Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

Po nedávných debutech se symfonickými orchestry v Chicagu, Pittsburghu a Londýně zahájil Lukáš Vondráček vrcholnou sezonu 2021/2022. Do ní patří debut s Los Angeles Philharmonic Orchestra v koncertní síni Hollywood Bowl a také návrat k renomovaným Baltimore Symphony Orchestra nebo Chicago Symphony Orchestra, v obou případech s dirigentkou Marin Alsop. V minulém týdnu vystoupil Lukáš Vondráček s Orchestre National de Lille pod vedením Lionela Bringuiera a čekají ho koncerty s Varšavskou filharmonií a symfonickými orchestry v Turku a Malmö. Recitálové projekty jej zavedly na letošní Klavírní festival Rudolfa Firkušného a na festival Kissinger Sommer. Je rezidenčním umělcem Janáčkovy filharmonie Ostrava a postupně nahrává celý soubor Rachmaninových klavírních koncertů se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK.

V posledních deseti letech Lukáš Vondráček spolupracoval s předními symfonickými orchestry, například ve Filadelfii, Sydney, Tokiu, Frankfurtu, Antverpách nebo Oslu, a s dirigenty, jako jsou Paavo Järvi, Gianandrea Noseda, Yannick Nézet-Séguin, Marin Alsop, Christoph Eschenbach, Pietari Inkinen, Vasilij Petrenko, Jakub Hrůša a další. Recitály absolvoval v hamburské Elbphilharmonii, v bruselském sále Flagey, lipském Gewandhausu, vídeňském Konzerthausu nebo v amsterdamském Concertgebouw.

Lukáš Vondráček vystupoval poprvé na veřejnosti jako čtyřletý. V jedenácti letech se stal studentem Ostravské univerzity, a to díky rektorské výjimce. Studoval také na vídeňské konzervatoři, na akademii v Katovicích a absolvoval New England Conservatory v Bostonu. V patnácti letech debutoval s Českou filharmonií pod vedením Vladimira Ashkenazyho, který o něm prohlásil, že „takový klavírista se rodí jednou za třicet let“. V šestnácti letech Vondráček vyrazil na velké americké turné, během něhož vystoupil v newyorské Carnegie Hall. Vyhrál řadu mezinárodních soutěží, jeho výjimečnou pozici potvrdilo vítězství v jedné z nejprestižnějších – v Soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2016. To se mu podařilo jako prvnímu Čechovi v historii. Lukáš Vondráček dnes patří k nejuznávanějším klavíristům u nás i v zahraničí.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Program zahajuje oblíbený Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, op. 18, od Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, dílo, které bývá pro svou citovost a melodičnost přirovnáváno k neméně známému Klavírnímu koncertu b moll Petra Iljiče Čajkovského z let 1874/1875. Rachmaninov pocházel z ruské aristokratické rodiny a hudební talent projevoval už od dětství. Výrazně ho formovalo studium na moskevské konzervatoři, kam po petrohradských, nepříliš vydařených studijních letech přestoupil ke klavírnímu pedagogovi Nikolaji Sergejeviči Zverevovi. Byl vynikajícím klavíristou, tíhl však také ke kompozici a dirigování. Čajkovskij, Arenskij, Siloti, Tanějev, Safonov nebo Rubinštejn pro něho nebyla pouze slavná jména, ale živé postavy z hudebního světa, s nimiž se mohl osobně seznámit. Koncem 19. století měl za sebou první úspěšné skladby včetně opery Aleko a před sebou slibnou dráhu hudebníka, známého nejen v carském Rusku. Podařilo se mu překonat – a to i s pomocí moskevského neurologa, psychiatra a hypnotizéra dr. Nikolaje Dahla – těžkou tvůrčí krizi; ukončil ji tento druhý klavírní koncert, dedikovaný Dahlovi. Po revoluci v roce 1917 Rachmaninov s celou svou rodinou emigroval a do Ruska se již nikdy nevrátil.

Třívětý Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll má všechny rysy pozdně romantického díla, plného melodické krásy, inspirací v lidové hudbě, nostalgie, širokodechých pasáží, ale i virtuozity. Druhou větu (Adagio sostenuto) stejně jako větu třetí (Allegro scherzando) skladatel vytvořil již v roce 1900. Zpěvné téma pomalé části, které si předávají flétna, klarinet, klavír i orchestr, patří k nejvroucnějším melodiím ruské klavírní literatury této doby. Jako poslední byla v sonátové formě zkomponována úvodní věta (Moderato), a to na jaře 1901. Premiéru kompletního koncertu řídil v Moskvě na podzim roku 1901 Alexander Siloti, u klavíru zasedl jako sólista sám autor.

