Fotografie ilustrujicí stránku  Igor Ardašev a František Novotný Český spolek pro komorní hudbu

Český spolek pro komorní hudbu • Igor Ardašev a František Novotný


Český spolek pro komorní hudbu

Z Brna přijede duo špičkových interpretů – houslista František Novotný a klavírista Igor Ardašev. Do programu vybrali tři „S“: vedle slavnějšího manžela Roberta Schumanna představí jeho neméně nadanou ženu Claru. A do třetice zahrají virtuózní sonátu Richarda Strausse z období jeho zamilovanosti do budoucí manželky.

Koncert z řady HP
Český spolek pro komorní hudbu

Program

Clara Schumann
Tři romance pro housle a klavír, op. 22

Robert Schumann
Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121

— Přestávka —

Richard Strauss
Sonáta pro housle a klavír Es dur, op. 18

Účinkující

František Novotný housle
Igor Ardašev klavír

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Igor Ardašev a František Novotný

Rudolfinum — Sukova síň

22. 2. 2022  úterý 17.30
Nelze objednat online
Cena 200 Kč do 240 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Účinkující

František Novotný  housle
František Novotný

František Novotný, absolvent brněnské konzervatoře a JAMU, studoval houslovou hru rovněž u předních virtuosů a pedagogů Zakhara Brona a Viktora Treťjakova. Vítězství, laureátské tituly a zvláštní ocenění obdržel ve více než dvaceti soutěžích (např. Concertino Praga, soutěž P. I. Čajkovského v Moskvě, Pražské jaro, Premio Paganini v Janově, International Competition v Tokiu aj.). Je nositelem ceny italské rozhlasové a televizní společnosti RAI a medaile Henryka Wieniawského.

Svůj mimořádně široký repertoár (čítající např. více než sedmdesát titulů s orchestrem) stále rozšiřuje a uplatňuje ve spolupráci s předními filharmoniemi a symfonickými tělesy, koncertuje na významných pódiích evropských zemí (Salzburg Grosses Festspielhaus, Herkulessaal München…), Japonska (Tokyo Bunka Kaikan, Suntory Hall) a USA (Carnegie Hall). Kromě tradičního repertoáru představuje méně známá či zcela neznámá díla světových autorů (Bernsteina, Korngolda, Barbera, Coplanda, Rózsy, Berga, Jana Nováka). V jeho interpretaci u nás poprvé vyšly také romantické koncerty Arenského a Tanějeva. Realizuje nahrávky pro zahraniční i česká vydavatelství, například houslové koncerty Dvořáka a Brahmse (s Jiřím Bělohlávkem), unikátní 2CD s kompletním houslovým dílem Ernesta Blocha ad. Spolupracuje s rozhlasovými a televizními společnostmi.

Pedagogicky působí na Hudební fakultě JAMU, VŠMU, pravidelně učí na mistrovských kurzech (ČR, Polsko, Francie, Japonsko, USA). V roce 2009 mu byl udělen titul vysokoškolského profesora. Je porotcem řady mezinárodních houslových soutěží (např. Pražské jaro, soutěže Ernsta-Szymanowského v Katovicích, Carla Flesche v Londýně, Balio Dvariono ve Vilniusu, G. P. Telemanna v Poznani, Jenő Hubaye v Budapešti ad.). Stal se rovněž spoluzakladatelem nové mezinárodní houslové soutěže v Bratislavě, která se uskuteční v září 2022 pod záštitou prezidentky Slovenské republiky.

Igor Ardašev  piano
Igor Ardašev

Igor Ardašev reprezentuje už dlouho české pianistické umění na mezinárodním fóru. Interpretační úroveň dovoluje virtuózně disponovanému a filozoficky orientovanému pianistovi pořádat samostatné recitály, s manželkou Renatou Ardaševovou-Lichnovskou hrát čtyřručně i na dva klavíry a spolupracovat s komorními soubory a vynikajícími světovými orchestry a dirigenty (Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, Královská liverpoolská filharmonie, BBC Londýn).

Studoval na brněnské konzervatoři i na JAMU ve třídě Inessy Janíčkové. V letech 1989 až 1992 studoval u Paula Badury-Skody v Rakousku a u Rudolfa Serkina v USA. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století získal řadu ocenění na mezinárodních soutěžích (laureát Čajkovského soutěže v Moskvě, soutěže Pražského jara, soutěže královny Alžběty v Bruselu a soutěže Marguerite Long-Jacques Thibaud v Paříži). Roku 1990 obdržel 1. cenu v soutěži Marie Callasové v Aténách.

