Český spolek pro komorní hudbu • Ondřej Vrabec

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Hudební školu navštěvoval v Jilemnici. Vystudoval konzervatoř v Brně u profesora Lubomíra Bartoně a dále se vzdělával u profesorů Vlastimila Mareše a Jiřího Hlaváče na hudební fakultě AMU v Praze, kde je dnes pedagogem. Absolvoval masterclass kurzy v rakouském Semmeringu, v Telči a francouzském Aix en Provence. Půl roku studoval v německém Karlsruhe u profesorů Otto Kronthalera a Wolfganga Meyera.

Byl zaměstnán v operním divadle F. X. Šaldy v Liberci, krátce ve Státní opeře Praha a 10 let hrál v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK. V roce 1993 získal první cenu na soutěži v Kroměříži a později mu byla udělena cena Nadace Leoše Janáčka pro nejlepšího absolventa konzervatoře. Probojoval se do finále Jeunesses Musicales Romania a úspěšně se zúčastnil mezinárodní soutěže ARD v Mnichově v roce 2003. Jako sólista spolupracuje s Mnichovským komorním orchestrem, Inter Camerata nebo Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. S Pražákovým kvartetem premiéroval a nahrál klarinetový kvintet Jindřicha Felda. Pravidelně vystupuje se Zemlinského kvartetem, s nímž nahrál díla F. V. Kramáře.

V roce 2003 založil s hobojistou Janem Součkem a fagotistou Václavem Vonáškem Trio Arundo, s nímž získal cenu Českého spolku pro komorní hudbu. Hraje na basklarinet v klarinetovém kvartetu Five Star Quartet složeném z pedagogů AMU. Vedl masterclass kurzy v Žirovnicích, Vardø a Vratislavi.

Vystudoval Pražskou konzervatoř u profesora Jiřího Formáčka a HAMU v Praze u profesorů Jiřího Seidla a Františka Hermana. Již během studií získal ocenění na různých soutěžích (např. Brno 1987 – 1. cena, Kraslice 1988 – 1. cena) včetně titulu laureáta Mezinárodní soutěže Pražské jaro a Ceny Nadace Pro Harmonia Mundi (1996).

V roce 1995 spoluzaložil komorní soubor Afflatus Quintet, s nímž získal 1. cenu v prestižní mezinárodní soutěži ARD v Mnichově (1997). Se souborem vystoupil na mnoha významných pódiích tuzemska, Evropy i Japonska. Afflatus Quintet má na svém kontě osm CD, a to především pro japonskou společnost Octavia Records, u které natáčí i sólově – v roce 2006 mu zde vyšlo CD „Combination“ a v roce 2013 CD Suity J. S. Bacha BWV 1007-9. Působil také v Českém nonetu, konkrétně v letech 1989–1993.
Členem orchestru České filharmonie je od roku 1993, zastává zde pozici vedoucího skupiny fagotů. Od roku 2002 se také věnuje pedagogické činnosti a vyučuje hru na fagot na Pražské konzervatoři. Je jedním ze zakladatelů Letní fagotové akademie v Ratajích nad Sázavou. V roce 2016 spoluzakládal Český spolek dvouplátkových nástrojů. Příležitostně je zván na vyučování do zahraničí (např. Royal Academy of Music v Londýně nebo Hochschule für Musik, Theater und Medien v Hannoveru).

Rodák z Gbel Stanislav Masaryk (1993) hraje od devíti let na trubku. Jako třináctiletý začal navštěvovat třídu JUDr. Michala Janoša na Konzervatoři v Bratislavě coby mimořádný žák a rok poté nastoupil do prvního ročníku. Později pokračoval ve studiu na VŠMU pod vedením Mgr. art. Rastislava Suchana ArtD. Na Soutěži studentů slovenských konzervatoří ve hře na trubku se umístil na 2. místě (Banská Bystrica, 2009) a 1. místě (Košice, 2012). V roce 2015 získal Yamaha Scholarship Award. Na mezinárodní soutěži Žestě Brno získal v roce 2017 první cenu a titul absolutního vítěze v konkurenci více než šedesáti trumpetistů ze zemí Visegrádské čtyřky.

Od roku 2009 účinkuje v hot-jazzovém orchestru Bratislava Hot Serenaders s kapelníkem a trumpetistou Jurejem Bartošem. V roce 2012-2015 zastával pozici trumpetisty v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu. V letech 2017 a 2018 působil jako první trumpetista v orchestru Opery Národního divadla v Praze. V té době navázal pravidelnou spolupráci s Českou filharmonií. Jako orchestrální hráč příležitostně spolupracuje též se Slovenskou filharmonií. V současnosti působí jako první trumpetista orchestru opery Slovenského národního divadla.

