Česká filharmonie • Jarní koncert


Petr Iljič Čajkovskij a Antonín Dvořák byli současníci a navzdory vzdálenosti i opravdoví přátelé. Spojení Čajkovského jediného houslového koncertu a Dvořákovy poslední a nejslavnější symfonie slibuje jiskřivý program, který podtrhne spontánní a strhující interpretace koncertního mistra Jiřího Vodičky a dirigenta Petra Altrichtera.

Program

Petr Iljič Čajkovskij
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 (35')

— Přestávka —

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“ (40')

Účinkující

Jiří Vodička housle

Petr Altrichter dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jarní koncert

Rudolfinum — Dvořákova síň


Studentské vstupné

Generální zkouška


Generální zkouška

Generální zkouška


Cena od 300 do 1000 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Účinkující

Jiří Vodička  housle
Jiří Vodička

Už v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – v Mezinárodní houslové soutěži J. Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko). V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v témže roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka. V roce 2004 si titul absolutního vítěze odnesl také z prestižní mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra konané v německém Výmaru. V roce 2008 si přivezl první a druhou cenu ze světově proslulé soutěže Young concert Artist, která probíhala v Lipsku a v New Yorku. Ve svých 14 letech byl mimořádně přijat na vysokou školu (Institut pro umělecká studia v Ostravě) do třídy renomovaného pedagoga, profesora Zdeňka Goly. V roce 2007 zde uzavřel studium magisterským titulem.

Pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, například s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, v zahraničí pak s Qatar Philharmonic Orchestra nebo Neue Westfalen Philharmonie. Je dlouholetým sólistou předního čínského orchestru Wuhan Philharmonic Orchestra. V roce 2014 natočil pro Supraphon kritikou pozitivně přijaté debutové sólové album „Violino Solo“, které obsahuje jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle. Mnohé z jeho koncertů byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD.

Jako komorní hráč vystupuje s vynikajícími českými pianisty Martinem Kasíkem, Ivo Kahánkem, Ivanem Klánským a Miroslavem Sekerou. V roce 2011 jej slavný houslista Gidon Kremer pozval, aby společně s mnoha světovými umělci vystoupil na jeho festivalu Kammermusikfest v rakouském Lockenhausu. Bývá pravidelně zván na významné festivaly, například Pražské jaro, Janáčkův Máj, Grand festival of China a Choriner Musiksommer. Od roku 2012 do začátku roku 2018 byl členem Smetanova tria, se kterým natočil dvě CD pro Supraphon oceněná prestižní cenou BBC a Diapason d´Or. V roce 2020 založil Klavírní Trio České filharmonie, s kterým v roce 2021 vyhrál mezinárodní soutěž Vienna International Competition. Také s ním nahrál několik videí, které na sociálních sítích dosáhli desetitisíce shlédnutí.

Vyučuje na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě. Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774.

Petr Altrichter  dirigent
Petr Altrichter

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.

V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem, v květnu 2019 turné do Číny s Českou filharmonií.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Skladby

Petr Iljič Čajkovskij
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35

Nástrojový koncert je pro skladatele vždy výzvou. Není-li sám virtuosem na daný nástroj, málokdy se obejde bez nástrojového poradce. Brahmsovi a Dvořákovi byl při komponování jejich houslových koncertů takovým partnerem slavný virtuos Joseph Joachim a ani Petr Iljič Čajkovskij se bez konzultanta neobešel.

Koncert pro housle a orchestr D dur vznikal v březnu 1878 ve švýcarské vesničce Clarens, nedaleko Montereux, s výhledem vrchol Mont Blancu vznášející se v dáli za Ženevským jezerem. Čajkovskij zde pobýval díky své nezištné mecenášce Naděždě von Meck, která jej sem poslala na zotavenou. Skladatel tou dobou procházel jednou z nejtěžších duševních krizí souvisejících s jeho sexuální orientací, která byla tehdy společensky naprosto nepřijatelná. Své nepřiznané homosexualitě se pokusil v červnu 1877 čelit sňatkem se svou žačkou Antoninou Ivanovnou Miljukovovou, ale jejich soužití nemělo dlouhého trvání – manželé se rozešli již po dvou měsících. Čajkovskij vnímal debakl manželského svazku jako osobní selhání a uvítal možnost útěku před příkrým soudem ruské společnosti do dočasného švýcarského „azylu“. Po čase sem za ním přijel i jeho žák Josif Kotek, s nímž ho pojily mimořádné sympatie. Kotek byl ovšem především houslista (v té době studoval v Berlíně u Joachima) a do Clarensu přijel s houslemi. Čajkovskému se takřka okamžitě vrátila dlouho postrádaná duševní pohoda a s ní tvůrčí invence – do měsíce byl s Houslovým koncertem hotov. Dílo poslal Naděždě von Meck a ta mu 29. května 1878 odepsala: „Canzonetta je přímo úžasná. Kolik poezie a touhy je v těch zastřených zvucích, těch tajuplných tónech!“

Přestože Kotek byl účasten celého tvůrčího procesu a uměl sólový part zpaměti, premiéru mu – ze zmíněných společenských ohledů – Čajkovskij nesvěřil. Skladbu věnoval v prvním tištěném vydání Leopoldu Auerovi, jenž byl tehdy v Rusku nejvyšší houslovou autoritou. Ten však chtěl sólový part upravit sám, na což Čajkovskij nepřistoupil. Dílo bylo tedy nakonec premiérováno až za tři roky ve Vídni Adolfem Brodským a místními filharmoniky pod taktovkou Hanse Richtera. Slavný vídeňský kritik, pražský rodák Eduard Hanslick ovšem koncert ztrhal, o poslední větě například napsal, že byla ovlivněna vodkou… Tentokrát se však Hanslick mýlil – Čajkovského skladba se stala jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších houslových koncertů celé hudební historie.