Ačkoliv se Leoš Janáček narodil v polovině 19. století a byl téměř o generaci starší než Rachmaninov, spjatý je především s moderním 20. stoletím, v němž s přehledem obstál vedle představitelů avantgardy a podstatně mladších kolegů. Ve srovnání s mnoha svými současníky působí sympaticky samorostle a velmi autenticky. Jeho cesta se ovšem neubírala přímou čarou, v osobním ani v uměleckém životě – a nemusíme myslet „jen“ na odmítnutí Její pastorkyně pražským Národním divadlem (1903) nebo na úmrtí obou dětí Janáčkových, Vladimíra a Olgy.

Suita pro orchestr, op. 3, z roku 1891 je ještě vzdálena Janáčkově typické hudební řeči z vrcholného období, kdy – zvlášť ve dvacátých letech – vznikaly jeho nejdůležitější opusy jeden za druhým. Napsal ji v těsné blízkosti Lašských tanců a jednoaktové opery Počátek románu a toto sousedství je patrno i v motivickém materiálu suity. První část (Con moto) čerpá z 5. výstupu Počátku románu, druhá část (Adagio) ze 14. čísla téže opery. Další dvě části – třetí (Allegretto) a čtvrtá (opět Con moto) – odpovídají lašským tancům Požehnaný a Dymák. Celou skladbu stmeluje stylizace a ohlas lidové hudby, kterou Janáček trvale studoval a sbíral. Orchestrální suita, občas také jmenovaná jako Serenáda nebo Skladba pro orchestr, dlouho čekala na své „objevení“. Na světlo ji prý vynesl teprve v roce 1924 Janáčkův žák Břetislav Bakala, který ji také jako dirigent vůbec poprvé nastudoval a ve spolupráci s rozhlasovými orchestry z Brna a Prahy veřejně provedl. Stalo se to však až po Janáčkově náhlé smrti, v Brně v září 1928 u příležitosti Výstavy soudobé kultury.

Životní osudy polského skladatele, pedagoga a dirigenta Witolda Lutosławského by samy o sobě stačily na román s podtitulem „politické a společenské změny ve střední Evropě 20. století a jejich vliv na hudební kulturu“. Podobně jako Rachmaninov také on pocházel z venkovské šlechty. Lutosławští dokonce žili krátký čas v Moskvě, kde se otec angažoval v boji za samostatné Polsko, po bolševické revoluci byl však zatčen a popraven. Následoval návrat rodiny do vlasti, mladý Witold ve Varšavě studoval hru na klavír, housle, na konzervatoři kompozici a na univerzitě matematiku. Klavírní a kompoziční třídu dokončil před začátkem druhé světové války. Fronta, německé zajetí, útěk. Witoldův bratr umírá v gulagu na Sibiři. Po válce se Lutosławski znovu vrátil do Varšavy, ale brzy byl zastánci socialistického realismu zařazen mezi skladatele-formalisty a teprve po roce 1953 se situace změnila. Odvážné občanské postoje osvědčil i v osmdesátých letech, kdy podpořil hnutí Solidarność. Získal mnoho ocenění, čestných doktorátů a vyznamenání.

Koncert pro orchestr, komponovaný v letech 1950–1954, vznikl na popud tehdejšího šéfdirigenta a uměleckého ředitele Varšavské filharmonie Witolda Rowického, jemuž je věnován. Pod Rowického taktovkou také zazněl poprvé, a to v listopadu 1954. Polský nejvýznamnější orchestr, za války zdecimovaný personálně i materiálně, se stavěl na nohy. Lutosławski mu předal dílo, jímž vrcholí skladatelovo období inspirované folklorem, zde konkrétně lidovými melodiemi z Mazovska. Dravá úvodní Intrada připomene Stravinského či Bartóka, střední část (Capriccio notturno e arioso) je virtuózním scherzem, to hlavní však přijde nakonec: třetí a nejdelší věta (Passacaglia, toccata e corale). Instrumentace využívá velmi početného obsazení včetně klavíru, staré barokní formy jsou naplněny hudbou, která zná aleatoriku i atonalitu, hudbou ryze moderní, emotivní a zároveň do detailu promyšlenou. Nejedná se o programní skladbu, ale její katarzi rozumíme.