Fotografie ilustrujicí stránku  Mahan Esfahani  Český spolek pro komorní hudbu

Český spolek pro komorní hudbu • Mahan Esfahani


Český spolek pro komorní hudbu

Závěr cyklu patří íránsko-americkému cembalistovi žijícímu v Praze, Mahanu Esfahanimu. Se svými britskými spoluhráči připravil pestrý program, v němž zazní zejména hudba 20. století, mimo jiné od finské skladatelky Kaijy Saariaho, Američana Elliotta Cartera, Němce Jörga Widmanna nebo nám dobře známého britského skladatele a dirigenta Thomase Adèse.

Koncert z řady II
Český spolek pro komorní hudbu

Program

Claude Debussy / rekonstrukce Kenneth Cooper
Sonáta č. 4 pro hoboj, lesní roh a cembalo ze Šesti sonát pro různé nástroje (15')

Kaija Saariaho
Zrcadla (5')

Elliott Carter
Sonáta pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo (16')

— Přestávka —

Jörg Widmann
Air pro lesní roh sólo (8')

Thomas Adès
Sonata da Caccia, op. 11 (16')

Účinkující

Adam Walker flétna
Nicholas Daniel
hoboj
Ben Goldscheider
lesní roh
Isang Enders
violoncello
Mahan Esfahani
cembalo

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Mahan Esfahani

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné
13. 4. 2022  středa 19.30
Nelze objednat online
13. 4. 2022  středa 19.30
Nelze objednat online
13. 4. 2022  středa 19.30
Nelze objednat online
Cena od 100 do 350 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Účinkující

Adam Walker  flétna

Britský flétnista Adam Walker je předním zástupcem nové generace hráčů na dechové nástroje a pro jeho mistrovství mu již bylo uděleno množství významných ocenění (Outstanding Young Artist Award – MIDEM Classique, stipendium od Borletti-Buitoni Trust nebo nominace na Young Artist of the Year od Royal Philharmonic Society).

Jako sólista vystupuje s předními světovými orchestry (Londýnský symfonický orchestr, Seattleská filharmonie, Soulská filharmonie, Symfonický orchestr irského rozhlasu a televize ad.) a jeho repertoár tvoří díla od baroka až po soudobou hudbu (v posledních letech uvedl i několik premiér). Působí i jako komorní hráč, podařilo se mu získat místo v prestižním Bowersově programu vyhlašovaném Společností komorní hudby Lincolnova centra a je také uměleckým vedoucím ansámblu Orsino. Nedávné recitálové úspěchy zahrnují vystoupení ve Wigmore Hall, Musée du Louvre nebo hamburské Labské filharmonii.

Adam Walker vystudoval Royal Academy of Music (Michael Cox) a nyní sám vyučuje na Royal College of Music (profesorem od roku 2017).

Nicholas Daniel  hoboj

Britský rodák Nicholas Daniel si v hudebním světě již dlouho drží postavení světového koncertního hobojisty, ale život zasvěcuje hudbě i jinými způsoby. Nahrává; podporuje a zaštiťuje mnohá významná hnutí, spolky a fondy; řídí několik hudebních festivalů a koncertních řad (např. je již po mnoho let hudebním ředitelem Leicesterského mezinárodního hudebního festivalu); je vyhledávaným učitelem (nyní působí jako profesor na Trossingen Musikhochschule v Německu).

Jako sólista spolupracuje s významnými dirigenty a orchestry, jako komorní hráč působí v Britten Sinfonia (zakládající člen), Haffner Wind Ensemble a Britten Oboe Quartet. Je také první hobojistou předního kalifornského komorního ansámblu Camerata Pacifica. Na pódiu se však publiku – od svého debutu na BBC Proms v roce 2004 – pravidelně představuje i jako dirigent; s menšími ansámbly či velkými orchestry provádí hudbu od baroka po současnost. V roce 2020 mu byl udělen Řád britského impéria.

Ben Goldscheider  lesní roh

Britský hornista Ben Goldscheider má za sebou i přes své mládí množství úspěchů a ocenění: v roce 2016 se stal finalistou soutěže BBC Young Musician, v roce 2019 byl vybrán do programu Young Classical Artists Trust. Tuto sezónu mu nominace do prestižního programu ECHO Rising Stars umožnila vystoupit ve významných evropských koncertních sálech, jako jsou amsterdamský Concertgebouw, vídeňský Musikverein, hamburská Elbfilharmonie, Kolínská filharmonie aj. Čeká ho také premiéra nového díla od Marka Simpsona, debut se Symfonickým orchestrem BBC (koncert Ruth Gipps) a Londýnským filharmonickým orchestrem (Knussenův koncert); do Pierre Boulez Saal se vrátí v recitálové roli a do Wigmore Hall jako sólista.