Kompozice je vybudována na typickém třívětém půdorysu nástrojových koncertů rychlá–pomalá–rychlá. První věta, Allegro moderato, je vystavěna na dvou krásných melodických tématech a sólista má možnost předvést svou virtuozitu v úžasné kadenci. Druhá věta, Andante, je prostou lyrickou melodií plnou nostalgie a něhy. (Původně měl koncert jinou druhou větu, tu Čajkovskij později přepracoval do skladby nazvané Vzpomínka na drahé místo.) Její idylický název Canzonetta (písnička) nemůže zastřít, že jde o hlubokou osobní výpověď: teskné téma, jímž sólista odpoví na vlídný orchestrální úvod, je výrazem těžké deprese. Právě Canzonettou se koncert dostal do řady velkých skladeb, jež jsou zrcadlem skladatelova vnitřního života. Třetí věta, Allegro vivacissimo, je vrcholně virtuózním kouskem. Hudba koncertu je lehká a svěží, skladatel používá průzračnou orchestraci s minimálními speciálními efekty. Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur není těžkomyslně komplikovaný – prostě zaujme nádhernými, jímavými melodiemi. A to je pravděpodobně také důvod jeho obrovské popularity.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95, „Z Nového světa“

Svoji poslední symfonii vytvořil Antonín Dvořák v prvním roce svého pobytu ve Spojených státech amerických. Sem ho pozvala zakladatelka newyorské Národní konzervatoře Jeanette Thurber, aby se stal ředitelem nové školy. Původně dvouletá smlouva se prodloužila na tři roky, od podzimu 1892 do roku 1895. New York přijal Dvořáka s oslavami a pozorností, která neopadla po celou dobu jeho působení. Silné dojmy z vřelého přivítání, z nového prostředí, dobré finanční podmínky a ambice prokázat své kvality stály na začátku roku 1893 u zrodu Dvořákova nejpopulárnějšího a světově nejznámějšího díla. Proslulá Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ vznikla v New Yorku mezi 10. lednem a 24. květnem 1893. Dvořák v jednom z dopisů do vlasti napsal: „Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit a skoro bych řekl, že již v té nové symfonii něco takového uslyšíte.“ Symfonii postavil na zpěvných a přitom jednoduchých tématech, originální rytmice a temperamentu, který je v tomto případě opravdu mimořádný. Zároveň se otevřel novým hudebním vlivům. Zasáhly ho černošské duchovní zpěvy, inspirovala ho poezie vycházející z indiánských legend. Jedním z hlavních zdrojů byla Píseň o Hiawathovi, indiánském náčelníkovi, od Henryho Wadswortha Longfellowa. Dvořák toto významné dílo americké literatury četl již před svým pobytem v Americe v překladu Josefa Václava Sládka. Melodii anglického rohu ve druhé větě prý komponoval s vidinou pohřbu náčelníkovy ženy Minnehahy. Pro New York Herald prohlásil: „Scherzo z mé nové symfonie bylo inspirováno scénou slavnosti, ve které tančí indiáni.“ V závěrečném tématu první věty jasně slyšíme melodii spirituálu „Swing Low, Sweet Chariot“. Prostřednictvím všech těchto prvků se Dvořákovi podařilo vyvolat v Američanech dojem, že dílo je ryze americké. A přece se po premiéře vyjádřil jeden kritik: „Dvořák se nemůže zbavit svého češství, stejně jako se gepard nemůže zbavit svých skvrn.“ Nezbývá, než i s odstupem času souhlasit – české nápěvy a český charakter symfonie nezapře.

Symfonie byla poprvé provedena 26. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall Newyorskou filharmonií pod taktovkou Antona Seidla. Teprve v polovině listopadu, těsně před předáním partitury dirigentovi, připsal Dvořák pod název „Symfonie e moll“ podtitul „Z Nového světa“. Provedení skladby bylo očekáváno s velkým napětím, newyorský tisk již v předstihu přinesl řadu článků a prozradil i notové ukázky. Před veřejnou generální zkouškou, která se konala 15. prosince odpoledne, se navzdory silnému dešti táhla podél Carnegie Hall fronta zájemců o vstupenky. Samotná premiéra se stala vrcholem koncertní sezony. Dvořák to doložil v dopise svému nakladateli Simrockovi: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, sál byl obsazen nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!

Nebylo pochyb, že se zrodilo dílo, které bude znít po celém světě. Symfonii brzy hrály orchestry v Evropě, Americe i Austrálii. Evropskou premiéru měla Novosvětská 21. června 1894 v Londýně, v Čechách zazněla poprvé 20. července 1894 v Karlových Varech, pražské publikum se symfonie dočkalo 13. října 1894 v Národním divadle, dirigoval sám Dvořák. A když 20. července 1969 stanul Neil Armstrong jako první člověk na Měsíci, měl nahrávku Dvořákovy „Novosvětské“ s sebou!

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?