Český spolek pro komorní hudbu • Talichovo kvarteto

Již mnoho desetiletí se Talichovo kvarteto pohybuje na vrcholu české interpretační kvartetní školy a jeho vynikající mezinárodní renomé jej staví na špičku tohoto oboru. Soubor založil v roce 1964 Jan Talich starší během studií na pražské konzervatoři a do vínku mu dal název po svém strýci Václavu Hugo Talichovi, význačném dirigentovi České filharmonie. Talichovo kvarteto prošlo v 90. letech postupnou generační obměnou, která omladila sestavu hudebníků, aniž by slevila na uměleckých požadavcích a interpretační tradici souboru. Současný primarius Jan Talich mladší je synem zakladatele kvarteta.

Talichovo kvarteto je soustavně zváno na prestižní hudební festivaly, jako například Pablo Casals Festival v Prades, Pražské jaro, Festival Europalia, Printemps des Arts v Monte Carlu, mezinárodní kvartetní festival Ottawa, Malta Arts festival či finský Kuhmo Festival. Soubor je zván na světová podia, jako jsou Carnegie Hall v New Yorku, le Théâtre des Champs-Elysées a Salle Gaveau v Paříži, londýnská Wigmore Hall či amsterdamská Concertgebouw.

Z bohaté diskografie Talichova kvarteta je zejména ceněna nahrávka kompletních smyčcových kvartetů Felixe Mendelssohna-Bartholdyho ve vydavatelství Calliope z let 2001–2004. Další studiové nahrávky zahrnují Dvořákův „Americký“ kvartet i violový kvintet (2003) a oba smyčcové kvartety Bedřicha Smetany (2003). Vydán byl rovněž živý záznam Schubertova kvartetu „Smrt a dívka“ společně s Dvořákovým klavírním kvintetem. CD s oběma Janáčkovými kvartety bylo časopisem Gramophone nominováno na titul Nejlepší komorní nahrávka roku 2006 jako jediný kvartetní titul ve své kategorii. Magazín Forbes vyzdvihl CD Talichovců s kvartety Janáčka a Schulhoffa jako druhou nejlepší nahrávku klasické hudby roku 2014. Rovněž časopis BBC Music Magazine udělil v roce 2015 pět hvězdiček jejich nahrávce Dvořákových kvartetů op. 51 „Slovanský“ a op. 61. V poslední době soubor nahrál díla Smetany, Dvořáka, Kalivody, Fibicha, Schuberta, Brahmse, Debussyho, Ravela a Šostakoviče.

Dnes je nejhranějším českým hudebním autorem. V šedesátých letech devatenáctého století ovšem Antonín Dvořák začínal jako neznámý violista orchestru pražského Prozatímního divadla, jehož dirigentem byl tehdy Bedřich Smetana. Později působil jako varhaník v nedalekém kostele sv. Vojtěcha. Komponoval, ale teprve když se díky Brahmsovu upozornění dostal k berlínskému nakladateli Simrockovi, začaly se mu s tištěnými skladbami otevírat dveře do světa. Na počátku byly Slovanské tance. Během dalších nemnoha let se Dvořák stal mezinárodně uznávaným tvůrcem požívajícím nejvyššího respektu.

V roce 1881, kdy k němu už směřovala řada objednávek na nová díla, v roce, ve kterém vyhořelo Národní divadlo, pracoval Dvořák na opeře Dimitrij. V Praze měla ten rok na jaře premiéru jeho Šestá symfonie a na podzim opera Tvrdé palice, ve Vídni Cigánské melodie. A právě z Vídně, od kvarteta Josepha Hellmesbergera, kapelníka Dvorní opery, přišla objednávka na smyčcový kvartet. Poprvé měl být tímto komorním souborem uveden v prosinci, jak o tom dokonce psaly vídeňské noviny. Na podzim skladatel začal opravdu na kompozici pracovat, ale když po třech dnech dokončil první větu, práci odložil. Zřejmě nebyl spokojen, ať už proto, že se mu zdálo v hudbě málo napětí, nebo měl pochybnosti o tónině. Brzy se však pustil do kvartetu úplně nového, svého v pořadí už jedenáctého, v tónině C dur. Byl tehdy pod termínovým tlakem natolik, že vždy dopoledne pracoval na opeře a odpoledne na kvartetu. Dokončil ho v listopadu, tedy včas, ale premiéra se nakonec bohužel neuskutečnila. V divadle Ringtheater s 1700 místy, otevřeném v předchozím desetiletí pod názvem Opéra comique, vypukl 8. prosince požár, který si vyžádal stovky mrtvých. Ve Vídni nebylo v té době zřejmě na koncert ani pomyšlení… První provedení Dvořákova nového Smyčcového kvartetu C dur se proto uskutečnilo až o rok později. Stalo se tak navíc v Berlíně, v nastudování Joachimova kvarteta. A odloženou Kvartetní větu F dur, svého druhu kuriozitu, slyšela veřejnost poprvé teprve dlouho po skladatelově smrti, v Praze v roce 1945, když ji v Československém rozhlase zahrálo Ondříčkovo kvarteto.