Jako sólista vystoupil s orchestrem Slovenské filharmonie, Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, Slovenským komorním orchestrem Bohdana Warchala, Státní filharmonií Košice, Cappellou Istropolitanou, Státním komorním orchestrem Žilina, s komorním a symfonickým orchestrem VŠMU a se Slovenským mládežnickým orchestrem.

Na základě úspěšně absolvovaného konkurzu se v září roku 2020 stal členem České filharmonie na pozici prvního trumpetisty.

Vystudoval Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži pod vedením Rudolfa Berana, JAMU v Brně ve třídě profesora Jaroslava Kummera (bakalářské studium) a dále pak AMU v Praze (magisterské studium) pod vedením Mgr. Jiřího Sušického. Svá studia si rozšířil na Konservatorium Privatuniversität Wien ve třídě Gabriela Madase. Během studií získal 1. cenu a titul absolutního vítěze v soutěži konzervatoří v České republice a 1. cenu a titul absolutního vítěze na mezinárodní soutěži žesťových nástrojů Brno. Na mezinárodní soutěži Hungarofest v Maďarsku se probojoval mezi semifinalisty stejně jako na Lieksa Brass Week ve Finsku a na mezinárodní soutěži ARD v Německu. Je držitelem 3. ceny z mezinárodní soutěže v německém Markneukirchenu a 2. ceny a titulu laureáta z mezinárodní soutěže Pražského jara.

Dvě sezóny byl členem orchestru Moravského divadla v Olomouci a čtyři sezóny působil jako sólotrombonista Národního divadla v Brně. V současnosti je sólotrombonisou České filharmonie, věnuje se pedagogické činnosti jako lektor interpretačních kurzů doma i v zahraničí a vyučuje na AMU v Praze.

Jako vyhledávaný sólista vystoupil například s Českou filharmonií, Filharmonií Brno, Pražským komorním orchestrem, Filharmonií Hradec Králové, Karlovarským symfonickým orchestrem, Komorní filharmonií Pardubice a Vogtland Philharmonie Greiz/Reichenbach. Působí i jako komorní hráč a věnuje se také jazzové hudbě ve spolupráci s Czech Philharmonic jazz band. Provedl a nahrál několik českých premiér soudobých českých autorů, například Juraje Filase, Ladislava Kubíka nebo Pavla Slezáka.

Hrát na kontrabas začal v Boskovicích v místní ZUŠ pod vedením Petra Vymazala. Ve studiu pokračoval na Konzervatoři Brno ve třídě Mgr. Pavla Klečky, u něhož se dále vzdělává na Konzervatoři Jana Deyla v Praze. Absolvoval mnoho masterclass kurzů s předními hráči světových orchestrů (Ödön Rácz, Igor Elisejev nebo Volkan Orhon). Získal první cenu na Soutěži konzervatoří a druhou cenu v Interpretační soutěži České filharmonie.

Po studiích na Pražské konzervatoři u profesora Jaroslava Kulhana absolvoval AMU pod vedením profesora Josefa Chuchro. Jako student se též zúčastnil mistrovských kurzů u Miloše Mlejnika v Klagenfurtu a u Raphaela Wallfische v Londýně. V letech 1998–2010 byl členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Od roku 2006 pedagogicky působí na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.

Velmi rád se věnuje hudbě komorní (a další), ale důležitou protiváhou k hudbě „klasické“ je pro něj vystupování s jazzovými formacemi, kde může střídat violoncello s baskytarou. Jeho kapela Noční Optika hraje téměř v nezměněné sestavě od roku 2002 výhradně původní hudbu a vydala již 6 CD.

Od roku 2008 spolupracuje s jazzovou zpěvačkou Janou Koubkovou v jejím kvartetu, s nimiž nahrál live desku Jana Koubková 65 a studiové desky Mýdlové bubliny a A tak si jdu…

Se seskupením Transitus Irregularis v roce 2012 natočili spolu s kytaristou Miroslavem Noskem zhudebněné básně Bohuslava Reynka. Nahrávka vyšla jako kniha básní a grafik tohoto umělce s vloženým CD u nakladelství Petrkov pod názvem Pod prahem svítá.