Ben Goldscheider má za sebou úspěšnou nahrávku Legacy: A Tribute to Dennis Brain (Three Worlds Records), nahrávání sólového koncertu s londýnským Philharmonia Orchestra nebo vystoupení na Aldeburgh Festival. Je členem Pierre Boulez Ensemble a zastává post prvního hornisty sevillského West-Eastern Divan Orchestra. Studoval na Barenboim-Said Academy v Berlíně pod vedením Radka Baboráka a svá studia zakončil v roce 2020 s vyznamenáním.

Isang Enders  violoncello

Isang Enders se roku 1988 narodil ve Frankfurtu do německo-korejské rodiny. Svá studia započal ve dvanácti letech u Michaela Sanderlinga, dále se rozvíjel u Gustava Rivinia, Trulse Mørka a především pak Lynna Harrella. Ve dvaceti letech byl jmenován koncertním mistrem violoncell drážďanské Stattskapelle, čímž se stal nejmladším koncertním mistrem v Německu.

Jako sólista vystoupil na významných pódiích a spolupracoval s dirigenty, jako jsou Zubin Mehta, Christoph Eschenbach nebo Eliahu Inbal. Velice pozitivního ohlasu kritiky dosáhla jeho nahrávka Bachových violoncellových suit; kromě tradičního repertoáru se však věnuje i soudobé hudbě (např. violoncellový koncert korejské skladatelky Unsuk Chin).

Soudobou hudbu provozuje i jako komorní hráč, a to hlavně jako člen souboru Sitkovetsky Piano Trio. S tímto klavírním triem pokračuje v nahrávání cyklu Beethovenových skladeb pro toto uskupení, za jejichž první díl jim byla udělena cena Diapason d’Or. Zatím poslední nahrávka Isanga Enderse Vox humana získala cenu Opus Klassik.

Mahan Esfahani  cembalo

Mahan Esfahani si dal za životní cíl vrátit cembalo zpět do běžného instrumentáře koncertních nástrojů. Jeho neúnavnost v poptávání nové hudby pro tento nástroj budí pozornost posluchačů i kritiky napříč Evropou, Asií a Severní Amerikou. V letech 2008–2010 držel – jakožto první a jediný cembalista – titul Umělec nové generace britské stanice BBC, v roce 2009 získal cenu nadace Borletti-Buitoni a opakovaně byl nominován na titul Umělec roku hudebního magazínu Gramophone (2014, 2015 a 2017).

Kvalitní práce mu vynesla možnost účinkovat na většině hlavních světových pódií, jako jsou londýnská Wigmore Hall a Barbican Centre, tokijská Oji Hall, newyorská Carnegie Hall, Opera v Sydney, losangeleská Koncertní hala Walta Disneyho nebo berlínský Konzerthaus. Jako sólista se již představil se Symfonickým orchestrem BBC, Seattleským symfonickým orchestrem, Aucklandskou filhamornií, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, orchestrem La Scintilla a Losangeleským komorním orchestrem.

Kromě koncertních pódií je však možné si Mahana Esfahaniho poslechnout i doma: jeho repertoárově široce rozkročená diskografie zahrnuje sedm nahrávek (Hyperion a Deutsche Grammophon), které byly velice vřele přijaty kritikou (Gramophone award, BBC Music Magazine award, Diapason d’Or, Choc de Classica, ICMA).

Mahan Esfahani studoval muzikologii a historii na Stanfordské univerzitě, kde se ve třídě Elainea Thornburgha poprvé dostal do styku s cembalem. Následovalo soukromé studium u Petera Watchorna v Bostonu a poté u Zuzany Růžičkové v Praze. Po tříleté umělecké rezidenci na oxfordské New College se stal čestným členem oxfordské Keble College a profesorem na Guildhall School of Music and Drama v Londýně. Úzce spolupracuje s britským rádiem BBC (Radio 3 a 4); v současné době připravuje program o počátcích klasické hudby afroamerických skladatelů a o vývoji orchestrální hudby v Ázerbájdžánu.