Skutečnost, že jeho hudba šťastným způsobem vyrůstá z národních kořenů a zároveň je světová, silně potvrzují i díla napsaná během pobytu v Americe, kde byl v letech 1892 až 1895 ředitelem a pedagogem newyorské konzervatoře. V Novém světě Dvořák dospěl k odvážnému a jasnozřivému názoru, že budoucí hudba země musí vycházet z černošských písní. Uvedl to v interview pro New York Herald – a vzbudil pochopitelně velkou pozornost, vždyť otroctví bylo ve Spojených státech zrušeno teprve roku 1863 a rasová segregace tam trvala až do poloviny dvacátého století. V zabarvení Dvořákových skladeb z té doby, vyzrálých a mistrovských, je přítomen teskný podtón související s odloučením od domova a od domácího kulturního a rodinného zázemí, ale současně je v nich do určité míry možné vyposlouchat i stylizované vlivy severoamerické hudby, ať už černošské, nebo indiánské. Jde o Violoncellový koncert, samozřejmě o Novosvětskou symfonii, ale také o Biblické písně a Suitu A dur, o Sonatinu G dur pro housle a klavír a o Smyčcový kvartet F dur. 

Dvanáctý z Dvořákových kvartetů, zvaný „Americký“, vznikal o prázdninách roku 1893, které skladatel trávil mezi krajany ve Spilville, ve státe Iowa, v nevelké obci ležící asi 350 kilometrů západně od Chicaga. Hudba této komorní skladby nezastírá převažující potěšení z odpočinku a z inspirativní pohody okolní přírody. Kvartet, premiérovaný další rok v Bostonu, drží kompozičně mimořádně zdařile pohromadě. Má výrazně homofonní fakturu, je obsahově prostý a výrazově přímočarý, až odzbrojujícím způsobem bezprostřední, citově opravdový a přesvědčivý. Spěje k radostnému finále. Má nicméně sugestivní, melancholicky působící pomalou větu. A ve scherzu nelze přeslechnout stylizaci zpěvu malého místního ptáčka, tanagry červené.

Tvorba Felixe Mendelssohna-Bartholdyho sahá hluboko do jeho mládí, byl skutečným zázračným dítětem. Patří tam mimo jiné dvanáct drobnějších symfonií pro smyčcové nástroje, nástrojové koncerty, ale také často hraný Smyčcový oktet, dílo teprve šestnáctiletého, mimořádně nadaného mládence. Rovněž předehru ke Snu noci svatojánské napsal velmi záhy – když mu bylo sedmnáct. Byl vnukem významného židovského myslitele a synem z dobře situované měšťanské rodiny, která však již konvertovala ke křesťanství. Dostávalo se mu vybraného vzdělání a ideálního zázemí – jeho kompozice například rodiče nechávali soukromým orchestrem přehrávat ve společnosti svým stejně zámožným přátelům. Obdivoval pozdní díla Beethovenova a ve dvaceti objevil svým současníkům provedením Matoušových pašijí pozapomenutý kompoziční odkaz Johanna Sebastiana Bacha, který jeho samotného inspiroval k biblickým oratoriím i k vokálním dílům pro evangelické bohoslužby. Byl sice veden umělecky konzervativně, ale od samých počátků se v jeho hudbě mísila mozartovská jasnost a ekonomičnost s novou romantickou fantazií. Slyšíme to v Mendelssohnových populárních symfoniích i v Houslovém koncertu a dalších skladbách.

Smyčcový kvartet č. 6 f moll je nicméně zralým dílem z roku 1847, posledním dokončeným před skladatelovou předčasnou smrtí. Kvartet komponoval se vzpomínkou na svou sestru Fanny, která zemřela na jaře toho roku, ve dvaačtyřiceti letech. Byla nadanou pianistkou a skladatelkou. Provdala se za malíře Hensela a vedla po matce dům Mendelssohnových v Berlíně, a to jako místo společenských setkání i koncertů. Felix žil v té době v Lipsku, kde byl v letech 1835 a 1847 hlavním dirigentem Gewandhausorchestru. Smyčcový kvartet f moll, v podstatě Requiem za Fanny, zazněl v Lipsku nejprve privátně, v říjnu 1847. Mezi přítomnými byl i pianista a skladatel Ignaz Moscheles, pražský rodák, na začátku dvacátých let učitel sourozenců Mendelssohnových a pak jejich blízký přítel. První veřejné provedení se uskutečnilo až rok po autorově smrti.