Fotografie ilustrujicí stránku  Jan Mráček Český spolek pro komorní hudbu

Český spolek pro komorní hudbu • Jan Mráček


Český spolek pro komorní hudbu

Koncerty Komorního orchestru České filharmonie zpestřují cyklus o repertoár pro větší nástrojové obsazení. Jan Mráček ve dvojroli sólisty a uměleckého vedoucího se svými kolegy připraví dvě barokní skladby od Händela a Geminianiho, barokní formou inspirované Concerto grosso Alfreda Schnittkeho a líbeznou baletní suitu Igora Stravinského.

Koncert z řady I
Délka programu 1 hod 20 min
Český spolek pro komorní hudbu

Program

Georg Friedrich Händel
Sonáta pro housle a continuo D dur, op. 1 č. 13 HWV 371 (11')
Affettuoso
Allegro
Larghetto
Allegro

Alfred Schnittke
Concerto grosso č. 1 (32')
Preludio
Toccata
Recitativo
Candenza
Rondo
Postludio

— Přestávka —

Francesco Geminiani
Concerto grosso č. 12 d moll „La Follia“ (12')

Igor Stravinskij
Pulcinella, suita z baletu pro orchestr (24')
I. Sinfonia
II. Serenata
III. Scherzino – Allegretto – Andantino
IV. Tarantella
V. Toccata
VI. Gavotta (con due variazioni)
VII. Vivo
VIII. Minuetto – Finale

Účinkující

Jan Mráček housle

Komorní orchestr České filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Jan Mráček

Rudolfinum — Dvořákova síň

17. 1. 2022  pondělí 19.30
Zrušeno
Cena od 100 do 350 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Účinkující

Jan Mráček  housle
Jan Mráček

Jan Mráček se narodil roku 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu. V roce 2016 vydal CD s kompletním houslovým dílem Antonína Dvořáka pro švýcarské vydavatelství Onyx s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda a s klavíristou Lukášem Klánským, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

Komorní orchestr České filharmonie  

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie.

Skladby

Georg Friedrich Händel
Sonáta pro housle a continuo D dur, op. 1 č. 13 HWV 371

Sonáta pro housle a continuo D dur č. 13 Georga Friedricha Händela (1685–1759) se navzdory nízkému opusovému číslu řadí mezi díla skladatelova pozdního období. Je součástí souboru celkem 19 sonát pro sólovou flétnu, hoboj či housle a continuo, jak je uspořádal jeden z nejvýznamnějších německých hudebních historiků 19. století Friedrich Chrysander. (Händelovo autorství některých z těchto sonát bylo však později označeno za sporné.)

Sonáta pro housle a continuo D dur vznikla cca 10 let před skladatelovou smrtí, a pokud jde o daný žánr, je Händelovým vrcholným dílem. Zároveň jde o poslední houslovou sonátou, kterou Händel složil. (V roce 1751 se mu velice zhoršil zrak, a posléze o něj úplně přišel, což mu znemožnilo další komponování. Do posledních dnů však neztrácel fenomenální paměť a schopnost improvizace, které zúročoval zejména při hře na varhany.) Tou dobou žil Händel již čtyřicet let v Londýně, kde dosáhl věhlasu zejména jako skladatel oper (první velkolepý úspěch zažil hned se svou první operou složenou pro anglické publikum v roce 1711 – Rinaldem), oratorií (včetně nejslavnějšího z nich – Mesiáše) a příležitostných skladeb pro různé slavnostní účely (např. Hudba k ohňostroji).

Čtyřvětá skladba řazením pomalých a rychlých vět odkazuje k chrámovým sonátám, oblíbenému typu barokní sonáty. První a třetí věta vynikají zpěvností houslového partu, připomínající svým charakterem operní árie. Mezi nimi je rychlá druhá věta obsahující fugatové pasáže. Skladbu uzavírá opět rychlá věta (ve formě AB), tentokrát tanečního charakteru. Händel při komponování s oblibou využíval hudební materiál z jiných svých děl, a pokud si při poslechu poslední věty této sonáty vzpomeneme na oratorium Jefta (z roku 1751), není to náhoda.

Alfred Schnittke
Concerto grosso č. 1

Alfred Schnittke (1934–1998) prožil většinu života v Sovětském svazu, kde se potýkal s nepřízní tehdejšího režimu. Represivní opatření vůči jeho hudbě i osobě se projevovala v zákazech provádění jeho děl či například zákazu vycestovat. Jeho skladby si k posluchačům v zahraničí přesto našly cestu, na čemž měli velkou zásluhu především hudebníci v emigraci jako houslista Gidon Kremer či violoncellista Mstislav Rostropovič. Schnittkeho hudba vyniká velkou niterností a integruje v sobě mnoho stylů různých epoch. Ukázkou skladatelova polystylismu je i Concerto grosso č. 1 z roku 1977. Termín „polystylismus“ použil Schnittke poprvé ve svém článku na toto téma z roku 1971. Má jím na mysli použití dvou nesourodých témat z různých období, případně nově složené téma připomínají nějaké konkrétní období, avšak propojené ještě s dalším stylem či styly. Princip polystylismu použil poprvé v roce 1968, a to v Houslové sonátě č. 2. Množství citací a aluzí v jeho hudbě mnohdy vytváří dojem jakési hudební koláže.

