Česká filharmonie • Zahajovací koncert


Zahájení sezony proběhne ve znamení jednoho z nejsymboličtějších děl 20. století. Dmitrij Šostakovič odmítl evakuaci z Leningradu obklíčeného německou armádou a napsal zde novou symfonii, jejíž premiéru vysílal rozhlas během blokády v roce 1942. Semjon Byčkov má k události rodinné vazby – přímo v Leningradě ji prožila jeho matka.

Program

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 7 C Dur, op. 60 „Leningradská“ (69')

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Zahajovací koncert

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 300 do 1900 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Koncerty se konají pod záštitou ministra kultury.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Skladby

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 7 C dur, op. 60 „Leningradská“

Allegretto
Moderato (poco allegretto)
Adagio
Allegro non troppo

Druhá světová válka vystřídala v životě Dmitrije Šostakoviče neméně dramatické období druhé poloviny 30. let. Během takzvané Velké čistky se Stalinův režim zbavil více než milionu svých ideologických nepřátel z řad intelektuálů, politiků i členů armády. Šostakovičův rodný Leningrad byl těmito událostmi mimořádně silně zasažen a za oběti politickému teroru padli mimo jiné Šostakovičovi přátelé režisér Mejerchold nebo maršál Tuchačevskij. Když v lednu 1936 po Stalinově návštěvě opery Lady Macbeth Mcenského újezdu vyšel v deníku Pravda nechvalně známý úvodník Chaos místo hudby, zdálo se, že také zatčení samotného Šostakoviče je nevyhnutelné. K tomu nakonec nedošlo ani před válkou, ani po ní, ustavičné obavy a strach však skladatele provázely prakticky až do konce života. Stalinův vztah k Šostakovičovi byl až nepochopitelně ambivalentní a byl také významným faktorem ve skladatelově životě a práci. Stalin jej podroboval veřejnému ponižování a šikaně a téměř současně naopak vyznamenával nejvyššími poctami a tituly.

Sedmou z celkem patnácti svých symfonií začal Šostakovič podle svých slov promýšlet ještě před válkou, a když začátkem září 1941 dorazili Němci na okraj Leningradu, měl již hotovou první větu a usilovně pracoval na dalších. Během následujícího měsíce napsal v obléhaném městě ještě další dvě věty, finále pak dokončil v Kujbyševě (dnes Samara), kam byl v polovině října s celou svojí rodinou evakuován a kde také v březnu 1942 Sedmá symfonie poprvé zazněla. Záhy po premiéře si příběh tohoto díla začal žít vlastním životem a Stalinova propaganda neúnavně přiživovala jeho obraz coby symbolu německé okupace a ruské nezdolnosti. Není bez zajímavosti, že skladba se velmi rychle stala populární také v zemích západních spojenců, a i jim se hodila jako součást protihitlerovského politického marketingu. Pomyslný závod o první uvedení nakonec vyhrál slavný Arturo Toscanini a symfonie poprvé zazněla na americké půdě dokonce o necelý měsíc dříve než v samotném Leningradu. Obliba Sedmé symfonie se brzy přenesla i na osobu samotného skladatele a je pravděpodobné, že také tato pozornost Západu přilila olej do ohně Stalinovy nesnášenlivosti.

Skladatel sám o nevynucenou popularitu této skladby příliš nestál. Leningradská symfonie se bez autorova přičinění proměnila v politický nástroj, který měl s jeho osobními postoji pramálo společného. Je paradoxní, že právě válka dala Šostakovičovi příležitost bez obav se vypsat z pocitů, které jej sužovaly dávno před německou invazí. Dokládají to také slova spisovatele Ilji Erenburga, který vzpomínal na válečná léta jako na dobu relativní tvůrčí svobody sovětských umělců: „Bylo možné líčit hoře a ničení.“ O svých symfoniích včetně Sedmé Šostakovič často mluvil jako o rekviem za všechny neoslavované hrdiny. „Většina mých symfonií jsou náhrobní kameny. Příliš mnoho našich krajanů zahynulo na neznámých místech. Rád bych napsal skladbu za každého, kdo zahynul. Ale to je nemožné. Proto jim věnuji veškerou svou hudbu.“