Mahan Esfahani se narodil v Teheránu v roce 1984, vyrůstal ve Spojených státech, žil v Miláně, Londýně a nakonec se usadil v Praze.

Skladby


Mahan Esfahani - program večera

Za Sonátou pro hoboj, lesní roh a cembalo stojí dva autoři. Claude Debussy (1862–1918) dílo pro neobvyklou nástrojovou sestavu zamýšlel, ale nenapsal. Pro jeho hudbu je charakteristickým to, co uměli malíři a básníci konce devatenáctého století, impresionisté a symbolisté. To znamená jednak zachycování barev a nálad, okamžiků krásy a života nepopsatelných slovy, a to na úkor dodržování zaužívaných pravidel, jednak naplňování starých forem zneklidňujícím novým obsahem. Dařilo se mu do hudební řeči přenášet výtvarné snahy nekreslit, ale vystihovat atmosféru. Debussyho hudba tak dokáže vyzařovat lahodnou krásu, něhu a smutek a zdůrazňovat jemnost i opojnost, proměnlivost a intenzitu: ovšem nikoli vizuálních vjemů, ale zvukových barev. Nedal základ žádné jasně vyhraněné kompoziční škole, ale přesto zůstává téměř výhradním představitelem hudebního impresionismu. Jak by asi Debussy napsal svou čtvrtou z volného cyklu sonát pro různé kombinace nástrojů, se můžeme jen domýšlet. Ke kompozičnímu záměru, vyslovenému v roce 1917, se nedochovaly ani náčrtky. Sonáta nicméně existuje. Zrekonstruoval ji, respektive v roce 2011 celou napsal, americký muzikolog a cembalista Kenneth Cooper (1941–2021), uznávaný sólista v oboru staré hudby, ale také častý interpret současné tvorby, umělecký vedoucí souboru Berkshire Bach Ensemble a pedagog několika prestižních vysokých uměleckých škol v USA. Pro skladbu použil jako základ tři vhodné klavírní kusy Clauda Debussyho. První věta je tak výňatkem z baletu La Boîte à joujoux (Skříňka hraček), který se dochoval jen v klavírní podobě, druhá věta sonáty je aranží skladby Étude pour les notes répétées a třetí věta využívá jako základ finále z Debussyho Obrazů. Patrně nejnáročnější je part lesního rohu.

Kaija Saariaho (1952), finská skladatelka žijící již čtyři desetiletí v Paříži, píše hudbu typu, který se označuje jako spektralismus. Od 80. let se vyvíjel jako polemická tvůrčí alternativa k racionálnímu serialismu reprezentovanému Pierrem Boulezem. Raději než s řazením a střídáním tónů chtěli mladí autoři zacházet s nestabilními a proměnlivými zvuky, s přechody mezi témbrem a harmonií, rytmem a frekvencí či rytmem a intenzitou, tedy s proměnami – s analýzou a zpětnou syntézou – tónového spektra v čase. Kaija Saariaho v tomto smyslu kombinuje živou hudbu s elektronickou a počítačovou. Tuzemské publikum se mohlo s její tvorbou setkat prostřednictvím brněnské inscenace mezinárodně úspěšné opery Láska na dálku, která je podmanivě lyrickým kouzlením se zvuky a jejich barvami. Stavebními kameny v ní nejsou ani tak hudební motivy a témata, jako spíše celé plochy a vrstvy. A děj je magickým podobenstvím. V případě komorních Zrcadel hovoří autorský komentář skladatelky o kompozici pro dva až pět hudebníků, o dílu, respektive spíše hříčce, z roku 1997. Zrcadla napsala pro CD-ROM (optické záznamové médium uchovávající počítačová data) s názvem Prisma, věnovaný její hudbě. Koncept umožnuje různé výsledné podoby, to znamená, že si uživatel, tedy interpret, může vytvořit z naznačených fragmentů svou vlastní verzi. Rytmus, témbr, gesto hudby, její intenzita… To vše jsou proměnné parametry a Kaija Saariaho výslovně dovoluje „zrcadlení“ v jednom i ve více těchto rozměrech současně, horizontálně i vertikálně.