Je zván na mezinárodní hudební festivaly (Pražské jaro, Janáčkův Máj, Festspiele Europäische Wochen Passau, Musikfestival Schloss Moritzburg, Festival Rudolfa Firkušného, Concentus Moraviae a další). Z komorní hudební sféry pravidelné spolupracuje s Františkem Novotným, ale podílel se také například na realizaci souborné nahrávky Beethovenových sonát s Ivanem Ženatým. Jeho diskografie obsahuje Čajkovského koncert b moll, Janáčkovu Žárlivost s Rudolfem Firkušným, Dvořákovy Slovanské tance a klavírní verzi Smetanovy Mé vlasti s Renatou Ardaševovou, kompozice F. Liszta, B. Martinů, J. Ježka, S. Prokofjeva, M. P. Musorgského a L. van Beethovena. 

Od roku 2012 pedagogicky působí na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V roce 2019 mu byla udělena Cena města Brna za oblast hudby.

Skladby

Clara Schumannová
Tři romance pro housle a klavír, op. 22

Clara Schumannová byla nesporně velkou hudební osobností devatenáctého století; i dnes by jistě sloužila za příklad mimořádné emancipace. Byla dcerou věhlasného pedagoga Friedricha Wiecka, panovačného otce, jenž plánoval její život dopředu s přesností na minuty a v dětství ji terorizoval každodenními lekcemi klavíru, houslí, zpěvu, hudební teorie, harmonie a kontrapunktu. Jako jedenáctiletá vyjela na první koncertní turné do Paříže, kde vystupovala na klavír s Paganinim (tehdy řádila epidemie cholery a na koncert přišlo málo lidí, podobnost se současnou covidovou situací je čistě náhodná). Přes zuřivý odpor otce se stala životní partnerkou skladatele Roberta Schumanna a prožila s ním docela šťastné manželství, než naplno propukla jeho duševní choroba. Přežila ho o čtyřicet let, jež věnovala koncertní kariéře a péči o odkaz manželova díla. Byla také živitelkou početné rodiny, již Schumann sám zabezpečit nedokázal: matkou osmi dětí, z nichž však některé zemřely v mladém věku. V roce 1849 Schumannová statečně překročila frontovou linii do vojskem obležených Drážďan a vyvedla své děti odtamtud do bezpečí. Jako klavírní virtuoska vystoupila na 1400 koncertech po celé Evropě, přičemž hrála zpaměti, což v té době zdaleka nebývalo běžné. Byla ochránkyní a příznivkyní mladého Johannesa Brahmse, jehož dlouhodobě podporovala a jako interpretka propagovala, a houslisty Josepha Joachima, s nímž často koncertovala. A konečně byla Clara Schumannová nadanou skladatelkou, a to v době, která ženám v této profesi rozhodně nepřála. Je autorkou smutného výroku „ženy se nerodí k tomu, aby skládaly hudbu“. Jako interpretka byla nadšenou propagátorkou Schumanna, Chopina, Mendelssohna či Brahmse, nehrála však Liszta a přímo nesnášela Wagnera („Tristan a Isolda bylo to nejstrašnější, co jsem v životě slyšela.“).

Clara Schumannová stihla za svého života zkomponovat asi čtyřicet vlastních skladeb. Převážně jsou věnovány klavíru a komorním kombinacím s klavírem, přičemž její díla vznikala často za účelem obohacení programů nadcházejících turné. Zvláště plodný byl v tomto ohledu rok 1853, kdy si našla čas na kompozici šestnácti skladeb včetně Tří romancí pro housle a klavír, op. 22. Dedikovány jsou vynikajícímu houslistovi Josephu Joachimovi, se kterým ji pojilo dlouholeté přátelství a koncertní spolupráce (společně vystoupili celkem na 238 koncertech v Německu a Británii). V roce 1855 vydal tyto tři romance tiskem Breitkopf v Lipsku. Na současných pódiích můžeme slyšet i verzi této skladby pro hoboj a klavír (v roce 2015 ji na koncertě ČSKH přednesl laureát Pražského jara, hobojista Marc Lachat), úpravu pro klarinet a klavír nebo pro violu a klavír. Tato ušlechtilá romantická hudba prokazuje svoji univerzalitu v nejlepším smyslu slova. Při poslechu se však neubráníme dojmu, že posloucháme hudbu Roberta Schumanna. Inu Bůh ví, jak to tehdy u Schumannových doma chodilo…