Rád poslouchá dobrou hudbu napříč žánry a na jeho playlistu bývá Lenka Dusilová, Zuzana Navarová, Suzanne Vega, Jan Spálený, Dežo Ursiny, Vladimír Mišík, Sting, Eric Clapton, skladatelé Bohuslav Martinů, Leszek Możdżer, Lars Danielsson, Herbie Hancock, Jimi Hendrix a mnoho dalších.

Miroslav Sekera, vítěz mezinárodní soutěže J. Brahmse v rakouském Portschachu z roku 2002, již předtím získal ocenění v mnoha významných soutěžích u nás i v zahraničí (mezinárodní soutěž F. Chopina v Mariánských Lázních, soutěž o stipendium firmy YAMAHA, mezinárodní soutěž ve francouzském Gaillardu). V roce 2016 obdržel cenu hudební společnosti „Salon de Virtuosi“ v New Yorku.

Na svém kontě má dvě sólová CD (ocenění na Pizzicato.lu); pro soudobého bostonského hudebního skladatele Josepha Summera navíc ve Spojených státech amerických nahrál dalších sedm CD. Spolupracuje s Českým rozhlasem, s předními českými orchestry a festivaly (např. sólový recitál v rámci klavírního festivalu Rudolfa Firkušného v Rudolfinu). V zahraničí hostuje zejména v Japonsku a USA.

Pravidelně účinkuje s houslistou Josefem Špačkem, mezzosopranistkou Dagmar Peckovou, či hornistou Radkem Baborákem.

Hře na klavír se věnuje od tří let; vystudoval Pražskou konzervatoř (Eva Boguniová, Martin Ballý) a Akademii múzických umění v Praze u Miroslava Langera.

„Na matfyzu jsem byl bohém, na DAMU intelektuál,“ vzpomíná na svá studijní léta Martin Myšička, který svého času navštěvoval obě zmíněné školy najednou. Přestože se nyní jaderné fyzice, kterou na MFF UK absolvoval, nevěnuje, přiznává, že mu škola mnohé dala. Hlavně „kultivaci racionálního myšlení a analýzy, což potřebuje každý,“ sděluje umělecký šéf Dejvického divadla a dodává, že právě toto jsou dovednosti, které uplatňuje například při režírování, které ve svém domovském divadle také zkusil. Především ho však známe z podia jako herce, což je profese, které se věnuje již více než dvacet let, v průběhu nichž odehrál více než tři a půl tisíce představení. Nejprve hrál ve studiu Ypsilon a v Národním divadle, též hostoval například v Divadle Na zábradlí, či v Západočeském divadle v Chebu a od roku 1997 až dodnes působí v Dejvickém divadle. Hrál v mnoha inscenacích, například Bratři Karamazovi, Revizor, Oblomov, Příběhy obyčejného šílenství, Dabing street, Elegance molekuly, Vražda krále Gonzaga. Kromě toho se věnuje práci v televizi a ve filmu, například Šeptej, Občanský průkaz, Ztraceni v Mnichově, seriály: Černí baroni, Čtvrtá hvězda, Kosmo, Zkáza Dejvického divadla, Boží mlýny, Osada. Rád pracuje i pro rozhlas. Se ženou Bárou jsou již mnoho sezon abonenty České filharmonie, se kterou občasně také profesně spolupracuje. 

Britská tanečnice Jade Clayton Becker studovala na Královské baletní škole v Londýně a již v průběhu studií se jí dostalo příležitosti vystupovat v souboru slavného Královském baletu. Po absolutoriu v roce 2007 nastoupila angažmá jako členka Baletu Národního divadla v Praze, kde od té doby ztvárnila množství skupinových i sólových rolí včetně hlavních rolí v Popelce, Šípkové Růžence, Zlatovlásce nebo Louskáčkovi. Jako sólistka opustila divadlo v roce 2013, kdy začala učit na pražské First International Ballet School. Je vyhledávanou taneční lektorkou, vyučuje například v severní Itálii či v Kalifornii. Jako choreografka i účinkující se v České republice podílí také na množství nezávislých projektů.

Ondřej Vrabec je díky své všestrannosti nevšední osobností české hudební scény. Již po více než dvě desetiletí úspěšně rozvíjí uměleckou dráhu jako oceňovaný dirigent, ostřílený sólohornista České filharmonie, vyhledávaný komorní hráč, respektovaný pedagog hlavního oboru na Akademii múzických umění v Praze a od sezony 2022/2023 též šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru.

