga v nových inscenacích Verdiho Otella v Bayerische Staatsoper a Canadian Opera Company a hlavní role v Bartókově opeře Modrovousův hrad v Metropolitní opeře. Jako sólista vystoupil i v Beethovenově 9. symfonii pod taktovkou Bernarda Haitinka v Mnichově a Riccarda Mutiho na Salcburském festivalu.

Letošní sezónu již absolvoval slavnostní galakoncert v Pařížské opeře s Gustavo Dudamelem, vrací se do Berlínské státní opery v hlavní roli Figarovy svatby (pod vedením Daniela Barenboima), můžeme ho vidět jako Modrovouse v současné vysoce uznávané inscenaci v londýnském divadle Stone Nest, s Orchestre de Paris i s Vídeňskými symfoniky. V hlavní roli Falstaffa vystoupí ve Vídeňské státní opeře a s recitály vystoupí kromě Prahy i ve Vídni, Londýně, Kanadě a USA.

Gerald Finley se narodil v Montrealu a začal zpívat jako sborista v Ottawě. V rámci svého hudebního vzdělávání absolvoval Royal College of Music, cambridgeskou King’s College a National Opera Studio. Je externím profesorem na Royal College of Music. V roce 2014 vystoupil na Kilimandžáro pro charitativní organizaci Help Musicians UK. Je držitelem Řádu britského impéria a Řádu Kanady.

Klavírista Julius Drake, žijící v Londýně, se těší mezinárodnímu renomé jednoho z nejlepších hudebníků svého oboru; v recitálové i nahrávací produkci spolupracuje s mnohými světově proslulými umělci. Díky svému hlubokému zájmu o písňovou tvorbu byl přizván, aby navrhl písňové cykly pro londýnskou Wigmore Hall, amsterdamský Concertgebouw, 92nd Street Y v New Yorku a Pierre Boulez Saal v Berlíně. Každým rokem také organizuje řadu písňových recitálů „Julius Drake a přátelé“ v historické Middle Temple Hall v Londýně. Julius Drake je profesorem na Universität für Musik und darstellende Kunst Graz a na Guildhall School of Music v Londýně, kde vede třídy zaměřené na klavírní doprovody. Jako lektor je pravidelně zván na mistrovské kurzy po celém světě.

Z četných nahrávek získala nejvyšší ocenění řada CD s Geraldem Finleym, které natočili pro Hyperion Records (Gramophone Awards za rok 2007, 2009 a 2011), dále nahrávky s Ianem Bostridgem a Alice Coote pro EMI, s Joyce DiDonato, Lorraine Hunt Lieberson a Matthewem Polenzanim pro Wigmore Live a Annou Prohaska pro vydavatelství Alpha. V roce 2020 získal Julius Drake spolu s tenoristou Nickym Spencem a mezzosopranistkou Václavou Houskovou Gramophone Award a BBC Music Magazine Award za nahrávku Janáčkova Zápisníku zmizelého.

Tato nabitá sezona počítá s recitály v Barceloně a Vilabertran se Sarah Connolly a Julií Kleiter, na Salcburském festivalu s Geraldem Finleym, na rakouském festivalu Schubertiade s Christophem Prégardienem a Ianem Bostridgem, ve vídeňském Konzerthausu s Annou Prohaska, v londýnské Wigmore Hall s Catrionou Morrison a Konstantinem Krimmelem, v Bruselu a Madridu s Evou-Mariou Westbroek. Součástí je také velké turné po USA s Geraldem Finleym.

V poslední třetině 18. století, v takzvaném období „bouře a vzdoru“ (Sturm und Drang), znovuobjevila střední Evropa dílo Williama Shakespeara (1564–1616). Vznikaly překlady jeho her do různých jazyků, inspirovali se jím autoři měšťanského divadla, mnozí herci založili kariéru na shakespearovských postavách. Obliba renesančního dramatika nikdy neochabla. Dokládá to i dnešní program, v němž Shakespeare tvoří spojnici přes čtyři století.

Texty Shakespearových dramat obsahují písňové vložky, původní hudba k nim se však až na ojedinělé výjimky nezachovala. Tím spíše se možnosti zhudebnění chopili skladatelé dalších generací. V letech 1824–826 vyšla ve Vídni edice Shakespearových her ve 43 svazcích, v německých překladech Ferdinanda Mayerhofera a Eduarda Bauernfelda, kteří patřili k okruhu přátel Franze Schuberta (1797–1828). Z této edice skladatel roku 1826 zhudebnil několik textů, mezi nimi píseň „Sylvii“ z komedie Dva šlechtici z Verony (D 891). Na samém počátku proslulosti Franze Schuberta jako písňového autora a na počátku dějin koncertní písně romantismu, které jsou se Schubertem spojeny, stojí jméno Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832). Titul Wanderers Nachtlied (Poutníkova noční píseň) nalezneme v Schubertově tvorbě dvakrát, jedná se o zhudebnění dvou různých Goethových textů; dnes uváděná píseň pochází z roku 1824. V posledních letech skladatelova života se okruh autorů, jejichž verše zhudebňoval, rozšířil o jména Ludwig Rellstab (1799–1860), Karl Gottfried von Leitner (1800–1890) či Johann Gabriel Seidl (1804–1875). Pro všechny tři byla poezie doplňkem méně poetických povolání. Novináře Rellstaba spojuje se Schubertem sedm písní, zařazených do posmrtně vydané sbírky Schwanengesang (Labutí zpěv), Leitner pocházel ze šlechtické rodiny ze Štýrska a působil jako učitel, Seidl byl autor lyriky a povídek, ale také historicko-archeologických prací.