Concerto grosso č. 1 je prvním z šestice koncertů označených tímto názvem, z nichž poslední Schnittke zkomponoval v roce 1993. Autor jej napsal pro dvoje sólové housle, cembalo, preparovaný klavír a malý smyčcový orchestr. Barokní forma concerta grossa vyhovovala jeho představě dialogu mezi sólisty a ansámblem. Koncert v sobě propojuje barokní prvky s prvky atonality a žánry z různých stylových období. Je vystavěn na několika tématech včetně chorálu, waltzu na motiv B-A-C-H nebo tanga, která autor obměňuje nejčastěji prostřednictvím techniky imitace a dodekafonie.

Dílo našlo neúnavného propagátora v osobě Gidona Kremera, který skladbu několikrát hrál dokonce společně s jeho autorem u cembala (v souvislosti s tím mohl Schnittke vycestovat do zahraničí a jeho jméno začalo na Západě získávat větší ohlas). Původní verze skladby počítá se dvěma sólovými houslovými party, v roce 1988 však skladatel doplnil ještě verzi, kde jsou sólové housle nahrazeny flétnou a hobojem.

Francesco Geminiani
Concerto grosso č. 12 d moll „La Follia“

Francesco Geminiani (1687–1762) byl nejen přítelem Georga Friedricha Händela, ale sdílel s ním i podobný osud – stejně jako Händel prožil i on velkou část svého života v Londýně. Vybudoval si tam renomé nejen jako skladatel, ale také jako pedagog a vynikající houslista (je mj. autorem spisu Umění hry na housle). Jako houslový virtuos vystupoval i před králem Jiřím I. – za Händelova doprovodu na cembalo. Většina jeho děl však s odstupem let upadla v zapomnění.

Geminianiho Concerto grosso č. 12 d mollLa Follia“ je transkripcí Houslové sonáty d moll Arcangela Corelliho (Geminiani u něj v Římě studoval hru na housle), vydané spolu s dalšími jedenácti v roce 1700 pod opusovým číslem 5. Geminiani v letech 1726–1727 všechny tyto sonáty upravil jako concerti grossi. Folia je harmonicko-melodický model, původně tanec iberského původu, který inspiroval mnohé skladatele napříč evropským kontinentem i historickými obdobími. Za všechny uveďme například J. S. Bacha, Vivaldiho, Beethovena, Liszta a Rachmaninova. Téma, které zazní v úvodu skladby, je základem pro cyklus variací. Zatímco v Corelliho verzi je pouze jeden sólový houslový part, Geminiani přidal druhé sólové housle a party continua (cembala a violoncella) rozšířil na malý smyčcový ansámbl. Obě verze dosáhly za života svých autorů značné popularity.

Igor Stravinskij
Pulcinella, suita z baletu pro orchestr

Balety Pták Ohnivák, Petruška, Svěcení jara a Pulcinella patří mezi nejproslulejší díla Igora Stravinského (1882–1971). Jednoaktový balet Pulcinella otevírá Stravinského neoklasické období. V té době už žil skladatel v důsledku první světové války a především ruské revoluce trvale mimo svou vlast. Podnět ke složení díla přišel na jaře roku 1919 od ředitele baletního souboru Ballets russes Sergeje Ďagileva (spolupráce na předchozích baletech dopomohla Stravinskému k celosvětové proslulosti) a hned následující jaro se konala premiéra v Pařížské opeře. Scénu a kostýmy navrhl Pablo Picasso, choreografii a libreto vytvořil Leonid Mjasin. V době, kdy Stravinskij skládal hudbu k Pulcinellovi (což je postava z italské commedia dell’arte), měl za to, že čerpá z málo známých skladeb neapolského skladatele první poloviny 18. století Giovanniho Battisty Pergolesiho. Později však vyšlo najevo, že mnohé z nich mu byly jen mylně připisovány a skutečnými autory jsou jiní skladatelé, například Domenico Gallo.

Hudbu k baletu skladatel v roce 1922 upravil do koncertní suity o osmi částech. Pravděpodobně nejznámější je její úvodní věta – Sinfonia. Stravinskij neměnil původní melodie, jeho osobitost se projevuje zejména v instrumentaci a zacházení se zvukovou barevností jednotlivých nástrojů, ve způsobu, jakým si pohrává s rytmem, frázováním, disonancí. Nelpí na tradičních představách o vyváženosti a v části Vivo například nechává zaznít melodii v podání trombonu a kontrabasu, kdy trombon je výrazně průraznější. Sám Stravinskij charakterizoval Pulcinellu jako „pohled zpět […] a současně pohled do zrcadla“. Výsledkem je dojem barokního concerta grossa s extravagantními prvky Stravinského rukopisu (což je ještě umocněno použitím trombonu, jenž se v barokním orchestru nevyskytoval).

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?