Američan Elliott Carter (1908–2012) proslul nejen věkem, kterého se v nepřestávající tvůrčí aktivitě dožil, ale i svým ultramodernistickým stylem, o němž se tamní média v případě konkrétních smyčcových kvartetů a jejich posluchačské náročnosti vyjadřovala jako o „nejsložitější hudbě, jaká kdy byla napsána“. A skutečně, po neoklasickém období dospěl Carter nakonec až k atonální hudbě, ke zcela osobitému hudebnímu jazyku, který ho zařadil mezi ultramodernisty. Sonáta pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo z počátku padesátých let stojí na začátku stylové proměny. Ke Carterovým učitelům patřili Angličan Gustav Holst, autor slavných Planet, nebo proslulá pařížská pedagožka Nadia Boulangerová, k níž se hlásilo a hlásí široké spektrum hudebníků od skladatelů George Gershwina, Aarona Coplanda, Ástora Piazzolly a Philipa Glasse až po dirigenty Daniela Barenboima a Johna Eliota Gardinera. Sám Carter žádné významné žáky nemá.

Nejen věhlasný skladatel, ale také uznávaný klarinetista, dirigent Irského komorního orchestru a berlínský pedagog na Barenboim-Said Akademie. To vše je Jörg Widmann (1973), jehož hudba se často objevuje na programech symfonických orchestrů, a to těch nejlepších včetně Berlínských a Vídeňských filharmoniků, i v projektech specialistů na soudobou hudbu, jako jsou pařížský Ensemble Intercontemporain nebo rakouské Klangforum Wien. Mezi jeho skladbami figurují desítky orchestrálních děl a instrumentálních koncertů i celé série komorních děl nebo celovečerní opera Babylon, avantgardní tituly jako 180 bpm (180 úderů za minutu), ale také kompozice obracející se k minulosti – vždyť jedním z jeho nejoblíbenějších autorů je Carl Maria von Weber, při jehož opeře Čarostřelec v dětství prožil doslova iniciační okamžiky, a v poslední době také Ludwig van Beethoven. Widmann je opravdovým dítětem své doby. Jeho díla jsou plná spletitých gest a vědomě nepřesných citací i dalších zábavných odkazů k již existující hudbě. Skladba pro sólový lesní roh nesoucí název Air vznikla v roce 2005 jako povinná položka do repertoáru předepsaného po 54. ročník proslulé mnichovské rozhlasové interpretační soutěže ARD. Vyžaduje vyspělou virtuózní hráčskou techniku, je postavena na zvukovém materiálu obsahujícím protínající se přirozené tónové řady a mikrointervaly i proměny mezi otevřeným a tlumeným tónem. Přes všechnu komplikovanost, pohrávající si i s pocitem blízkosti a vzdálenosti zvuku, je skladba, v logice svého názvu, založena na pozornosti k melodii.

Výraznou a vysoce oceňovanou mnohostrannou postavou současné světové hudby je také Thomas Adès (1971), britský skladatel velké zvukové představivosti, působivého hudebního jazyka, barvitých námětů a vyhraněného rukopisu, jehož díla uvádějí světové orchestry, festivaly i operní domy, často za jeho řízení. Vystupuje však také jako sólový pianista. Přesně tak ho má v paměti brněnské publikum z jeho janáčkovského klavírního recitálu v roce 2018. Kompozičně se v tuzemsku představil mimo jiné v programu České filharmonie, která před několika lety zařadila jeho až brutálně znějící skladbu pro baryton, mezzosoprán a orchestr nazvanou Totentanz (Tanec mrtvých), inspirovanou německými středověkými texty a nástěnnými malbami v katedrále v Lübecku, za války zničenými. V Národním divadle Brno se naopak prezentoval jedním ze svých scénických děl – provokativní komorní operu Powder Her Face zaobírající se sexuálními aférami Margaret Campbell, vévodkyně z Argyllu, které v Británii před třemi desetiletími zvířily veřejné mínění jako skutečný skandál. Sonata da Caccia, objednaná britskou BBC a premiérovaná v roce 1994 v Birminghamu, je dílem dvaadvacetiletého mladíka. Skladbou se program koncertu pomyslně vrací na začátek. I Adès se totiž nechal inspirovat Debussyho nezrealizovaným záměrem napsat sonátu pro hoboj, lesní roh a cembalo. Ještě víc než jakousi poctou francouzskému impresionistovi je však Sonata da Caccia, v drobnokresbě a zdobnosti poměrně komplikovaná, poctou či ohlasem ohlížejícím se trochu tesklivě k baroknímu francouzskému mistru Françoisi Couperinovi. Ostatně, partitura dokonce jako alternativu umožňuje užití barokního hoboje.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?