V Leningradu, městě, které dalo symfonii jméno, zazněla poprvé za neobyčejně dramatických okolností. Leningrad tou dobou již téměř rok čelil devastujícím dopadům německého obléhání, jeho obyvatelé trpěli nedostatkem všeho, co člověk může potřebovat k přežití, od jídla až po elektrickou energii. Počet obětí se už tenkrát pohyboval ve stovkách tisíc. Jediným orchestrem, který ve městě zůstal, byl Leningradský rozhlasový orchestr pod vedením dirigenta Karla Eliasberga. Z původně čtyřicetičlenného tělesa však zbylo jen asi 15 lidí, ostatní zemřeli hlady nebo byli odveleni na frontu. Uvést symfonii právě zde však bylo věcí nejvyšší priority, a i ty nejvyšší leningradské autority napnuly své síly k tomu, aby se uskutečnilo. Hudební kvalita provedení byla z pochopitelných důvodů těžko srovnatelná s těmi, která se odehrála dříve, ať už v Rusku nebo Spojených státech amerických. Atmosféra však byla unikátní. Potlesk trval téměř hodinu, lidé plakali. „Někteří proto, že to byl jediný způsob vyjádření emocí, jiní v hudbě slyšeli odraz jejich každodenního života, další oplakávali ty, které ztratili, a někdo byl jen dojatý, že mohl jít do Filharmonie a poslouchat hudbu,“ cituje historička Anna Reid jednu z pamětnic. Koncert byl přenášen rozhlasem a podle dostupných svědectví jej poslouchali i němečtí vojáci za branami města. Několik z nich o mnoho let později vyhledalo dirigenta Eliasberga a vzpomínali právě na tento den: „Když jsme tu hudbu slyšeli, říkali jsme si – proboha, koho to bombardujeme? Uvědomili jsme si, že Leningrad nemůžeme nikdy dobýt. Jeho obyvatelé byli hnáni tak silnou vůlí přežít, že byla mocnější než hlad, strach a smrt.“

Jednotlivé věty symfonie skladatel nejdříve sám programně pojmenoval, záhy však tyto názvy škrtnul a nadále ponechal větám jen jejich tempové označení. Šostakovič se velmi bránil, aby byla Leningradská vykládána jako hudební popis německé okupace. To však neznamená, že válka zároveň neprostupuje každý takt této skladby. Ještě než Šostakovič opustil Leningrad, přehrál na klavír první tři věty svým přátelům, divadelním kritikům Isaaku Glikmanovi a Ivanovi Sollertinskému, kulisou jim byly zvuky probíhajícího bombardování. Během následné diskuse si všichni tři uvědomili, jak pozoruhodně hudba korespondovala s prostředím, v němž právě žijí.

Leningradská patří mezi nejdelší Šostakovičovy skladby, jen první věta trvá bezmála třicet minut, celá symfonie pak přibližně hodinu a čtvrt. První věta Allegretto začíná majestátním tématem ve smyčcích doprovázených dřevěnými dechovými nástroji. Úvodní část střídá klidnější pasáž, jíž zprvu dominuje lyrická linka flétny a zakončuje ji dialog pikoly a sólových houslí. Náhle nastupuje nejslavnější úsek celé symfonie, rytmické pochodové téma, připomínající strukturou Ravelovo Bolero a melodicky vystavěné na nápěvu oblíbené árie z Lehárovy operety Veselá vdova. Odtud také patrně pramení častý výklad „pochodu“ coby motivu německé invaze. Téma se rozkládá na ploše dvaadvaceti taktů a během jeho dvanácti opakování se postupně rozrůstá instrumentačně i dynamicky, až přeroste do monumentálního zvuku celého orchestru. Následně se opakuje schéma známé ze začátku věty, kdy majestátní pasáž střídá lyrická epizoda, nyní reprezentována fagotovým sólem. Znovu se ozývá úvodní téma a krátká závěrečná coda vrací pochodový motiv, nesený pouze bicími nástroji a sólovou trubkou.

Prostřední dvě věty Moderato (poco allegretto) a Adagio jsou náladou velmi podobné, lyrické a klidné, vzbuzující nostalgii. Ve druhé větě jsou rozeznatelné taneční rytmy, třetí věta má podle Šostakoviče ilustrovat Leningrad za soumraku, jeho ulice a nábřeží řeky Něvy. Čtvrtá věta Allegro non troppo začíná tichým melodickým tématem v pianu, do nějž však záhy vstupuje hřmotný zvuk celého orchestru. Finále má charakterizovat bojovnost, odhodlání, vítězství. Triumfální, optimistické forte v C dur nabourává jen z pozadí pronikající znepokojující zvuk bubnu a tympánů – zlo je stále tady, je třeba vůči němu zůstat ostražitý.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?