Robert Schumann
Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121

Jedna z nejstarších dochovaných fotografií, daguerrotypie z roku 1850, zachycuje portrét velké osobnosti německého romantismu, skladatele Roberta Schumanna. Prozrazuje, jak se obličej, známý z dřívějších podobizen, postupně mění. Příčinou byla maniodepresivní psychóza, závažné duševní onemocnění, kdy dochází k cyklickým proměnám nálady, vitality, psychiky i celkového fungování organismu. Období nadměrné aktivity, energie a veselosti (tzv. manické) střídá prudký pád do deprese, chronické únavy, apatie, malátnosti. V tehdejší době se choroba nedala léčit. Aby zmírnili Schumannovy stavy vyčerpání, jež v depresivních fázích blokovaly veškerou skladatelovu schopnost pracovat, podnikli manželé Schumannovi v létě 1851 výletní cestu krásnou krajinou Porýní. V předešlém roce ji autor velkolepě oslavil svou Rýnskou symfonií. Z Düsseldorfu cestovali proti proudu Rýna přes Köln, Koblenz, Wiesbaden, Mannheim až do Heidelbergu, odtud přes Baden-Baden do Basileje, Ženevy a Vevey na břehu Ženevského jezera. Vraceli se posílení a odpočatí. Zdání, že vše se obrací k lepšímu, bylo však klamné; po návratu se choroba opět vrátila se stále těžšími ataky. O tři roky později opustil Schumann uprostřed noci v trepkách a županu svůj düsseldorfský domov, na nábřeží Rýna vhodil do vody svůj snubní prsten a poté se pokusil o sebevraždu skokem do studených vod řeky. Kolemjdoucí ho duchapřítomně zachránili. Vědom si své neřešitelné situace, byl skladatel na vlastní žádost umístěn v psychiatrické léčebně v Endenichu u Bonnu. Tam později v pouhých 46 letech zemřel na zápal plic.

Svou Sonátu č. 2 d moll pro housle a klavír nazval Robert Schumann „Velkou“, aby patřičně zdůraznil její virtuozitu i rozměr takřka symfonický. Vznikla v závěru roku 1851 a autor ji dedikoval dlouholetému koncertnímu mistrovi lipského Gewandhausu, Ferdinandu Davidovi. Stejně jako v jiných svých skladbách zašifroval Schumann dedikantovo jméno do not: čtyřtónový sled DA(vid) F(erdinan)D se energicky projevuje již ve vrchních tónech počátečních akordů. Zajímavé je tematické propojení obou jinak charakterově odlišných středních vět, scherza a andante. Závěrečné finále je bouřlivé a v samém svém závěru ústí do triumfální durové nálady. Premiéru druhé houslové sonáty 29. října 1853 však nakonec nehrál David, nýbrž dvaadvacetiletý Joseph Joachim. Od tohoto koncertu se rovněž datuje koncertní spolupráce Joachima s Clarou Schumannovou.

Richard Strauss
Sonáta Es dur pro housle a klavír, op. 18

Richard Strauss, vůdčí představitel pozdního německého romantismu, složil svoji první skladbu ve čtyřech letech. Od šesti navštěvoval zkoušky mnichovského dvorního orchestru, v němž hrál jeho otec Franz první lesní roh. Od osmi let se učil hrát na housle a od dvanácti začal se studiem skladby. Studoval na Ludwigsgymnasiu a univerzitě v Mnichově, avšak nedokončil ji a odešel do Berlína, kde se již plně věnoval hudbě. Jako devatenáctiletý napsal otci První hornový koncert, jenž je základem repertoáru tohoto nástroje.

V jednadvaceti získal Strauss místo dirigenta orchestru v Meiningenu po boku Hanse von Bülowa; brzy se stal hlavním dirigentem a mimo jiné mohl spolupracovat i s Brahmsem. V Meiningenu působil do roku 1886, pak odjel na studijní cestu do Itálie (ohlasem je symfonická suita Z Itálie, op. 16). Po návratu nastoupil do Bavorské dvorní opery v Mnichově. V tomto novém angažmá však nebyl příliš šťastný. Jako třetí dirigent dirigoval převážně druhořadé opery a balety, které ho nebavily. Za šéfdirigenta zaskakoval jen v představeních, která předtím neměl možnost sám studovat. V té době však potkal svou životní lásku, sopranistku Pauline de Ahna, do níž se zamiloval. Byla studentkou zpěvu na mnichovské Musikschule a stala se jeho soukromou žačkou. Později, v roce 1894, si ji Strauss vzal za manželku. Prudké city a vášnivé rozpoložení autorovo jsou patrné v houslové sonátě, kterou čtyřiadvacetiletý mladík zrovna v té době komponoval.

Premiéra Sonáty Es dur pro housle a klavír se konala 3. října 1888 v Mnichově. Houslový part přednesl Robert Heckmann, na klavír hrál Julius Buths. Bezmála třicetiminutová sonáta má tři věty rozvrženy v typickém sonátovém schématu. Klavírní part je v tomto díle exponován schumannovským způsobem. První věta spěje od melancholičtějšího úvodu k jásavému vyústění, druhá část je jedinečná improvizačním charakterem houslového partu. Závěrečnou větu uvádí klavír v andante, které střídá virtuózní allegro s výbušným, strhujícím koncem. Houslovou sonátu časově dělí pouhý krůček od Dona Juana, brilantní symfonické básně, pravého víru vášně a citů, prvního skutečného Straussova triumfu (1888). V několika málo letech se stal světově proslulým skladatelem operní i symfonické hudby.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?