Verše Eduarda Mörikeho (1804–1875) inspirovaly řadu skladatelů. Hugo Wolf (1860–1903) se s nimi setkal v období osobní krize, kdy potřeboval získat tvůrčí sebevědomí a přesvědčit se o svém talentu. Mezi únorem a květnem 1888 zhudebnil 43 Mörikeho básní téměř v jednom zátahu, na podzim přibylo dalších deset písní. S básníkovými myšlenkami se Wolf dokázal dokonale ztotožnit. Tlumočí Mörikeho básně lyrické, milostné, epické, baladické, verše o fiktivní zemi kdesi v Tichém oceánu, kterou Mörike a jeho přátelé nazvali Orplid a již chrání bohyně Weyla. A také i satirickou báseň, v níž skladatel (spolu s básníkem) vyslovil svůj názor na kritiky umění.

Pro anglického romanopisce (původně architekta) Thomase Hardyho (1840–1928) se stala impulsem básnické tvorby smrt manželky Emmy. Přestože s ní spisovatel už řadu let nežil, zpráva o její smrti jej vrátila čtyřicet let zpátky, do dob, kdy se seznámili. Hardy si vyčítal, že Emmu odvezl z míst, která měla ráda a je pohřbena daleko od svého rodiště, že s ní nebyl na její poslední vyjížďce s přáteli, kdy už tušila, že brzy zemře. Konkrétně to vyjadřuje báseň Without Ceremony, podle níž nazval anglický skladatel Mark-Anthony Turnage (*1960) svůj cyklus. Silná emocionální témata podle vlastních skladatelových slov stimulují jeho tvorbu. Úzce spolupracuje s interprety svých děl a jedinečného tlumočníka své vokální hudby nalezl v Geraldu Finleyovi, pro nějž vytvořil roli v opeře The Silver Tassie (2000), reflektující události první světové války. Podobné tematice je věnován cyklus pro baryton a orchestr The Torn Fields na texty různých básníků, který rovněž premiéroval Gerald Finley (2002). Cyklus Without Ceremony byl napsán z roku 2019 a světová premiéra se uskutečnila 16. listopadu 2021 ve Vídni.

Poslední blok programu, který nese název Shakespeare in Love podle americko-britského filmu z roku 1998, se vrací zpět k Williamu Shakespearovi. Volba jeho veršů různými skladateli svědčí o jejich nepomíjející oblibě a hodnotě. Thomas Morley (ca 1557–1602), hudební teoretik, zpěvák, skladatel, představitel anglické madrigalové školy a Shakespearův současník, patří k oněm vzácným výjimkám, jejichž zhudebnění Shakespearova textu se zachovalo. Píseň „O Mistress Mine“ zpívá Šašek v II. dějství komedie Večer tříkrálový. Ericha Wolfganga Korngolda (1897–1957) pozval roku 1934 režisér Max Reinhardt do Hollywoodu, kde připravoval natáčení filmu Sen noci svatojánské. Korngold měl pro film upravit hudbu Felixe Mendelssohna. Pozvání znamenalo pro skladatele navázání důležitých kontaktů a další zakázku pro film. Po připojení Rakouska k Hitlerově říši v USA zůstal. Usadil se v Hollywoodu a dnes je považován za zakladatele svébytné filmové hudby. Z jeho setkání se Shakespearem vzešly mezi roky 1937–1941 také dva písňové cykly, Songs of the Clown, op. 29, a Four Shakespeare Songs, op. 31. Einojuhani Rautavaara (1928–2016), čelný představitel finské hudby 20. století, prošel obdobími rozmanitých vlivů a vyzkoušel různé kompoziční techniky, na jejichž základě si vytvořil vlastní styl. Je autorem oper, osmi symfonií a instrumentálních koncertů, v oboru vokální hudby vytvořil především řadu sborů. Jeho Three Sonnets of Shakespeare vznikly roku 1951. Přední anglický skladatel Michael Tippett (1905–1998) vytvořil Three Songs for Ariel jako součást scénické hudby pro inscenaci Shakespearovy hry The Tempest (Bouře) roku 1962 v londýnském divadle Old Vic. Písně existují ve verzi s doprovodem cembala nebo klavíru či malého instrumentálního souboru. Všestranně talentovaná Madeleine Dring (1923–1977) studovala hru na klavír a housle, zpěv a herectví a komponovala, a ve všech oborech se úspěšně uplatnila. Ve své hudbě užívala jazzové prvky, psala písně pro revue a kabaret, je autorkou jevištních děl. Roku 1949 byly publikovány její Three Shakespeare Songs, k nimž později přibyly další (souhrnně vyšly roku 1992). Píseň „Take, o Take Those Lips Away“ je na Shakespearův text z komedie Measure for Measure (Něco za něco).

A konečně jedna z nejúspěšnějších Shakespearových veseloher, Taming of the Shrew (Zkrocení zlé ženy), v muzikálové podobě Kiss me Kate (Líbej mě, Katko) Cola Portera (1891–1964). Muzikál měl premiéru na Broadwayi roku 1948, roku 1953 byl zfilmován. Mistrně uplatňuje princip divadla na divadle: Rozvedený manželský pár Fred a Lilli hrají Petruchia a Kateřinu v Shakespearově komedii a skutečnost a hra se neustále prolínají. V písni Where is The Life That Late I led? (Kde je ten život, který jsem dřív vedl?) Petruchio (vlastně Fred Graham) v jakési „rejstříkové árii“ lituje, že se vůbec pokusil svázat svůj život s jedinou ženou.