Je absolventem Pražské konzervatoře, Akademie múzických umění v Praze a četných mistrovských kurzů. Jako dirigent vystupuje s mnohými zahraničními i s většinou českých orchestrů, včetně České filharmonie, kde zastával funkci asistenta dirigenta a se kterou nahrál tři CD. Po mnoho let byl stálým členem mezinárodního týmu dirigentů světově oceňovaných festivalů soudobé tvorby – Ostrava Days a NODO. K jeho operním počinům patří světové premiéry oper Sezname, otevři se! Martina Smolky, Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu Petra Cíglera nebo Encounter Mojiao Wang. 

Skladby dnešního koncertu spojují dva společní jmenovatelé. Jedním z nich je jazz, neboť oba zvolení autoři se jím po určité období své tvorby nechali inspirovat a druhým je tanec či pohyb, který stojí v základu obou uváděných děl. Jazz byl pro Bohuslava Martinů dominantní inspiraci během krátké doby v druhé polovině dvacátých let minulého století. Souvisí i s jeho prvními operními a baletními skladbami. Patří mezi ně i tři jednoaktovky z roku 1927: balet Kuchyňská revue, mechanický balet Podivuhodný let či kreslený balet Natáčí se! Balet Kuchyňská revue aneb pokušení svatouška Hrnce je skladbou, kterou si osobně oblíbil i sám skladatel, a to především z pohledu propracovanosti partitury. Dílo dokonce později srovnával se svojí I. symfonií, která vznikla v roce 1942. Kuchyňská revue je především po stránce hudební opravdu pozoruhodným dílem. Její poetika se utvářela pod vlivem hravosti dvacátých let minulého století, a především s ohledem na ni lze chápat a vnímat poměrně naivní děj. Libreto napsala Jarmila Kröschlová, která byla zároveň autorkou choreografie a realizátorkou její premiéry v Praze v listopadu roku 1927. V příběhu se setkáme s Hrncem, Utěrákem, Smetákem, Pukličkou a Kvedlačkou, mezi kterými se rozehrávají různé vztahové problémy. V návaznosti na tento balet vznikla i hudebně koncentrovaná čtvrthodinová čtyřdílná suita, která již v roce 1930 slavila v Paříži pozoruhodný úspěch. S velkým ohlasem se setkal především zvolený instrumentář, který byl ve skladbě využit. Martinů napsal skladbu pro housle, violoncello, klarinet, trubku, fagot a klavír. Tedy komorní nástrojové obsazení, které maximálně využil a rozehrál v nekonečné řadě instrumentálních barev.

Téměř hodinová skladba Igora Stravinského Příběh vojáka vznikla na konci první světové války. Žánrově je to složitě zařaditelná kompozice, neboť je určena pro ojedinělý soubor nástrojů ve složení: housle, kontrabas, klarinet, fagot, kornet (trubka), pozoun a bicí. Tento instrumentální septet doprovází dvě mluvené role (Voják a Čert), mimickou roli (Princezna) a tanečníka. Sám Stravinskij o výběru nástrojů napsal: „Volbu nástrojů ovlivnila tehdejší velmi významná událost v mém životě – objevil jsem americký jazz. Soubor nástrojů v Příběhu vojáka se podobá jazzovému orchestru tím, že každá kategorie nástrojů – smyčce, dřeva, žestě a bicí, je zastoupena jak melodickými, tak i doprovodnými nástroji. Nástroje samy jsou legitimně jazzové kromě fagotu, jímž jsem nahradil saxofon. Jazz jsem znal pouze z notového materiálu, a protože jsem nikdy neslyšel žádnou jazzovou hudbu, vypůjčil jsem si její rytmický styl, jen jak jsem ji poznal čtenou, a ne z poslechu.“

Celá skladba je podtitulem určena ke „čtení, hraní a tanci“. Vypráví faustovský příběh o mladém vojákovi, který uzavře smlouvu s čertem (ďáblem), která ho nakonec dovede do záhuby. Myšlenkou vytvořit takovou skladbu se začal Stravinský zabývat již na jaře roku 1917 a jeho plánem bylo vytvořit scénické dílo pro malé obsazení, které by mohlo v časech války či ekonomických nejistot provozovat malé kočovné divadlo. Období světové války totiž bylo pro Stravinského velice náročné. Postihlo ho několik pracovních neúspěchů, a i osobních smutných událostí. Jeho skladby se ve válčící Evropě hrály omezeně a opakovaně se dostával ve své izolaci ve Švýcarsku, kam se přestěhoval s celou rodinou, do existenčních problémů. Příběh vojáka byl proto zamýšlen jako skladba určená pro koncertní turné, které mělo znamenat i ekonomický zisk. Vznik díla i premiéru zaštítil švýcarský filantrop Werner Reinhart, kterému je dílo dedikováno. Celý zamýšlený a připravovaný projekt turné však zhatila ničivá epidemie španělské chřipky. I když se zamýšlený ekonomický úspěch nekonal, podařilo se Stravinskému vytvořit mimořádnou kompozici, která je považována za jedno z nejzdařilejších a nejvlivnějších komorních děl začátku dvacátého století. Směle ho můžeme srovnávat s významem Schönbergova Pierrota lunaire. Modernost Příběhu vojáka spočívá především ve volbě ojedinělého nástrojově-vokálního komorního ansámblu. Tento typ souborů pak ponese schopnost naplnit ty nejnovější myšlenky avantgardních skladatelů, a to po celé dvacáté století.

Autorem libreta je francouzsky píšící švýcarský literát Charles Ferdinand Ramuz. Děj příběhu, či spíše některé epizody, pocházejí z kolekce ruských pohádek, které Stravinský našel ve sbírce ruského slavisty a etnografa Alexandra Nikolajeviče Afanasjeva. Ramuz tyto motivy spojil do souvislého vyprávění, které je podobenstvím o vojákovi, který prodal čertovi své kouzelné housle a schopnost hry, která potěší každého (a tedy je symbolem duše a štěstí), za materiální nadbytek a bohatství. Premiéru 28. září 1918 v Lausanne nastudoval švýcarský dirigent a přítel Stravinského Ernest Ansermet. Krátce po válce upravil Stravinský Příběh vojáka do podoby kratší, ryze instrumentální pětidílné suity.

Děj 1. části

Voják Josef jde domů. Po cestě se zastaví u potoka a prohrabuje svoji mošnu. Vyndá i housle, na které začne hrát. Objeví se Čert v přestrojení a naslouchá jeho hře. Po chvíli ho žádá, aby mu svoje housle prodal výměnou za kouzelnou knihu, z které je možné číst budoucnost. A nabídne Josefovi, že ho naučí knize rozumět opět výměnou za to, že on ho naučí hrát na housle. Čert pozve vojáka k sobě domů na tři dny. Při návratu na zem však voják zjistí, že to nebyly tři dny, ale tři roky a že se vše za tu dobu změnilo. Návrat do rodné vesnice je smutný, všichni ho považují za ducha zemřelého a jeho milá se mezitím vdala za jiného. Za pomoci kouzelné knihy a Čerta vydělá Voják velký majetek, který ho ale štěstím nenaplní.

Děj 2. části

Voják odchází z domova bez ničeho. Po cestě se dozví, že Princezna na zámku je nemocná a že její ruku získá ten, kdo ji uzdraví. U brány zámku potká Čerta, který je přestrojený za houslového virtuosa. Na radu Vypravěče se nechá Voják obehrát od Čerta o všechny peníze a tím se zbaví Čertova vlivu. Následně uzdraví Princeznu hrou na housle. Hudbou přemůže i Čerta. Zároveň ale zjistí, že nemůže opustit zámek, protože jinak by nad ním opět získal Čert moc. Voják ale přesto odejde a tím ztratí úplně vše, včetně Princezny. Vypravěč to vysvětluje slovy:

Musíš si vybrat, jak chceš žít:

je zakázáno všecko mít.

Štěstí je jedno jedině,

nemáš žádné, když chceš mít štěstí dvě.

V celém díle je role vypravěče velmi důležitá. Naplňuje dvojí úlohu: je prostředníkem mezi jednotlivými postavami děje a zároveň provází posluchače epizodami příběhu. Tanečník byl do hry přidán až později, protože se Stravinský obával, že bez tance bude jevištní představení jednotvárné. Tak jako v celé tvorbě Stravinského, je i v Příběhu vojáka velmi důležitý rytmus. Skladba je naplněna řadou asymetrických rytmů, jazzem jsou inspirovány četné synkopy a řada dalších rytmických nápadů vytváří svébytné pojetí času této skladby. Důležitou roli v jeho vnímání hraje opakování a variování důležitých melodicko-rytmických úseků a využívání tance pro charakteristiku různých dějových situací. Příběh vojáka je nadčasově moderní skladbou, která je dodnes schopna posluchače strhnout. Uvádíme v překladu Vladimíra Mikeše.